Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Babička

Babička

TÉMA: FRANTIŠEK ČÁP – Babička (1940) – JIŘÍ VLADIMÍR MATÝSEK –

Babička Boženy Němcové bezesporu patří ke stěžejním dílům české literatury z doby Národního obrození. Novela Babička, od roku 1855 vydaná nesčíslněkrát, pevně zakotvená v myslích čtenářů i seznamech školní povinné četby (otázkou zůstává, zda je skutečně vhodné, aby ji žáci četli ve 12 letech) se stala vítanou inspirací i pro filmaře. Poprvé byla adaptována v roce 1921, film režírovala Thea Červenková. K hojně reprízovaným adaptacím patří i dvoudílný televizní film Antonína Moskalyka. V hlavní roli se představila Jarmila Kurandová, Barunku hrála mladá Libuše Šafránková. Mezi všemi adaptacemi zaujímá pomyslné první místo (alespoň dle mínění autora tohoto textu) verze Františka Čápa, vzniklá v pohnutých protektorátních letech.

Knižní Babička postrádá klasický dějový oblouk. Podtitul „Obrazy venkovského života“ mluví za vše. Celá novela je jen řadou více než sto šedesáti drobných příběhů, které propojuje jednoduchý rámec babiččina pobytu na Starém Bělidle. Mimo tuto strukturu stojí úvodní část s příjezdem babičky a část závěrečná, vpadnuvší do děje poněkud neočekávaně, která shrne závěr života babičky v pouhých několika odstavcích. Ve střední části má postava babičky funkci spojky řady příběhů. Většinu z nich babička vyslechne na procházkách s dětmi své dcery, jiných se přímo účastní (pouť do Svatoňovic, návštěva na zámku), jiné vypráví ona sama a těchto příběhů využívá jako modelových příběhů pro životní situace, s nimiž se jí chodí sousedé svěřovat. Babička pomáhá, ale málokdy aktivním zásahem. Její pomoc je spíše skrytá – tu naznačí, tu poradí – vlastní činy, vedoucí ke změně situace, jsou jen a jen na lidech do situace zainteresovaných.

Babička se v české literární tradici stala archetypem. Moudrá stařenka, živé ztělesnění mnoha tradičních přísloví, chodící knihovna lidové moudrosti, příběhů a pohádek, vždy laskavá, nikdy neodmítající pomoc či dobrou radu. Ideální literární/filmová figura pro demonstraci těch správných lidských hodnot, univerzálně platných pro kteroukoliv dobu.

Nepřekvapí proto, že se k Babičce obrátil tehdy sedmadvacetiletý začínající režisér František Čáp. V té době měl za sebou dva celovečerní filmy – Ohnivé léto (1939) a komedii Panna (1940). Motivy, silně hrající na struny národního cítění, kterých je Babička plná, se přesně hodily do protektorátních kin, tolik bažících po vzpruze utlačeného českého národa. Zároveň nejsou tyto motivy natolik snadno čitelné, aby byly zachyceny sítem bystrého protektorátního cenzora. Diváci ale rozuměli…

Text předlohy prošel razantním krácením. František Čáp, společně se scenáristy Karlem Hašlerem a Václavem Wassermannem zachovali jen ty nejdůležitější, nosné příběhy z nepřeberného množství drobných epizodek. Poměrně detailně zůstává zachována úvodní část s příjezdem babičky a scéna se setkáním s kněžnou v altánku následovaná návštěvou zámku. Velkou část stopáže zabírá relativně samostatně stojící vyprávění o Viktorce. Celým dějem se vine příběh dcery hospodského Kristly a jejího milého, který musí na vojnu.

Ve filmové verzi nejvíce ztrácí „etnologická“ linie vyprávění, kde se velice podrobně popisují tradiční vesnické zvyky, svátky a práce, vždy spojené s konkrétním ročním obdobím. Ve filmu zůstaly jen dožínky, a to pouze v krátké sekvenci, kterou vrcholí Kristlina linie. Příroda a její proměny, v knize tak důležité, z filmu vypadly úplně. Celý děj působí, jako by se odehrál během pár měsíců, přibližně od jara do časného podzimu a ne jako v knize, kde zabírá několik let. I závěr je pozměněn, divák opouští diegetický svět filmového vyprávění a babička stále žije.

Zdůraznění motivů, které měly posílit národ v době kritického ohrožení, je jednou z podstatných úprav, jimiž předloha prošla v průběhu procesu adaptace. Hned v úvodní scéně příjezdu (po montáži krajinných celků) se vůz přivážející babičku zastaví a babička uroní slzu. V kontextu ji lze spíše považovat za symbol dojetí nad krásou české země, případně, ale tady se už dostáváme na rovinu fabulace, nad jejím trudným postavením ve čtyřicátých letech. Krajina, ve všech záběrech typicky česká, hraje důležitou roli po celou stopáž filmu. Záběry přírody jsou lyrizovány – slunce svítí skrz listoví, malebné chaloupky u hlubokých lesů, štíhlé topoly podél cest, řeky rozbíjejí svou klidnou hladinu o peřeje. Vše je doprovázeno patřičně dramatickou, místy možná až nadbytečně velkolepou hudbou Jiřího Fialy.

 Nejsilněji je apel na národnostní cítění přítomný v závěrečné scéně. Umírající babička se konečně dočká své milé Barunky. Na tomto místě je asi nejpatrnější odklon od knihy. V předloze patří poslední (v knize zaznamenaná) babiččina slova služce Vorše (prosí jí, aby řekla o její smrti včeličkám).1 Babička se mění v symbol české země – možná umírající, ale stále s nadějí do budoucna. Babička (země) připomíná Barunce (dítě této země, dosud nezlomený její obyvatel): „Nezapomeň na zemi, z které jsi vzešla“. A Barunka odpovídá: „Nikdy nezapomenu“. Poslední věta celého filmu ční jako zdvižený prst nad celým filmem. Babiččina slova jakoby parafrázovaly slavný výrok z básně Viktora Dyka Země mluví: Opustíš-li mne, nezahynu / Opustíš-li mne, zahyneš!

Velice nenápadně vymizely veškeré narážky na německé obyvatelstvo: Rodilý Rakušan pan Prošek mluví skvěle česky, úplně zmizela babiččina anabáze v pruské armádě a císař Josef II. – v knize opěvovaný panovník, je zmíněn jen jednou, v knize na několika stranách popisovaná historie získání tolaru od císaře je stažena do jedné věty.

Filmové médium dává příběhu nové možnosti i v narativních postupech. Např. v knize několikrát zmíněné spojení babičky a staré, usychající hrušně dostává v Čápově adaptaci nádech tragické osudovosti: Slábnoucí babička už ani neudrží vřetánko a její poslední chvíle podkreslují pravidelné údery sekery zatínající se do dřeva. Dojem osudově se krátícího času je velice hmatatelný.

Téměř samostatně stojícím prvkem předlohy Boženy Němcové je vyprávění o Viktorce. Tragický příběh nešťastné lásky, která vyústila až v pomatení smyslů je do filmu přenesen v nezměněné podobě. Celá retrospektivní sekvence, odehrávající se v době před babiččiným příjezdem, tvoří jednu ze stěžejních částí filmu. Její první polovina formálně velmi vybočuje a hrdě se hlásí k tradici němého filmu. Bez jediného slova je Čáp schopen dovyprávět poměrně složitý příběh. Díky jedinečnému fyzickému herectví Jiří Štěpničkové, které ale nikdy nesklouzne za hranu karikatury, dovede transformovat složité vnitřní pochody do jasných gest, pohledů i, ve své podstatě básnických symbolů tak, že se divák necítí nijak zaražen absencí slov. Od scény, kdy si jde Viktorka pro radu ke kovářce, ve filmu spíše babě kořenářce, už je vyprávění vedeno konvenčním způsobem, ale i přes nespornou uměleckou úroveň nedosáhne působivosti první, „němé“ poloviny.

Tragický konec příběhu je dovyprávěn o něco později, protože se jej už babička přímo účastní. Velkolepá scéna bouře, při níž je Viktorka zabita padajícím stromem po zásahu blesku, patří k vrcholným uměleckým momentům druhé poloviny filmu. Viktorka dospěla na konec své životní pouti. Zvyklá všemu nečasu se zpočátku běsnícím živlům vysmívá, ale strach je nakonec silnější. Jejím šíleným smíchem čím dál tím častěji probleskují záchvěvy pochopení – teď je ta chvíle, kdy už si pro mě Bůh přijde. A pak – blesk, strom se kácí a dopadá na Viktorku jako popravčí sekera, trestající ji za její hříchy.

Film by postrádal značnou část své působivosti a jedinečnosti nebýt hereckého výkonu Terezie Brzkové v titulní roli. Původně divadelní herečka se poprvé na filmovém plátně objevila ve čtyřiašedesáti letech ve filmu Otakara Vávry Kouzelný dům. Babička Boženy Němcové byla její druhou rolí. Ve své době téměř neznámá herečka se svou postavou dokonale a neodmyslitelně srostla. Jakoby přímo vystoupila ze slavných ilustrací Aloise Kašpara. Pro mnohé diváky, autora tohoto textu nevyjímaje, je jedinou babičkou ta v podání dokonalé Brzkové.

Díky silně obsazené titulní postavě (a samozřejmě dokonalé Jiřině Štěpničkové) se poněkud ztrácejí nedostatky v obsazení ostatních rolí. Nejvíce trpí dětské postavy a zejména Barunka Nataši Tanské, která má zejména v jazykové stránce problémy s korektní, rozuměj přirozeně znějící, výslovností východočeského dialektu. Bohužel, ve scénách s babičkou na sebe její nepřirozenost až příliš strhává pozornost. S přehledem ji zastiňuje představitelka Adélky, Jitka Dušková. Ta naopak bezprostředností přímo překypuje. Podobným neduhem jako Tanská trpí také Nora Cifková v roli kontesy Hortensie. Těžko říct, zda šlo o záměr ztvárnit jí takto afektovaně, aby vynikl rozdíl mezi chudými a šlechtou, nebo je to jen nezkušenost dvacetileté herečky.

Čápova Babička se dobou svého vzniku trefila do období, kdy český národ potřeboval přesně tento typ filmů. Nejen zábavné, bláznivé komedie, ale i lyrické filmy, které se hrdě hlásí k minulosti a zároveň dovedou povzbudit národní uvědomění skrytě. Pomocí postav, důrazů na pozitivní vlastnosti, zobrazením utlačovaných tradic.

Babička

Režie: František Čáp

Scénář: František Čáp, Karel Hašler, Václav Wasserman

Kamera: Karel Degl

Střih: Antonín Zelenka

Hrají: Terezie Brzková (babička), Světla Svozilová (Terezka, babiččina dcera), Karel Třešňák (Jan Prošek, Terezčin manžel), Nataša Tanská (Barunka), Jiří Papež (Jan), Jiří Krchňavý (Vilím), Jitka Dušková (Adélka), Dagmar Appelová (Adélka jako starší), Marie Glázrová (kněžna), Nora Cífková (komtesa Hortensie), Jiřina Štěpničková (Viktorka), Gustav Nezval (černý myslivec) a další

Protektorát Böhmen und Mähren, 1940, 91 min.

Premiéra: 15. 11. 1940

Print Friendly, PDF & Email
  1. touto scénou zakončuje svou televizní verzi Antonín Moskalyk, ale jsou určena Barunce, nikoliv Vorše []

Autor

Počet článků : 61

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru