Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Zločin, trest a utopie v japonském animovaném seriálu

Zločin, trest a utopie v japonském animovaném seriálu

ANALÝZA: Death Note – Zápisník smrti – MAREK HOLAN –

Skepse, zkaženost, vina, smrt, láska, přátelství, rivalita, genialita… To jsou pouze některé z fenoménů, jejichž promyšleným koktejlem může diváka nalákat populární japonský anime seriál Death Note – Zápisník smrti (v originále Desu nôto). Vychází z knižní předlohy, kterou je stejnojmenná manga autorů Cugumiho Ohbi (text) a Takešiho Obaty (kresba). Prvky jimi vytvořeného světa Death Note (dále jen DN) byly rozvedeny ještě v několika filmech (hraných i anime). Většinu dílů režíroval Tetsuro Araki,1 který natočil i dva celovečerní DN anime filmy (Death Note Relight: Genshisuru kami a Death Note Relight 2: L o tsugumono).

Svět Death Note a načrtnutí základního způsobu rozdělení celého seriálu

Podklad samotného příběhu, jeho „podloží“ a základy jsou velmi prosté. Klíčovou myšlenkou světa DN je existence záhrobní říše, jež je obývána bohy smrti, známými v Japonsku pod označením shinigami (modifikovaná obdoba naší smrtky). Tyto bytosti mají k dispozici zvláštní zápisníky, s jejichž pomocí lze zabít člověka – stačí znát jeho pravé jméno a tvář. Užívání takového zápisníku je ovlivňováno a podmiňováno různými dalšími pravidly, která se divák dozvídá v průběhu děje. Ten se zpočátku zdá být rovněž poměrně prostý, ale postupem času se stále více komplikuje s tím, jak přichází do hry více zápisníků, další pravidla (kterých lze, jak se ukáže, využívat velmi flexibilním a nápaditým způsobem) a nové postavy. Hlavní linie se věnuje příběhu extrémně nadaného studenta Yagamiho Raita (Light). Light je geniální, úspěšný, oblíbený, ale upadnul do zajetí nevyléčitelné skepse, která jím cloumá při pohledu na okolní svět. Cítí se být znechucen chováním lidí, nepolapitelností zločinců a neschopností úřadů s těmi již zatčenými správně naložit. Jednoho dne najde zápisník smrti, který do našeho světa z nudy pohodil shinigami Ryuk, jenž má v záhrobí dlouhou chvíli. Light vyzkouší možnosti zápisníku a když si jejich funkčnost ověří, rozhodne se očistit svět ode všeho zla a špíny. Rovněž začne koketovat s myšlenkou, že se stane bohem této nově vytvořené utopické společnosti. Jeho aktivity jsou přisouzeny anonymnímu masovému vrahu, pojmenovanému Kira – toto alter ego Light přijímá a začíná trestat zločince ve velkém. Do cesty se mu ale postaví světoznámý vyšetřovatel, používající krycí jméno L, který vyhlásí Kirovi otevřenou válku. Příběh je postupně zahušťován, podstatnou roli získávají ženské hrdinky, japonská policie, FBI, další soukromí vyšetřovatelé a samozřejmě samotní shinigami…

Děj jako takový díky pružné režii a neustále přítomnému napětí, jehož přenášení z jednoho dílu do druhého působí jako jednotící tmel, drží pohromadě a je rozložen do 37 epizod. Ne všechny díly jsou ale zcela vyrovnané. U seriálu se jedná o jev více než logický a častý, přesto je třeba ho zmínit a přiznat jako jeden z negativních rysů. Osobně jsem si celý DN rozložil na tři části, které jsou z mého pohledu ohraničeny výraznými dějovými zvraty. Každý segment má své specifické kvality a navzájem se liší způsobem vyprávění i dalšími jemnými nuancemi, přičemž obojí vyplývá více méně ze samotného děje. První část, vystavěná ve stylu tenisového zápasu (této alegorie zde tvůrci přímo využívají), je charakterizována rychlými výměnami mezi dvěma hlavními postavami (Light a detektiv „L“) a brilantním přenášením napětí mezi jednotlivými epizodami i uvnitř jich samotných. Končí Lightovým přiznáním a zatčením. Tento úsek je – podle mého názoru, právě díky výše zmíněným charakteristikám (souboji dvou geniálních myslí, snaze napálit protivníka a dostat ho na kolena a specifickému vztahu mezi vrahem a vyšetřovatelem) – nejvydařenější. Druhá část (začínající Lightovým uvězněním a uzavřená smrtí „L“) je poněkud pasivnější, stále se ale jedná o skvělou ukázku práce s detektivním příběhem, který ke konci tohoto segmentu chytá druhý dech a kulminuje v jedny z vůbec nejlepších dílů celého seriálu. Přesto se mi prostřední část DN zdála být jeho nejslabším článkem. Avšak vzrůstající napětí v samotném závěru vytváří strhující ovzduší, které jednoduše „poutá“ k obrazovce (i když je vystřídáno mírnou „kocovinou“ po smrti jednoho z hlavních hrdinů). Poslední úsek, kdy místo zemřelého „L“ zaplňují jeho nástupci, je pak suverénním thrillerem, protkaným anarchií a ze všeho nejvíc připomíná zběsilou honičku, při níž si znepřátelené strany jdou nemilosrdně po krku. Samotný závěr mne osobně velmi potěšil, v posledních epizodách je gradace opravdu neuvěřitelná a finální souboj je perfektní ukázkou mistrovské práce s napětím a atmosférou nejistoty do poslední chvíle. Nakonec byla tato odlišnost mezi jednotlivými částmi zpětně poměrně příjemným zjištěním a tvůrcům patří uznání za to, že se zarputile nedrželi atraktivního vyprávěcího postupu prvního úseku, ale rozhodli se seriál oživit.

Některé aspekty scénáře

Z hlediska námětu a scénáře nelze DN téměř nic vytknout. Sázka na atraktivní a ožehavé téma byla dobrým tahem. Postupně je zde variována problematika trestu smrti, podstata viny a spravedlnosti (nebo ospravedlnitelnosti) odplaty, polemika o nároku tzv. „zlých lidí“ na život, která zavádí jedince na scestí, pojetí boha, atd. Tvůrcům se tento krok vyplatil, stejně jako včlenění silných a specifických postav do takového rámce. Pro další postup bude možná na místě si ty nejdůležitější z nich krátce představit:

Yagami Raito/Light – nadějný student, vlastník ústředního zápisníku, později známý jako „Kira“, masový vrah zločinců

L“ – světoznámý detektiv, v soukromí oplývá různými výstřednostmi (závislost na sladkém, specifické držení těla), rozhodne se dopadnout a zničit „Kiru“

Amane Misa – naivní modelka, vlastník druhého zápisníku, zamilovaná do Lighta

Near – jeden z adeptů na post „L“, kterého také později nahrazuje a vyšetřuje „případ Kira“, v soukromí oplývá různými výstřednostmi (hraní si s vlasy, záliba v hračkách a skládačkách)

Mello – jeden z adeptů na post „L“, odmítá však spolupráci s Nearem a zůstává solitérem, operujícím na hraně zákona

Ryuk + Rem – dva klíčoví shinigami, Ryuk je skrze zápisník spojen s Lightem a Rem s Amane Misou

Yagami Souichiro – Lightův otec, je velitelem oddílu japonské policie, pověřeného bojem s „Kirou“, zároveň musí čelit obviněním, že jeho syn je záhadný anonymní vrah

Watari – „asistent“ detektiva „L“, vybudoval sirotčinec pro nadané děti, mimo jiné je také vynálezcem

Mohlo by se zdát, že vše zde stojí a padá se dvěma ústředními mužskými postavami. Pravdou je, že po smrti „L“ se již pro Lighta nenajde rovný protivník, vyvážený charakter. Jistě, Mello a Near, dva mladíci, soupeřící o post „nového L“, jsou rovněž silnými osobnostmi, vnášejí do děje zajímavé prvky, ale „L“ byl pro mne díky své originalitě, výstřednostem a „novotě“ natolik silným zážitkem, že se ani jednomu z jeho nástupců nepodařilo ho překonat. Na druhou stranu, pravdou je, že žádný jiný hrdina by nemohl fungovat v závěru lépe, než Near. A Mellova anarchistická vzpoura, při níž se vyčleňuje ze společnosti lidí, kteří ho odmítají respektovat (alespoň podle toho, co si myslí), je vcelku sympatickým projevem rebelantství a uraženosti. Každý zvlášť má oproti „L“ slabé stránky, ale dohromady pro něj zůstávají když už ne rovnocennými, tak alespoň důstojnými nástupci. Vedlejší postavy poté tvoří těm hlavním velmi silný a přesvědčivý „background“. Dochází rovněž k mezním situacím, v nichž se výrazněji projevuje charakter a povaha všech hrdinů – jak hlavních, tak vedlejších (Amane Misa, Yagamiho otec, detektiv Aizawa, shinigami Rem, televizní hlasatelka Takada). Jednoduše řečeno – jedná se o hrdiny perfektně promyšlené, napsané a provedené.

Častým jevem jsou vnitřní promluvy postav, sloužící především k nastínění jejich aktuálního duševního rozpoložení, popř. k zachycení určitého záměru nebo logického úsudku. Tento prvek napomáhá v orientaci a v komplexním pochopení a zachycení situace či atmosféry. Podobně působí také momenty, v nichž hrdinové něco důležitého, podstatného sdělují svým kolegům či spolupracovníkům a tím vysvětlují nějaký myšlenkový proces či závěr (nejčastěji toto tvůrci využívají u postavy „L“). Vzhledem k faktu, že DN je, jakožto žánrový hybrid, určitým dílem detektivní příběh, tento vyprávěcí postup zde má své výsadní postavení a patří sem.

Nejzásadnější výtkou vůči scénáři tak zůstává kvalitativní nevyrovnanost jednotlivých epizod. Ze začátku a ke konci se DN daří držet laťku velmi vysoko. Postupem času tak mohou diváka zaskočit mírné výkyvy co do vytříbenosti, na jejíž nadprůměrnou úroveň si lze poměrně rychle zvyknout. Brán z širšího hlediska seriálového celku je ale DN velmi dobrou ukázkou toho, jak vytvořit funkční dramatickou situaci nesoucí velké a gradující napětí.

Kamerou, tužkou, barvou, notou…

Nezanedbatelná je rovněž formální stránka díla. Její provedení DN hodně pomáhá – každý podstatnější hrdina má svůj specifický vizuální háv, díky němuž je dobře zapamatovatelný. Pravděpodobně nejvíce se tvůrci „vyřádili“ na postavách shinigami, které jsou samy o sobě uměleckými skvosty. Mnoho scén vyloženě hraje na „formální strunu“, ať už hovoříme o barevném rozlišení reality a myšlenkového světa hrdinů, „hektických“, roztěkaných záběrech, zběsilých nájezdech nebo použití černobílé. Některé scény či samostatné záběry jsou kompozičně skvěle řešeny, což mnohdy umocňuje nejen estetický dojem, ale také emocionální prožitek. Temnější nádech, do něhož je seriál zpravidla ponořen, DN velmi svědčí, funkčně podporuje místy velmi ponurou atmosféru. Tvůrcům ale nečiní potíže pohybovat se v rozpětí od nálady studených barev až po vřelejší vystižení všedního dne.

Další důležitou – a pro celkový úspěch DN nezbytnou – složkou je hudba. Kromě úvodních a závěrečných titulků a několika málo výjimek se jedná o motivy tematické. Jejich rozsah od „řízných“ pasáží, přes temné a velkolepě burácivé, až po velmi jemné a decentní funguje vždy ve správnou chvíli a na správném místě. Nadto nejsou motivy nijak komplikované. Seriál si postupem času vytváří arzenál, který s přibývajícími díly rozšiřuje, ale základ je v podstatě daný. Gradace, kterou tak motivy pomáhají spoluvytvářet v perfektní symbióze s dramatickými situacemi, je jakousi sinusoidou, jež organicky a intuitivně přidává a ubírá na plynu, kde je zrovna třeba. Hudba tedy, díky své perfektní funkčnosti v rámci celku, nestrhává příliš okatě pozornost.

Mohli bychom proto říci, že forma a obsah si navzájem nepřekáží, ba co víc, že spolu skvěle spolupracují. Všechny prvky jsou sladěné. Občas sice DN klopýtne, ale nepotácí se na místě příliš dlouho, vzápětí chytá druhý, třetí, klidně i čtvrtý dech a jede dál. Podařilo se ale tvůrcům sladit dohromady také žánry (jichž se zde vyskytuje hned několik)?

Death Note a (sou)hra žánrů

Odvážím si tvrdit, že ano. Jestliže v něčem DN náleží skutečně mezi „první ligu“, je to bezesporu mistrovsky zvládnutá fúze hned několika žánrů a jejich postupů. Seriál je konkrétně hybridem thrilleru detektivky, mysteriózního příběhu a tragického melodramatu. Už jen samotným námětem DN odkazuje k vytvoření světa naplněného tajemnem. Je pravda, že zrovna tento prvek zde slouží spíše k jakémusi „dochucení“ atmosféry. Nejedná se o mysteriózní příběh v tom smyslu, že by divák nevěděl, oč běží a postupně tak mohl odkrývat skryté okolnosti. V tomto případě je konzument nadřazen, na rozdíl od postav zná všechny zákonitosti světa, v němž se seriál odehrává (nebo se je dozvídá zároveň s hrdiny). Mystérium ale přesto zůstává minimálně v základech příběhu – ve vytvoření jisté „záhrobní reality“, existenci shinigami a jejich zápisníků. Nehledě na to, že japonská záliba v nevyřčeném, jež se zde rovněž objevuje, tajemné prvky přímo podporuje.

Dalšími dvěma velmi podstatnými žánry, které tvůrci určitým způsobem využili, jsou detektivka a thriller. Nespornou výhodou DN je to, že si z každého dokáže vzít nějaký postup či motiv a tyto následně rozvíjet a variovat v symbiotickém vztahu. Je téměř bez debat, že DN dokáže vytvořit velkou míru napětí. To většinou bývá podporováno nějakým detektivním úsudkem, není-li v něm přímo obsaženo. To, že napětí často vyplývá z detektivních úvah, je velmi osvěžující. Nejedná se totiž o pouhé „A tam přišel, vzal revolver, střelil B a poté zbraň schoval do kabelky C, aby na ní shodil podezření“ – vyšetřování (a samotné přemýšlení) se dostává na jinou, akční úroveň, implikující napínavé situace a z nich vycházející hutnou atmosféru.

Pro vývoj děje je velmi podstatná také linie melodramatu. Slouží převážně k rozvinutí příběhu více směry a není zde rozhodně na obtíž. Navíc, celkové vyústění dává i této větvi seriálu mrazivý nádech.

Zápisník smrti – živá podívaná

Proč však svůj drahocenný čas věnovat právě Death Note? Velkým kladem je to, že se jedná se o dílo poměrně široce přístupné a užít si ho rozhodně může jak pravidelný konzument anime, tak i divák, který se o tento druh filmů běžně nezajímá. Obě dvě skupiny může DN strhnout, je to živá podívaná plná skvěle fungujících atrakcí (napětí, střet geniálních myslí, zajímavé postavy, vizuální a hudební vytříbenost, kvalitní a inteligentní příběh) a důstojná ukázka práce se skloubením několika žánrů do jednoho celku. Pro vyznavače anime to může být další „zářez“, živelný a strhující. V tomto směru dosud nepoučený divák zde pak může najít – na poměry anime – dobře stravitelný (což neznamená v žádném případě druhořadý) vhled do této svébytné kultury a velmi dobrou zábavu. Ani Death Note není zcela prost negativ, přesto se dá označit jako velmi intenzivní zážitek. Pro všechny, kteří rádi šetří svým časem je proto potřeba připojit jedno důležité upozornění – takto excelentní podívaná bude málokomu stačit jen jednou.

Death Note – Zápisník smrti (orig. Desu nôto)

Japonsko, 2006 – 2007, 37×23 min

Režie: Tetsurō Araki (34 epizod), Tomohiko Ito, Hiroyuki Tsuchiya a Naoyasu Hanyu (všichni po 1 epizodě)

Scénář: Toshiki Inoue (na motivy stejnojmenné manga série)

Hrají: Mamoru Miyano (Light), Kappei Yamaguchi („L“), Aya Hirano (Amane Misa), Noriko Hidaka (Near), Nozomu Sasaki (Mello), Shidō Nakamura (Ryuk), Kimiko Saitō (Rem), Naoya Uchida (Souichiro Yagami), Kiyoshi Kobayashi (Watari)

1 Režíroval 34 z celkových 37 epizod.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru