Holocaust ukrytý v chaosu
Daleká cesta Alfréda Radoka patří mezi klenoty československé kinematografie a spolu s dalšími tituly se řadí mezi tzv. koncentráčnické filmy, tj. snímky, které zpracovávají téma holocaustu a koncentračních táborů během druhé světové války.
Radokův film je ale pouze fragmentem původního záměru režiséra a autora námětu Erika Kolára, který byl během války vězněm v Terezíně. Původním záměrem dvojice bylo poukázat nejen na antisemitismus na straně nacistických Němců, ale zohlednit také bohatou tradici antisemitismu a antijudaismu v českých zemích.1 Film se natáčel v letech 1948 a 1949 a nutně musel projít přes cenzurní opatření v socialistickém Československu. Radok byl pro svůj novátorský styl a snahu nahlížet antisemitismus na více úrovních obviněn z formalismu a využívání expresionismu. Závěr původní Daleké cesty byl navíc ohodnocen jako nedostatečně optimistický. Film byl poměrně problematicky distribuován a četná ocenění získal především za hranicemi Československa. Zakázán byl oficiálně až po Radokově emigraci v srpnu 1968.2 Daleká cesta se vrátila do československého prostředí až v roce 1991, v televizní premiéře.3
Děj Daleké cesty se primárně zaměřuje na události holocaustu a věznění Židů v koncentračních táborech. Radok personifikuje tyto zážitky (včetně svých vlastních) přes dvojici mladých lékařů, židovské doktorky Hany (Blanka Waleská) a českého lékaře Toníka (Otomar Krejča), kteří na začátku příběhu vstupují do rasově smíšeného manželství (ve kterém vyrůstal i sám Radok). Středem pozornosti je i Hanina rozvětvená rodina a doktorčin přítel z mládí Oskar Kaufmann (Viktor Očásek). Menší, nicméně podstatnou úlohu pak sehrávají Toníkův otec a bratr, přičemž otec reprezentuje český antisemitismus (u Radoka ovšem značně zmírněný a konstruovaný spíše jako starost o syna kvůli rasovým zákonům), bratr je zástupcem českých odbojářů, a tudíž je jakýmsi aktivním protipólem židovských postav, které vyděšeně, ale odevzdaně, čekají s celým svým majetkem v několika malých batůžcích na smrt. Rodina Hanky je po částech odváděna do Terezína a někteří včetně jejích rodičů posléze na východ, pravděpodobně do likvidačního tábora Osvětim. Hanka jako manželka ne-Žida, kterého jedna z postav paradoxně označuje za Árijce, ačkoli je Toník (soudě podle sebeidentifikace postavy a jejího příjmení – Bureš) Čech a tudíž Slovan, nikoli Árijec, vzdoruje chvíli s úspěchem hrozbě odvodu do Terezína. Nakonec ovšem musí odejít i ona. V dovětku Daleké cesty jsou jedinými přeživšími právě manželé Burešovi.
Radok zasazuje Dalekou cestu do širšího historického rámce událostí třicátých let dvacátého století s důrazem na nacistickou propagandu a do událostí druhé světové války se zaměřením na Protektorát Čechy a Morava. Historický kontext nenásilně, zato důrazně a nepřehlédnutelně, zpracovává na několika úrovních. Zejména v první polovině filmu převažují kontextové informace v dokumentárních záběrech buď dobových propagandistických dokumentů typu filmových aktualit, nebo výňatků ze snímku Triumf vůle4 Leni Riefenstahl. Další úrovní jsou Radokem inscenované obrazy z Terezína vsunuté v počátečních scénách mezi sled dokumentárních záběrů, stejně jako záběry na epizodní postavy filmu v kabátech s židovskou hvězdou, batohy nacpanými veškerým majetkem nebo sled záběrů na cedule s protižidovskými zákazy. Podstatnou část informací o židovské situaci se dozvídáme také ze samotného dialogu postav. Hančin otec např. v jedné z úvodních scén jen tak mimochodem dceři připomíná, že Židé mají ode dneška zakázáno chodit do divadla nebo je Hance jejím nadřízeným důrazně připomenuto, že je jen otázkou času, kdy se i do (budoucího) Protektorátu dostanou rasové zákony, které jí znemožní vykonávat povolání lékařky.
Jednou z deviz dokumentárních sekvencí Daleké cesty je jejich úmyslná deformace ve smyslu zcela vědomé ironizace obrazu za pomoci významové kolize dvou mluvených zvukových stop a právě obrazové složky. Po expresionistické titulkové sekvenci tematizující pochod Židů do koncentračních táborů5 následuje sled dokumentárně vypadajících záběrů pochodujících nacistů, rozjařených Hitlerjugend a propagandistických projevů nacistické špičky. Tento obraz je doplněn unaveným a nepřeslechnutelně ironickým komentářem Václava Vosky6, který ovšem detailně nepřekládá projevy nacistických pohlavárů, nýbrž se vždy omezí na stručné a ironicky výstižné shrnutí. Tento postup spolu se záběry autentických dokumentů, propagandistických filmů a Radokových inscenovaných dotáček výrazně časově posouvá děj, aniž by bylo nutné uvádět bližší dataci, a zároveň nenásilně zasazuje příběh mladé dvojice do srozumitelného historického a společenského kontextu. Za povšimnutí stojí i širší srozumitelnost snímku pro diváky a divačky, kteří osobně nezažili toto historické období nebo se jím dokonce ani ze zájmu či profesně nezabývají. Ačkoli je nasnadě poznamenat, že doboví diváci byli jistě citlivější na Radokem předkládané významy a možné interpretace Daleké cesty a tudíž ani Radok nemusel z důvodů osobní zkušenosti tehdejších publik přesně datovat jednotlivé odkazy na protižidovská nařízení, ani detailně vysvětlovat jejich následky.
Je vhodné také připomenout, že Daleká cesta není dokumentem o holocaustu, ale Radokovou uměleckou a osobní, plně vědomě subjektivizovanou interpretací této události.7 Jiří Cieslar v článku „Living with the Long Journey“ vzpomíná na jednoho z bývalých vězňů terezínského tábora, který byl po zhlédnutí Radokovy Daleké cesty rozhořčen tím, že režisér interpretoval události v táboře s důrazem na chaos. Sám prý poznamenal, že v Terezíně nebyl chaos, nýbrž řád, což by také odpovídalo logice nacistického režimu, který byl na „logickém“ a chladně mechanickém řádu založený.8 Ve scénách z koncentračního tábora není až na scénu zápisu vězňů ani památky po řádu. Dokonce ani v této jmenované scéně není řád něčím samozřejmým a trvalým, ale musí být znovu nastolen jedním z nacistů. V jiných scénách se vězni volně potulují po táboře nebo se skrývají před svými vězniteli. Známky řádu jsou naznačeny pouze ve scénách pochodů vězňů z Terezína na východ.
Epilog Daleké cesty je prolnutím fikce melodramatického příběhu manželů Burešových a dokumentárních charakteristik Radokova snímku. Manželé přicházejí na terezínský hřbitov zaplněný bílými kříži. Příběh uzavírá dokumentárně laděný komentář Václava Vosky, který smutným hlasem shrnuje události holocaustu do vyjmenování některých koncentračních a likvidačních táborů a vyčíslení nejen židovských obětí holocaustu. Tato scéna by se dala chápat jako zpochybnění na první pohled „optimistického“ závěru osvobození Terezína.
Židovská identita v Daleké cestě není ukrývána, ale naopak stavěna na odiv. Židé jsou hlavními, vedlejšími i epizodickými postavami a samotný děj filmu se také soustředí především na židovské postavy. Tématem filmu je holocaust nazíraný explicitně z pozice postav vyznávajících judaismus nebo alespoň přiřazovaných k židovské rase.
Výrazným prvkem a definičním znakem u Radokových postav je samotné náboženství, na které je upozorňováno téměř při každé příležitosti. Židovské postavy v Daleké cestě neskrývají svou kulturu a tradice spjaté převážně s judaismem, ale považují je za naprosto samozřejmou část svého života, stejně jako je tak vnímají i postavy ne-židovských Čechů. Ve scénách se nezřídka vyskytují židovské náboženské symboly, svícny, protektorátní symboly spjaté se Židy, Radok dokonce vřazuje do filmu i scénu židovských modliteb ze synagogy. Tradice jsou reprezentovány i přes tradiční židovskou hudbu a stereotypy putující se Židy už od středověku a výrazně se obnovujícími kvůli darwinismu a vzniku rasových teorií v 19. století a zejména v 1. republice. Ve scéně s židovským šmelinářem si můžeme všimnout nejen klasické konstrukce vzhledu židovského obchodníka (v Radokově snímku už oproštěného od démonického zjevu z antisemitských karikatur patrného např. ve filmu Jan Cimbura), ale také mnohokrát konstruovaných prostor židovských obchodů přeplněných nejrůznějším zbožím, které měly manifestovat a upozorňovat na domnělé židovské bohatství, hrabivost a lakotu.
Sjednocujícím prvkem mezi židovskými a ne-židovskými postavami je (samozřejmě s výjimkou postav nacistických a fašistických) náležitost k české kultuře, první a druhé republice a český jazyk. Tyto prvky byly specifické zejména pro prostředí Protektorátu Čechy a Morava (případně 1. a 2. republiky), kde se obyvatelé nedělili primárně podle příslušnosti k rase, ale podle jazyka. Němcem byl ten, kdo mluvil německy a k Čechům patřil ten, kdo mluvil česky. I z tohoto důvodu byla problematika antisemitismu v Protektorátu a zejména deportace Židů, mnohem komplikovanější než v jiných státech Evropy.9 Ve scéně příchodu Hanky z nemocnice je tato situace poměrně srozumitelně tematizována. Hanka nevidí jediný důvod, proč by měla zrovna ona opouštět místo svého narození a kulturu, ve které byla vychována. Židovské ani české postavy se u Radoka také zásadním způsobem od sebe vizuálně neodlišují, tzn. Židé nemají velký nos ani se neoblékají (kromě hvězdy) jinak než postavy české, ve většině scén mluví česky a je evidentní, že jsou plnohodnotnou součástí české kultury. To je způsobeno jednak tím, že jsou hrány českými herci bez rozdílu rasy a náboženského vyznání, jednak patrně záměrem režiséra a scenáristů, kteří se snažili oprostit od antisemitských reprezentací židovských postav (např. jmenovaný Jan Cimbura nebo snímek Žid Sȕss) a zdůraznit a přiblížit tyto postavy jako součást české kultury a přiblížit a personifikovat holocaust divákům a divačkám.
Přestože Radok konstruuje židovské postavy jako ty hlavní a téměř ničím se neodlišující od postav českých, všechny postavy Židů jsou také v tomto snímku postavami pasivními, které očekávají ve strachu příchod povolávacího rozkazu k nástupu do koncentračního tábora. Jedna z postav dokonce páchá sebevraždu kvůli bezradné situaci. Radok tak poukazuje na často variované téma pasivity židovských obyvatel, kteří byli za pomoci vlastních organizací (židovských obcí) evidováni, shromažďováni a posíláni do táborů. Zároveň ovšem nabízí „obhajobu“ v podobě strachu ze smrti, který je v Daleké cestě všudypřítomný a nepopiratelný. Jednou z mála situací, kde je patrný alespoň minimální odpor a současně je tato sekvence čistým vyjádřením Radokova chaosu, je příjezd dětí z jednoho z táborů na východě, které odmítnou dezinfekční sprchu, protože se domnívají, že na ně bude místo vody vypuštěn plyn. Současně také z chodeb komory vyběhnou dělníci, kteří zazdívají a staví ventilaci, a po táboře vykřikují zprávu o stavění plynové komory.
Daleká cesta je v mnoha ohledech unikátním dílem tematizujícím holocaust a alespoň nastiňujícím situaci v protektorátní oblasti skrze originální pohled Alfréda Radoka nejen jako divadelního a filmového režiséra, ale zejména jako člověka, který byl přímou součástí dějin holocaustu.
Daleká cesta
Režie: Alfréd Radok
Scénář: Erik Kolár, Alfréd Radok
Kamera: Josef Střecha
Hudba: Jiří Sternwald
Hrají: Otomar Krejča, Blanka Waleská, Zdeňka Baldová, Viktor Očásek, Eduard Kohout, Jaroslav Seník ad.
ČSSR, 1949, Československý státní film Praha, 108 min.
Zdroje
CIESLAR, Jiří. Living with the Long Journey: Alfréd Radok´s Daleká cesta. [online].
Central Europe Review, 4. 6. 2001 [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW:
<http://www.ce-review.org/01/20/kinoeye20_cieslar.html>
ČECHOVÁ, Briana. Daleká cesta. [online]. Národní filmový archiv, [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW: <http://www.nfa.cz/daleka-cesta.html>
FRANKL, Michal. Protižidovská politika po zřízení protektorátu Čechy a Morava. [online]. holocaust.cz, 12. 9. 2003 [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW:
<http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/prot>
ROTHKIRCHENOVÁ, Livie. „Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945.“ Pp. 17-79 in: Osudy Židů v Protektorátu 1939-1945, ed. by Milena Janišová. Praha,1991: Trizonia.
- Viz CIESLAR, Jiří. Living with the Long Journey: Alfréd Radok´s Daleká cesta. [online]. Central Europe Review, 4. 6. 2001 [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW: <http://www.ce-review.org/01/20/kinoeye20_cieslar.html>. [↩]
- Viz ČECHOVÁ, Briana. Daleká cesta. [online]. Národní filmový archiv, [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW: <http://www.nfa.cz/daleka-cesta.html>. [↩]
- Viz CIESLAR, Jiří. Living with the Long Journey: Alfréd Radok´s Daleká cesta. [online]. Central Europe Review, 4. 6. 2001 [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW: <http://www.ce-review.org/01/20/kinoeye20_cieslar.html> . [↩]
- Viz CIESLAR, Jiří. Living with the Long Journey: Alfréd Radok´s Daleká cesta. [online]. Central Europe Review, 4. 6. 2001 [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW: http://www.ce-review.org/01/20/kinoeye20_cieslar.html> . [↩]
- Rozbor titulkové sekvence by si sám o sobě zasloužil samostatnou práci. Na tomto místě pouze poznamenávám, že je ostrým kontrastem vůči následujícím scénám plným radosti, hrdosti a aktivní odhodlanosti nacistů. Stínové zobrazení Židů jako by symbolizovalo oddanost, strach a pasivní tiché mizení (pod)lidí, kteří se ještě za svého života stali pouhými stíny čekajícími na smrt. [↩]
- Viz ČECHOVÁ, Briana. Daleká cesta. [online]. Národní filmový archiv, [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW: <http://www.nfa.cz/daleka-cesta.html>. [↩]
- Tím ovšem nechci v žádném případě naznačit, že by byl jakýkoli dokument objektivní. Dokumentární díla se pouze snaží na nejmenší míru omezit subjektivní přístup, což ovšem neznamená, že by byla objektivní. Objektivní dokument je pouze ideálem, který nikdy nemůže existovat. [↩]
- Viz CIESLAR, Jiří. Living with the Long Journey: Alfréd Radok´s Daleká cesta. [online]. Central Europe Review, 4. 6. 2001 [citováno 5. 10. 2010]. Dostupné z WWW: <http://www.ce-review.org/01/20/kinoeye20_cieslar.html>. [↩]
- Viz ROTHKIRCHENOVÁ, Livie. „Osud Židů v Čechách a na Moravě v letech 1938-1945.“ Pp. 17-79 in: Osudy Židů v Protektorátu 1939-1945, ed. by Milena Janišová. Praha, 1991: Trizonia. [↩]