Filmy Drahomíry Vihanové: úvod

Drahomíra Vihanová se výrazně zapsala do historie českého filmu, ačkoli natočila pouze tři celovečerní hrané filmy a většinu své tvůrčí dráhy zasvětila (nedobrovolně) dokumentární tvorbě. Její hrané filmy nebyly v době svého uvedení patřičně doceněny. Debutová Zabitá neděle skončila jako příliš bezútěšné dílo bezprostředně po dokončení v trezoru. Uvedena byla až v roce 1990. V mezidobí (nutno říct, že dlouhém: od roku 1969 do roku 1989), kdy Vihanová nesměla natáčet celovečerní snímky, se prosadila na poli dokumentární tvorby. Stejně jako hraná produkce se také její dokumenty vyznačují osobitou prací s kamerou, střihem a zvukem.

Následující Pevnost z roku 1994 byla sice nominována na šest Českých lvů a v zahraničí získala řadu cen (např. Cena FIPRESCI na MFF v San Sebastianu, ocenění pro Györgye Cserhalmiho za nejlepší herecký výkon na MFF v Maroku), ale rovněž se setkala s nepochopením a odsudky ze strany některých kritiků. Zřejmě nejkontroverzněji zapůsobil zatím poslední snímek režisérky – Zpráva o putování studentů Petra a Jakuba (2000).

Filmy Drahomíry Vihanové lze vidět čas od času v televizi či na některém z festivalů, který režisérce věnuje retrospektivu, jež v některých případech ústí v hlubší reflexi, jako tomu bylo v podobě knižní publikace, která vyšla v rámci festivalu českých filmů Finále v Plzni (duben 2010). Tvorbě režisérky se tak dostává nového pohledu diváků, pro mnoho z nich je toto setkání první.

Různorodá a zajímavá tvorba Vihanové stojí podle našeho názoru za čerstvou reflexi, a tak si ve 41. čísle 25fps můžete přečíst rozsáhlý rozhovor s režisérkou o jejím debutu Zabitá neděle, ale také tři texty, v nichž se autor Adam Kotaška věnuje duchovním aspektům tohoto snímku. Jan Černík a Veronika Zýková přispěli analýzou vybraných aspektů Pevnosti, respektive Zprávy o putování studentů Petra a Jakuba.

Drahomíra Vihanová prohlásila: „V porovnání s tím, kam se ubírá filmový výraz a způsob vyprávění dnes, kam se doslova řítí, neřeknou tyto filmy právě proto, jak jsou udělané, už nikomu nic.“ Troufám si nesouhlasit s režisérkou a tvrdit, že naprostá většina její tvorby promlouvá zcela současným jazykem.

Texty, které vám předkládáme, snad poskytují nezaujatý, současný a přeci jen trochu jiný než tradiční pohled na režisérčiny filmy.  V podobném duchu, s přesahy k větší interaktivitě a s možností zapojení se do diskuze nad snímky, bychom pro vás chtěli v dalších číslech připravovat tematicky svázané texty z oblasti českého filmu. Bude se jednat především o osobnosti a témata, kterým nebylo věnováno tolik prostoru, kolik by si podle nás zasloužily. Doufám, že vás postupně přesvědčíme o tom, že český film nabízí nečekané množství zajímavých zákoutí.

Veronika Zýková