Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Ideologie lásky a smíchu

Ideologie lásky a smíchu

TÉMA – ERNST LUBITSCH: Ninočka – MAREK HOLAN –

Pojem romantická komedie vnímá každý milovník filmu trochu jinak. Svým dílem k tomuto žánru přispěla také ikonická legenda světové kinematografie Greta Garbo. Diváckých lákadel přinesl její poslední významný snímek Ninočka víc než dost a záruku kvality zde navíc zosobnil jeden z nejproslulejších režisérů klasického Hollywoodu vůbec – Ernst Lubitsch.

Existuje mnoho druhů filmů i klíčů k určení jejich podobností nebo naopak odlišností. Některé snímky mají společných vlastností více, jiné méně, roli při jejich vzájemném porovnávání často hrají jemné nuance či velké rozdíly. Pokud se povzneseme nad prostou množstevní sílu světové kinematografické produkce právě k oněm jemným kvalitativním nuancím, uvidíme, že je celá řada snímků, které se od sebe obsahem, formálně, výrazově či použitými postupy vůbec neliší. A přesto, když dva takto podobné filmy postavíme vedle sebe, může se stát, že jeden označíme za tzv. geniální dílo a druhý bez výčitek svědomí odešleme do propadliště dějin. Co však činí ony výjimečné snímky výjimečnými? Mnohdy to může být jediná finesa, která dokáže naprosto změnit náš kinematografický zážitek. V případě Ninočky byl jistě přítomen dostatek více než kvalitních „ingrediencí“, přesto si ta klíčová osobuje specifickou pozici. Ernst Lubitsch dokázal touto jedinečnou přísadou v podobě svého legendárního režijního přístupu protkat příběh komunistické údernice po celou dobu jeho průběhu, s trvanlivostí napříč historií světového filmu až dodnes.

Kouzlo osobitosti

Do Paříže přijíždí ruští obchodní zmocněnci Iranov (Sig Ruman), Buljanov (Felix Bressart) a Kopalski (Alexander Granach), jejichž jediným úkolem je uskutečnit jménem ruského lidu prodej šperků ruské velkovévodkyně Swany (Ina Claire). Místo kýžené transakce a vybojování „cti“ Sovětskému svazu se ale soudruhům povede pouze ubytovat se v královském apartmánu luxusního hotelu a za vydatné pomoci místního seladona, hraběte d‘Algout (Melvyn Douglas), konvertovat ke kapitalistické ideologii. O špercích se totiž dozvídá sama velkovévodkyně, toho času ruská emigrantka v Paříži, a vysílá svého přítele hraběte, aby bolševický obchod co možná nejvíce zkomplikoval. Soudruzi se nijak zvlášť nebrání pobytu „na čerstvém vzduchu“, avšak Moskva potřebuje nutně finanční injekce, a proto vysílá do Paříže odolnější výhonek dělnické třídy – Ninu Jakušovou (Greta Garbo). Tato přesvědčená komunistka ihned pozná, oč v případě tří zmocněnců běží, a začne srdnatě hájit zájmy své země, jelikož ona svou socialistickou kůži neprodá tak lacino. Jestliže ale na její kolegy platila lákadla materiálního druhu, její skálopevné přesvědčení fatálně nabourá láska k šarmantnímu a neodbytnému hraběti…

Sovětští delegáti se setkávají s „velkým světem“ v luxusním pařížském hotelu.

Dnes již klasický snímek natočil Ernst Lubitsch roku 1939. Pod scénářem jsou podepsáni Charles Brackett, Walter Reisch a Billy Wilder, přičemž druzí dva jmenovaní utekli do USA před hitlerovskou hrozbou a tento fakt dozajista ovlivnil ideové vyznění snímku. Ten se totiž proti autoritářským režimům všeho druhu obrňuje silnou dávkou humoru, navíc podpořeného výrazným režisérským vkladem (legendární Lubitsch touch ). Už úvodní komentář má ironií prodchnutý nostalgický nádech, ale vzhledem k dobovému kontextu a událostem, které následovaly (obsazení Francie Německem v roce 1940), dostává také velmi mrazivý podtón. Tento trend se poté odráží i v samotném filmu, jemuž se daří evokovat atmosféru „starých dobrých časů“, ale zároveň úplně neodhlížet právě od dobových problémů (dnes již poměrně úsměvná scéna, v níž si na nádraží tři soudruzi spletou nacistu s avizovaným sovětským vyslancem). Scenáristický základ, na němž je celý příběh vystavěn, je stabilní a z hlediska žánru naprosto funkční. Proto se není čemu divit, že Lubitschovi s takto silnou podporou nečiní vůbec problémy střídat lehký humor se sžíravou ironií a melodramatickými zvraty. Jeho režijní vklad vede příběh k pohádkovému rozuzlení odlehčenou cestou nejmenšího odporu za pomoci klasického hollywoodského stylu, který se během svého zámořského angažmá naučil používat naprosto precizně. Tím ale není ani v nejmenším míněno, že by snímek byl pouhým naplněním nějakého pevně daného mustru. Žánrové zásady a dějová schémata jsou přesně funkční a odpovídají snaze o kvalitní a „nenáročný“ (v pravém hollywoodském slova smyslu) filmový zážitek. Ninočku ale na perlu mezi romantickými komediemi povyšuje fakt, že jsou všechny tyto prvky, v mnoha jiných případech zavánějící rutinou, zaštítěny Lubitschovým režijním stylem. Ten dodává snímku jedinečný punc kvality, který se dá technicky popsat jako perfektně zvládnutá a promyšlená práce se stylem, vedení herců k plně funkčnímu a zároveň jiskřivému projevu a zachycení lehkého, přesto však výrazného scénáře v celé jeho „jednoduché propracovanosti“. Ve výsledku jde ale v případě tohoto specifického „doteku“ o fenomén, který se podle stále platného filmového hesla „prostě musí vidět“, aby mohl být plně pochopen. Snímek tedy v intencích žánru odsýpá přesně a zároveň se mu podařilo plně a převážně osobitě těžit ze schémat a situací, z nichž jsou filmaři živi ještě dnes. Navíc má Ninočka mnoho dalších kvalit, kterými je schopná zaujmout i téměř tři čtvrtě století od svého vzniku.

Greatest Garbo

Největším z těchto lákadel bezesporu byla a je legendární švédská rodačka Greta Garbo, která se v průběhu historie světové kinematografie stala jednou z ikon stříbrného plátna vůbec. Přesněji řečeno byl hlavním tahákem její úsměv. Tento jev, z hlediska kariéry Garbo téměř až revoluční, se stal opravdovým hitem, na který film sázel (a distributoři na něj při prodeji DVD evidentně sází dodnes). Hesla jako „Garbo se směje…a celý svět se bude smát s ní“ či „jediné slzy, které prolijete, budou slzy smíchu“ mluví sama za sebe a diváka nejen lákají a budí v něm očekávání, ale zároveň mu bujaré veselí ukládají skoro za povinnost, při jehož absenci něco není v pořádku. S tím souvisí také fakt, že smích není pouze reklamním tahákem spojeným s Gretou Garbo, nýbrž se jedná o celou tematickou linku. Prvních cca 20 minut je tak čekáním na „božskou Garbo“, která se následně objevuje v dobově typickém rozostřeném rámu měkkého stylu, a pak už divák jen napjatě sleduje, kdy se tedy dá Ninočka konečně do smíchu. Dlužno však podotknout, že hlavní představitelka je excelentní v obou odstínech své role a jako chladná soudružka nese paradoxně více vtipu než veselá Ninočka. Nad minimalistickou genialitou jejího pozdvihnutého obočí musejí dnešní hollywoodské herečky blednout závistí, a jestliže se měla nějakým partem důstojně rozloučit se svou profesí, pak byl tento, v němž vkusně paroduje všechny podmračené krásky své kariéry, skutečně dobrou příležitostí. Lze konstatovat, že postava Ninočky těží se 100% úspěchem ze sázky na osvědčený herecký typ, který kontrastuje s pro něj neobvyklými prvky (humor). Dlužno podotknout, že druhá hvězda filmu, Melvyn Douglas, je navíc Gretě Garbo rovnocenným partnerem a spolu vytvářejí skvěle fungující, zpočátku nesourodou, dvojici, která se neustále pohybuje na tenké hranici humoru a romantického sentimentu s plynulými i akcentovanými žánrovými přechody.

