Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Půl století ve vlně: 80letý Godard a historie jednoho (ne)přátelství

Půl století ve vlně: 80letý Godard a historie jednoho (ne)přátelství

TÉMA: Dva ve vlně (Deux de la Vague, r.: Emmanuel Laurent, 2010) – MATĚJ NYTRA -

Loňský rok se nesl ve znamení oslav výročí padesáti let od vzniku proslulé „nouvelle vague“, francouzské nové vlny. Tematická čísla časopisů, retrospektivy ve filmotékách a kinech, vydání publikací či ceny pro tvůrce spjaté s tímto hnutím, to vše můžeme nalézt při pohledu na světové dění v uměleckých a kulturních sférách. Je tu však i poněkud stinná stránka: dvojice z vůdčích pěti režisérů v tomto roce shodou okolností zemřela, Erich Rohmer (11. ledna) v nedožitých devadesáti a Claude Chabrol (12. září) v osmdesáti. Po již letitém odchodu tehdy vlastně ještě mladého Française Truffauta v roce 1984 tak zůstávají již jen dva autoři: Jacques Rivette (nar. 1. 3. 1928) a Jean-Luc Godard (nar. 3. 12. 1930). Oba ještě čilí, tvořiví a byť se nechají trochu zastínit aktivitou jiného filmaře, jenž s „jejich“ hnutím bývá spojován jen nepřímo, a sice Alaina Resnaise (jehož poslední dva filmy vyvolaly značné nadšení), stále dovedou úspěšně upoutat pozornost a svou tvorbou rozpoutat debaty o povaze a smyslu umění, řeči obrazů, filozofii, filmu.

image-5077
V případě Jeana-Luca Godarda, jenž 3. prosince oslavil osmdesáté narozeniny a ukrývá se již nějaký čas ve svém švýcarském útočišti (mimo jiné si nepřijel převzít čestného Oscara ani uvést v Cannes svou novinku Socialismus [Film socialisme, 2010]), kde žije s Anne-Marií Miévillovou, se objevily aktuálně i další dvě „pocty“ (k nimž se přidává i náš časopis výběrem tématu), a sice již skončená přehlídka jeho filmů v archivním kině Ponrepo a uvedení dokumentu Dva ve vlně (Deux de la Vague, 2010) režiséra Emmanuela Laurenta a scenáristy Antoine de Baecquea v českých kinech (kam se ostatně dostává i zmíněný Godardův Socialismus).

Ambiciózní a poutavý náhled na okolnosti vzniku, vývoje a rozpadu tohoto filmového hnutí se primárně soustředí na osobnosti Godarda a Truffauta a zároveň zevrubně studuje jejich filmy, publicistickou činnost a vliv, který měli na kinematografii i společnost (zejména na revolucionářskou mládež proslavenou neklidným rokem 1968). Jako seriózní encyklopedický pokus popsat významnou kapitolu kinematografických a kulturních dějin sice dokument působí poněkud nežádoucím způsobem efektně, na druhou stranu právě toto atraktivní pojetí může být divácky vděčné a dovede snad zaujmout i mladší generace, jež danou éru nezažily či o ní tolik neví. A o to evidentně tvůrcům šlo.

Výtvarně zajímavý, asi devadesátiminutový snímek je založen na vytvoření modelové situace, kdy dnešní teenager či dospívající student objevuje stará dobrodružství, lákavá a spletitá, a ponořením se do hromady materiálů z archivů chce zjistit o těchto příbězích víc. Zástupkyní zvídavého mládí je francouzská herečka Isild le Besco (À tout de suite [2004], Výstřel [2007], či Dobré srdce [2009]) s půvabnou tváří i soustředěným pohledem (na stránky tiskovin). Její funkcí je listovat na scéně starými výtisky Cahiers du cinéma, časopisu, kde se novovlnní režiséři proslavili, tehdejšími novinami, množstvím sekundární literatury i archivem dopisů, deníkových záznamů či fotografií. Isild též chodí do filmotéky, sleduje reportážní záběry z premiér Godardových a Truffautových snímků, jejich návštěv Cannes a výstupů na tiskových konferencích, prochází „jejich“ ulicemi a zákoutími a mlčky hloubá nad touto historií.

Vše slouží k vytvoření dojmu, že náplň dokumentu odpovídá přesně tomu, co sama čte a vidí, a divák se tudíž s jejím objevováním svůdných historek má identifikovat. V průběhu filmu se ovšem tyto inscenované záběry postupně vytrácí (a tím pádem uvadá i onen prvotní dojem) – proč? Zřejmě proto, že na ně nevybylo víc místa: dokument si totiž vybírá skutečně velkou porci materiálů, které chce zužitkovat, a zvolená metoda (vzpomínkové bloudění mezi událostmi, nelineární časová osa, atraktivní kombinace všech složek, ukázky z textů i filmů) nepovolí vše do krátké stopáže vtěsnat.

image-5078

Dva ve vlně jsou pojati jako dokument o příbězích, z nichž ten největší vypráví o kamarádském vztahu dvou režisérů, kteří se za filmem vydali z odlišných prostředí, ale přesto dovedli najít společnou řeč. Tento příběh je plný radosti, momentů zapálenosti pro věc (navštěvování pařížské Cinémathèque Henriho Langloise), úspěchů i propadu některých filmů, spolupráce, potřásání rukou, společných dopisů, i těch nepěkných. Je plný opětovných setkání (jaro 1968, kdy se GodardTruffautem znovu spojili, aby podpořili bouřící se studenty a dosáhli dokonce zrušení festivalu v Cannes), ale také roztržek a zklamání – a právě tak jej film ukazuje. Důraz je kladen na zajímavosti i nejmenší detaily, přičemž se nedbá na to, jestli lze všemu dobře rozumět a vše ihned pochopit, ale spíše na náladu, kterou tato koláž vytváří.

Divák má být okouzlen exkluzivními záběry mladých filmařů, jejich výstupy a proslovy před kamerou. Vidí publikum při reakcích na Godardovo U konce s dechem (A Bout de souffle, 1959): „Bylo to odporné…“, „Moc se mi to líbilo… Přesně tak se dnešní mládež chová…“. Má možnost spatřit fotky z dětství, nahlédnout do stránek slavného časopisu a slyšet úryvky ze slavných článků, dozvědět se, jak situace hodnotí filmoví historici a jak na osobnosti vzpomínají „jejich“ herci a přátelé. Atmosféra má zaujmout neznalé publikum a vyvolat v něm zájem o další – již vlastní – průzkum. Filmům, z nichž vidíme úryvky, záměrně chybí popisky, abychom je identifikovali sami či je poznali, až si je budeme přehrávat.

image-5079

de Baecqueově a Laurentově filmu je zřejmé, že se snaží o podobně komplikovanou strukturu, jakou známe z montážních esejistických filmů „godardovského“ typu, a zároveň zde nechybí ani vřelost a jemný cit, které jsou příznačné naopak pro díla Française Truffauta. Často se v dokumentu navzájem prostupují dvě či tři výrazné roviny – v obraze jsou kupříkladu zabírány stránky knih a časopisů, jež obrací dívčí ruka, ovšem díky zaostření můžeme text dobře číst, a současně slyšíme komentář, který buď shrnuje obsah těchto článků, či z nich sám cituje. Publikum tyto nesnáze může považovat za chybu; v hodnocení se nejčastěji objevuje, že dokument nemůže vyhovět ani jedné skupině diváků. Můžeme však předpokládat, že ti, kdož jsou s tematikou předem obeznámeni, nemůžou „z lásky“ k ní – díky exkluzivním materiálům, v nichž můžou spatřit oblíbené tváře – filmem pohrdnout.

image-5080
Na škodu je, že když už se dokument v některých momentech mění do trochu bulvárnější polohy – především v závěrečné pasáži věnované roztržkám režisérů, při nichž je citováno z jejich urážlivých dopisů –, vypouští přesto některé zajímavé detaily (kupříkladu „pikantní“ historku, že si Godard původem dánskou herečku a svou první ženu Annu Karinu vyhlídl v reklamách na mýdlo a zubní pastu, se odtud nedozvíme). Větší prostor je zde věnován společnému oblíbenci obou filmařů, Jeanu-Pierrovi Léaudovi, na něhož „souboj stylů“ Truffauta a Godarda měl značný vliv. Ve filmu ostatně hovoří o tom, že trpěl depresemi i nejistotou, když se co chvíli vracel do své osudové role Antoinea Doinela z truffautovské série a zároveň na něm radikální Godard vyžadoval účast v tezovitých experimentech, kde se více než v plnohodnotnou figuru měnil v loutku recitující politické výroky. Dokument se v závěru skoro stává Léaudovým portrétem. Možná právě na jeho hereckém vývoji a několikrát ztracené kariéře se snaží ukázat, jak se cesty filmařů v průběhu dalších období vyvíjely. Na celém příběhu je zajímavé, že v roztržce režisérů je do jisté míry v právu právě Godard, který kritizoval Truffauta za to, že postupně volil ve své tvorbě cestu čím dál bližší a shodnější s tím, co v 50. letech na stránkách časopisu Cahiers du cinéma sám kritizoval textem Jistá tendence francouzského filmu (viz: 20 či 30 věcí, které o něm vím(e) – JLG jako filmový kritik, druhý článek tématu). Přestože zpočátku oba kritici spolupracovali a po Godardem zfilmovaném Truffautově námětu U konce s dechem natočili dohromady ještě krátký film Příběh vody (Une histoire d’eau, 1961) a Godard do svých filmů z úcty začleňoval reklamy na Střílejte na pianistu (Tirez sur le pianiste, 1960) či Jules a Jima (Jules et Jim, 1962),  v 70. letech už byla tato vzájemná shoda pryč. Pro Godarda ztratily Truffautovy filmy spojitost s „pravdou“, realistickým základem, jež vyznávali ještě oba v počátcích nové vlny.[1]

Můžeme Dvěma ve vlně vytýkat, že historii tohoto hnutí značně zjednodušují a podobně jako James Monaco (v publikaci Nová vlna: Truffaut, Godard, Chabrol, Rohmer, Rivette napsané již v 70. letech) vlnu zosobňují především s proslulou pěticí filmařů z řad Cahiers du cinéma. Další jména zde totiž prakticky nezazní. V tom tkví zásadní problém: kdyby se jakýkoli filmový projekt chtěl francouzské nové vlně věnovat v celém rozsahu a kontextu, musela by být vytvořena několikadílná dokumentární série[2]; v případě tohoto spíše připomínkového počinu tudíž oceníme především vkusné pojetí a přitažlivou atmosféru.

Dva ve vlně

Deux de la Vague

Scénář: Antoine de Baecque

Režie: Emmanuel Laurent.

Kamera: Etienne Carton de Grammont, Nicholas de Pencier

Střih: Marie-France Cuénot

Učinkují: Jean-Luc Godard, François Truffaut, Jean-Pierre Léaud, Jean-Paul Belmondo, Jean-Claude Brialy, Anna Karina, Anne Wiazemsky, Marie Dubois, Jean-Pierre Aumont, Jean Desailly, Fritz Lang, Nicholas Ray, Jean Seberg, Simone Signoret, Isild Le Besco ad.

Francie, 2010, 91 min.

v kinech od 4.11. 2010 (Artcam)


[1] „Moje roztržka s Truffautem vzešla z toho, že jsem mu jednou hloupě řekl, když jsem kritizoval Americkou noc, že tam chyběl jeden záběr, kde by ho vylo vidět s Jacqueline Bissetovou, jak spolu vchází do restaurace, což jsem jednou náhodou viděl na vlastní oči. Poslal dopis plný nadávek, ale já jsem chtěl pouze říct, že v tom filmu nebyla vidět část ledovce.“ In: BENDOVÁ, Helena, ČENĚK, David a kol.: Jean-Luc Godard. Texty a rozhovory. 1. vyd. JSAF, 2005, s. 30.

[2] Tam by teprve dostali vlastní prostor filmaři či spisovatelé jako A. Resnais, A. Vardová, J. Demy, L. Malle, Ch. Marker, G. Franju, J. Rozier, J. Rouch, A. Robbe-Grillet, M. Durasová či C. Lelouche a J. Eustache.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru