Filmové herectví Karla Högera. Část II. Rozpolcení hrdinové: 1946-1948

ANALÝZA – VERONIKA ZÝKOVÁ –

Ve druhé části studie se autorka zaměřuje na filmové role Karla Högera, jež herec ztvárnil od roku 1946 do zákazu filmové činnosti v dubnu 1948.

Úvod

V první části studie jsem se věnovala prvnímu období herectví Karla Högera, které je jasně ohraničené a poměrně bezproblémově zařaditelné jak časově, tak z hlediska definování jednotlivých rolí. Následující období jsem vymezila rokem 1948, ačkoli většina filmů, o nichž bude řeč, měla premiéru až po Únoru 1948. Natáčet se však začaly kromě Wallóova Léta ještě před únorovými událostmi, a proto často nesouzní s tehdejším ideovým směřováním, což je patrné z dobových ohlasů v tisku.
Toto období je pozoruhodné nejen proto, že má význam z hlediska Högerova přerodu z filmového milovníka v představitele charakterních rolí, ale obzvláště kvůli přelomové roli, již ztvárnil ve Vávrově Krakatitu, a která pro mnoho diváků představuje největší herecký výkon Karla Högera.
Vedle tří hlavních rolí a dvou rolí vedlejších se Höger v tomto období rovněž objevil ve vedlejší roli nedokončeného snímku Křižovatka Františka Čápa, kde ztvárnil postavu mladého talentovaného herce Petra, jenž se dostal během cesty vlakem do kritického zdravotního stavu a později se zamiloval do dívky (Vlasta Matulová), která o něj během nemoci pečovala. Ta se kvůli němu rozešla se snoubencem (Gustav Nezval), Petr však po svatbě zemřel.1
Mimo dramatu Křižovatky natáčel v druhé polovině roku 1947 Čáp také snímek Bílá tma, který dostal při dokončovacích pracích přednost. Na festivalu pracujících ve Zlíně se Čáp dostal do konfrontace s dělnickou porotou, která měla proti filmu výhrady, proti čemuž se režisér ohradil s tím, že „(…) dělníci jsou blbouni, filmům nerozumějí a mohou mi vlézt na záda.“2 Touto urážkou dělnické třídy, ještě mohutně podpořenou negativní kampaní vůči Čápovi v tisku, nadobro skončila režisérova filmová kariéra v Československu.3
Podívejme se však nyní na Högerovo herectví ve snímcích, které byly dokončeny, avšak některé z nich jsou dnes již víceméně pozapomenuty…

Břitký komentátor pokřivené společnosti
Poštovní asistent Valta v Mrtvém mezi živými

První roli po válce ztvárnil Karel Höger v celovečerním debutu Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými, který měl premiéru v únoru 1947. Höger si do té doby ve filmu ozkoušel takřka výhradně milovnické role. Tentokrát se však představil v zajímavé úloze poštovního úředníka Valty. Vedle něj se objevilo několik mladých herců, pro něž snímek představoval vůbec první, nebo jednu z prvních zkušeností s filmem; kromě Zdenky Procházkové jako Valtovy snoubenky Eduard Dubský v roli Valtova kolegy Munka a Václav Irmanov jako zpěvák Cyril.
Na tomto místě je vhodné připomenout slova Ladisla Helgeho o Högerově složité situaci v poválečném filmu: „(…) celá plejáda režisérů, která nastoupila po válce, měla k předválečným a protektorátním hvězdám značnou skepsi. A mezi ty hvězdy patřil Karel Höger. Vím, že u všech filmů byly značné rozpaky, jestli ho obsadit nebo neobsadit. (…)“4 Ať už byly důvody pro obsazení Högera do filmu jakékoli (osobně se domnívám, že režisér Zeman potřeboval do hlavní role herce zvučného jména a hereckých kvalit, který by zajistil úspěch filmu jinak postaveného na nových, neokoukaných tvářích, které byly po válce žádány5 ), Höger dokázala přesvědčit o svých uměleckých kvalitách.
Snímek začíná dobrodružnou scénou přepadení pošty, což následně ústí k ústřednímu tématu filmu o důsledcích rozhodnutí hlavního hrdiny, který se rozhodne vydat lupičům pokladnu s penězi, aby si zachránil život. Pochopitelné rozhodnutí je konfrontováno s moralizováním těch, kteří se do stejné situace nedostali a považují Valtu za zbabělce.
Na scénáři podle předlohy Sigurda Christiansena spolupracovali Elmar Klos a Bořivoj Zeman. V mnohém je snímek problematický (mám na mysli především některé stěží uvěřitelné dialogy a samotnou zápletku) a mnohé v něm zastaralo (například příliš dramatické užití hudby a „experimenty“ kamery). K problematičnosti přepisu předlohy se vyslovil několik měsíců po premiéře filmu sám Höger:

„(…) Hrajeme si ve filmu na život. Přeneseme-li ho z románu, kde je plnokrevný, vykrvácí nám cestou a to, co vidíme na plátně, je už jen magnetisovaná mrtvola. Ne živý mezi živými, ale mrtvý mezi mrtvými. Právě v tom Mrtvém mezi živými! Román mluví o ženatém člověku s dítětem, které mu jedině instinktivně věří a chápe ho. To je docela jiná situace nežli svobodný, se snoubenkou, která odejde, a za kterou se bůhví proč vrací, když napoprvé zklamala. Zatím co rodina a dítě je jeden skutečný svět, musí se tady pro svobodného vymyslit podivná, často zbytečná a papírová společnost a postavy, jimiž se obtížně provléká nit děje. (…)“6 Mrtvý mezi živými tak dnes zůstává pro diváky zajímavý především dílčími momenty, scénami, kde Höger rozehrává první skutečně pozoruhodnou postavu své filmové kariéry. Role Valty pro něj znamenala šanci představit se v odlišné poloze oproti milovnickým rolím. Oprávněně se poprvé mluví o skutečně civilním projevu Karla Högera na filmovém plátně7, oceňován byl civilismus i u Procházkové a Dubského. Někteří recenzenti shledávají, že způsobem mluvy a gesty se Höger rolím milovníků tolik nevzdálil8 a svým břitce argumentujícím pojetím postavu vyzvedl do příliš vysokých poloh.9 Ve většině případů je však Högerovo herectví hodnoceno kladně a role Valty označována jako jeho největší a nejzdařilejší filmová úloha.
A.M. Brousil v Zemědělských novinách napsal, že: „(…) Höger vyhrává Valtovu opravdovost s podivuhodným důrazem na vnitřní napětí a vnější útlum (…)“10 O důrazu na vnitřní napětí postavy a oproštění od vnějších efektů bylo sice možné částečně hovořit i v souvislosti s milovnickými rolemi, v nichž Höger projevoval určitou dávku invence a osobního vkladu, ale teprve rolí Valty vyhrál do detailů tlumenost, a přitom důraz na polemičnost replik, kdy dotváří napětí svých slov jemnou mimikou tváře a pohledem očí.
Nejvýrazněji působí ona polemická poloha, která doprovází vnitřní rozpor postavy, její pochyby a nejistoty. Toto váhání Höger ztvárnil přesvědčivě. Valta nemůže být považován za zcela kladného hrdinu a herec se ho také nesnažil učinit líbivějším, tedy méně pravdivým. Nepochybně je ze všech postav nejopravdovější.
Z dnešního pohledu lze hodnotit Högerův přístup k roli jako zcela přiléhavý; postava Valty, břitkého komentátora, pro něhož je ironie jediným ochranným mechanismem před okolím, které svými podivnými názory dokáže člověku zničit život, působí velmi současně – nezestárla ani postava, ani její ztvárnění.

Tragikomický portrét starého mládence
Právník Loukota v Týdnu v tichém domě

V témže roce následovala malá, ale výrazná role staromládeneckého Loukoty v Krejčíkově Týdnu v tichém domě podle Nerudových „Povídek malostranských“. V tomto snímku, premiérovaném v srpnu 1947, dostal Höger příležitost ztvárnit tragikomickou figuru, což pro herce znamenalo ozkoušení nové herecké polohy. Této šance se podle všeho zhostil se skutečnou chutí a opatřen knírkem a cvikrem výborně zapadl do dobového ladění snímku. Nezapadl však mezi hereckými představiteli, jak dokládají dobové recenze:
„(…) K. Höger se skvěle zhostil úkolu nejtěžšího ze všech. (…) Nesmírně těžká role byla jím ztělesněna pochopením prožitku i znalosti hereckého detailu. Postava v jeho tlumočení žije daleko za hranicemi mluveného textu.“11 Vedle vnější charakterizace Loukoty, jenž působí skutečně staromládeneckým zjevem, se díky Högerově výkonu podařilo dostat do všech dialogů, do každého gesta i náznaku mnoho nevyřčeného. Ve své podstatě nesympatickou postavu odstínil drobnými nuancemi a vybavil jej nevyřčeným humorem: „(…) [S]tále zůstává velikým překvapením zahořklý mládenec Högerův, skvěle vyslovující skrytý melancholický humor své postavy (…).“12
Opět si vystačí s úspornými vnějšími prostředky, aby plně vyjádřil, co postava prožívá a co si myslí. Příkladem budiž působivá scéna s Josefinkou (Zdenka Procházková), již tajně miluje – úslužnost a radostný úsměv se mění v hluboké rozčarování, když se dozvídá o jejím plánovaném sňatku. Nebo posměšný úšklebek, který věnuje hlavní postavě, mladému básníkovi Bavorovi (Jaromír Spal) při hodnocení jeho veršů. Vše je přesně odměřené, nuancované, Höger svůj výraz mírní ku prospěchu celkového vyznění.
Höger vytěžil z rozsahem nevelké role maximum a tuto hereckou příležitost bravurně zužitkoval.

Expresivní ztvárnění horečného snu
Inženýr Prokop v Krakatitu

Skutečně velká role přišla v roce 1947 s natáčením Krakatitu Otakara Vávry. Ten si Högera vybral pro hlavní roli inženýra Prokopa a před hercem tak vytanula výzvu, jak se vypořádat s expresivní polohou, která mu nebyla vlastní, zjevně mu byla bližší poloha tlumenější, niternější. Zde se však v rámci samotných expresivních pasáží, kde Prokop blouzní v horečce, dalo tlumit a odstínit pouze minimálně. Role si žádala výrazný projev, který by však nepůsobil nepřirozeně a křečovitě. Sám herec měl z této role nejprve obavy, na obtížnou úlohu se důkladně připravoval a žil jí: „(…) Můj Prokop musel být celým Prokopem, ne scenáristickou zkratkou. (…) opravdu nebyl lehkou úlohou. Stále jsem se v něm cítil jako na začátku románu: „Bylo mu strašně špatně, bál se, že padne, že mu praskne srdce a krev vyšplíchne ústy,“ tak to tam říká Čapek.“13 Zužitkoval také své zkušenosti z milovnických rolí ve scénách s osudovými ženami, které představují princezna Vilemína (Florence Marly), Anča (Nataša Tánská) a žena se závojem (Vlasta Fabianová). Zde měl možnost především v téměř lyrických scénách s Ančou předvést niternější polohu svého hereckého rejstříku14, výstupy s Vilemínou zase provází erotické napětí a potlačovaná vášeň. K dokreslení věrohodnosti hereckého ztvárnění Prokopa, zmítajícího se v pocitech zodpovědnosti, touhy a ctižádosti přispěly rovněž velmi autenticky působící jizvy na Prokopově tváři.15

V dubnu 1948 měl dlouho očekávaný snímek premiéru souběžně v kinech jedenadvaceti českých měst.16 Sklidil nadšené ohlasy u diváků i odborné kritiky. Stal se prvním poúnorovým filmem určeným pro export a získal predikát „film národního i uměleckého významu“, Karel Höger obdržel nejvyšší uznání.17
Kritici se téměř jednomyslně shodovali v názoru, že Höger podal velice sugestivní výkon, „(…) směřující neustále do hloubky, pravdivý i ve vypjatých nemocničních a horečnatých scénách (…)“18, a psali o inženýru Prokopovi jako o Högerově největší roli, označovali jeho výkon jako „(…) pečlivou studi[i] neuropata a rozervance, člověka čapkovsky složitého (…).“19 Nejvíce vyzdvihli přesvědčivost a smysl pro odstínění různých duševních zvratů.20
Asi jedinou recenzi, v níž byl oceněn herecký výkon Florence Marly a naopak kritizován Högerův výkon, nacházíme na stránkách deníku Pravda: “(…) Höger měl ve svém duševním deliriu nepřirozeně hysterickou masku zničeného člověka. Naopak Florence Marly byla sebejistá a dovedla vedle svého zjevu rozehrát svůj herecký intelekt i citově milostnou strunu. (…)“21
Högerovy milovnické role ve vztahu k jeho výkonu v Krakatitu připomínány téměř nebyly, a pokud ano, tak pouze jako zmínka o drobném pozůstatku minulosti22, nebo něco, za čím herec svým výkonem v Krakatitu rázně přibouchl dveře.23 Role inženýra Prokopa pro Högera znamenala nejen nedocenitelnou zkušenost, zároveň jejím provedením stvrdil, že zvládne velmi přesvědčivě ztvárnit typy vnitřně rozpolcených postav. Této jeho schopnosti začali filmaři především od druhé poloviny 50. let hojně využívat.

Civilní pojetí jednoho osudu
Nadporučík Mareš v Návratu domů

Na začátku roku 1949 se dostalo rozporuplného přijetí Fričově dramatu Návrat domů, v němž Karel Höger ztvárnil hlavní postavu nadporučíka, který se vrací se svou jednotkou z fronty domů, do osvobozené Prahy. Nenásleduje rozradostněný pohled na svobodné město, tvůrci se spíše pokusili evokovat pocity člověka, který vše ztratil.
Autorem scénáře byl Leopold Lahola, slovenský scenárista a dramatik, který za války bojoval na frontě a jako Žid se dostal do pracovního tábora. Nejvíce námitek, více či méně agresivně formulovaných, směřovalo právě ke scénáři a pojetí postav. Fričova režie byla hodnocena jako zdařilá, částečně napravující údajné neduhy scénáře. Pro Högera představovala role Mareše další zajímavou hereckou příležitost, kde mohl opět naplno uplatnit svoje civilistní pojetí. Nemusí slovy popisovat, co cítí, ve filmu toho ostatně příliš nenamluví, stačí mu pouhý úsměv, výraz v očích, způsob chůze anebo posunutí vojenské čepice, aby divák pochopil, co prožívá.

Jeden z vrcholů filmu představuje beze sporu scéna s nedoslýchavou paní Stachovou (Terezie Brzková), jíž Mareš přichází oznámit, že její syn padl. Skutečným vrcholem je ovšem scéna příchodu Mareše domů, kde očekává matku a setru. To, jakým způsobem Höger ztvárňuje reakci na zprávu o jejich smrti, je opravdu působivé; předtím radostná chůze se mění v těžký krok, Mareš bezmyšlenkovitě usedá, protože už nemůže dál. Vše se promítá v jeho tváři.
Není divu, že snímek nesouzněl s tehdejším vynuceným optimismem, a tak bylo Högerovo pojetí role převážně vystaveno kritice. Kritizována byla „(…) jeho civilistická mlčenlivost a rozpačitý úsměv (…)“24, také to, že v „(…) předepsaném pojetí této role musel nakonec zvítězit lyrický tón interpretova umění (…)“25 Negativní naladění vůči celému filmu dobře ilustruje název recenze v Rudém právu – „Film s chybným vztahem k životu.“26
Na tomto filmu, dnes neprávem pozapomenutém, můžeme docenit právě to, za co byl tehdy odsuzován jako počin „(…) plný existencialistické bezradnosti a bezvýchodnosti, vyvolávající truchlivý pocit sklíčenosti a dokonale se vyhýbající tomu, čemu se říká politické zaměření (…).“27
V kontextu hlavních rolí, které měl Höger možnost během třiceti sedmi let vytvořit, patří ztvárnění nadporučíka Mareše k jeho nejzdařilejším výkonům.

Letmé ohlédnutí za milovnickou minulostí
Chvojka v Létě

V dubnu 1949 měl premiéru Wallóův celovečerní debut Léto podle Šrámkovy stejnojmenné divadelní hry. Na divadle hrál Höger v Létě s velkým úspěchem hlavní postavu Skalníka v Brně (1939) i Praze (1943), Šrámek byl hercův milovaný autor a tato role mu přirostla k srdci. Jak se po letech vyznal, jinak tomu bylo s filmovou rolí Chvojky: „Když se v osmačtyřicátém roce filmovalo Léto, tak to už jsem hrál Chvojku, a ne zrovna rád – závistivě jsem hleděl k Jeníkovi “v nejtišší pěšince v lukách”(…).“
Postavu právníka a básníka Chvojky režisér záměrně pojal odlišně, pokusil se „(…) z textu básníkovy hry postavit jiného Chvojku. Intelektuála nesporného osobního kouzla, básníka hlubokého citu (…).“ Walló zůstal s aktualizací snímku kdesi na půl cesty. Zasadil děj do tehdejší doby, ale ponechal básnivé dialogy, z čehož pramení neurčitý tvar filmu, který vyznívá vnějškově a nepřesvědčivě. Kritiky hodnotily režijní pojetí jako mylné a nezdařené, film byl jednomyslně odsouzen jako špatný. Jediným kladem tak byli herci, kteří odvedli řemeslně zdařilé výkony, a poutavé exteriéry.

Pochopitelně nebylo ladění filmu, tak shovívavé vůči záletu buržoazní paničky, po chuti ani tehdejším kritikům: „Tím, že přeložil [pozn. V.Z.: režisér a scenárista K. M. Walló] děj do současnosti (…), setřel původní smysl hry docela a proměnil ji v banální, nepokrytě měšťáckou historii, kde rozechvělé dialogy Šrámkovy působí jako pěst na oko. A dělají velké potíže mladým hercům (…). Ale ani J. Štěpničkové jako nudící se a chtivé paničce Peroutové, K. Högrovi jako věru nepodařenému svůdci Chvojkovi.“28
Pro Karla Högera, stejně jako Jiřinu Štěpničkovou, představovalo obsazení do Léta poměrně anachronický návrat k protektorátním rolím v romantických filmech. Oba předvedli zralé, v dobrém smyslu slova rutinované herectví, jejich souhra fungovala, ale snímek nemohli ani oni, ani nové tváře tehdejšího filmu (Jaroslav Mareš jako Skalník, Alena Kreuzmannová jako Stázka) zachránit.

Závěr

Po Únoru 1948 byl v Národním divadle, stejně jako v mnoha jiných institucích, ustaven Akční výbor Národní fronty, který bez jakéhokoli odůvodnění rozhodl o odejití některých členů souboru, jiné potrestal zákazem činnosti, jako tomu bylo v případě Karla Högera29 Zákaz filmování, pohostinského vystupování a snížení platu o 25% po dobu dvou let mu byl později zkrácen na rok.3031
Kontinuita Högerovy filmové činnosti tak byla přerušena a po návratu k filmování v roce 1951 ztvárňuje po několik dalších let role zcela jiného charakteru, než tomu bylo doposud…

PRAMENY
Viz sekce „Filmografie Karla Högera v rozmezí let 1946-1948“.

LITERATURA
Přehledová literatura:
Český hraný film III. 1945-1960. Praha 2003.

Knižní monografie:
HAVLÍKOVÁ, Jana. Nevyjasněná úmrtí VII. Praha 2001.
HÖGER, Karel. Z hercova zápisníku. Praha 2009.
HÖGEROVÁ, Eva – KLOSOVÁ, Ljuba – JUSTL, Vladimír. Faustovské srdce Karla Högera. Praha 1994.

Filmová periodika:
Filmová okénka, Filmové novinky, Filmové zpravodajství, Kino / roč. 1946-49

Denní tisk:
Lidové noviny, Lidová obroda, Mladá fronta, Pravda, Práce, Stráž severu, Svobodné noviny, Rovnost, Rudé právo, Zemědělské noviny / roč. 1946-49

Týdeníky:
Kulturní politika, My / roč. 1946-49

Filmografie Karla Högera v rozmezí let 1946-1948:

1948 – Léto
R: K.M. Walló

1948 – Návrat domů
R: Martin Frič

1948 – Krakatit (pozn.: DVD vydal FEX)
R: Otakar Vávra

1947 – Týden v tichém domě (pozn.: VHS vydal FEX)
R: Jiří Krejčík

1947 – Křižovatka (nedokončeno)
R: František Čáp

1946 – Mrtvý mezi živými
R: Bořivoj Zeman