Greta Garbo, jak ji neznáte…

Ninočka jako ideologický problém

Greta Garbo ale není jedinou kvalitou filmu. S výše načrtnutou scenáristickou a režisérskou otázkou souvisí také ideologická dvojznačnost, kterou lze vysledovat, podíváme-li se detailněji na konstruování obou světů – komunistického i kapitalistického. Proslulý „Lubitschův dotek“ i scenáristické narážky dávají jasný návod, jak se s nimi vypořádat. Prostřednictvím humoru a nadhledu (i hrabě d’Algout přeci vyzývá Ninočku, aby se zasmála lidské malosti, a vzápětí je ukázán jako člověk, který je schopen sám sebe nebrat přehnaně vážně). Veselí je sice do jisté míry řešením a shazuje jak „západní svět“, tak Sovětský svaz, ale při bedlivějším pohledu na vykreslení obou protikladných systémů je jasné, že na nich nic příliš směšného není.

Pokud se zamyslíme nad postavami, které jsou zástupci těchto dvou světů, otevírá se před námi panoptikum rozličných lidských typů. Delegáti Iranov, Buljanov a Kopalski nejsou ničím jiným než málo zapálenými komunisty, kteří se dostali do „velkého světa“, což je důvodem jejich (z komunistického pohledu) ideologické zkázy. Zásadním problémem této trojice je fakt, že plně nechápou pojem „obchodní jednání“ a místo toho si začnou pomalu ale jistě užívat nabyté svobody. Přestože velkovévodkyně Swana ve scéně návštěvy Ninoččina hotelového pokoje označuje jako „děti“ d’Algouta a Ninočku, nejlépe této charakteristice odpovídají právě tři zmocněnci. Samotná hlavní hrdinka je zpočátku skálopevná, což ovšem vzhledem k situacím, do nichž se dostává, a tomu, jak je řeší, nakonec vyznívá směšně. Ideologická konverze těchto čtyř osob je ukázkou nestability režimu, v němž žijí. Svobodný západní svět je zde budován (s výjimkou několika scén s dělníky) prostřednictvím aristokratických kruhů, které pomáhají ukázat ne zrovna nejsilnější místa tohoto zřízení ve velmi jasném světle. Například hrabě d’Algout je, navzdory svému charismatu, člověk, který pravděpodobně nemá celé dny co na práci a těžko říci, jestli ví, k čemu jeho život směřuje a zdali se tím vůbec zabývá. Velkovévodkyně Swana se oddává podobně marnivému trávení času, což je umocněno její poznámkou o tom, že je „unavená svým obličejem“. Podle některých poznámek lze vypozorovat, že na tom finančně asi nebudou úplně nejlépe, přesto si žijí na vysoké noze. Jako zástupci vyšší společenské třídy vyznívají minimálně rozporuplně (přičemž velkovévodkyně se navíc v závěru mění z oprávněné bojovnice za své majetkové nároky v zápornou postavu, která vyvíjí snahu narušit celou milostnou linii snímku).

Komorník, ač zástupce pracujícího lidu, je názory soudružky Jakušové, na rozdíl od svého pána, rozladěn.

Podíváme-li se na věc z poněkud obecnějšího hlediska, pak film komunistický režim ukazuje jako příklad masového útlaku, který je díky schopnosti některých jedinců stále racionálně uvažovat a vidět podstatné kvalitativní rozdíly v životní úrovni Západu a Východu zevnitř nestabilní a moc udržuje pouze díky všeobecnému strachu. Co se týče druhé strany barikády, Paříž jistě nebyla, jakožto město zasvěcené lásce, vybrána náhodou a svůj úkol plní beze zbytku. Je to místo, kde se hodinové ručičky setkávají k polibku a ne pouze proto, že tak hodiny zkrátka fungují. Zároveň se tento svět topí v pohodlí, dostatku a blahobytu, což je symbolizováno „drobnými potěšeními“ (módní klobouk, šampaňské) nebo vydatným obědem, i dělníci jsou zde veselejší a starosti tu nemají místo („Čtvrtek vytrhnu z kalendáře“). Komunistická kritika požitkářství a marnivosti je tak ideologicky poměrně logická, přičemž západní svět na ni odpovídá tím, že si těchto požitků užívá plnými doušky. Je nám ale naprosto jasné, že sovětský extrém v podobě autoritářského prověřování všeho a všech, nepředstavitelné chudoby a neustále evokovaného strachu také není tím pravým řešením. Mezi těmito dvěma světy osciluje láska, která má ale těžkou pozici v každém z nich. Z hlediska západoevropského hodnotového systému je svazek komunistky a hraběte minimálně popudlivý a komunistická mentalita zase nepřipouští, že by šlechtic mohl mít se Sovětským svazem jiné úmysly nežli reakcionářské. Oba ústřední hrdinové se v průběhu filmu ve jménu lásky proměňují a tím milostný cit povyšují nad veškeré společenské konstrukty. To je důležité, jelikož láska a veselí jsou jediné principy, které pomáhají pochopit logiku změn, které se s mileneckou dvojicí dějí (v případě tří zmocněnců to jsou samozřejmě materiální pohnutky). Ninočka se stane z vojáka ženou, ale svého komunistického boje se definitivně zříká až v samém závěru. Hrabě d’Algout se začíná seznamovat s přesvědčením své vyvolené, avšak s jeho osobou spojené existenciální otázky to zcela neřeší. Toto vzájemné sbližování pomáhá naplnění jiné ideologie – hollywoodské, která se projevuje v „povinně“ šťastném vyústění.

„Působíme jako lidé, kterým jde o peníze? – Ano.“ Humor je základním kamenem filmu, reklamním lákadlem i jednou z tematických linií.

Svým způsobem dostane komunistický i kapitalistický svět co proto, přesto z tohoto souboje vychází vítězně svobodné západní klima. Snímek se oběma systémům tu ironicky, tu laskavě vysmívá, a to jak na úrovni postav coby jejich zástupců, tak v obecnějším celospolečenském měřítku. To jistě nelze chápat jako komplexní (a konstruktivní) způsob řešení společenských problémů, ale daleko důležitější je fakt, že dobově je takový přístup logický (nehledě na to, že hollywoodská populární produkce nikdy neměla za úkol tvořit společenské manifesty). Při pohledu na hrůzy, které v Německu páchali nacisté dávno před vypuknutím druhé světové války, nebo při bližším ohledání situace v Sovětském svazu během stalinských čistek je nám totiž jasné, že Wilderovi, Reischovi a Brackettovi nezbývalo už nic jiného, čeho by se mohli chytit, než humor. Ten navíc dával lidem, kteří se s touto realitou museli každodenně potkávat, alespoň na chvíli zapomenout na jejich potíže. Scenáristé následně použili veselí jako věčnou a stále účinnou zbraň. A právě proto je kapitalistický svět nakonec úspěšnější, jelikož dokáže tuto zbraň smíchu namířit a použít i sám proti sobě.

Shrnutí a závěr

Tento článek neusiluje o komplexní analýzu. Je spíše nástinem možných přístupů k uvažování o výjimečném filmu, který by byla škoda odbýt pouhou žánrovou škatulkou „romantická komedie“, když nám navíc může pomoci pochopit, jak některé věci viděli lidé žijící na prahu jedné z nejděsivějších kapitol světových dějin. Oddíl následující po stručném nástinu děje vymezuje Ninočku z řady romantických snímků, kterých je dnes skutečně nepřeberné množství, a naznačuje její výjimečnost z hlediska žánru. Část věnovaná hlavní herecké hvězdě filmu, Gretě Garbo, přináší několik poznámek k roli Ninočky a zároveň náhled na konkrétní očekávání spojená s propagační kampaní a samotným účinkováním podmračené herečky právě v tomto filmu. Stěžejní analytický oddíl pak zkoumá Ninočku z ideologického hlediska.

Myšlenky obsažené v tomto textu by měly být pojímány jako příspěvek k diskuzi o pozici a způsobech čtení romantických filmů v dnešním světě. Ninočka sice není dílo současné, to ale neznamená, že k současnosti nijak nehovoří. Jeden z jejích přínosů může spočívat v otevřenosti ideologickému nahlížení. Podnětnost a smysluplnost zrovna tohoto přístupu i v případě jiných romantických komedií 20. a 21. století musí potvrdit nebo vyvrátit další pokusy (a omyly).


Ninotchka

Režie: Ernst Lubitsch

Scénář: Charles Brackett, Walter Reisch, Billy Wilder (podle předlohy Melchiora Lengyela)

Kamera: William H. Daniels

Střih: Gene Ruggiero

Hudba: Werner R. Heymann

Hrají: Greta Garbo (Nina „Ninočka“ Jakušová), Melvyn Douglas (hrabě Leon d’Algout), Ina Claire (velkovévodkyně Swana), Sig Ruman (Iranov), Felix Bressart (Buljanov), Alexander Granach (Kopalski), Bela Lugosi (Razinin)

USA, 1939, 110 min.


Pozn.:

  • Termín označující signifikantní režijní přístup, v němž se snoubí lehkost a sofistikovaná humornost s technickou a výrazovou precizností (viz dále v textu poznámku o Lubitschově mimořádné schopnosti zcela přesně se „naladit“ na vlnu klasického hollywoodského stylu). [zpět]
Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru