Žít svůj život (Vivre sa vie): Úvod a od A až do Z

TÉMA: Žít svůj život (Vivre sa vie): Úvod a od A až do Z – ROLAND-FRANÇOIS LACK (z anglického originálu přeložili RADKA HENSON A JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK)

Roland-François Lack učí francouzštinu a film na University College London.

„V Žít svůj život jsem se pokusil natočit mysl v chodu, vnitřek člověka viděný zvnějšku.“ – Jean-Luc Godard, Télérama, 1962

Žít svůj život (Vivre sa vie: Film en douze tableaux, 1962) je příběhem Nany (Anna Karina) vyprávěným ve dvanácti částech. Podobně jako scény v Brechtových hrách, i tento příběh popisuje, jak se Nana, téměř bez peněz, obrací k příležitostné a později pravidelné prostituci, zamiluje se, začíná přehodnocovat svůj život, ale je náhodně usmrcena. Každou epizodu uvozuje název, jenž shrnuje její události.

Ještě před začátkem vidíme jednoduchou posloupnost úvodních titulků: tři siluety Anny Kariny, levý profil, en face, pravý profil. Tyto záběry s jejím účesem ve stylu Louise Brooks prozrazují, že přijdou i další narážky na filmy dvacátých let, a také představují vzpomínku na dobu Bertolta Brechta a Kurta Weilla.

Titulky překrývají siluetu Kariny, jsou ve skupinkách po čtyřech jménech, uspořádané do  tvaru obdélníku, a doprovázejí je krátké pasáže plné patosu z partitury Michela Legranda. V titulcích se objevuje 52 jmen, včetně značky kamery (Mitchell), zvukového zařízení (Perfectone) a filmového materiálu (Kodak 20), avšak není zde zmínka o režisérovi. Režisérovým podpisem je v těchto titulcích tvář Kariny, jeho ženy.

Obraz 1: BISTRO – NANA CHCE OPUSTIT MANŽELA – PINBALLOVÝ STŮL

Rozchod: Nana opouští manžela, otce svého dítěte. Šest záběrů, její týl se střídá s  týlem manžela, jejich tváře jsou nejasně viditelné v zrcadle. Nebylo obvyklé takto filmovat rozhovory a tato sekvence je známá tím, že předvedla, jak nová vlna dokáže rozbít konvence mizanscény a parodovat záběr/protizáběr záběr formálním experimentem. Sedmý záběr ukazuje oba naposledy jako pár, při hře na pinballovém stole. Francois Truffaut řekl, že jednou z věcí, kterou mají režiséři nové vlny společnou, je záliba v hracích automatech.

Kavárna je Rallye – Villiers, v Levallois (3 place de la Libération, 92300).

Obraz 2: OBCHOD S GRAMOFONOVÝMI DESKAMI – 2000 FRANKŮ – NANA ŽIJE SVŮJ ŽIVOT

Práce: Jeden tříminutový záběr, přičemž se pohled kamery neustále pohybuje dopředu a dozadu, v němž Nana pracuje, žije svůj život a dělá si starosti s placením nájmu. Obraz končí záběrem na ulici a my sledujeme ostatní, jak žijí své obyčejné životy, zatímco ženský hlas vyslovuje sentimentální klišé.

Obchod s gramodeskami je ve 25 avenue de Wagram, 75017

Obraz 3: CONCIERGE – UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ – NOVINÁŘ

Vášeň: Kino. Nana pláče, sleduje Mariu Falconetti jako Johanku ve filmu Carla Theodora Dreyera Utrpení Panny Orleánské z roku 1928. Umění detailu, použitého jako komedie ztotožnění: Nana není Johanka, Karina není Falconetti, slzy nejsou skutečné. Následující rozhovor v kavárně je další jednozáběrovou tříminutovou sekvencí. Konvenční střih záběru/protizáběru je nahrazen devíti neohrabanými posuny kamery, zprava doleva a pak zleva doprava.

Nana žije v rue Verneuil, č. 8. Interiér kina je z Panthéonu, rue Victor-Cousin (ve vlastnictví filmového producenta Pierra Braunbergera; jeho žena hrála recepční v předchozí scéně). Kavárna je Escholier, place de la Sorbonne.

Obraz 4: POLICIE – NANA U VÝSLECHU

Identita: Policejní stanice. Identifikace ženy: zjistíme Nanino příjmení (Kleinfrankenheim), místo a datum narození (Flexburg, 15. dubna 1940), kde bydlí (bez trvalého bydliště) a co chce („být někým jiným“). Film se stává vyšetřováním, výslechem. Ve filmu Vojáček (Le Petit Soldat, 1963) říká Veronica Dreyer (Karina) muži, který ji fotografuje, že si připadá jako u policejního výslechu: „Ano“, muž odpovídá, “fotografie je pravda a kino je pravda čtyřiadvacetkrát za vteřinu.“ Zde je vyfotografována ve třech záběrech zblízka, každý je bližší než předchozí, až se přiblížíme kompozici a osvětlení úvodních titulků. Poslední záběr končí téměř nepostřehnutelným švenkem kamery, který tuto scénu odděluje od dalšího obrazu.

Výslech byl natočen v kancelářích produkční společnosti.

Obraz 5: VNĚJŠÍ BULVÁRY – PRVNÍ MUŽ – HOTELOVÝ POKOJ

Ulice: Nana potkává svého prvního zákazníka blízko kina, kde se promítá Spartakus (Spartacus, 1960) Stanleyho Kubricka („smrt je jediná svoboda, kterou otrok zná“). Hotelový pokoj, první intimní setkání je natočeno ve stylu filmu Kapsář (Pickpocket, 1959) Roberta Bressona jako záležitost naplněná utrpením.

Kamera jede po bulváru Péreire kolem Nany, potom ji nalezne v blízké ulici, kde si ji vybere první zákazník. Jdou spolu do hotelu Monaco, nyní swingers klubu (10 bis rue du Débarcadere, 75017).

Obraz 6: YVETTE – KAVÁRNA NA PŘEDMĚSTÍ – RAOUL – KULOMETNÁ PALBA

Kavárna: Znovu ulice a další kavárna. Další pinball, trocha Sartrova existencialismu, jukebox, pasák, střelba, znovu policie. Zde, uprostřed filmu, Nana prohlašuje, že cítí zodpovědnost za své pocity, gesta, jednání, zatímco se kamera láskyplně soustředí na Karinu. Ponechána o samotě, Karinin pohled se stočí ke kameře a jukebox okamžitě spouští „Ma môme“ („Mé děvče“). Karina se pousměje nad tímto chvilkovým ztotožněním s postavou (je Godardovým „děvčetem“), ale pohled kamery je těžké snést. Vidíme vojáka propuštěného z bojů: film je natočen a odehrává se v březnu 1962, kdy probíhají jednání o příměří mezi Frontou národního osvobození (FLN) a Francouzi, avšak Alžířan, který je zastřelen na konci sekvence, je důkazem toho, že střelba ještě neutichla. O měsíc dříve bylo na ulicích Paříže zabito osm lidí při pro-alžírských demonstracích. Kulometnou palbu provází „rychlopalný“ přeskakující střih, jenž je vzácnou bravurní montáží mezi pomalými záběry, jako kdyby tato „histoire politique“ byla z jiného filmu.

Kavárna je ve Versailles, rue au Pain.

Obraz 7: DOPIS – OPĚT RAOUL – CHAMPS ÉLYSÉES

Pasák: Další kavárna. Psaní dopisu v záběrech zblízka v Bressonově stylu a následně ještě další alternativa k záběru/protizáběru při rozhovoru mezi Nanou a pasákem. Kamera se pohybuje z pravé strany od dvojice sedící tváří v tvář, aby se zastavila hned za mužem, jehož hlava úplně zakrývá hlavu ženy, pak se přesune vlevo, zastaví se a vrací se zpět, tento balet pokračuje další dvě minuty. Na konci sekvence Raoul (Sady Rebot) přijímá Nanu do zaměstnání.

Výzdobou v kavárně jsou trompe-l´oeil fotografie Champs-Elysées, vlastní kavárna je někde nedaleko Champs-Elysées.

Obraz 8: ODPOLEDNE – PENÍZE – UMYVADLA – POTĚŠENÍ – HOTELY

Sociologie: Řada otázek a odpovědí o životě prostitutky s průvodními záběry. Odpovědi jsou převzaty ze sociologického výzkumu, zkoumajícího prostituci v Paříži, který byl vydán roku 1959. Nic neskrývající scény z obrazu 10 byly britskými cenzory vystřiženy, avšak zde opominuli skrytou poctu konci filmu Na sever severozápadní linkou (North By Northwest, 1959) Alfreda Hitchcocka, kde použil vlaku jakožto metafory sexu zezadu.

Hotelové scény byly filmovány v Eiffel-Seine (3 boulevard de Grenelle, 75015)

Obraz 9: MLADÝ MUŽ – NANA UVAŽUJE, ZDA JE ŠŤASTNÁ

Tanec: Ještě další kavárna, místnost v patře. Nanin tanec ve volném stylu (na skladbu „The Swim“) kolem kulečníkového stolu. Tanec, určený ostýchavému mladému muži, je to nejbližší k „joie de vivre“ (= radost ze života; pozn. překl.) v Žít svůj život a je chvilkovým osvobozením od napětí mezi Nanou a jejím pasákem. Legrandova partitura opouští zadumané tóny a nahrazuje je parodií taneční banality: „Swim, swim, swim…swim je t´aime…swim tu m´aimes…“.

Obraz 10: CHODNÍK – MUŽ – VE ŠTĚSTÍ NENÍ VESELÍ

Sex: Nana dělá svoji práci, na ulicích a v hotelových pokojích. Scény vystřižené z britské premiéry zahrnovaly záběry nahých postav a návrh na ménage a trois.

Ulice je Boulevard de Grenelle a hotel opět Eiffel-Seine.

Obraz 11: PLACE DU CHATELET – NEZNÁMÝ MUŽ – NANA SE NEVĚDOMKY STÁVÁ FILOZOFEM

Filozofie: Šestá kavárenská scéna. Předchází ji šest krátkých záběrů natočených z jedoucího auta, dokumentujících prostitutky na ulicích Paříže. Poslední z nich je Nana, jen další kolemjdoucí. V kavárně se dá do improvizovaného rozhovoru s „neznámým mužem“, filozofem jazyka Bricem Parainem. Muž jí vypráví příběh Dumasova Porthose, který zemře, když poprvé přemýšlí. Po osmi a půl minutách učiní závěr, že „láska může být řešením, pokud je opravdová“. Tato konverzace je střižená jako záběr/protizáběr; jako by byla natočena přímo a bezprostředně, a připadá nám, že kamera rozhovoru skutečně věnuje pozornost – alespoň do konce šesté minuty, kdy zapomene na filozofa a upře pozornost na Karinu. Ta pohlédne do kamery a znovu se cítí nepříjemně pod jejím láskyplným pohledem.

Scény z ulice jsou z rue Saint Denis, blízko Fontaine des Innocents. Kavárna je Zimmer (1 place du Châtelet, 75001).

Obraz 12: OPĚT MLADÝ MUŽ – OVÁLNÝ PORTRÉT – RAOUL PRODÁVÁ NANU

Láska a smrt: Mohla by to být love story. Nejprve Godardův hlas předčítá „Oválný portrét“ Edgara Allana Poea a povídá Karině, že je to jejich příběh – „umělec malující portrét své ženy“. Umělec svou ženu miluje, ale jeho umění ji zabíjí. V záběru, který jeho řeč doprovází, je Nana a onen mladý muž z kulečníkové herny, nyní milenci a oba šťastní. Mladý muž objasňuje estetiku filmu: „Život je umění, krása.“ Jeho slova jsou však představena v podobě titulků, jako kinematografická rafinovanost, a my je vidíme ve čtyřech záběrech propojených střihy, které skáčou zpět: další vyumělkovanost.  Po umělecké idyle se film vrací k životu, k ulici, kde „kino není žádná zábava, protože v týdnu nemůžeš jít do kina kvůli práci a v neděli jsou tam vždycky fronty“ (vidíme frontu na film Jules a Jim od Truffauta z roku 1962). Nana má být prodána konkurenčním pasákům. V Paříži, v roce 1962, láska končí smrtí, „otrokovou jedinou svobodou“.

Nana a mladý muž jsou v jejím pokoji na rue Verneuil. Pasáci ji odtud vezou kolem Arc du Carrousel, podél Avenue de l´Opéra, továrny na rue de Rambouillet („Enfer et ses fils“, no. 10) a přiváží ji na rue Esquirol, u „Restaurant des Studios“, no. 17.

Žít svůj život od A až do Z

Alfa Romeo „To červené auto je tvoje? To je Jaguár?  – Ne, Alfa Romeo.“ (obraz 3). O dva filmy později, v Pohrdání, se Godardova Camille (Brigitte Bardot) posmívá Prokoschovi (Jack Palance) kvůli jeho okázale mužnému sportovnímu autu („Nasedni do své Alfy, Romeo“) a potom je Godard oba nechá zemřít při automobilové nehodě, červená barva Brigittiny krve se spojuje s barvou červeného auta.

Alžírsko

Ve filmu není nikdy zmíněno, v pozadí je ale neustále přítomno. Jak pokračovala palba, v Evianu probíhala jednání o ukončení alžírské války a konečně 20. března válka skončila, Alžírsko bylo nezávislé. Graffiti na zdech jsou připomínkou politického napětí, a když v obraze 6 policie zastřelí Severoafričana, výjev silně připomíná policejní masakry stoupenců nezávislosti v říjnu 1961 a únoru 1962.

Anon

„Příběh je hloupý, ale skvěle napsaný.“ Spolupracovnice v obchodě s gramodeskami čte na konci obrazu 2 filmový a hudební časopis Ciné pour tous, avšak zdá se, že článek je najednou moc nóbl, nějaký skutečný romanopisec by snad poznal tento dlouhý úryvek a zastyděl se. Oběť Godardova sarkasmu zůstává neznámá.

15. dubna 1940

Jestliže, jak tvrdí Godard, má vše v jeho filmech „skrytý význam“, datum Nanina narození by mělo být významné, avšak zdá se, že nic závažného se toho dne nestalo.

Artaud

V úryvku filmu, který Nana zhlédne v kině (viz „Dreyer“), vystupuje i básník a divadelní teoretik Antonin Artaud. Artaud byl také filmový herec, který se objevil v několika filmech dvacátých let, včetně role Marata v  Napoleonovi (1927) Abela Gance. Rok před svou smrtí v roce 1948 předvedl Artaud legendární herecký výkon v Théâtre du Vieux Colombier, kde se sešla celá pařížská literární a kulturní smetánka, aby byla svědkem Artaudova bláznění. V publiku byl prý i sedmnáctiletý Godard v doprovodu svého domácího, Jeana Schlumbergera, a Andrého Gidea.

Baudelaire

V posledním obraze čte Godard Poea v Baudelairově překladu, letmá připomínka, že Emil Zola nebyl jediným umělcem, jenž se zabýval Paříží a Prostitucí, a že jakékoliv moderní dílo na toto téma je nevyhnutelně i baudelairovské.

BMW

Fotožurnalisté a filmoví producenti jezdí v Alfách Romeo, pasáci řídí Peugeoty 404 nebo Fordy Galaxy, vrchní policejní inspektoři řídí BMW (obraz 10). V tomto světě se forma řídí účelem.

Braunberger

Pierre Braunberger byl společně s Georgesem de Beauregardem producentem, který dal přednost umění před ziskem, aby natočil filmy s Godardem, a přesto vydělal peníze. Produkcí se začal zabývat ve dvacátých letech a v roce 1926 se angažoval v Renoirově Naně (1926), jednom z kinematografických předobrazů Žít svůj život.

Bresson

Žít svůj život vzniklo pod vlivem Bressonova filmu Kapsář. Nanino úsloví „C´est comme ça“ je citací z tohoto filmu, stejně jako detailní záběry rukou, ramen a různých předmětů. Původně neměla Nana v kině vidět Dreyerův film Utrpení Panny orleánské, ale Bressonův Proces Jany z Arcu (Le Proces de Jeanne d´Arc, 1962). Godard sice získal Bressonovo svolení a úryvky z filmu měl připravené, ale na poslední chvíli si tento záměr rozmyslel. (Původně plánoval, že by se Nana dívala na Marilyn Monroe v Řece do nenávratna – River of No Return, 1954 – Otto Premingera).

Constantine

Nana dvakrát říká, že byla ve filmu s Eddiem Constantinem Y a pas de pitié, ale žádný takový film neexistuje. O tři roky později Karina a Constantine hrají v Alphaville (Alphaville, une étrange aventure de Lemmy Caution), ale v době, kdy vzniká Žít svůj život, byl jedinou jejich společnou prací krátký film Fiancés du pont Mac Donald ou (Méfiez-vous des lunettes noires) (1961), parodie stylu němého filmu zobrazující Karinin a Godardův románek plný soužení. Constantine hrál muže s hadicí. Tento film se promítal společně s filmem Cléo od 5 do 7 (Cléo de 5 á 7, 1961) Agnés Vardy.

Dreyer

Přestože Godard původně preferoval Bressona (viz výše), úkázka z Utrpení Panny orleánské v obraze 3 je pozoruhodným holdem dánskému režisérovi Carlu Theodoru Dreyerovi, stálému Godardovu oblíbenci. Ve Vojáčkovi dal Karinině postavě jméno Veronika Dreyer. (Karinina matka, návrhářka kostýmů, s Dreyerem pracovala v padesátých letech).

Elizabeth

„Jmenuji se Elizabeth, stejně jako anglická královna“, říká prostitutka v obraze 10. Rodový původ měl větší sílu v roce 1962 než dnes. Druhá Elizabeth tohoto filmu (viz „Taylor“ níže) se stále těší velké prestiži.

Falconetti

Hlavní hvězda filmu Utrpení Panny orleánské je sama látkou pro legendy. Příběh o tom, že Utrpení je jejím jediným filmem, je nepravdivý, a pověst, že skončila na ulicích Buenos-Aires jako prostitutka, je velmi přehnaná. Když Nana v tichosti sleduje film, jediným zvukem je mužský hlas, který zamumlá Falconettino jméno, když se objeví na plátně.

Ferrat

Muž, jenž v obraze 6 pustí v jukeboxu „Ma môme“ (1960) Jeana Ferrata a s takovým potěšením naslouchá, je sám Ferrat v cameo roličce. O dva roky dříve se Ferrat nabídl, že se stane Godardovým oficiálním skladatelem pro všechny jeho filmy. Jeho nabídka byla zdvořile odmítnuta a role v tomto filmu mu byla nabídnuta jako odškodnění. O dva roky později Karina předvede jeho interpretaci Aragonovy „J´entends j´entends“, v Bandě pro sebe (Bande a part, 1964).

Fleytoux

Když se Roger Fleytoux, Braunbergerův asistent a nakonec i právoplatný producent, objeví v cameo roli v obraze 10 jako policista, který řídí BMW a je nakloněn prostitutkám, jedná se o malý důvěrný vtip (a ne o kritiku úplatnosti filmových producentů).

Ford Galaxy

Ford Galaxy Sunliner se objevuje v Bláznivém Petříčkovi (Pierrot le fou, 1965). Ten, který řídí pasáci, jimž bude Nana prodána, byl majetkem Rolanda Tolmatchoffa, Godardova přítele a asistenta, svědka na jeho svatbě s Karinou. Když Karina při rozhovoru v roce 1962 prohlásila, že jejím oblíbeným autem je Ford, měla na mysli právě tento automobil.

Freud

Když Nana v obraze 11 přeruší filozofa a zeptá se ho, co si čte, kniha na stole je Tři eseje k teorii sexuality od Sigmunda Freuda. (Toto není ve filmu ve skutečnosti vidět, pouze na obrázcích z produkce, ale ve filmu je vždy o něco více, než je vidět na plátně – viz „Vadim“ níže). Freudova neviditelná přítomnost je ironická ve filmu, kde je vše viděno „zvnějšku“, á la Bresson.

Gitanes

Jsi tím, co kouříš. Ve všech Godardových filmech vyjadřují značky cigaret osobní a kulturní preference. V Žít svůj život Karina jakožto Nana kouří Gitanes. V Bandě pro sebe Karina v roli Odile odmítá cigaretu Gitane od Franze (Sami Frey) a bere si Lucky Strike od Arthura (Claude Brasseur).

Godard

Godarda slyšíme ve dvou scénách: Když Severoafričan se zkrvavenýma očima vpadne do kavárny v obraze 6, Godard se ptá: „Jsi v pořádku?“; v obraze 12 jeho hlas doprovází záběr mladého muže, do něhož je Nana zamilovaná, a recituje Poeův „Oválný portrét“. Je to Godard, kdo říká Naně / Karině: „Toto je náš příběh…Umělec, který maluje portrét své ženy“.

Graffiti

V 5. obraze Nana prochází kolem písmen G.A.R. na zdi. Ačkoliv se zdá, že neví, co znamenají, diváci to vědí. Groupe d´action et de résistance byli levicoví militanti oponující fašistickému terorismu OAS vlastní přímou akcí. (Stejné graffiti můžeme zahlédnout ve filmu Erica Rohmera za stejného roku, La Boulangere de Monceau, 1963). Později krátký záběr Nany zapalující si cigaretu od jiné prostitutky ukazuje na zdi načmárané jméno extrémního pravicového politika Poujadeho, který byl předchůdcem a rádcem Jean-Marie Le Pena.

Hegel

Filozof v obraze 11 zmiňuje Hegela vedle Platona, Kanta a Leibnitze a ačkoliv Nana vypadá, že neví o čem je řeč, není to poprvé, kdy jsou Karinině postavě nabídnuty ukázky z historie filozofie. V Žena je žena (Une Femme est une Femme, 1961), těsně předtím, než předvede své striptýzové číslo, jí kolegyně předčítá z knihy o Hegelově Estetice: „výtvory Umění jsou čtyřiceti slavnými dny života přírody“.

Jeanne d´Arc

Neonový nápis, který ohlašuje film, jenž Nana zhlédne, hlásá pouze Jeanne d´Arc. Tím může uvádět jak Dreyerovo Utrpení nebo Bressonův Proces. Nakonec vítězí Dreyerův film, ale ve zvláštně upravené podobě. Verze, která byla v té době v oběhu, nebyla nedávno zrestaurovaná kopie, ale dřívější rekonstrukce vyrobená v roce 1952 Loem Ducou, s mezititulky vyměněnými za podtitulky a přidanou klasickou hudbou. V tomto dvouminutovém vzorku dialogu Falconetti a Artauda si Godard ponechává podtitulky, vypouští záběry třetí postavy a odstraňuje přidanou hudbu.

Jules a Jim

Obraz 12, Nana a pasáci jedou po Avenue de l´Opéra, kolem kina Vendôme, kde hrají  Truffautův film Jules a Jim, který se začal promítat v době, když se začínalo točit Žít svůj život. V Cahiers du Cinéma Godard zařadil Jules et Jim jako čtvrtý z deseti nejlepších filmů roku 1962 (a umístil Žít svůj život na šestou příčku).

Kassowitz

Mladého muže, do něhož se Nana zamiluje, hraje Peter Kassowitz, maďarský emigrant, který se později sám stane režisérem a otcem Mathieua, režiséra, herce a modela značky Lancôme. Mladý Kassowitz o Godardovi prohlásil, že „se stal hloupým starým mužem […] Což je velmi smutné, protože jeho první tři filmy jsou skvělé“. (Žít svůj život byl Godardovým čtvrtým). Filmy Mathieua Kassowitze jsou samozřejmě všechny strašné.

Kaye

Karina stojí před plakátem na On the Double (1961), režírovaném Melvillem Shavelsonem v hlavní roli s Dannym Kayem. Většina filmových plakátů viděných v Godardových filmech jsou nenápadné značky doplňující téma (např. plakáty na Žít svůj život viditelné v Pohrdání a Dvě nebo tři věci, které o ní vím (2 ou 3 choses que je sais d´elle, 1967), avšak vplétání Dannyho Kaye do vnitřního textu Žít svůj život už představivost poněkud přepíná. (Pravděpodobně tento plakát vidíme jen kvůli jménu kina: viz „Zola“.) Další plakáty v Žít svůj život jsou na lepší nebo alespoň případnější filmy: Kubrickův Spartakus, Biliárový král (The Hustler, 1961) od Roberta Rossena, Exodus od Premingera (1960), povídkový film La Francaise et l´amour (Michel Boisrond, Christian-Jacque, René Clair, Henri Decoin, Jean Delannoy, Jean-Paul Le Chanois, Henri Verneuil, 1960).

Kleinfrankenheim

Nanino příjmení, zmíněné na policejní stanici, je Kleinfrankenheim. Nejedná se o nějakého křížence nebo jakýsi nestvůrný výmysl, ale o jméno malé vesnice v Alsasku, nedaleko Nanina místa narození ve Flexbourgu, malého, částečně německy mluvícího města. Jako Alsasanka je Nana v Paříži venkovankou a navíc pochází i od hranice s Německem, což ji poznamenává jakousi okrajovostí, nikdy není úplnou Francouzkou.

Labarthe

Nanina manžela hraje André S. Labarthe, který nebyl hercem, ale kritikem pro Cahiers du Cinéma a je také autorem jedné z prvních studií o nové vlně, Essai sur le jeune cinéma français (1960).

Legrand

Michel Legrand pracoval na třech celovečerních Godardových filmech – Žena je žena, Žít svůj život a Banda pro sebe – a třech krátkých dílech – „La Paresse“ (epizoda z Les Sept péchés capitaux, 1962), „Le Grand escroc“  (epizoda z Les Plus belles escroqueries du monde, 1964) a „Anticipation: ou l´amour en l´an 2000 (epizoda z Le Plus vieux métier du monde, 1967). Pro Žít svůj život vytvořil opakující se motiv plný patosu, pomalý jazz, který hraje v obchodě s gramodeskami v obraze 2, a frenetickou taneční melodii, jež provází Nanino improvizované vystoupení v obraze 9.

Louvre

Obraz 12: Nana chce strávit den v Lucemburských zahradách, ale její mladý muž myslí, že bude pršet. Raději by šel do Louvru, ale Nanu malby nudí. V jejím dalším filmu s Godardem, v Banda pro sebe, slavně absolvuje návštěvu Louvru během 9 minut a 43 vteřin.

Melville

Poslední sekvence Žít svůj život je natočena blízko studií Jean-Pierra Melvilla v rue Jenner (Raoulovo auto je zaparkované před „Restaurantdes Studios“, rue Esquirol). Jde o jakýsi druh pocty Melvillovu před-novovlnnému způsobu filmování, které mělo na Godarda stejně silný vliv jako Bresson.

Montaigne

Epigraf, který se hodí k Žít svůj život, je z Eseje/Montaigne, Kniha III., kapitola 10: „Sebe bys měl ostatním propůjčit a dát se pouze sobě.“ Godard tvrdí, že Montaigna nikdy nečetl, prý si ho (spolu s Donem Quijotem) šetří na stáří.

Nana

Nanino jméno možná pochází ze Zolova románu a Renoirova filmu, ale zároveň je  anagramem jména Anna, které může mít různé osobní významy pro ty, kteří se zabývají literaturou a kinematografií.

Olympia

Nana připomíná Yvette (Guylaine Schlumberger) jejich plánovaný večer v Olympii, přední pařížské koncertní hale. Nevíme, co mají v plánu zhlédnout, ale mezi těmi, kteří tam v dubnu 1962 vystupovali, byli Louis Armstrong i The Shadows.

Ophüls

„Ve štěstí není veselí“, tato poznámka vyřčená na začátku obrazu 10 je citací z Radovánek (Le Plaisir, 1952) Maxe Ophülse. Výrok se znovu objevuje v Godardově Éloge de l´amour (2001).

Oválný portrét

Poslední obraz přináší upravené úryvky z konce příběhu Edgara Allana Poea „Oválný portrét“, zde v překladu Charlese Baudelaira. Ve fikčním světě filmu předčítá Naně mladý muž, ale ve střihu je to Godardův hlas, který jí čte. Godardův další film s Karinou, Banda pro sebe, ukazuje oválný portrét mladé ženy, což je zřetelným pojítkem s Žít svůj život.

Pacifico

Nana říká, že vystupovala v Chatelet theatre v Pacificu. Tato opereta, napsaná Jo Moutetem a s herci Georgesem Guétarym a Bourvilem, měla premiéru v Porte Saint-Martin v listopadu 1958 a hrála se tři roky. (V operetě Pacifico hrála také herečka Corinne Marchland, hvězda filmu Cléo od 5 do 7).

Parain

„Jednou jsem měl jazykovou krizi. Proto jsem v Žít svůj život natočil Brice Paraina“ (Godard, 1997). Parain hraje sám sebe, filozofa, odpovídajícího na Godardovy otázky, který je mimo kameru. Parainova filozofie jazyka byla raným vlivem na Godarda a jeho vrstevníky (včetně Chrise Markera a Alexandera Astruca). Jeho nejdůležitější knihou byly Researches into the Nature a Function of Language z roku 1942, ale byl také autorem hry Black on White, jež byla zrežírovaná a znovu vydaná v roce 1962, z níž ve své diskuzi s Nanou cituje: „Ještě jsme nepřišli na to, jak žít bez mluvení.“

La Pitié-Salpétriere

Nana umírá nedaleko nemocnice Pitié-Salpétriere (kde Jean-Martin Charcot učil Freuda). Pokud pozorně posloucháte, můžete během posledního záběru slyšet zvon nemocniční kaple.

Porthos

Brice Parain převypráví příběh smrti Porthose z Vikomta Bragelonne od Alexandra Dumase (ne, jak Parain říká, z Mušketýrů po dvaceti letech). Parainova verze je lepší než Dumasova, přeměňuje příběh v živou existencialistickou pohádku.

Quéant

Gilles Quéant, Nanin první zákazník, je nejznámější z herců menších roli, kteří hrají zákazníky v Žít svůj život. Quéant rovněž hrál malé role ve filmech režisérů Jeana Cocteaua, Clauda Autant-Lary, Sachy Guitryho, Alaina Resnaise a Truffauta. Jeho nejvýznamnějším uměleckým výkonem je role neznámého muže ve skeči Jeana Rouche „Gare du Nord“, z Paris vu par Chabrol Douchet Godard Pollet Rohmer Rouch (1965).

Rebbot

V Casablance narozený Sady Rebbot (1935–1994) začal svou kariéru na divadle. V rozhovoru z roku 1962 říká, že pozval všechny filmové režiséry, na které si vzpomněl, aby se na něho přišli podívat na jevišti, ale jediný Godard se skutečně objevil. O rok později byl obsazen do role v Žít svůj život. Téměř veškerá jeho práce po roce 1962 byla pro televizi.

Renoir

Nana Jeana Renoira, vyrobená ve spolupráci s Pierrem Braunbergerem, je klíčovým zdrojem pro Žít svůj život. Režisérsko–herecký pár Jean Renoir a Catherine Hessling byl prototypem pro dvojici Godarda a Kariny.

Romero

V obchodě s gramodeskami, kde Nana „žije svůj život“ (obraz 2), se zákazník shání po Judy Garland (není na skladě) a potom po Rafaëlu Romerovi „s kytarou“. Romero byl cikánský zpěvák flamenca, který se ve skutečnosti specializoval na vystoupení bez doprovodu, ačkoliv jeho nahrávky s doprovodem se těšily jisté popularitě začátkem šedesátých let. V obchodě jsou také vidět vystavené nahrávky od Igora Oistrakha, Gene Ammonse a The Tokens („The Lion Sleeps Tonight“).

Rossellini

Godard uvádí film František, prosťáček boží (Francesco, giullare di Dio, 1950) Roberta Rosselliniho, který je natočený ve stylu živých obrazů, jako dílo, které ovlivnilo Žít svůj život.

Sacotte

Zdrojem pro sociologické informace podané v obraze 8 je La Prostitution, studie z roku 1959 vypracovaná vyšetřujícím soudcem Marcelem Sacottem. Fotografie z této knihy rovněž poskytují vizuální zdroj pro materiál a styl Žít svůj život.

Saint-Germain, Boulevard

Při seznámení v obraze 6 říká Raoul Naně, že už ji předtím viděl na bulváru Saint-Germain před třemi měsíci. Jestliže se znovu podíváme na scénu na bulváru mezi Nanou a Paulem v obraze 3, kde jí ukazuje fotografie jejich syna, vskutku Raoula zahlédneme, když prochází za nimi, přičemž letmo pohlédne na Nanu.

Spartakus

Plakát na Kubrickova Spartaka v obraze 5 propojuje prostituci s otroctvím a dovoluje nám vztáhnout stěžejní myšlenku tohoto filmu na Nanu – „otrokovou jedinou svobodou je smrt.“

Sully

Portrét, který umělec maluje v Poeově příběhu je „ve stylu Thomase Sullyho“, amerického umělce známého především pro jeho malbu královny Viktorie z roku 1838. Portrét Poeovy pěstounky malovaný Sullym byl ve tvaru oválu.

Szabo

Cameo Laszla Szaboa jakožto postřeleného Severoafričana přináší do konstrukce Žít svůj život politiku, v neposlední řadě proto, že je to Szabo, kdo hraje mučitele FLN v Godardově prvním politickém thrilleru Vojáček. Szabo má významné role i v jiných filmech od Godarda (Made in U.S.A., 1966; Passion, 1982) a menší role v několika dalších.

Taylor

Fotografie Elizabeth Taylor je jedinou ozdobou v Nanině hotelovém pokoji. Můžeme tak porovnat dvě velmi rozdílné osobnosti představující půvab v šedesátých letech a nevyhnutelně učinit srovnání mezi dokumentárním přístupem k prostituci v Žít svůj život a melodramatickou senzacechtivostí děvčete z lepších kruhů, které hraje Elizabeth Taylor v Butterfield 8 (Daniel Mann, 1960), jejím tehdy nejnovějším filmu roku 1962.

Tři mušketýři

„Četla jsi Tři mušketýry? Ne, ale viděla jsem film.“ Film, který by Nana viděla, je epická dvoudílná adaptace Bernarda Borderieho z roku 1961.

Une Femme est une femme

Žít svůj život pokračuje v tom, co Godardův předchozí film s Karinou začal. Na konci Žena je žena se muž a těhotná žena těší na šťastnou budoucnost, i když žena podvedla svého muže s jeho nejlepším přítelem. Žít svůj život začíná rozchodem páru bez jakékoliv možnosti usmíření: „Jestliže se dáme znovu dohromady, zase tě podvedu“, říká Nana. Za barem v kavárně v obraze 3 je plakát na Žena je žena.

Vadim

I když ho ve filmu není vidět, obrázky z produkce Žít svůj život ukazují, že někdo načmáral jméno Vadim pod titul filmu Biliárový král s Paulem Newmanem na plakátě za Nanou v obraze 8. Robert Vadim byl ve značné neoblibě mezi mladými francouzskými filmaři v roce 1962, v neposlední řadě pro svou roli v Aurelově aféře, kde byl Jean Aurel odstraněn jako režisér filmu s Brigitte Bardot Le Bride sur le cou (1961) a nahrazen Vadimem. (O dva roky později Karina hraje v De l´amour, v Aurelově nové verzi Stendhala.)

Versailles-Levallois

Ačkoliv Žít svůj život je jasně pařížským filmem, kavárna v Levallois (obraz 1) a Versailles (obraz 6) přinášejí na plátno obyčejná předměstí.

Vivre sa vie

Název Godardova filmu lze neohrabaně přeložit jako „žít svůj život“, přičemž tento překlad ztrácí sílu existenciálního imperativu: „žij svůj život, nikdo jiný to za tebe neudělá“. Tato fráze je otřepaná: román tohoto jména z roku 1948 je nezáživný sentimentální románek bez jakéhokoliv spojení s Godardovým filmem, a píseň (1961) Eddyho Mitchella a Chaussettes noires, ač zajímavější, není o nic relevantnější. Jean Collet navrhuje zdroj v pasáži z Nevolnosti (La Nausée, 1938) od Jean-Paula Sartra, ale vše nasvědčuje tomu, že Godard tuto frázi převzal z obyčejného každodenního života a přijal za vlastní.

Zola

Zolův román Nana je příběhem prostitutky z lepších kruhů a její strašné smrti, který poskytl jméno Karinině postavě a stal se modelem pro příběh Žít svůj život. Jakožto potvrzení tohoto faktu stojí Nana před plakátem kina jména Zola.

Dřívější verze těchto textů byla zveřejněna jako součást Vivre kampaně pro nové vydání Žít svůj život distribuovaného společností British Film Institute v roce 2004. Znovu vydáno se svolením autora.

Převzato ze Senses of Cinema: http://www.sensesofcinema.com/2008/48/vivre-sa-vie-a-to-z/

z anglického originálu přeložili RADKA HENSON A JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK