Red Man

40. číslo – TÉMA – LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA

HAIN, Milan

Britský sociolog John Williams z University of Leicester je přední odborník na fotbalovou problematiku. Svou přednášku na Filmovce zasvětil historii fanouškovství klubu FC Liverpool, který je jeho srdeční záležitostí již několik desítek let.

Zdroj: LFŠ

V přednášce jste mluvil zejména o klubu FC Liverpool. Do jaké míry je tento klub z hlediska fanouškovství výjimečný a do jaké míry lze jeho příklad zobecnit?

Skutečně si myslím, že Liverpool je v mnoha ohledech výjimečný klub. Některé z jeho kulturních charakteristik jsou v porovnání s dalšími kluby velmi odlišné. Mám na mysli jeho ‚irskost‘, respektive irskost celého města, jeho vazbu na Spojené státy a jeho kosmopolitnost. Dnes ale čelí stejným problémům jako mnoho dalších klubů – například krizi ve vlastnictví. Zároveň již není tak jasně propojen s místními lidmi, protože lístky na zápasy jsou mimořádně drahá záležitost. I přesto, že má mnoho výjimečných kulturních rysů, trpí v dnešní době řadou problémů, kterým jsou vystaveny i další kluby.

A když se zaměříme výhradně na fanouškovskou kulturu a její projevy, je Liverpool také něčím výjimečný?

Ano, myslím, že je hodně odlišný. Liverpool nikdy neměl v porovnání s jinými kluby silnou základnu hooligans. Jak jsem se zmiňoval v přednášce, liverpoolští fanoušci se projevovali spíše krádežemi. Nicméně byl to právě Liverpool, který byl zapleten do tragédie na stadionu Heysel v Bruselu v roce 1985, který změnil směřování fotbalu v celé Británii: anglické kluby dostaly zákaz startu v evropských soutěžích na pět let, Liverpool na šest. Podle mě je to vlastně ironické, protože hooligans nikdy nebyli rysem liverpoolského fanouškovství.

Tvrdíte, že mezi klubem a městem vždy existuje velmi úzká vazba. Lze mluvit o nějakých regionálních rozdílech v tom, jak se fanoušci chovají a projevují?

Určitě ano. Jednou z nejdůležitějších charakteristik liverpoolských fanoušků je jejich kreativita. Vytvářejí chorály, transparenty – často s literárními odkazy. Myslím, že právě tato tvořivost a odhodlání vymykat se jsou specifické právě pro Liverpool. Fanoušci se cítí jako inovátoři, což o jiných klubech říci nelze. V Liverpoolu by se například nestalo, aby fanoušci převzali píseň a pouze ji adaptovali pro potřeby vlastního klubu, to by považovali za urážku.

Co se týče chování fanoušků přímo na stadionech, dochází k nějakým historickým proměnám? Projevovali se například před padesáti lety jinak než dnes?

Myslím, že ano. Před padesáti lety, to znamená někdy v 60. letech, zrovna docházelo k velkým změnám spojeným s vzestupem kultury mladistvých. Mladí se začali identifikovat s děním na stadionech, což mimo jiné vyústilo ve fenomén hooligans, který silně zasáhl dění na stadionech v 60. až 80. letech a kulminoval katastrofou v Hillsborough v roce 1989. To byl, myslím, klíčový historický okamžik, protože od té doby byly stadiony modernizovány, docházelo k posilování bezpečnosti apod.

Pohyb cen lístků směrem nahoru zásadně změnil atmosféru na stadionech. Takže v současné době je v Británii spíše neobvyklé narazit na projevy hooligans přímo na stadionu. Lidé si často stěžují, že je na stadionech nuda, že na ně chodí publikum a ne skutečný dav a chování fanoušků tedy není tak bouřlivé jako na kontinentu. Když vidím hrát Liverpool proti týmům z Itálie nebo Francie, jsem až překvapen, jak se fanoušci chovají. Projevují skupinové nadšení, jsou součástí události, oslavují sami sebe. To už se na anglických stadionech nestává. Důsledkem toho už hooligans nejsou charakteristickým rysem anglického fotbalového fanouškovství na stadionech. Vzdalují se od nich dál, takže jsou svým způsobem oddělení od samotného fotbalu. Část vášně se vytratila společně s tou neuvěřitelnou sílou a intenzitou, které byly dříve pro fotbalové fanoušky typické. Ale to samé platí i pro nejvážnější problémy spojené s hooligans. Proto někteří tvrdí, že to je cena, kterou stojí za to zaplatit. Na konci 80. let bylo jasné, že se stejnou cestou nedá pokračovat, byla by to cesta k ještě horším neštěstím než v Bruselu a Hillsborough. Jiní zase říkají, že lék byl horší než samotná choroba.

Takže část vášně se přesunula někam mimo stadiony?

Jestli se ptáte na to, co mladí dělají místo rvaní se na fotbale… Rvou se na spoustě jiných míst, v barech, ulicích. Ale to, jakým těsným způsobem byli propojeni s fotbalem, to se razantně změnilo. Fanoušci Premier League jsou v průměru starší, než tomu bylo dříve. Pro mladé je dnes obtížné pravidelně si kupovat lístky na fotbal, protože jsou velmi drahé. Lístek na jeden zápas Liverpoolu dnes stojí 45 euro, což je pro obyčejného pracujícího člověka velká částka. Stadiony jsou dnes klidnější, mladí hledají vzrušení spíše v barech. A navíc, většina zápasů Liverpoolu se vysílá v televizi, takže je můžete sledovat z domu nebo z hospod, kde můžete pít a řvát. Někteří dokonce tvrdí, že bary jsou nové stadiony.

A přesto jsou stadiony vyprodané.

Ano, i přesto jsou vyprodané. Liverpool je globální klub, má fanoušky po celém světě – ve Skandinávii, Německu nebo v Irsku. S prodejem lístků Liverpool nemá žádný problém. A dokud bude takový stav přetrvávat, ceny vstupenek porostou.

Myslíte, že existuje nějaký úspěšný pokus o zaznamenání fotbalové fanouškovské kultury ve filmu, aniž by došlo ke zjednodušení?

Myslím, že v určitých ohledech ano a v dalších ne. Mnoho filmů se o to snaží velice úspěšně – jsou to zejména nostalgické pohledy na fotbalovou kulturu, které ukazují odvahu a nezdolnost mladých mužů a kolektivní sounáležitost. Problém ale je, že na jeden dobrý film vychází pět nebo deset špatných, které byly natočeny pouze s úmyslem přilákat diváky zajímající se o rekonstrukci násilí. Ale tak je to i s jinými typy filmů – i na jednu dobrou gangsterku vychází deset příšerností.

Co se filmů o hooligans týče, výsledek je buď vykresluje jako barbary, kteří existují pouze jako profesionální hooligans, nebo jako obyčejné lidi, kteří to dělají pouze pro zábavu. Myslím, že ani jeden pohled není zcela správný. Celá problematika je mnohem komplexnější a zachytit ji je velmi náročné.

Na přednášce jste návštěvníkům pouštěl filmové klipy. Jedná se o významný zdroj našich znalostí o fotbalovém fanouškovství minulosti?

Určitě ano. Ukazují nám, jak se lidé chovali a projevovali. Lze je také použít při rozhovorech s pamětníky. Ukážu jim nějaký archivní záběr a zeptám se, jaké vzpomínky vyvolává. Takové záběry nebo klipy oživují vzpomínky, dělají je bohatší. Je to takový spouštěcí mechanismus. Pro mladé lidi mají ještě další význam. Ukazují jim, že se vášnivě fandilo již před více než padesáti lety.

Jste sociologem a zároveň fotbalovým fanouškem. Sám jste během přednášky říkal, že jako sociolog jste narazil na informaci z historie liverpoolského klubu, kterou jste jako jeho fanoušek nechtěl znát. Jak těžké je zkombinovat tyto dvě oblasti zájmu?

Lehké to není. Ale v takových chvílích musí nastoupit vaše objektivita. Jako badatelé máte zcela jinou zodpovědnost – vypovědět příběh, který může být v některých případech nelichotivý a pro fanouška bolestný. I k tomu má však směřovat akademický vývoj – musíte psát o všem, ne jen o střípcích, které se vám líbí.

Takže musíte na chvíli přestat být fanouškem…

Ano, musíte se od fanouškovství oprostit a vypovědět, co se podle vašich nejlepších vědomostí skutečně stalo. Protože pravdivý příběh je to, co nás dělá tím, čím skutečně jsme. To je moje práce.

Milan Hain