Téma filmu Zabitá neděle
O filmu Zabitá neděle
Zabitá neděle je adaptací novely Jiřího Křenka, který se podílel i na tvorbě scénáře, a celovečerním debutem režisérky Drahomíry Vihanové. Záhy po svém dokončení na sklonku roku 1969 putoval snímek do trezoru a premiéry se dočkal až po více než dvaceti letech, v dubnu roku 1990. Drahomíra Vihanová se kvůli nevyslovenému zákazu činnosti v oboru věnovala mezi těmito léty dokumentárnímu filmu a dosáhla na tomto poli značných úspěchů. K hrané tvorbě se vrátila až v roce 1994 snímkem Pevnost.
Zabitá neděle vypráví o nadporučíku Arnoštovi (hraje Ivan Palúch, postsynchrony Bořivoj Navrátil) a sleduje jeho prožívání posledního dne jeho neutěšeného života, faktické události onoho dne, jako i představy a vzpomínky, které Arnoštovi během dne přicházejí na mysl a odkrývají divákovi jeho osobnost. V retrospektivním prologu, na pohřbu matky, se setkává s dívkou, kterou kdysi miloval a nyní slouží daleko od ní, v Josefově, kde střeží vojenské objekty, opíjí se v místní hospodě, kde jako číšnice pracuje jeho nová milenka Marie (Míla Myslíková). K ní se ovšem často chová hrubě a sprostě. Marie je v jeho očích jen náhradou za první milou, která se mu zjevuje i ve vzpomínkách na milování s druhou ženou. Ženský element v jeho životě představuje do třetice také holčička Ingrid (Irena Boleslavská) z domu, ve kterém bydlí. Jen v její společnosti se odvažuje projevit a je schopný být na
okamžik šťastný. Také často vzpomíná na přítele Ivana (Petr Skarke), se kterým před jeho převelením trávil čas bláznivými hrami a cvičením střelby. Na začátku osudného dne se probouzí žíznivý, bez peněz a bez vyhlídky nějaké sehnat. Ve vojenském prostoru zadrží spolu s podřízeným přezdívaným Grizzly (František Nechyba) dvě opalující se dívky a nutí je sepisovat s ním protokol. Jedna z nich mu vše otevřeně vyčte a do očí mu řekne, že je zlý člověk. Následně jde Arnošt po své službě do hospody, kde se znovu opije a křičí na Marii jen kvůli koruně a padesáti haléřům, které dříve slíbil malé Ingrid. Po pozdně nočním návratu do svého pokoje se zastřelí.
Téma filmu Zabitá neděle
„Především je nutné pochopit, co nám chce autor říci, a teprve v této souvislosti můžeme vysvětlit, proč použil tuto nebo jinou formu.“[1]
Při snaze přiblížit se tématu, tomuto „pojivu“ v systému skladby výrazových a významových prostředků filmu a jednotícího principu, je nezbytné přihlížet se zároveň k obsahu – systému vztahů významů a hodnot, jak jsou přítomny v příběhu, a zároveň k formě – systému vztahů významů a hodnot, jak je vyjadřují významotvorné umělecké prostředky filmového média. Na obojí je třeba brát zřetel současně a pokoušet se identifikovat vzorce významů, jež se nacházejí v průniku obou rovin.
Mezititulky
V různých částech filmu Zabitá neděle jsou rozprostřeny čtyři mezititulky s citacemi[2]. Mimo to, že tvoří kontrapunkt v rytmické skladbě scén retrospektivních a snových a scén zachycujících aktuální prožívání jednoho konkrétního nedělního dne, slouží také jako výstižný komentář duševního stavu hrdiny, a proto jsou i cennými záchytnými body na cestě za určením tématu (v závorkách uvádím čas filmu, v němž se mezititulky objevují):
1. Vy jste sůl země. Jestliže se sůl zkazí, jak se znovu stane slanou? Mt 5,13[3] (5:46)
2. Vy jste světlo světa. Nemůže býti ukryto město, ležící na hoře. Mt 5,14[4] (24:45)
3. Svící tvého těla je oko. Je-li světlo v tobě tmou, jaká bude sama tma? Mt 6,22-23[5] (31:34)
4. Čiňte tedy všechno, co chcete, aby vám lidé činili, také vy jim! Mt 7,12[6] (56:35)
Citace pocházejí z Matoušova evangelia, přesněji z tzv. „horského kázání“. Jsou o tom, co znamená být křesťanem. Stěžejní vlastnost křesťana je vyjádřena pomocí paralel se solí a světlem[7]. Soli stačí do pokrmu jen velmi málo a silně ovlivní jeho celkovou chuť. Něco podobného platí u příkladu se svící. Jen malý plamínek stačí, aby vyrušil všechnu tmu. Druhou částí veršů o soli a svíci je paralelismus membrorum. Slouží ke zdůraznění předešlého sdělení, které zároveň opakuje, tedy v tomto případě ke zdůraznění nesmyslnosti existence bez oné vlastnosti, pro niž jsou světlo a sůl metaforami. Sůl nemůže přestat být slanou, aby zůstala solí. Nejedná se o žádnou akcidentální vlastnost, slanost naopak představuje její bytnost – vlastnost, bez níž nemůže být tím, čím je. Stejně tak i světlo, které se stalo tmou, není již nadále světlem. Jde o protimluv, naznačující absurditu takovéhoto stavu existence. Stejně jako světlo ve tmě je nepřehlédnutelné i město, ležící na hoře. Ani jedno nelze skrýt zraku.
Křesťan, který není popisovaným světlem, postrádá stěžejní vlastnost křesťana. Konkretizovat, o co se jedná, by citace vystavilo nebezpečí nadinterpretace. Potud je zřejmé pouze to, že vlastnost by měla být patrná (odkaz na zrak). Zprostředkovaně tímto Zabitá neděle přináší představu víry jako něčeho, co musí být manifestováno navenek. To je klíčové. Být křesťanem by se mělo projevovat v jednání člověka. Nelze to v sobě skrývat, jinak to pozbude svého smyslu.[8]
Poslední z citací je mravním imperativem a dá se říci, že i praktickou aplikací předešlých ponaučení. Není poučkou ve formě zákazu, ale naopak podnětem k aktivnímu jednání a přitom také univerzální radou, podle níž má křesťan své jednání korigovat.
Na jiném místě[9] hovoří Kristus dokonce sám o sobě jako o světle. V tomto kontextu nemůžeme metaforické světlo uvnitř nás chápat jako něco autonomního. Přichází k nám z vnějšku, od Krista, přes myšlenou hranici lidského a božského, přes kterou se duchovní filmy upínají. Jeho původ je transcendentní. Světlem v nás participujeme na odděleném, transcendentním světle. Z této perspektivy je příčinou duševního utrpení hlavního hrdiny Zabité neděle jeho zpřetrhání svazků s Transcendentnem, s odděleným zdrojem „světla“ – neodmyslitelným smyslem bytí. Odtud lze odvodit, že Zabitá neděle je duchovním filmem nikoliv tím, že by snad vyjadřovala přímo transcendentní skutečnosti, ale činí tak zprostředkovaně – vyjádřením stavu lidského života, který je postrádá a demonstruje jejich naprostou nenahraditelnost. Zabitá neděle neobsahuje vyjádření Transcendentna, ovšem vyjadřuje prázdnotu, která nemohla vzniknout nijak jinak, než odloučením se od něj. Nic jiného do vzniklé mezery v Arnoštově životě nepadne. Snímek se touto cestou stává nutným svědectvím nejen o transcendentní skutečnosti samé, jako také o její bytostné potřebě v každém lidském životě.
V následující podkapitole pojednám o tom, proč se domnívám, že hrdinův duchovní život strádá a proč je důvodem toho odloučenost.
„Sisyfovský“ rozměr Zabité neděle
„Existuje pouze jeden opravdu závažný filosofický problém: to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí nebo nestojí za to, abychom ho žili, znamená zodpovědět základní filosofickou otázku. Všechno ostatní […] je až druhotné. […] Když se táži, podle čeho rozhodnout, že jedna otázka je naléhavější než nějaká jiná, pak odpovídám, že podle činů, k nimž vede.“[10]
Sáhnout si na život, jako to hlavní hrdina Arnošt učinil v závěru, to samo o sobě není tématem Zabité neděle. Ale závažnost onoho činu, kterou citovaný Albert Camus tolik zdůrazňuje, slouží jako velice výmluvný impulz k hlubšímu prozkoumání příčin, které k činu vedly. Tedy ke snaze rozkrýt psychologii hlavního hrdiny a jeho vnímání a zakoušení okolního světa metodou rekonstrukce systému vztahů (mezi postavami, jevy a událostmi), v němž se ocitá, a který ho do značné míry determinuje k (vlastnímu) jednání. Ovšem nejprve je třeba zamyslet se nad faktory, které představuje jeho vlastní osobnost, ačkoliv k dispozici je málo faktů a není snadné na jejich základě zformulovat hodnověrnou spekulaci. Proto je nutné omezit se jen na nejvýznamnější faktory, takové, které světonázor jedince ovlivňují zdaleka nejvíce. Zaprvé jsou to rysy osobnosti spjaté s pocity, kterým dávají vzniknout mezilidské vztahy. V Arnoštově případě jsou vztahy vážně narušeny. Ztráta matky, odloučení od milenky, převelení přítele a kolegy, to vše jednomyslně ústí v pocitu osamělosti. Jeho nový vztah s Marií, číšnicí v podání Míly Myslíkové, komplikuje on sám. Chová se k ní hrubě a nepřizpůsobivě. Patrně protože ji vnímá pouze jako chabou náhradu za svůj předchozí vztah, který je pro něj stále živý. Jediné světlé okamžiky prožívá ve společnosti děvčátka Ingrid. Pouze pro dětskou nevinnost a přímočarost neplatí odstup, který si vůči všem ostatním vytvořil. Okamžiky strávené s Ingrid jsou těmi jedinými, které jeho osamělost překonávají.
Za druhé jde o náboženské vyznání, které je důležité jakožto fundamentální přesvědčení lidské bytosti, od něhož se vše ostatní odvíjí. Soudě z toho, že Arnošt nenavštívil ranní bohoslužbu v reálném čase a podle jedné z retrospektiv strávil předchozí noc opíjením se[11], mohu vyvodit, že není praktikujícím věřícím. Ať už je tedy agnostik, ateista nebo možná poněkud laxní, nepraktikující katolík, zůstává zřejmé, že jeho vztah k Transcendentnu je minimálně velmi slabý, pokud vůbec takový vztah má. Přitom je evidentní z přítomnosti kazatele na pohřbu jeho matky, že pochází z křesťansky založené rodiny; hodnoty křesťanství jsou mu blízké, na utváření psychologie jeho osobnosti se podílely a přinejmenším jako latentní faktor zůstávají v jeho mysli nadále přítomny. Příčiny pocitu osamělosti by se daly nejobecněji shrnout pod pojem odloučenost, tj. rozpad vztahů, v Arnoštově případě duchovních, milostných i přátelských.
Život bez konfese, bez utilitárního smyslu[12], lásky, rodinného zázemí, ale co je také nesmírně důležité: bez vývoje, postrádá základní kvality, od nichž se odvíjí životní štěstí. A člověka mimo mnohé jiné definuje přeci směřování „kupředu“, vývoj v čase. Hrdinovo vnímání času vývoj neumožňuje. Čas pro něj ustrnul v nepřirozeném stavu stagnace, prohlubujícím pocit apatie. Stagnace je stav mnohem podobnější smrti než životu. V Zabité neděli jsou filmové prostředky užity za tím účelem, aby co nejlépe dopomohly zprostředkovat hrdinovo subjektivní prožívání „ustrnulého“ času také divákovi.
Camus píše, že „zabít se, to v určitém smyslu znamená, tak trochu jako v melodramatu, přiznat se. Přiznat se, že život je nad naše síly nebo že mu nerozumíme,“[13] ale to není vyčerpávající a ani zcela přesný popis. Je nutno dodat, že sebevražda může být prostým kategorickým nesouhlasem s aktuální podobou života, jeho odmítnutí nikoliv pro odpor k životu, nýbrž naopak z lásky k němu, nebo jinými slovy z úcty k jeho hodnotě.[14] Velice výstižně se to podařilo vyjádřit Raineru Werneru Fassbinderovi v jeho filmu V roce se třinácti úplňky, ve scéně rozhovoru Elvíry (E) s neznámým sebevrahem (S):
E: Proč se…
S: Věším?
E: Ano.
S: Už nechci, aby ty věci existovaly tím, že je vnímám.
E: Jaké věci?
S: Pocity, obrazy, písmena, vzpomínky, prožité, zapomenuté, okamžik smrti, bolest, vesmír, Solaris, viry. Takový věci, chápete?
E: Ne.
S: Mluvím o vašem popírání coby zdánlivě účinném principu schopnosti popírat.
a později v tomtéž rozhovoru:
S: Pro poznání mravní hodnoty člověka, celkově a obecně, musíme sledovat jeho osud. Celkově a obecně. A tím je nedostatek, bída, utrpení a smrt. Vládne věčná spravedlnost. Kdybyste nebyla hodna ničeho, nebyl by váš osud tak smutný. Tak lze říci, že sám svět je soudem světa. Nechápali bychom správně popírání vůle k bytí, jestliže bychom považovali sebevraždu za akt adekvátní popírání vůle k životu.[15] Popírání vůle k bytí je fenoménem silného přitakávání vůli, neboť popírání nespočívá v tom, že si ošklivíme strasti života, nýbrž jeho požitky. Sebevrah si přeje život, je však nespokojen s podmínkami, za nichž život probíhá. Nevzdává se vůle k životu, nýbrž jenom života – tím, že zahubí projekci vlastního života.
E: Bude lepší, když to uděláte.
S: Můžete se klidně dívat.[16]
Mimochodem, paralel mezi oběma filmy se najde více. Oba končí sebevraždou hlavního hrdiny[17] a v obou případech je toto vyústění vysledovatelné a předpověditelné dávno před tím na osudech hrdiny. Hrdiny, který se kvůli konkrétní situaci dostává do obecného, fatálního duševního rozpoložení, z něhož není úniku. Je tomu tak už na samotném začátku filmu, respektive na začátku syžetu, při expozici hlavní postavy filmu.[18]
V jeho průběhu se o tom divák pouze dozvídá. Tak je tomu u Arnošta i u Elvíry, která ve zmiňované scéně sama říká: „Já už jsem také jednou skončila se životem.“ A od dávného momentu a následného osudného rozhodnutí v Casablance, který má na mysli, opravdu spěje její život ke konci.
Když se vrátím k Zabité neděli, nemohu si v této souvislosti nepovšimnout, že závěrečný výstřel je slyšet ve zvukové stopě, ale obraz neprozrazuje nic určitého. Divák nemůže vědět jistě, že Arnošt v okamžiku výstřelu mířil zbraní proti sobě, jako to už jednou udělal, a už vůbec neví s určitostí to, že proti sobě vystřelil záměrně. Všechna možná vysvětlení (záměrná sebevražda, náhoda, výstřel na docela jiný cíl aj.) se zdánlivě jeví jako sobě rovná. Neopomenutelné srovnání nabízí literární předloha Jiřího Křenka:
Něco ho tlačilo do hlavy. Sáhl pod podhlavník a vytáhl tu věc, když vtom se znovu ukázala tvář malé Ingrid.[19]
„Inge,“ řekl Arnošt.
V té chvíli počala tvář Ingrid rychle šednout a rozplývat se.
To jsem neměl, pomyslil si Arnošt. To ne.
Ani nevěděl, kdy zmáčkl spoušť.[20]
Arnošt se vrátil v noci na pokoj v kasárnách, podnapilý, nevěda, co vlastně dělá. Neměl zábrany a jeho jednání bylo spíše automatické sledování podvědomého podnětu. V duchu Camusovy citace je i takové jednání svým způsobem záměrné, ačkoliv neuvědomělé. Podstatné je, že se bezděčné jednání nijak nevylučuje s vnitřním pnutím k takto podvědomě motivovanému činu. Ve filmu ovšem zůstává vysoce pravděpodobná i ta možnost, podle níž se jedná o nešťastnou náhodu. Ačkoliv se to může jevit paradoxní, nejspolehlivější vodítko skýtá filmový obraz v posledním záběru a to právě tím, že zásadní informaci neposkytuje. Zamlčení závěrečného vyústění syžetu je nejen impulzem divákovi k důslednějšímu zhodnocení všeho toho, co zdánlivě nejasně motivovanému činu předcházelo, ale zároveň výmluvným gestem, které dává najevo, že vyústění je nasnadě a že by bylo zcela nadbytečné ho doslovně odhalit. Je zde implicitně řečeno, že životní situace rozkrývaná v průběhu filmu jednoznačně vede k nevyhnutelnému vyústění. Důsledek je zřejmý z příčin samotných. Zamlčení přesných okolností závěrečného činu rovněž marginalizuje jeho význam. Sebevražda je tematicky odsunuta ve prospěch stavu (faktického i psychologického), který v ní ústí a lze ji považovat pouze za jedno z mnoha dílčích témat. Hlavním tématem je zvláštní nastavení okolní skutečnosti, které může v jedinci vyvolat tíseň tak silnou, že ho eventuálně přiměje sáhnout si na život, ona absurdita i ona tíseň. Při snaze abstrahovat tento univerzální vzorec okolností mi bude nápomocná Schraderova teorie transcendentního stylu.
„Dobrovolně zemřít znamená, že chápeme, byť jen instinktivně, nicotnou povahu tohoto zvyku, neexistenci jakéhokoliv závažného důvodu žít, nesmyslnou povahu každodenního shonu a zbytečnost utrpení.“[21]
Absurdita z Camusovy existencialistické koncepce není žádný objektivní metafyzický princip, je individuálním pocitem, prožitkem, který vzniká na základě vnímání okolního (profánního) světa jako důsledek rozpoznání absence smyslu života a světa. Absurdita pudí lidskou mysl k nejzávažnější otázce života: k hamletovskému „Být, či nebýt?“ Absurditu může rozdmýchat jakákoliv shoda nejrůznějších okolností, které jsou světu vlastní. Původ má ve zvláštním uspořádání proměnlivé, faktické skutečnosti. Není vázána na prožitek žádné konkrétní události.
Nenastává však v každodennosti samé. Prvním znakem absurdity je „podivuhodný stav duše, kdy prázdnota se stává výřečnou a kdy je přerušen řetěz každodenních gest“[22], dá se říci, že disparita ve významu, v jakém ji používá Paul Schrader. Arnošt ovšem není schopný se z absurdní pasti, v níž se ocitá, osvobodit a jak výstižně poznamenává Mircea Dan Duta[23], nedokáže ji v duchu Camusovy reinterpretace původního mýtu o Sisyfovi přijmout a těšit se z uvědomění si absurdity.
Text přebíráme z autorovy bakalářské práce „Dialektika duchovního filmu. Duchovní aspekty filmu Zabitá neděle“, která vznikla na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií v Olomouci v roce 2010.
Prameny:
KŘENEK, Jiří. Zabitá neděle. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1967. 168 s.
Zabitá neděle (1969)
Výroba: Filmové studio Barrandov. Distribuce: Ústřední půjčovna filmů
Režie: Drahomíra Vihanová. Pomocný režisér: Milan Jonáš. Asistenti režie: Karel Smyczek, Anna Pokorná. Předloha: Jiří Křenek (novela Zabitá neděle). Scénář: Drahomíra Vihanová, Jiří Křenek. Technický scénář: Drahomíra Vihanová, Petr Volf. Kamera: Petr Volf, Zdeněk Prchlík. Asistent kamery: Jaroslav Kupšík. Architekt: Vladimír Labský. Výprava: Vladimír Mácha, Vladimír Slepička, Jaromír Dědek. Návrháři kostýmů: Jarmila Konečná, Jana Ledecká. Kostýmy: Eliška Hofová. Umělecký maskér: František Novotný. Střih: Miroslav Hájek. Zvuk: Dobroslav Šrámek. Odborný poradce: pplk. František Říčka. Vedoucí výroby: Richard Němec. Zástupci vedoucího výroby: Milena Andrejsková, Anna Proboštová. Asistent vedoucího výroby: Josef Ocman. Tvůrčí skupina: Švábík – Procházka.
Hudba: Jiří Šust. Nahrál: Kmochova hudba Kolín. Dirigent: Jan Vostrčil. Nahrál: Petr Sovadina. Písně zpívá: Kühnův smíšený sbor – ženský sbor, Ej, čo koho do koho, že já Marku lúbim (Zpívá: Ivan Palúch [dab], Bořivoj Navrátil).
Spolupráce: Jarmila Fulínová, Ivana Nevolvová, Jitka Šulcová, Aleš Voleman.
Hrají: Ivan Palúch (nadporučík Arnošt) – mluví Bořivoj Navrátil, Míla Myslíková (číšnice Marie), Ota Žebrák (podplukovník Prcek), Petr Skarke (poručík Ivan) – mluví Václav Sloup, Irena Boleslavská (holčička Ingrid), Vladislav Dražďák (řidič), Jan Vostrčil (kapelník), Alexandra Haškovcová (blondýnka), Marcela Mlacovská (tmavovláska), Josef Kubíček (vrchní), Jarmila Orlová, E. Bartková (Polky), Hana Vítková (zlatovláska) – mluví Jana Andresíková, Olga Jungová (starší žena), František Nechyba (Grizzly) – mluví Ilja Prachař, Rudolf Netáhlík (kuchař), Marta Záhorová (uklízečka), Richard Záhorský (kněz na pohřbu), Jiří Stehno, Zdeněk Bittl, A. Vilím (důstojníci), Luděk Forétek (farář), L. Lindr (číšník), Miloslav Holub (hlas vrátného), V. Břinčil, M. Cabrnoch, F. Hruška, J. Hruška, A. Janda, R. Knížek, J. Sever (hudebníci).
Literatura:
Bible: Písmo svaté starého i nového zákona. Ekumenický překlad. 3. vyd. Praha: Česká katolická charita, 1985. 1290 s.
CAMUS. Albert. Mýtus o Sisyfovi. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995. 167 s. ISBN 80-205-0477-X. př. Dagmar Steinová.
DUTA, Mircea Dan. Vypravěč, autor a bůh. Naratologické perspektivy a narativní techniky v české nové vlně 60. let. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009. 206 s. ISBN 978-80-7308-272-7.
HÁDKOVÁ, Jana. Drahomíra Vihanová. 1. vyd. Praha: Český filmový ústav, 1991. 49 s. ISBN 80-7004-069-6.
TARKOVSKIJ, Andrej Arseňjevič. Zapečetěný čas. 1. vyd. Příbram, Svatá hora:
Camera obscura, 2009. 355 s. ISBN 80-903678-4-4. př. Michal Petříček.Citované filmy:
V roce se třinácti úplňky (In einem Jahr mit 13 Monden; Rainer Werner Fassbinder; Západní Německo 1978)
[1] TARKOVSKIJ, Andrej Arseňjevič. Zapečetěný čas. 1. vyd. Příbram, Svatá hora:
Camera obscura, 2009, s. 104.
[2] Za vysvětlení, co která z citací v původním smyslu znamená, velice děkuji otci Mgr. Pavlu Zahradníčkovi OMI, Th.D.
[3] Obdoby v evangeliích podle Marka (Mk 9,50) a Lukáše (L 14,34).
[4] Souvislost v Listu Efeszkým ze Skutků apoštolů, Pavel a jeho listy (Ef 5,8).
[5] Podobné vyjádření se nachází v Lukášově evangeliu (L 11,34-35).
[6] Jiná formulace téhož v Lukášově evangeliu (L 6,31).
[7] Přímé ztotožnění křesťana se světlem lze najít například v Listu Efeszkým: „I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda.“ (Ef 5,8-9).
[8] Implicitní nabádání k veřejné manifestaci náboženských předsvědčení mohlo být jedním z klíčových důvodů, proč byla Zabitá neděle záhy po svém dokončení zakázána. Oficiální důvody nebyly nikdy uvedeny. Zatímco první dvě citace akcentují spíše to, co vyzařuje z nás, třetí zdůrazňuje naopak to, co do sebe necháváme vstupovat. Oko představuje přijímač. Co jím na sebe necháme působit, to nás ovlivňuje. Tím rozhodujícím je tedy naše prvotní volba, které vlivy na sebe necháme působit. Jakmile je k sobě pustíme, už je plně neovládáme, ale ony, i třeba bezděčně, směřují nás. Můžeme se tím pádem dostat i do duševních stavů, z nichž vlastními silami nedokážeme uniknout. Toto vysvětlení velmi přiléhavě souhlasí s ústředním tématem Zabité neděle, filmu o člověku (připustíme-li, že okolnosti nejsou pro duševní prožívání hlavního hrdiny Arnošta tak rozhodující, jako jeho nenaplněné duchovní potřeby, které jsou vlastní člověku obecně), jež nedokáže vystoupit ze stavu absurdity života, v němž nadále nenachází smysl. Vnější okolnosti jsou právě jen špatným vlivem. Životní prostředí, v němž se důstojník Arnošt ocitl, staví biblická moudrost do nelichotivé paralely s tmou. Tato negativistická výpověď představuje pravděpodobně další z příčin zákazu promítání filmu.
[9] V evangeliu podle Jana: J 8,12; J 9,5 a J 12,46.
[10] CAMUS. Albert. Mýtus o Sisyfovi. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1995, s. 14.
[11] Třebaže vzpomínkové retrospektivy není možné s přesností časově zařadit, vypomáhám si v tomto případě Křenkovou literární předlohou, podle níž strávil sobotní noc pitím tvrdého alkoholu, jak se sám nejistě domnívá. Jak strávil noc si ovšem nepamatuje.
[12] Profesní náplň Arnoštova života spočívá v hlídání skladišť se zelím, spravování bezvýznamného vojenského prostoru a v přednášení důchodcům o protiatomové ochraně. Práce mu neposkytuje žádné výzvy ani zadostiučinění, nevyvíjí se a nepodněcuje ani jeho osobní vývoj. On sám je ovšem spoluviníkem. Kvůli pití alkoholu, jemuž není schopný učinit přítrž, se mu třese ruka a není nadále schopný věnovat se závodní střelbě, které je proto vymezený prostor jen v jedné z retrospektiv, kdy učí kamaráda Ivana střelecké technice. Jiná z retrospektiv, střelba na krysy ve sklepě, ukazuje potupu, která je následkem: už ani krysu nezasáhne a ta namísto toho zaútočí na něj.
[13] CAMUS, cit. 10, s. 17.
[14] „Naopak lidé, kteří spáchali sebevraždu, si často byli plně jisti smyslem života.“ CAMUS, cit. 10, s. 19.
[15] Řeč o vůli je příznačná. Sisyfovský úděl je totiž právě takové břímě, které k člověku přichází proti
jeho vůli, i když se o něj třeba zasloužil vlastním, nezodpovědným jednáním.
[16] Cituji český překlad Roberta Bartoše ze záznamu vysílání filmu v České televizi.
[17] Stejně jako v Zabité neděli, ani v tomto filmu nelze akt sebevraždy spatřit. Co život ukončilo, nikoliv fakticky, ale jakožto určující faktor, je divák nucen zpětně hledat v hrdinově životě, protože příčina smrti mu není vnější, ale přímo z něj naopak vyvěrá.
[18] „Arnošt, neschopen přijmout pomoc zvenku (Marie), je tím méně mocen vysvobodit se sám (sny,
čistý vztah k Inge). Už je předurčen a jeho osud stejně jako osudy hrdinů antických tragédií je nezvratný.“ HÁDKOVÁ, Jana. Drahomíra Vihanová. 1. vyd. Praha: Český filmový ústav, 1991, s. 11.
[19] Ve filmu spatřuje krátce před svou smrti nejen holčičku Ingrid, ale také plavovlásku, do které je zamilovaný. Záběr je postupně rozostřován a obraz obou žen se rozplyne do tmavého pozadí.
[20] KŘENEK, Jiří. Zabitá neděle. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1967, s. 39.
[21] CAMUS, cit. 10, s. 17.
[22] Tamtéž, s. 25.
[23] DUTA, Mircea Dan. Vypravěč, autor a bůh. Naratologické perspektivy a narativní techniky v české nové vlně 60. let. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2009. s. 149. ISBN 978-80-7308-272-7.
Autor
Komentáře (2)