Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Terezínské ghetto jako mozaika příběhů a osudů

Terezínské ghetto jako mozaika příběhů a osudů

KONCENTRÁČNICKÝ FILM – Transport z ráje (r. Zbyněk Brynych, 1962) – BARBORA SLEZÁKOVÁ -

Tematická a stylová analýza snímku Transport z ráje

V šedesátých letech začaly v československé kinematografii oproti letům předešlým vznikat filmy tematicky reflektující holocaust.1 Mezi u nás i v zahraničí uznávané filmy patří z této doby vedle asi nejznámějších Démantů noci (1964, r.: Jan Němec) či Obchodu na korze (1964, r.: Ján Kadár, Elmar Klos) i Transport z ráje (1962, r.: Zbyněk Brynych), mimochodem vítězný snímek na festivalu v Locarnu. Slovy jeho režiséra „film (…) ukazuje tragikomickou podobu města (Terezín, pozn. B. S.) v oněch čtyřiadvaceti hodinách podzimu roku 1944, kdy bylo toto ghetto vybráno, a upraveno, jako „alibi ghetto“ vůči celému světu.“2

Použitím komparativní a analytické metody poukáži na specifičnost Brynychova snímku a ozřejmím tím výjimečnost filmu nejen v kontextu československé kinematografie. V tématicky zaměřené podkapitole se zaměřím na to, jakým způsobem je v Transportu z ráje vyobrazeno prostředí ghetta, resp. do jaké míry je podoba filmového Terezína ovlivněna reáliemi. V následující části textu se budu věnovat postavám a jejich charakterům, které záměrně Brynych nerozčleňuje na záporné nacisty a kladné Židy, čímž se snaží vyhnout zaběhlým konvencím a naopak nabízí plastičtější obraz obyvatel ghetta. V závěru textu rovněž stručně popíši několik stylových prostředků souvisejících se způsobem snímání, prací s prostorem a užitím zvukové složky filmu.

Zrod snímku

Autorem literární předlohy k snímku Transport z ráje je Arnošt Lustig, Židovský spisovatel, jenž sám prošel během druhé světové války hned několika koncentračními tábory, a také terezínským ghettem.3 V roce 1958 přišel za spisovatelem režisér Zbyněk Brynych s tím, že se mu líbí některé historky z Lustigova prvního souboru povídek nazvaného Noc a naděje a rád by v jejich duchu natočil film vystavěný na několika příbězích. Lustig na základě tohoto podnětu sepsal „filmovou povídku, jejímž základem byla povídka Modravé plameny, ale přešly do ní i motivy z jiných próz knihy“.4 Následně začala spolupráce spisovatele a režiséra, jejímž výsledkem byl po téměř tříletém snažení literární scénář. A i když jej na začátku umělecká rada zamítla, po nějaké době i úpravách byl nakonec schválen, čímž mohla začít realizace snímku, na které pomáhal režiséru Brynychovi5 spisovatel Lustig jako odborný poradce.

Snímek Transport z ráje začíná příjezdem generála SS Knechta do terezínského ghetta a v témže okamžiku přijíždí transport s novými vězni. Nacistický důstojník přijel na kontrolu před plánovanou návštěvou delegace z Mezinárodního červeného kříže. Během své prohlídky ale narazí na plakát vyzývající k protifašistické činnosti spojené s bojkotování právě natáčeného filmu o Terezíně, což následně vede k prohledání příslušného bloku ghetta, kde byla výzva nalezena, a vypravení transport do Birkenau. Na závěr tak nejen odjíždí spokojený generál, ale i opačným směrem se vydávající vagony plné Židů na východ. Motiv příjezdu na začátku a konec v podobě odjezdu tvoří jasně vymezený narativní rámec, do kterého je příběh zasazen.

Všednodenní život obyvatel ghetta se snažil Brynych podat během jednoho dne, kdy se děj Transportu z ráje odehrává. V tomto krátkém časovém úseku zachytil všechny důležité momenty pro vyobrazení chodu ghetta od příjmu nových Židů, fungování komandatury i Rady starších, ponižování ze strany nacistů, nelegální činnost odboje v ghettu až po přípravu a odjezd transportu na východ.

 Obraz ghetta v Brynychově filmu

Původně byl Terezín zřízen na konci osmnáctého století za účelem zbudování pevnosti, jež měla ochránit severní přístup do západních Čech. Jeho historie je ale především spojována s druhou světovou válku, kdy nejprve v červnu 1940 nacisti v Malé pevnosti, která je součástí terezínského pevnostního systému, zřídili věznici pražského gestapa a následně na konci listopadu roku 1941 vybudovali z Terezína ghetto. Primárně se jednalo o sběrný tábor, do kterého byli posílání Židé nejen z Protektorátu Čechy a Morava a ze kterého byly následně vypravovány transporty do koncentračních táborů.6 I když se nejednalo o vyhlazovací tábor, desítky Židů zde každodenně umíraly díky zcela nevyhovujícím podmínkám.

Transport z ráje je v pořadí druhý český snímek, jehož příběh se odehrává v ghettu Terezín. O třináct let dříve natočil Alfréd Radok Dalekou cestu, tehdy označovanou za odstrašující příklad, nyní vysoce ceněnou pro své filmové kvality. Realizaci Brynychova snímku předcházely několikaměsíční přípravy studia historických materiálů. Režisér vzpomíná, že během příprav prošli „mnoho tisíc stran dokumentárních textů, autentických dopisů a množství fotografických knih z evropských ghett (…). Rozhodli jsme se nakonec pro stylizovaný dokumentární záměr (…). S velkou úporností vybíráme motivy, které mohou pomoci vyjádřit nejen Terezín, ale všechny ghetta …“7

Exteriérové scény ve filmu se natáčely přímo v Terezíně, jehož ulice a domy byly upraveny do tehdejší podoby včetně označení jednotlivých bloků ghetta. Jeho fungování, jak je ve filmu vyobrazil Brynych, vychází z reálného základu. Provoz měla na starost komandantura SS a zároveň zde existovala židovská samospráva v podobě Rady starších, i když prakticky měla minimální vliv, patřilo mezi její pravomoci vybírat lidi do transportů.

I některé události, které se ve snímku objevují, jsou inspirovány skutečnými příhodami. Jednou z nich je hned v úvodu natáčení propagandistického filmu o Terezíně i v závěru zmiňovaná návštěva ghetta delegací z mezinárodního Červeného kříže, avšak obě události proběhly v opačném pořadí, než jak je tomu v Transportu z ráje. Nacisté vybrali Terezín jako vzorové ghetto, které se rozhodli ukázat zahraniční delegaci, jakýsi vzorový příklad toho, jak se tam Židé mají dobře. Samozřejmě se z jejich strany jednalo o kamufláž, které předcházela několikaměsíční příprava, proběhlo zkrášlování ghetta a pečlivé naplánování trasy, kudy půjdou a s kým bude mít možnost delegace hovořit.8

Nacisté se, povzbuzeni kladnými ohlasy na jejich neodhalenou mystifikaci zvanou Terezín jako lázeňské město pro Židy, rozhodli tento obraz převést i do propagandistického filmu, jenž by mohli distribuovat do zahraničí. Na natáčení byl nucen spolupracovat židovský režisér a herec Kurt Gerron9, jenž byl sice uveden jako autor snímku, avšak jeho realizace probíhala přesně podle příkazů SS.10 Film nazvaný Der Fuhrer schenkt den Juden eine Stadt (Vůdce daroval město Židům) se nedostal do zahraničí a nacisté jej chtěli na konci války zničit, ale i přesto se dochovala část o délce necelých dvaceti minut zachycující „spokojené“ Židy během práce či při chvílích odpočinku na fotbalovém zápase.11

BrynychTransportu z ráje použil tento motiv, kdy fikce se vydává za skutečnost a i s postavou režiséra Gerrona se setkáváme v jedné scéně. Vytváření idylického obrazu terezínského ghetta ale od počátku nefunguje. Židé v různých evropských jazycích sice říkají do kamery, že se mají v Terezíně docela dobře a nic jim tam nechybí, ale monotónnost a odevzdanost, se kterou tato slova odříkávají, ještě potvrzuje jejich nepravdivost. Převrácení pravdy a lži se několikrát ve filmu opakuje. Poklidné odpoledne, kdy se po náměstí v ghettu prochází Židé, pánové se zdraví pozvednutím klobouků a skupinka mladíků se baví se schodech, je pouhou iluzí v režii nacistů, která se jediným povelem přemění na chaos lidí snažících se co nejrychleji dostat z náměstí pryč.

Terezín – město Židů a nacistů

Netradičnost snímku Transport z ráje spočívá také v tom, jak v něm Brynych vyobrazil postavy. Vyvaroval se schematických stereotypů spojených s Židy i nacisty a mnohé z nich nelze po charakterové stránce jednoznačně rozlišit na kladné a záporné postavy. Zatímco v již zmiňované Daleké cestě Alfréda Radoka je život v Terezíně nahlížen skrze osud jedné židovské rodiny, Brynych zvolil podobu „kolektivního hrdiny“, jenž mu umožnil zachytit dění v ghettu z několika úhlů a celistvěji pojmout rozmanitost jeho obyvatel.

Film má mozaikovou strukturu, která je přehledná i přes mnohost epizodních postav a spojením jednotlivých příběhů vytváří celistvý obraz o terezínském ghettu. Lustig vzpomínal, že když za ním poprvé přišel Brynych ohledně natočení snímku, mluvil o něm jako o polyfonním filmu – filmu mnoha příběhů.12 Polyfonie,13 neboli vícehlas, mnohohlas, naznačuje onu souhru jednotlivých částí, resp. osudů postav. Každý z nich představuje nedílnou součást Transportu z ráje, žádný z nich není upozaděn či vyzdvihován na úkor ostatních a pouze dohromady tvoří celistvý obraz.

Z davu se nakrátko vydělují některé postavy, aby v několika scénách byl vystihnut jejich charakter a postoj, avšak záhy zase v davu mizí. Všichni se snaží i v mezní situaci, ve které se ocitli deportací do ghetta, žít, přežít a nemyslet na blízkost smrti v podobě transportu na východ. Skupinka mladíků s dívkou Lízou (Helga Čočková), postarší dvojice (Jiřina Štěpničková, Valtr Taub), jež si dokáže vážit každodenních maličkostí, nebo mladá dvojice milenců Anna (Marta Richterová) a Štěpán (Jan Šmíd), pro které může být večer před zítřejším transportu jejich poslední společná chvíle.

Odlišnost charakterů si můžeme demonstrovat na předsedovi Rady starších Löwenbachovi (Zdeněk Štěpánek) a jeho nástupci Marmulstaubovi (Čestmír Řanda). Prvně jmenovaný se odmítne podřídit příkazům nacistů a nepodepíše seznam lidí určených k transportu. Starší muž po celou dobu scény rozhodně stojí v kanceláří velitele ghetta a pomalým tempem záporně odpovídá bez náznaku zaváhání na naléhání nacistů, aby podepsal. Jeho rozhodnutí je otázkou osobního přesvědčení a zachování si čistého svědomí. Na Löwenbachovo místo si nacisté vyberou morálně slabšího Marmulstauba. Odevzdaně pak sedí v křesle nový předseda Rady starších a v zoufalství a strachu o vlastní život podepíše s třesoucí se rukou seznam. Marně pak bojuje s výčitkami svědomí, které mu nedají spát. Otevírá se tak otázka lidské důstojnosti, zdali si zachovat své morální přesvědčení i za cenu jisté smrti, nebo se snažit za jakoukoli cenu přežít.

Transportu z ráje nechybí ilegální odpor ze strany Židů v podobě plakátů navádějících k sabotování natáčení propagandistického filmu a letáky tajně informují ostatní o dění mimo hranice ghetta. Tím, že tato linie komunistického odporu není výrazně dominantní, nesklouzává k patosu, který se v této spojitosti objevuje např. ve snímku Přežil jsem svou smrt (1960, r.: Vojtěch Jasný), a zůstává pouze s jednou z mnoha liniích v celkové výstavbě filmu.

Moc v podobě německých nacistů řídících Terezín je upozaděna a eliminována pouze na nemnoho postav, které se ve filmu objeví v několika scénách. I když nejsou nacisté osobně přítomni v záběru, je jejich existence zprostředkována příkazy, které zaznívají neznámo odkud a které Židé bez náznaku protestu plní. Neustále implicitně tušíme přítomnost nacistů řídící chod ghetta, což podtrhává atmosféru napětí a strach z nebezpečí, které nevíme, odkud se může vynořit.

Transportu z ráje se setkáváme s generálem SS Knechtem (Jindřich Harenta), jehož na prohlídce ghettem doprovází skupinky nacistických důstojníků včetně velitele tábora podplukovníka SS von Hollera (Jaroslav Raušer). Knecht zaujímá v tomto uskupení výsadní postavení a s jistým pocitem zadostiučinění se seznamuje s fungování ghetta. Bez nejmenších pohnutek se od svých průvodců např. dovídá, že úmrtnost je 300 osob denně. Pro něj jsou to statistické údaje, za kterými nevidí mnoho zmařený životů. Způsob, jakým je v průběhu snímku generál snímán, jen zdůrazňuje distanc vůči této osobě. V záběrech na jeho tvář se mnohdy objevují předměty či postavy v popředí, které zamezují přímému pohled na něj.

Hlavní prostor jako ztělesnění nacistického zla v ghettu v Transportu z ráje má obersturmführer SA Moritz Herz (Ilja Prachař). Jedná se o jednu z mála postav, která je od počátku zřetelně negativní. V doprovodu svého řidiče Bindeho (Jiří Vršťala) Herz brázdí na sajdkáre prostory ghetta a zastavuje na ulici Židy, kteří se před ní nestačili schovat. Jeho neomezená moc mu umožňuje vykonat prakticky cokoliv a on si v tomto svém počínání zřetelně libuje a s potěchou přetáhne jedno staříka bezdůvodně holí. Ona hůl nese sebou zástupný symbol jeho samotného, když se v záběru objeví tyč šátrající v kufru nově příchozího Žida, čímž je nám sdělována jeho přítomnost. Herz využívá tento předmět jako zbraň a znak své moci, což později ve filmu zdůrazňuje záběr na sbírku holí v jeho pracovně, jenž nejspíše sebral lidem, kteří byly poslání do ghetta. Takové zmnožení symbolu zdůrazňuje jeho nadvládu a neomezenost vůči obyvatelům Terezína.

 

Herze, jak již bylo zmíněno, doprovází řidič sajdkáry, voják Binde. Tuto postavu oproti jeho nadřízenému nelze označit za jednoznačně zápornou. S počínáním svého pána zcela nesouhlasí, ale zároveň ani se výrazně nestaví proti tomu. Spíše zaujímá nezúčastněný postoj, jako ve scéně, kdy monotónním hlase překládá do češtiny zadrženému Židovi Herzovy otázky.14 Rozdílnost těchto postav nacházíme i v důvodech, proč každý z nich vystřelil na vězně. Zatímco obersturmführer tak činí s potěchou při snaze odhalit strůjce odboje v ghettu, Binde sice zastřelí postarší Židovku, jedná se ale o jakousi formu milosti pro ni, která jej o to žádá, aby nebyla mučena a skončilo tak její trápení.

Při vykreslení postav ve snímku Transport z ráje se Brynych oprostil od patosu a démonizace postav. I na malé ploše, která byla epizodním postavám dána, dokázal poměrně přesně vystihnout jejich charaktery, přičemž nesklouzl ke schematičnosti. Brynych nám představuje postavy v několika situacích, ve kterých vyjdou na povrch jejich světlé i stinné stránky, ale nijak jejich počínání nesoudí, názor si můžeme udělat sami.

Stylová analýza

V poslední části textu se zaměřím na několik charakteristických aspektů, které se výrazně podílejí na celkové atmosféře Transportu z ráje, konkrétně způsob snímání, práce s velikostí záběrů a promyšlenost zvukové složky.

Kvazidokumentární ladění snímku podtrhuje kamera Jana Čuříka, který vzpomíná, že cílem bylo, „aby film působil co nejautentičtějším, polodokumentárním dojmem. Proto jej záměrně stylizujeme do podoby tehdejší žurnálů. (…) při natáčení nezasvěcujeme, herci hrají nelíčení a stísněnou atmosféru této velké „čekárny“ podporujeme i technikou snímání. Pro vystižení ovzduší ghetta nám pomohly hodně i filmy, které si Němci sami natáčeli z varšavského ghetta.“15

Výrazným prvkem je zde především práce s prostorem. Do protikladu jsou kladeny záběry náměstí či dvora kasáren přeplněného Židy při natáčení filmu o Terezíně, příjmu nebo během příprav na odjezd transportu vyvolávající pocit stísněnosti a přeplněnosti. Sugestivní záběry dvora skrze průjezd mezi domy umocňují omezenost prostor, do kterých se musejí lidé vměstnat. Opačným působí skličující záběry prázdných ulic ghetta, což je navíc zdůrazněno velkou hloubkou ostrosti.

 

V rámci davových scén, například během sčítání na louce, se střídají velikosti záběrů, v celcích se klade důraz na vyobrazení obrovského množství lidí a rozlehlosti prostranství, kde se celá scéna odehrává. Záběr poté přechází do polocelku a pomalou jízdou podél řad spořádaně stojících Židů vyvolává pocit nekončícího zástupu lidí, kteří jsou zde přítomní. Detailní záběry nám poté nabízejí pohled na konkrétní osoby, čímž se celý dav nestává pouze anonymní masou. Detaily na lidské tváře zdůrazňují pocity a emoce aktérů, nezúčastněný výraz jako Bindeho naznačuje jeho nezaujatý postoj a snahu distancovat se od dění kolem něj, se kterým není zcela vnitřně ztotožněn.

Pro vyjádření atmosféry se důmyslně pracuje i se zvukovou složkou filmu. Od kontradikce mezi smyslem promluvy a způsobem jejího pronesení přes povely nepřítomných nacistů až po monotónně se opakující odříkávání čísel při příjmu a následné přípravě transportu zdůrazňující mechaničnost dění v ghettu. Ve filmu několikrát zazní popěvek, ale i zde nacházíme protiklad v jeho veselé melodii a textu,16 jenž už tak pozitivně nevyznívá a naznačuje blížící se zkázu. Promyšleně se pracuje i s budováním atmosféry při zdůraznění prázdných prostor ghetta prostřednictvím ozvěny kroků Herze a Bindeho během prohledávání jednoho bloku ghetta nebo nepřestávajícím houkání vlaku v závěru filmu.

Minulost se stále opakuje

Transport z ráje se už v době svého uvedení těšil zájmu ze strany diváků i odborníků pro své filmařské kvality. Snímek, který na jedné straně působí dokumentárně, a zároveň v sobě nese podobenství o člověku v mezní situaci, což nesouvisí pouze s holocaustem a paralely můžeme hledat i v jiných dobách.

 

Transport z ráje

Režie: Zbyněk Brynych
Předloha: Arnošt Lustig (sbírka povídek Noc a naděje)
Scénář: Arnošt Lustig, Zbyněk Brynych
Kamera: Jan Čuřík
Hrají: Zdeněk Štěpánek (předseda Rady starších David Löwenbach), Ilja Prachař (obersturmführer SA Moritz Herz), Ladislav Pešek (vězeň Hynek Roubíček), Jindřich Narenta (generál SS Josef Knecht), Vlastimil Brodský (sluha na komandatuře Mukl), Čestmír Řanda (Ignatz Marmulstaub, Löwenbachův zástupce), Jiří Vršťala (Herzův řidič Binde) a další.
Československo, 1962, 93 min.
 

Použitá literatura:
ap: Otázky Arnoštu Lustigovi k festivalovému filmu Transport z ráje. Průboj 15, 20. 2. 1963, č. 43, s. 2.
BLODIG, Vojtěch: Vznik ghetta [online]. [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z WWW: <http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/terezin/terezin1>.
BLODIG, Vojtěch: Propagandistická funkce Terezína [online]. [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z WWW: <http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/terezin/terezin3>.
BOČEK, Jaroslav: Zralé dílo. Kulturní tvorba, 1963, č. 11, s. 13.
FALADA, V.: Už nikdy jako ovce. Zemědělské noviny 18, 8. 5. 1962, č. 109, s. 2.
KOSINOVÁ, Věra: Transport z ráje [rozhovor s A. Lustigem a Z. Brynychem]. Práce 18, 19. 4. 1962, č. 93, s. 5.
Kurt Gerron [online]. [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z WWW: <http://www.holocaustresearchproject.org/revolt/gerron.html>.
PITTERMAN, Jiří: Transport z ráje. Kino, 1963, č. 7, s. 11.
PŘÁDNÁ, Stanislava a kol.: Démanty všednosti: český a slovenský film 60. let: kapitoly o nové vlně. Praha: Pražská scéna, 2002
STRÁNSKÝ, Matěj: Zkrášlovací akce a návštěva mezinárodního výboru červeného kříže v Terezíně [online]. [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z WWW: <http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/zkraslovani>.
STRUSKOVÁ, Eva: Film Ghetto Theresienstadt 1942. Iluminace 21, 2009, č. 1, s. 5–36.
TUNYS, Ladislav: Transport z ráje. Československý voják 11, 23. 6. 1962, č. 13, s. 22 – 23.

Print Friendly
  1. V letech předcházejících se u nás natáčely filmy o holocaustu jen velmi sporadicky. Prakticky můžeme jmenovat jen dva celovečerní snímky spjaté s holocaustem: Daleká cesta (1949, r. Alfréd Radok) a Romeo, Julie a tma (1959, r. Jiří Weiss) – tento film se spolu s Vyšším principem (1960, r. Jiří Krejčík) řadí k výrazným dramatům reflektujícím nacistickou okupaci, s holocaustem je spjat sice nepřímo, ale výrazně – a jeden krátkometrážní Život je silnější (1955, r.: Jaroslav Houžva). []
  2. KOSINOVÁ, Věra: Transport z ráje [rozhovor s A. Lustigem a Z. Brynychem]. Práce 18, 19. 4. 1962, č. 93, s. 5. []
  3. Lustig se ve své literární tvorbě věnuje především látce související s holocaustem a Brynychův film byl prvním, ale nikoliv jediným snímek, který vycházel z jeho literární tvorby. Tematicky podobné filmy vzniklé na základě Lustigovy předlohy jsou Démanty noci, Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (1965, r. Antonín Moskalyk) a Dita Saxová (1968, r. Antonín Moskalyk). []
  4. ap: Otázky Arnoštu Lustigovi k festivalovému filmu Transport z ráje. Průboj 15, 20. 2. 1963, č. 43, s. 2. []
  5. Režisér Zbyněk Brynych se holocaustem a druhou světovou válkou kromě Transportu z ráje zabýval ještě ve dvou svých pozdějších filmech …a pátý jezdec je Strach (1964) o židovském lékaři Braunovi, který i ve své bídě a ponížení se rozhodne vzdorovat nepříteli, a Já, spravedlnost (1967), ve kterém bývali němečtí důstojníci zachránili Hitlera jen proto, aby jej podrobili psychickému trýznění. []
  6. BLODIG, Vojtěch: Vznik ghetta [online]. [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z WWW: < http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/terezin/terezin1>. []
  7. TUNYS, Ladislav: Transport z ráje. Československý voják 11, 23. 6. 1962, č. 13, s. 22 – 23. []
  8. STRÁNSKÝ, Matěj: Zkrášlovací akce a návštěva mezinárodního výboru červeného kříže v Terezíně [online]. [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z WWW: < http://www.holocaust.cz/cz2/history/events/zkraslovani > []
  9. Právě na základě spolupráce na realizaci tohoto filmu, bylo Gerronovi a jeho rodině přislíbeno, že nepůjdou do transportu. Ale okamžitě po ukončení natáčení byl režisér se svou ženou poslán do koncentračního tábora Auschwitz, kde zahynuli v plynové komoře. Zdroj: Kurt Gerron [online]. [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z WWW: <http://www.holocaustresearchproject.org/revolt/gerron.html>. []
  10. BLODIG, Vojtěch: Propagandistická funkce Terezína [online]. [cit. 15. 12. 2011]. Dostupné z WWW: <http://www.holocaust.cz/cz2/history/jew/czech/terezin/terezin3>. []
  11. Nacisté u dříve snažili propagovat Terezín jako vzorové město v Židů a v roce 1942 se zde taktéž natáčel snímek, který ale nebyl nikdy dokončen. Více se o něm dočtete ve studii STRUSKOVÁ, Eva: Film Ghetto Theresienstadt 1942. Iluminace 21, 2009, č. 1, s. 5–36. []
  12. ap: Otázky Arnoštu Lustigovi k festivalovému filmu Transport z ráje. Průboj 15, 20. 2. 1963, č. 43, s. 2. []
  13. Následně v nejedné dobové reflexi recenzenti přebírají toto označení. Jiří Pitterman píše o Transportu z ráje jako o „polyfonní skladbě“ (PITTERMAN, Jiří: Transport z ráje. Kino, 1963, č. 7, s. 11) či Jaroslav Boček spatřuje v Brynychově snímku „polyfonii postav a osudů“ (BOČEK, Jaroslav: Zralé dílo. Kulturní tvorba, 1963, č. 11, s. 13.). []
  14. PŘÁDNÁ, Stanislava a kol.: Démanty všednosti: český a slovenský film 60. let: kapitoly o nové vlně. Praha: Pražská scéna, 2002, s. 281–282. []
  15. FALADA, V.: Už nikdy jako ovce. Zemědělské noviny 18, 8. 5. 1962, č. 109, s. 2. []
  16. Text popěvku zní: „Nahoru a dolů, loď se s námi houpe, dostáváme mořskou nemoc, je to s námi velmi zlé“. []

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru