Holocaust ukrytý v chaosu

Daleká cesta Alfréda Radoka patří mezi klenoty československé kinematografie a spolu s dalšími tituly se řadí mezi tzv. koncentráčnické filmy, tj. snímky, které zpracovávají téma holocaustu a koncentračních táborů během druhé světové války.

Radokův film je ale pouze fragmentem původního záměru režiséra a autora námětu Erika Kolára, který byl během války vězněm v Terezíně. Původním záměrem dvojice bylo poukázat nejen na antisemitismus na straně nacistických Němců, ale zohlednit také bohatou tradici antisemitismu a antijudaismu v českých zemích.1 Film se natáčel v letech 1948 a 1949 a nutně musel projít přes cenzurní opatření v socialistickém Československu. Radok byl pro svůj novátorský styl a snahu nahlížet antisemitismus na více úrovních obviněn z formalismu a využívání expresionismu. Závěr původní Daleké cesty byl navíc ohodnocen jako nedostatečně optimistický. Film byl poměrně problematicky distribuován a četná ocenění získal především za hranicemi Československa. Zakázán byl oficiálně až po Radokově emigraci v srpnu 1968.2 Daleká cesta se vrátila do československého prostředí až v roce 1991, v televizní premiéře.3

Děj Daleké cesty se primárně zaměřuje na události holocaustu a věznění Židů v koncentračních táborech. Radok personifikuje tyto zážitky (včetně svých vlastních) přes dvojici mladých lékařů, židovské doktorky Hany (Blanka Waleská) a českého lékaře Toníka (Otomar Krejča), kteří na začátku příběhu vstupují do rasově smíšeného manželství (ve kterém vyrůstal i sám Radok). Středem pozornosti je i Hanina rozvětvená rodina a doktorčin přítel z mládí Oskar Kaufmann (Viktor Očásek). Menší, nicméně podstatnou úlohu pak sehrávají Toníkův otec a bratr, přičemž otec reprezentuje český antisemitismus (u Radoka ovšem značně zmírněný a konstruovaný spíše jako starost o syna kvůli rasovým zákonům), bratr je zástupcem českých odbojářů, a tudíž je jakýmsi aktivním protipólem židovských postav, které vyděšeně, ale odevzdaně, čekají s celým svým majetkem v několika malých batůžcích na smrt. Rodina Hanky je po částech odváděna do Terezína a někteří včetně jejích rodičů posléze na východ, pravděpodobně do likvidačního tábora Osvětim. Hanka jako manželka ne-Žida, kterého jedna z postav paradoxně označuje za Árijce, ačkoli je Toník (soudě podle sebeidentifikace postavy a jejího příjmení – Bureš) Čech a tudíž Slovan, nikoli Árijec, vzdoruje chvíli s úspěchem hrozbě odvodu do Terezína. Nakonec ovšem musí odejít i ona. V dovětku Daleké cesty jsou jedinými přeživšími právě manželé Burešovi.

Radok zasazuje Dalekou cestu do širšího historického rámce událostí třicátých let dvacátého století s důrazem na nacistickou propagandu a do událostí druhé světové války se zaměřením na Protektorát Čechy a Morava. Historický kontext nenásilně, zato důrazně a nepřehlédnutelně, zpracovává na několika úrovních. Zejména v první polovině filmu převažují kontextové informace v dokumentárních záběrech buď dobových propagandistických dokumentů typu filmových aktualit, nebo výňatků ze snímku Triumf vůle4 Leni Riefenstahl. Další úrovní jsou Radokem inscenované obrazy z Terezína vsunuté v počátečních scénách mezi sled dokumentárních záběrů, stejně jako záběry na epizodní postavy filmu v kabátech s židovskou hvězdou, batohy nacpanými veškerým majetkem nebo sled záběrů na cedule s protižidovskými zákazy. Podstatnou část informací o židovské situaci se dozvídáme také ze samotného dialogu postav. Hančin otec např. v jedné z úvodních scén jen tak mimochodem dceři připomíná, že Židé mají ode dneška zakázáno chodit do divadla nebo je Hance jejím nadřízeným důrazně připomenuto, že je jen otázkou času, kdy se i do (budoucího) Protektorátu dostanou rasové zákony, které jí znemožní vykonávat povolání lékařky.

Jednou z deviz dokumentárních sekvencí Daleké cesty je jejich úmyslná deformace ve smyslu zcela vědomé ironizace obrazu za pomoci významové kolize dvou mluvených zvukových stop a právě obrazové složky. Po expresionistické titulkové sekvenci tematizující pochod Židů do koncentračních táborů5 následuje sled dokumentárně vypadajících záběrů pochodujících nacistů, rozjařených Hitlerjugend a propagandistických projevů nacistické špičky. Tento obraz je doplněn unaveným a nepřeslechnutelně ironickým komentářem Václava Vosky6, který ovšem detailně nepřekládá projevy nacistických pohlavárů, nýbrž se vždy omezí na stručné a ironicky výstižné shrnutí. Tento postup spolu se záběry autentických dokumentů, propagandistických filmů a Radokových inscenovaných dotáček výrazně časově posouvá děj, aniž by bylo nutné uvádět bližší dataci, a zároveň nenásilně zasazuje příběh mladé dvojice do srozumitelného historického a společenského kontextu. Za povšimnutí stojí i širší srozumitelnost snímku pro diváky a divačky, kteří osobně nezažili toto historické období nebo se jím dokonce ani ze zájmu či profesně nezabývají. Ačkoli je nasnadě poznamenat, že doboví diváci byli jistě citlivější na Radokem předkládané významy a možné interpretace Daleké cesty a tudíž ani Radok nemusel z důvodů osobní zkušenosti tehdejších publik přesně datovat jednotlivé odkazy na protižidovská nařízení, ani detailně vysvětlovat jejich následky.

Je vhodné také připomenout, že Daleká cesta není dokumentem o holocaustu, ale Radokovou uměleckou a osobní, plně vědomě subjektivizovanou interpretací této události.7 Jiří Cieslar v článku „Living with the Long Journey“ vzpomíná na jednoho z bývalých vězňů terezínského tábora, který byl po zhlédnutí Radokovy Daleké cesty rozhořčen tím, že režisér interpretoval události v táboře s důrazem na chaos. Sám prý poznamenal, že v Terezíně nebyl chaos, nýbrž řád, což by také odpovídalo logice nacistického režimu, který byl na „logickém“ a chladně mechanickém řádu založený.8 Ve scénách z koncentračního tábora není až na scénu zápisu vězňů ani památky po řádu. Dokonce ani v této jmenované scéně není řád něčím samozřejmým a trvalým, ale musí být znovu nastolen jedním z nacistů. V jiných scénách se vězni volně potulují po táboře nebo se skrývají před svými vězniteli. Známky řádu jsou naznačeny pouze ve scénách pochodů vězňů z Terezína na východ.

Epilog Daleké cesty je prolnutím fikce melodramatického příběhu manželů Burešových a dokumentárních charakteristik Radokova snímku. Manželé přicházejí na terezínský hřbitov zaplněný bílými kříži. Příběh uzavírá dokumentárně laděný komentář Václava Vosky, který smutným hlasem shrnuje události holocaustu do vyjmenování některých koncentračních a likvidačních táborů a vyčíslení nejen židovských obětí holocaustu. Tato scéna by se dala chápat jako zpochybnění na první pohled „optimistického“ závěru osvobození Terezína.

Židovská identita v Daleké cestě není ukrývána, ale naopak stavěna na odiv. Židé jsou hlavními, vedlejšími i epizodickými postavami a samotný děj filmu se také soustředí především na židovské postavy. Tématem filmu je holocaust nazíraný explicitně z pozice postav vyznávajících judaismus nebo alespoň přiřazovaných k židovské rase.

Výrazným prvkem a definičním znakem u Radokových postav je samotné náboženství, na které je upozorňováno téměř při každé příležitosti. Židovské postavy v Daleké cestě neskrývají svou kulturu a tradice spjaté převážně s judaismem, ale považují je za naprosto samozřejmou část svého života, stejně jako je tak vnímají i postavy ne-židovských Čechů. Ve scénách se nezřídka vyskytují židovské náboženské symboly, svícny, protektorátní symboly spjaté se Židy, Radok dokonce vřazuje do filmu i scénu židovských modliteb ze synagogy. Tradice jsou reprezentovány i přes tradiční židovskou hudbu a stereotypy putující se Židy už od středověku a výrazně se obnovujícími kvůli darwinismu a vzniku rasových teorií v 19. století a zejména v 1. republice. Ve scéně s židovským šmelinářem si můžeme všimnout nejen klasické konstrukce vzhledu židovského obchodníka (v Radokově snímku už oproštěného od démonického zjevu z antisemitských karikatur patrného např. ve filmu Jan Cimbura), ale také mnohokrát konstruovaných prostor židovských obchodů přeplněných nejrůznějším zbožím, které měly manifestovat a upozorňovat na domnělé židovské bohatství, hrabivost a lakotu.

Sjednocujícím prvkem mezi židovskými a ne-židovskými postavami je (samozřejmě s výjimkou postav nacistických a fašistických) náležitost k české kultuře, první a druhé republice a český jazyk. Tyto prvky byly specifické zejména pro prostředí Protektorátu Čechy a Morava (případně 1. a 2. republiky), kde se obyvatelé nedělili primárně podle příslušnosti k rase, ale podle jazyka. Němcem byl ten, kdo mluvil německy a k Čechům patřil ten, kdo mluvil česky. I z tohoto důvodu byla problematika antisemitismu v Protektorátu a zejména deportace Židů, mnohem komplikovanější než v jiných státech Evropy.9  Ve scéně příchodu Hanky z nemocnice je tato situace poměrně srozumitelně tematizována. Hanka nevidí jediný důvod, proč by měla zrovna ona opouštět místo svého narození a kulturu, ve které byla vychována. Židovské ani české postavy se u Radoka také zásadním způsobem od sebe vizuálně neodlišují, tzn. Židé nemají velký nos ani se neoblékají (kromě hvězdy) jinak než postavy české, ve většině scén mluví česky a je evidentní, že jsou plnohodnotnou součástí české kultury. To je způsobeno jednak tím, že jsou hrány českými herci bez rozdílu rasy a náboženského vyznání, jednak patrně záměrem režiséra a scenáristů, kteří se snažili oprostit od antisemitských reprezentací židovských postav (např. jmenovaný Jan Cimbura nebo snímek Žid Sȕss) a zdůraznit a přiblížit tyto postavy jako součást české kultury a přiblížit a personifikovat holocaust divákům a divačkám.

Přestože Radok konstruuje židovské postavy jako ty hlavní a téměř ničím se neodlišující od postav českých, všechny postavy Židů jsou také v tomto snímku postavami pasivními, které očekávají ve strachu příchod povolávacího rozkazu k nástupu do koncentračního tábora. Jedna z postav dokonce páchá sebevraždu kvůli bezradné situaci. Radok tak poukazuje na často variované téma pasivity židovských obyvatel, kteří byli za pomoci vlastních organizací (židovských obcí) evidováni, shromažďováni a posíláni do táborů. Zároveň ovšem nabízí „obhajobu“ v podobě strachu ze smrti, který je v Daleké cestě všudypřítomný a nepopiratelný. Jednou z mála situací, kde je patrný alespoň minimální odpor a současně je tato sekvence čistým vyjádřením Radokova chaosu, je příjezd dětí z jednoho z táborů na východě, které odmítnou dezinfekční sprchu, protože se domnívají, že na ně bude místo vody vypuštěn plyn. Současně také z chodeb komory vyběhnou dělníci, kteří zazdívají a staví ventilaci, a po táboře vykřikují zprávu o stavění plynové komory.

Daleká cesta je v mnoha ohledech unikátním dílem tematizujícím holocaust a alespoň nastiňujícím situaci v protektorátní oblasti skrze originální pohled Alfréda Radoka nejen jako divadelního a filmového režiséra, ale zejména jako člověka, který byl přímou součástí dějin holocaustu.

Daleká cesta

Režie: Alfréd Radok

Scénář: Erik Kolár, Alfréd Radok

Kamera: Josef Střecha

Hudba: Jiří Sternwald

Hrají: Otomar Krejča, Blanka Waleská, Zdeňka Baldová, Viktor Očásek, Eduard Kohout, Jaroslav Seník ad.

ČSSR, 1949, Československý státní film Praha, 108 min.

Zdroje

CIESLAR, Jiří. Living with the Long Journey: Alfréd Radok´s Daleká cesta. [online].

Central Europe Review, 4. 6. 2001 [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW:

<http://www.ce-review.org/01/20/kinoeye20_cieslar.html>

ČECHOVÁ, Briana. Daleká cesta. [online]. Národní filmový archiv, [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW: <http://www.nfa.cz/daleka-cesta.html>

FRANKL, Michal. Protižidovská politika po zřízení protektorátu Čechy a Morava. [online]. holocaust.cz, 12. 9. 2003 [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW:

<http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/prot>

ROTHKIRCHENOVÁ, Livie. „Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945.“ Pp. 17-79 in: Osudy Židů v Protektorátu 1939-1945, ed. by Milena Janišová. Praha,1991: Trizonia.