free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Obraz Slovenského státu ve filmech Paľa Bielika

Obraz Slovenského státu ve filmech Paľa Bielika

ANALÝZA – MILAN CYROŇ –

Paľo Bielik patří mezi nejvýraznější tvůrce slovenské kinematografie od konce druhé světové války do začátku šedesátých let. Ve svém díle se většinou orientuje na národní tematiku. Hned dva filmy věnuje Slovenskému národnímu povstání a odboji proti fašismu během druhé světové války. Tyto v lecčem zajímavé snímky však poznamenává doba jejich vzniku.

Československá kinematografie reflektovala Slovenský stát vzniknuvší 14. března 1939[1] již od konce druhé světové války, nicméně více než jedno desetiletí se omezovala pouze na zobrazování válečných bojů a Slovenského národního povstání, coby boje Slováků proti fašismu a zápasu za svobodu, jak vypovídá již titul dokumentárního snímku Za slobodu (1946). Nemusíme snad ani zdůrazňovat, že vedoucí úloha byla přikládána komunistům, zatímco úsilí a zásluhy jiných se znevažovaly či popíraly. Tento text se bude zabývat převážně dvěma hranými filmy Paľa Bielika, Vlčie diery (1948) a Kapitán Dabač (1959), přičemž se zaměří právě na vliv komunistické ideologie na obsahovou stránku těchto děl.

Za slobodu

Paľo Bielik se osobně účastnil Slovenského národního povstání (dále jen SNP) v řadách propagačního útvaru povstaleckých vojsk, Filmu Československej armády, v němž během podzimu 1944 vznikly první záběry dokumentu Odboj 1944. Snímek mohl být dokončen až v roce 1945, kdy měl být uveden pod názvem Za slobodu: „Antifašistická snímka Za slobodu (1945) je politickým dokumentárnym filmom, ktorý nedeformuje realitu a pritom se suverénne pohybuje v rozmanitých možnostiach filmového vyjadrovania. Bielik sa neobával použiť animované části. Boli informáciou o postupnej likvidaci povstania a zároveň vizuálnym dramatizujúcim momentom, ktorého finále zmizlo povstalecké uzemie pod záplavou čiernej farby.“[2] Na delší dobu jediný zdroj archivních záběrů SNP pro další dokumenty, které se jím zabývaly, se však nedostal do distribuce, jelikož nevyjadřoval jasný protifašistický postoj. Mnohem více politickým orgánům vyhovoval stejnojmenný dokument Stanislava Barabáše z roku 1955, jenž až do šedesátých let platil za oficiální výklad SNP.

Vlčie diery

Prvním narativním filmem věnujícím se Slovenskému státu jsou Vlčie Diery Paľa Bielika z roku 1948.[3] Premiéra proběhla 25. prosince 1948 (původně se plánovala k čtvrtému výročí SNP[4]). Film ovlivněný Rosselliniho neorealistickým Římem, otevřeným městem (Roma, città aperta, 1945), uvedeným roku 1947 v Bratislavě na Dnech italského filmu, se setkal s úspěchem a Bielik za něj obdržel Slovenskou národní cenu. Přesto se na něj z oficiálních kruhů snesla kritika, jelikož neukazuje SNP jako etapu třídního boje a nezdůrazňuje vedoucí úlohu komunistů v zápase za záchranu národa.[5] Tyto „výtky“ jsou veskrze pravdivé, nicméně i přesto můžeme ve Vlčiech dierách nalézt řadu dobově podmíněných stereotypů. Jedním z nich je např. černobílé rozdělení na stranu „dobra a zla.“ Podle autorů Dejin slovenskej kinematografie jde jen o východisko a podstata tkví v častém vítězství zla, a to buď kvůli démonickému majorovi Hermanu Thielemu, nebo brutalitě války.[6] V prvním bodě bychom mohli jistě souhlasit, ale ve druhém už není jejich tvrzení tak jednoznačné. Ačkoli mnohé situace vycházejí z válečných poměrů (poprava partyzánů, zatýkání povstalců a jejich věšení), na zmiňované brutalitě nese značný podíl konání německých vojáků, často se odehrávající mimo bitevní scény, a jiné s válkou související události, např. když příslušníci Hitlerjugend na povel svého velitele zbijí chlapce, jenž se posmíval jejich pochodu, nebo zastřelení a zakopání skupiny dětí německými vojáky. Slovenský lékař, který sice neváhá léčit také zraněné nepřátele, označuje Němce za fanatiky, a tak jsou beze zbytku prezentováni v celém filmu. Václav Macek a Jelena Paštéková dále uvádějí: „(…) Bielik našiel aj na nemecké strane sympatické postavy a na strane povstalcov zas negatívne črty.“[7] Ovšem ani zde není jejich tvrzení zcela přesné. Jediným sympatickým německým vojákem je totiž Polák, který se nakonec přidává k partyzánům.[8] Od své první scény, v níž se marně pokusí zabránit vojákům v zabití dětí, nesouhlasí s Němci páchaným násilím. Zajisté není náhodou, že jde o příslušníka polského národa, tedy Slovana. Leták vyvěšený v úvodu filmu drotárem Jožkou předkládá patero otázek, z nichž jedna zní: „Kto posiela vašich synov proti Rusom?“ a dokládá tak orientaci na Slovanstvo vedené Sovětským svazem, i když se slovenští vojáci opravdu posílali na východní frontu. Za další důkaz pak slouží hlášení vyzývající Slováky k pozvednutí zbraní proti německým okupantům, tedy těm, kdo je vedou proti Rusům a ostatním Slovanům. Když odcházejí mladí mužové do boje, zní k tomu hudba sovětské hymny. Mezi povstalci pak sice nalezneme syna prorežimního komisaře města, který se v naději, že se zachrání před smrtí, vydává za syna vdovy Svrčinové, mezi partyzány však žádnou negativní postavu nenajdeme. Jako největší prohřešek se jeví nadměrné pití jednoho jediného partyzána, přičemž jeho velitel Marián mu láhev pálenky zahodí.[9] Ostatní tímto nešvarem netrpí a chovají se velmi odvážně, především zmíněný Marián, jenž se sám vydá v ústrety jednotce slovenských pěšáků a následně je přesvědčí, aby přešli na jejich stranu. Jeho promluva je prostříhávána záběry usmívajících se vojáků, kteří na závěr propuknou v jásot, což mimo jiné vyvolává dojem jejich rozhodnosti (ještě před vypuknutím SNP!). Ovšem ve skutečnosti se připojování vojáků k povstání nedělo takto hladce. Ministr národní obrany generál Čatloš byl totiž donucen se od něj veřejně distancovat a označit partyzány za největší nepřátele svobodného Slovenska, což zmátlo vojáky i jejich důstojníky. Následovalo totožné rozhlasové prohlášení povstání dříve nakloněného velitele východoslovenského sboru generála Malára, které dokonalo morální rozklad. Téměř nikdo nevěděl, jak se má k plánovanému SNP postavit a ne všechny jednotky se k němu nakonec přidaly. Vykreslení samotných partyzánů pak vůbec neodpovídá realitě, ale o tom se podrobněji zmíníme u Kapitána Dabače.

Kapitán Dabač

Kapitán Dabač vznikl jedenáct let po Vlčiech dierách a stejně jako v jejich případě ho Bielik pojal jakožto velký epický příběh. Setkáváme se s Vladimírem Dabačem, důstojníkem bojujícím se svými jednotkami na Ukrajině. Když Dabač odhalí manželčinu nevěru, propadá deziluzím a alkoholu. Rozumí si ovšem spíše s domácím obyvatelstvem, než s Němci, kteří Slováky pohrdají. Hrdina nakonec končí před vojenským soudem, který nad ním vynese trest smrti. Dabačův proslov při přelíčení, v němž říká, že jej hnali s fašisty proti Slovanům, se velmi podobá propagačnímu letáku Jožky drotára. Protagonistovi se podaří uniknout na Slovensko a přidat se k SNP. Účast vojska zde však zastiňuje činnost partyzánů. Hovoří se o tom, že museli krýt vojákům levý bok při jejich bezhlavém útoku apod. Kromě diskreditace zástupců londýnské vlády (ukázáni jako zbabělci strachující se před náletem jen o sebe) se znevažuje také banskobystrický štáb, který se zdráhá bojovat, což se považuje za politiku západu.[10] Avšak přičítání veškerých zásluh partyzánům v žádném případě neodpovídá faktické situaci během SNP, ačkoli jejich jednotky představovaly značnou bojovou sílu. Partyzáni totiž do povstání nebyli zapojeni vhodně, jejich potenciál se mohl využít v týlu nepřítele, ale v přímém střetu s armádou nedokázali efektivně bojovat (vyzbrojeni jen lehkými zbraněmi, vycvičeni pouze pro záškodnické akce). Na povstaleckém území zvyšovali zmatek a někdy dokonce terorizovali civilní obyvatelstvo, což se jak vidno neslučuje s obrazem hrdinných a dobrotivých partyzánů, které nám předkládají Kapitán Dabač i Vlčie diery.[11] S partyzánským hnutím nebyla zdaleka jednoduchá komunikace, jelikož je neřídilo velitelství I. československé armády, vedoucí SNP, ale Kyjev. Když po několika napjatých dnech zlikvidovali 28. srpna 1944 misi plukovníka Otta a ve stejný den zabili čtyřicet německých vojáků (s pomocí čtyř armádních tanků) a skupinu polní policie, Německo vyslalo na Slovensko jednotky z Maďarska, Polska a Moravy. A proto musel podplukovník Golián vyhlásit povstání dříve, než se původně plánovalo. Partyzánské hnutí tedy nemělo hlavní podíl na úspěších SNP, jak se oficiálně tvrdilo nejen ve filmových dílech, ale stálo za jeho předčasným a vlastně zcela nevhodným spuštěním.

Kapitán Dabač se ale z dobové kinematografie vymyká postavou ústředního hrdiny: „V slovenskej kinematografii sa prvýkrát objavuje téma hrdinu kráčajúceho po krivolakých chodníčkách, ktorý sa odmieta podriadiť diktátu kolektívu.“[12] Je pravdou, že se Dabač po porážce SNP odmítá přidat k partyzánům, což mu Rus vyčítá: „Gavaríš já, já, ale u nás my,“ a také mnozí další mu připomínají, že sám nic nedokáže, na druhou stranu však využívá munice, kterou mu dodávají a v závěru se společně s nimi účastní vysvobozování zajatců. Nedrží se zde přitom plánu a ačkoli díky tomu možná zachrání zdravotní sestru Annu Rybanskou, způsobí smrt partyzána Jonáše. Zbrklostí si také zaviní vlastní zranění a zabití dvou vojáků během bojů SNP. Ačkoli tedy stojí alespoň částečně stranou, není to vždy ku prospěchu. I přesto si tento ambivalentní hrdina drží divákovy sympatie stejnou měrou jako ušlechtilý a statečný partyzán Garaj.

Slovenský stát ve filmu

Výše jsme popsali vliv komunistické ideologie na dva snímky Paľa Bielika, pojednávající o Slovenském státu. Oba snímky zobrazují Slovenské národní povstání a úsilí partyzánského odboje, tzn. jevy, které se hodnotily kladně. Kontroverzní otázky spojené se samostatným Slovenským státem však zcela ponechávají stranou stejně jako mnohé další filmy, např. gruzínsko-slovenská Prerušená pieseň (Nikolaj Sanišvili, František Žáček, 1960) nebo melodrama Predjarie (Vladimír Bahna, 1961). Na konferenci v Banské Bystrici kritizovaný film V hodine dvanástej (Jozef Medveď, Andrej Lettrich, 1958) sice poukazuje na to, že řadoví němečtí vojáci nebyli cvičenými zabijáky, setrvává ovšem u tematiky SNP, a tak se toto dílo, na jehož konci zachraňují slovenští a ruští partyzáni rukojmí, stále drží ve vymezených intencích. Polnočná omša (Jiří Krejčík, 1962) je pouhou modelovou analýzou morálních postojů (kolaborující rodina, syn partyzán) a formálně sice inovativní Pieseň o sivom holubovi (Stanislav Barabáš, 1961) se drží tradičních schémat v ideové rovině. Děj Posledného návratu (František Kudláč, 1958) se soustředí kolem manželské krize a povstalecké téma odsouvá do druhého plánu (muž byl partyzánem), ale opět se setkáváme pouze s odbojem a SNP. Ve Vlčiech dierách se vyskytuje jediná zmínka o koncentračních táborech, když lékař sdělí zdravotní sestře, že jeho matku odvedli do plynové komory. To se však přičítá Němcům a sebereflexe deportací židů se tak objevuje teprve v českém filmu Obchod na korze (Ján Kadár, Elmar Klos, 1965) a částečně také v Organu (Štefan Uher, 1964). Boxer a Smrť (Peter Solan, 1962) se odehrává v koncentračním táboře a na rozdíl od filmů z období SNP obsahuje filozofickou reflexi. Film Zvony pre bosých (Stanislav Barabáš, 1965) se vzdává ideologického schematismu a podobně jako Smrt si říká Engelchen[13] problematizuje dříve jednoznačné postavy partyzánů.

Literatura:

KAMENEC, Ivan: Slovenský stát. Anomal: Praha 1992.

KLIMENT, K. Charles – NAKLÁDAL, Břetislav: Slovenská armáda 1939–1945. Naše vojsko: Ares: Praha 2003.

MACEK, Václav – PAŠTÉKOVÁ, Jelena: Deiiny slovenskej kinematografie. Osveta: Martin 1997.

RICHTER, Karel: Apokalypsa v Karpatech. Ostrov: Praha 2003.


[1] V Bratislavě ho vyhlásil Sněm Slovenské země zvolený 18. prosince 1938. Během šestiletého trvání byl tzv. Slovenský stát, v oficiálních dokumentech nazývaný Slovenská republika, satelitem nacistického Německa. Zanikl během dubna 1945.

[2] MACEK, Václav – PAŠTÉKOVÁ, Jelena: Deiiny slovenskej kinematografie. Osveta: Martin 1997, s. 91.

[3] Ve filmu byly použity také archivní záběry z SNP.

[4] 29. srpna se na Slovensku slaví výročí SNP, uznané za státní svátek.

[5] V roce 1968 se naopak film považoval za významné dílo zabývající se povstáním a stal se jedním z hlavních důvodů pro udělení titulu národní umělec do rukou jeho režiséra.

[6] MACEK, Václav – PAŠTÉKOVÁ, Jelena: Deiiny slovenskej kinematografie. Osveta: Martin 1997, s. 94.

[7] Tamtéž.

[8] K partyzánům se přidává také hlavní protagonista Matúš Svrčina, který utekl z totálního nasazení v Německu. Jeho odchod do hor vyznívá v duchu jánošíkovské legendy, v níž se zbojníci taktéž ukrývají v horách. Jánošíkovskou inspiraci vidí Václav Macek a Jelena Paštéková také v Kapitánu Dabačovi. Bielik hrál hlavní úlohu v Jánošikovi Martina Friče (1935) a sám o něm natočil dvoudílný velkofilm v roce 1962.

[9] Tento pohled se velmi liší od pitky, která končí výbuchem ve filmu Smrt si říká Engelchen Jána Kadára a Elmara Klose z roku 1961.

[10] V kolektivizačním filmu Lazy sa pohli (1952) Bielik hanobí americkou armádu, která podle tohoto snímku bombardovala Slováky místo Němců.

[11] O demytizaci partyzánů se zasloužili zmiňovaní Kadár a Klos ve Smrt si říká Engelchen a dále Karel KachyňaKočáru do Vídně (1966).

[12] MACEK, Václav – PAŠTÉKOVÁ, Jelena: Deiiny slovenskej kinematografie. Osveta: Martin 1997, s. 172.

[13] Literární předlohu Ladislava Mňačka poprvé zfilmoval Ivan Balaďa v televizním filmu Smrť sa volá Engelchen (1960). Už zde se objevuje motiv viny partyzánů na zanechání obyvatel obce Ploština na pospas Němcům.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru