1975, Ken Russell a Roger Daltrey. Podruhé

Franz Liszt: „První skutečná rocková hvězda, akorát že dělal spíš do klasiky“

Píše se polovina devatenáctého století a náš hrdina je (polo)nahý. V směšnohrdinském tanci se houpe u stropu, aby bojoval se svým sokem, kterému právě sklátil manželku. Skládá hudbu ve svém „srdíčkovém“ domečku vyloženém srdíčkovými motivy v pastichy na filmy Charlie Chaplina. Zabedněn v útrobách klavíru místo rakve čeká spolu se svou milenkou na smrt, kterou ztělesňuje blížící se parní lokomotiva. Orgie a piano koncerty, na kterých jsou fanynky přiváděny do extáze, jež se dá srovnat snad jedině s hysterií na raných koncertech Rolling Stones. Zaprášené truhly dojemných dopisů od opuštěných levobočků. Sexuální přízeň lemovaná na každém kroku řádky not, uskupených do geniálních konstelací. Snová sekvence ve formě muzikálového čísla s třímetrovým penisem, církevní kariéra, kterou kazí příbuzenství s antikristem, Ringo Starr jako Papež, hudební skladatel Richard Wagner jako zapálený komunista/upír/Hitler, bojující pomocí hudby za své cíle.

Sestrojení übermensche, který je někde napůl cesty mezi Frankensteinovým monstrem a Thorem. Syntezátory. Vlastní dcera, která si hraje s vaší woodoo panenkou. Vymítání ďábla prostřednictvím hry na klavír. A velké finále: Záchrana světa pomocí kosmické lodi fungující na spojitém principu varhan, dobrotivé lásky a hudby.

Špatný vtip? Nikoliv – zábavná Lisztomanie!

Podobně jako později v McVicarovi, i zde byla předobrazem Daltreyho postavy skutečná historická osobnost. Původem maďarský skladatel a fenomenální pianista, Franz Liszt (odtud název snímku). Ač není pochyb o tom, že tato „první rocková hvězda“ vedla barvitý život, jen letmý pohled na hesla na začátku napoví, že „ne vše ve filmu bude tak úplně pravda“. I když je snímek založen na skutečných událostech, spíše je vytěžuje, než že by hodnověrně rekonstruoval minulost. Přeci jen, jde o muzikál Kena Russella!

Dvě podoby jednoho muže: Franz Liszt a typově poměrně přesné obsazení Rogerem Daltreym. Zdroj fotografie vlevo: fiddlingaround.co.uk (nahoře) a iconsofeurope.com (dole).

Televize, genitálie, Ken Russell a jeho excesy

Ken Russell (který ve stejném roce s Daltreym natočil i Tommyho) jako televizní a filmový režisér proslul svým milovnictvím hudby a hudebních skladatelů stejně jako svým kontroverzním režijním stylem. Často byl také kritizován pro přehnanou obsesi sexualitou a náboženstvím, objevující se v jeho dílech.

Russellovi trvalo, než se svými šokujícími vizemi prorazil na velkém plátně. Jako fotograf začal nejprve u amatérských filmů, které jej posléze přivedly ke spolupráci s BBC, kde točil dokumenty o umění pro pořad Monitor. Neúspěch celovečerního debutu French Dressing (1963) jej zahnal zpět do televize (kde točí opět dokumenty, např. Bartok, 1964; The Debussy Film, 1965; Isadora Duncan, the Biggist Dancer in the World, 1966), která se mu stala útočištěm i při dalších neúspěších. Diváctvo, stále ještě nepřipravené na jeho stylistické excesy, totiž nepřijalo ani jeho další filmový pokus – Mozek za miliardu dolarů (1967).

Ze svého televizního „azylu“ se Russell na velké plátno odvážil proniknout ještě jednou, v roce 1969. Tentokrát se mu podařilo natočit vynikající adaptaci románu D. H. Lawrence Women in Love, úspěšnou jak u diváků, tak u kritiky. Z Kena Russella se definitivně stal filmový režisér.

V díle, za něž byl (poprvé a naposledy) nominován jak na Oscara tak na Zlatý glóbus si však neodpustil na tu dobu šokující scénu zápasících naháčů, jež porušila dobovou konvenci, že mainstreamový snímek by neměl obsahovat záběry mužských genitálií… Ve jménu hesla Čím větší, tím lepší si díky Kenovi můžete mužské genitálie vychutnat i v Lisztomanii (1975) – s patřičným humorem, odstupem a nadsázkou.

Nenechte se však mýlit; Zamilované ženy nebyl žádný eroťák, ale výsostně intelektuální film, který navazoval na sexuální revoluci a uvolněnou bohémskou atmosféru 60. let. Ze sedmi nominací na Oscara proměnil tu pro herečku v hlavní roli (Glenda Jackson).

Posouvání hranic. Co všechno je muzikál ještě schopen unést?

Russellizace britského muzikálu

Kariéra Kena Russella je osudově provázána s hudbou a s muzikály. Stejně jako v Hollywoodu, také ve Velké Británii probíhala zlatá éra muzikálu ve třicátých letech (např. The Good Companions , r. Victor Saville, 1933 nebo Ču-Čin-Čau, r. Walter Forde, 1934)[1]. Zatímco během světové války se jich točilo poskrovnu, po válce byla v britském muzikálu nejvýznamnějšími jmény herečka Anna Neagle a její manžel režisér Herbert Wilcox, Powell a Pressburger (v souvislosti s nedávným úspěchem Černé labutě připomeňme zejména jejich Červené střevíčky z roku 1948) a další, dochází však k pozvolné ztrátě zájmu o muzikál.

Divácká pozornost byla znovu aktivizována v šedesátých letech – vznikají beatlesácké filmy (když už jsme u těch hudebních hvězd) Richarda Lestera Perný den (1964), Pomoc! (1965) a Žlutá ponorka (1968) George Dunninga – tedy nejen, za pozornost dále stojí např. Catch Us If You Can (1965) Johna Boormana, Gongs Go Beat (Robert Hartford-Davis, 1965) a oscarový Oliver! Carola Reeda. Jen pro kontext: tato muzikálová vlna zastihla Rogera Daltreyho a ostatní chlapce z The Who, budoucí strůjce první rockové opery ve druhé dekádě jejich věku.

V sedmdesátých letech má britský muzikál jedno jméno, které přehluší všechna ostatní: Ken Russell. A jak už víte, pokud jste (chronologicky správně) sáhli jako první po článku o Tommym , hned ve dvou Russellových filmech z tohoto období (oba 1975) se v hlavní roli objevuje Roger Daltrey (jde o jeho prví a druhou roli ve filmu).

Russell toho ale o hudbě a s hudbou natočil mnohem víc; za což můžeme vděčit především jeho pověstné fascinaci hudebními autory. První portrét skladatele natočil pro BBC již v roce 1959, během příštích pěti dekád pak vytvořil patnáct dalších (sahajících svou formou a rozsahem od televizních dokumentů po celovečerní filmy). Navíc natočil nesberné množství filmů a pořadů o hudbě obecně, od encyklopedického Ken Russell’s ABC of British Music (ABC Britské hudby podle Kena Russella) po menší studie konkrétních oblastí (anglické folkové písně, mechanické hudební nástroje apod.)[2] – viz seznam na konci článku.

Také v portrétech milovaných komponistů Russell uplatnil svůj kontroverzní pohled. V Milovnících hudby (1969) se vedle Čajkovského (Richard Chamberlain) komponování věnoval také jeho sexuálnímu životu. V televizním Dance of the Seven Veils (1970) vyobrazil Richarda Strausse jako nacistu. Straussova rodina byla natolik dotčena, že stáhla zpět hudební práva a na snímek byl uvalen celosvětový zákaz, který trvá dodnes.[3]

Proměny Richarda Wagnera v Lisztomanii.

Russellova kontroverze dosahuje vrcholu v dalším (tentokrát nehudebním snímku) Ďáblové (1971), snímku natolik kontroverzním, že se jej Warneři ani dnes neodvažují uvést v nepokrácené verzi. „Russellův film je spolu s Peckinpahovými Strašáky (1971) a Kubrickovým Mechanickým pomerančem (1971) brán jako známka toho, že meze, co může být tolerováno, zašla až příliš daleko a musí být zkorigována.“[4]

Ve stejném roce Russell dokončil adaptaci muzikálu Sandy Wilsonové The Boy Friend, ve stylu Busby Berkeleyho[5] a jeho muzikálů, s modelkou Twiggy. Twiggy za roli získala Zlaté glóby – jako nejlepší herečka v hudební komedii a za nejlepší debut.

K umělcům se vrátil snímky Divoký mesiáš (1972) o životě výstředního sochaře Gaudiera, kterého v roce 1974 následoval Mahler. Portrétem skladatele se režisér vrátil k subjektu, kterým se proslavil v televizi. Mahlera ztvárnil Robert Powell, se kterým se setkáme i o rok později v Tommym,[6] excesivním projektu podle rockové opery kapely The Who. Výsledný snímek se držel na prvním místě v žebříčku návštěvnosti kin rekordních čtrnáct týdnů. Místa v kinech, kde se hrál, byla vyprodána po více než jeden celý rok.[7]

Bezprostředně po Tommym už následuje Lisztomanie, v roce 1977 pak Valentino. Přičemž „Lisztomanie a Valentino působí jako parodie předchozích Russelových filmů,“ podotýká kulturální teoretička a historička Pamela Church Gibson.[8] A Lisztomanie skutečně více než cokoli jiného připomíná hravou parodii na muzikál. Russell natočil ještě několik filmů, točil v USA, adaptoval D.H. Lawrence, vrchol své tvorby však měl již za sebou. Nikdy už nedokázal navázat na kreativní sílu, se kterou se setkáváme v jeho rané tvorbě.[9]

Franz Liszt ála Charlie Chaplin.

Franz Liszt – Born to be a superstar

Dva měsíce před uvedením Tommyho už Russell pracoval na Lisztomanii, která byla uvedena ve stejném roce. V listopadu 1975 se dva týdny držela na vrcholu britských box-office – v době, kdy Tommy ještě stále okupoval „top five“ seznamy pro víkendovou návštěvnost.

Zatímco v příběhu Peta Townshenda hudba slouží veskrze účelům dobra (uzdravuje, sbližuje lidi, má pozitivní dopad), v Lisztomanii Russell zkoumá moc hudby – a to jak moc konat dobro, tak moc konat zlo.[10]

Dobro vs. Zlo.

Mluvíme-li o zvuku, ten v Lisztomanii rozhodně stojí za zmínku. A to nejen proto, že jde o první film, u kterého byl použit systém Dolby Stereo s redukcí šumu Dolby Stereo.[11]

Především chci zde upozornit na soundtrack, který je dílem Ricka Wakemana z rockové skupiny Yes. Po Townshendovi a jeho Tommym jde o spolupráci s další rockovou hvězdou, kterou Russell navázal. Wakeman přetavil Wagnerovu a Lisztovu hudbu syntezátory, Russell spolu s Daltreym (který se ve filmu zhostil i hlavní role) napsali texty, které svým nezaměnitelným hlasem, stále ještě obsahujícím zřetelné stopy západolondýnského přízvuku (a prozrazujícím tak jeho původ v dělnické třídě) nazpíval Roger Daltrey, zpěvák skupiny The Who.

Aby hudebních hvězd nebylo málo, objeví se zde v roli Wagnera Paul Nicholas, který předvede ještě maniakálnější výkon než jako bratranec Kevin v Tommym (ze starých známých z Tommyho si zde střihne kameo i Oliver Reed), zmiňovaný Rick Wakeman v kameu monstra (s podobou severského boha Thora) sestrojeného Wagnerem, a korunu tomu nasadí Ringo Starr jako papež, který má skutečné pochopení pro věci kolem.

Obsazení rockových hvězd do tohoto filmu není od věci, neboť slovy Kenna Russella, Liszt byl „první skutečnou rockovou hvězdou – akorát že dělal spíš do klasiky.“[12] Názory tohoto typu nejsou ojedinělé; Liszt je skutečně považován za „první klasickou pop star“.[13]

Zdroj: lisztomania.at

Z Lisztova šoumenství těží rovněž Festival „Lisztomania 2011“ pořádaný v rakouském Burgenlandsku u příležitosti dvoustého výročí pianistovy smrti, který tohoto umělce 19. století prezentuje v tmavých brýlích (tzv. pilotkách) a sloganem „BORN TO BE A SUPERSTAR“.

Jevištní vystoupení virtuózního klavíristy byly legendární. „Jeho výstupy na jevišti byly vysoce expresivní, takřka excentrické, a přiváděly jeho publikum k výbušným projevům entusiasmu, především dámy, jejichž obdiv často přerostl až do hysterických výšin. [Liszt] pohazoval svými dlouhými kadeřemi a do kláves se opíral tak agresivně, že často dokonce zlomil kladívko či přetrhl strunu. Liszt fascinoval své publikum natolik, že brzy upustil od umísťování sedaček v koncertních halách, ve kterých hrál. [Takže jeho posluchači, nebo spíš posluchačky, stály podobně jako na moderních rockových koncertech, pozn. MM] Pro fanoušky byly dokonce k dostání i články. Tento fenomén z něj činí první superhvězdu v dějinách hudby.“ (lisztomania.at)

Takovéto scény jsou poměrně výstižně podány v Russellově snímku. Jsou dokonce natolik expresivní, že není pochyb o jejich parodických kvalitách. Russell se zde přitom nevyjadřuje jen k osobě kosmopolitního skladatele, ale také k šílenství kolem současného hudebního průmyslu i ke své dřívější tvorbě zabývající se životy slavných hudebních autorů.[14]

Tenhle koncert na počest Beethovena je, milé holky, na charitativní účely.

Exemplární je scéna klavírního koncertu, ve které Liszt přivádí fanynky k extázi tím, že na křídle tančí kozáčka v efektním kostýmu inspirovaném maďarskou uniformou. Během tohoto šíleného reje za řevu sápajících se fanynek a blyštivých odlesků flitrového závěsu v pozadí se potemnělým sálem prodírá Lisztův pobočník, aby zjistil informace (společenský status) dam, které si Liszt během koncertu „vyhlédl“. Ta nejperspektivnější z nich (Herečka? Milionářka? Princezna?) se pak může těšit sladké odměně – jeho přízni. Během koncertu (zasvěceného božskému Ludwigu van, jakož i na charitativním účelům) na Liszta dotírají odvržené milenky s dětskými kočárky, o kterých promiskuita nechce ani slyšet. Znechucený Wagner (jediný mužský divák tohoto představení) opouští sál poté, co Liszt jeho dílo (které nadržené Lisztovy fanynky přijímají ostentativně vlažně) „przní“ neustále se vkrádající melodií svojí odrhovačky (která přivádí fanynky – narozdíl od Wagnera – do extáze). Liszt zahájí klavírní vystoupení verbálním laškováním s publikem a lascivním svlečením sametových rukaviček, aby svůj gig zakončil neméně efektně, doslova utopen v moři fanynek.

Podobné scény mohou ve snímku působit hodně nadsazeně, i ony však vycházejí ze skutečných událostí: „Po roce 1842 zachvátila Evropu ‚Lisztománie‘. Přijetí, jemuž se v jejím důsledku Liszt těšil, lze popsat pouze jako hysterické. Ženy se rvaly o jeho hedvábné kapesníčky a sametové rukavičky, které rozcupovaly na kousky, které si odnášely jako suvenýry. Tuto atmosféru ještě přiohňovala umělcova podmanivá osobnost a přítomnost na pódiu. Mnoho svědků později vypovědělo, že hrající Liszt dováděl náladu v publiku na úroveň jakéhosi mystického vytržení, extáze.“[15]

Filmové znalce pak také jistě potěší pastiche Chaplinových grotesek nebo upírských filmů studia Hammer.

I ty charitativní účely (kterými se tak rády chlubily i současné hvězdy) k Lisztovi neodmyslitelně patřily. Technicky vzato si před rokem 1857 vydělal tolik prostředků, že všechna jeho pozdější vystoupení už šla na konto dobročinnosti. Beethovenovi vzdal hold v podobě pomníku. Signifikantní je také scéna předcházející samotnému koncertu, odehrávající se v zákulisí. Pokud vás v souvislosti s „backstage“ rockového koncertu (jakkoli neopodstatněně) napadnou nezřízené orgie, drogy a sex, pak vězte, že ani zde nebudete daleko od pravdy. Hemží se to zde nahými ženami, vínem, jídlem, a především neuvěřitelnou plejádou slavných osobností – hudebních skladatelů (kam se poděli v době koncertu těžko říct, vždyť publikum je kromě Wagnera vyhrazeně ženské). Zde se poprvé Wagner setká s Lisztem, který spíše obnaženým ňadrům krásné dámy než jemu přislíbí zahrnutí části jeho opery do svého repertoáru – aby mu pomohl dostat se do povědomí. Takovéto bohulibé skutky prováděl i skutečný Liszt, který se snažil pomoci chudému skladateli Berliozovi.

Pravdivý je rovněž vztah s hraběnkou Marií d’Agoult (jejíž přednosti líbá v rytmu metronomu již v prvních záběrech snímku, a jejíž přízrak jej provází až do jeho konce). Aby také ne, vždyť Russellův snímek je částečně založen na knize Nélida, kterou hraběnka o své aféře se slavným skladatelem napsala.[16]

Uchvátí výprava, promyšlená do nejmenších detailů.

Pochvalme zde typové obsazení Rogera Daltreyho, jehož fyzická podobnost se skutečným Lisztem je místy až zarážející. Daltrey si ve snímku mohl výjimečně ponechat svůj trademark, robustní zlatý kříž kolem krku, neboť dobře korespondoval s náboženskými inklinacemi zobrazované osoby. Liszt byl skutečně velmi zasažen náboženstvím a, jak ostatně uvidíme ve snímku, sám se stal duchovním.

A jeho dcera Cosima vyměnila prvního manžela za Richarda Wagnera. Jak však poukazuje Lisztův portrét na Wikipedii, Wagner nebyl tím, kdo kradl hudební motivy (aby ovládl lidstvo nebo z jiného podobně kouzelného důvodu). Je spíše pravděpodobné, že motiv ve Wagnerově Tristanu a Isoldě inspiroval Liszta. Podobnost s jeho „Ich möchte hingehn“ je známá.[17] Motiv ukradeného hudebního motivu antikristem Wagnerem se však do snímku dobře hodil (Wagner znásilní skladatelovu důvěru, dceru i hudbu, snaží se z něj vysát i peníze – vše je expresivně vyjádřeno zobrazením Wagnera jako upíra, který bezbranného Liszta vysává doslova), efektně působí náprava, již Liszt sjednává právě prostřednictvím vlastní hudby (vymýtání ďábla klavírem, zničení monstra varhanovou kosmickou lodí).

Snímek je však zajímavý nejen šílenými výjevy, hudebními čísly, zajímavým přetavením životních osudů kdysi známého (ovšem dnes již prakticky zapomenutého) skladatele a Daltreyho hereckým výkonem (který lze hodnotit jako sporadický).

Co na snímku skutečně vyniká do popředí je jeho výprava a kostýmy. Vše je propracováno a do nejmenších detailů inspirováno hudebními (lépe řečeno klavírními) a falickými motivy.

Lem papežova roucha zdobí výjevy z počátků kinematografie (nahoře). Sv. Townshend, Elvis nebo Elton John (dole).

Za pozornost rovněž stojí palác ruské princezny, jež je vyzdoben typicky ruskými ikonami – sv. Townshendem, sv. Elvisem nebo Eltonem Johnem (a dalšími). Dekorace je propracována velice precizně a kamera jí nevěnuje zvýšenou pozornost, nepozornému diváku tak hrozí nebezpečí, že mu tento velmi povedený vizuální vtip unikne. Podobně se to má i s ostatními scénami, proto doporučujeme divákovi bedlivě sledovat dekorace, skrývají se v nich poklady. Právě zde dlí největší síla Russellova snímku. (Příklad: Ringovu papežskou/kovbojskou botu s ostruhami jistě nepřehlédnete, strhne však na sebe tolik pozornosti, že Vám patrně unikne vyšívaný lem jeho roucha obsahující fotografie ze snímků rané kinematografie! Miriády podobných skrývaček s Vámi snímek hraje neustále.)

Pamatujte: Kouzlo té nejlepší hudby tkví v uvažování v širších souvislostech a v propracovaných detailech!

A Russellův film je právě takový.

Detaily: Kromě supermanovského/übermenschovského oblečku a árijsky blonďaté paruky si povšimněte elektrické kytary ve tvaru samopalu, jež zde plní nejen předzvěst budoucích událostí a symbolizuje ideologickou podstatu Wagnerovy sekty, ale je také úžasně prakticky multifunkční (za pokřiku „sladká hudba“ se s ní dají kosit ohvězdění spoluobčané.

Lisztomania

Scénář a režie: Ken Russell

Hudba: Rick Wakeman, Franz Liszt, Richard Wagner

Kamera: Peter Suschitzky

Hrají: Roger Daltrey, Sara Kestelman, Paul Nicholas, Ringo Starr, Rick Wakeman

Velká Británie, 1975, 103 min.

Seznam skladatelů, jejichž životy a díla inspirovaly filmy a televizní pořady Kena Russella, v chronologickém pořadí podle data narození

(převzato z: BROOKE, Michael. „Ken Russell’s Composers. A list of all composers given the Ken Russell treatmet.“ screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 31. března 2011. http://www.screenonline.org.uk/tv/id/1030584/ ; můj překlad)

Franz Liszt (1811–1886) – Lisztomanie, celovečerní film (1975)

Anton Bruckner (1824–1896) –The Strange Affliction of Anton Bruckner: padesátiminutový televizní pořad (ITV, tx. 14/10/1990)

Pyotr Ilyich Tchaikovsky (1840–1893) – Milovníci hudby, celovečerní film (1970)

Edward Elgar (1857–1934) – Elgar: 56minutový speciál pořadu (BBC, tx. 11/11/1962) a Elgar – Fantasy of a Composer on a Bicycle, 52minutový pořad (ITV, tx. 22/9/2002)

Gustav Mahler (1860–1911) – Mahler, celovečerní film (1974)

Frederick Delius (1862–1934) – Song of Summer: 72minutový film pro Omnibus (tx. 15/9/1968)

Richard Strauss (1864–1949) – Dance of the Seven Veils: 55minutový film pro Omnibus (BBC, tx. 15/2/1970)

Claude Debussy (1865–1918) – The Debussy Film: 85minutový speciál pořadu Monitor (BBC, tx. 18/5/1965)

Ralph Vaughan Williams (1873–1958) – 60minutový televizní dokument (ITV, tx. 8/4/1984)

Béla Bartók (1881–1945) – 50minutový speciál pořadu Monitor (BBC, tx. 24/5/1964)

Arnold Bax (1883–1953) – The Secret Life of Arnold Bax: 60minutový televizní dokument (ITV, tx. 22/11/1992)

Bohuslav Martinu (1890–1959) – The Mystery of Dr Martinu, 60minutová fantasy (BBC, tx. 16/5/1992)

Sergei Prokofiev (1891–1953) – Prokofiev: 28minutový dokument pro sérii Monitor (BBC, tx. 18/6/1961)

Gordon Jacob (1895–1984) – 17minutový televizní dokument pro Monitor (BBC, tx. 29/3/1959)

Georges Delerue (1925–1992) – Don’t Shoot The Composer: dokument pro Omnibus (BBC, tx. 29/1/1966)

Guitar Craze (BBC, tx. 7/6/1959) a The Light Fantastic (BBC, tx. 18/12/1960) – krátké dokumenty o tehdejším hudebním a tenečním šílenství, pro pořad Monitor

Variations on a Mechanical Theme (BBC, tx. 27/9/1959) – krátký dokument pro Monitor o mechanických hudebních nástrojích

Marie Rambert a Cranko at Work – krátké dokumenty pro Monitor, o choreografech Marii Rambertové a Johnu Crankovi (oba BBC, tx. 17/1/1960)

Miners‘ Picnic (BBC, tx. 3/7/1960) – krátký kus pro Monitor, o soutěži hornických kapel

Lotte Lenya Sings Kurt Weill (BBC, tx. 26/3/1961) – živé vystoupení, spolurežie Humphrey Burton

The Boy Friend (1971) – celovečerní filmová adaptace muzikálu Sandy Wilsonové

Tommy (1975) –  celovečerní filmová adaptace rockové opery The Who

Ken Russell’s View of ‚The Planets‘ (ITV, tx. 12/6/1983) – 52minutový televizní pořad

Aria (1987) – Russell režíroval vizualizaci Pucciniho „Nessun Dorma“ pro projekt extravaganza Dona Boyda

Ken Russell’s ABC of British Music (ITV, tx. 2/4/1988) – 75minutový televizní speciál

Classic Widows (ITV, tx. 5/2/1995) – 52minutový pořad o vdovách po hudebních skladatelích Siru Williamu Waltonovi, Bernardu Stevensovi, Benjaminu Frankelovi a Humpreym Searlovi

Ken Russell In Search of the English Folk Song (Channel 4, tx. 31/8/1998)

Fotogalerie:

Zdroje:

BROOKE, Michael. „British Film in the 1970s“. screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 20. března 2011. http://www.screenonline.org.uk/film/id/1237381/

BROOKE, Michael. „Ken Russell’s Composers. A list of all composers given the Ken Russell treatmet.“ screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 31. března 2011. http://www.screenonline.org.uk/tv/id/1030584/

BROOKE, Michael. „Ken Russell: The Monitor Years. They early years of an enfant terrible.“ screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 31. března 2011. http://www.screenonline.org.uk/tv/id/1030022/

BROOKE, Michael. „Musicals“. screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 31. března 2011. http://www.screenonline.org.uk/film/id/446262/index.html

GIBSON, Pamela Church. „Russell, Ken (1927-)“. screenonline. The definitive guide to Britain’s film and TV history. čerpáno 31. března 2011. http://www.screenonline.org.uk/people/id/467596/

CHARONE, Barbara. „Roger Daltrey: What the Who’s been doing“. Rolling Stone, 11 September 1975.

Lisztomania 2011. http://www.lisztomania.at/index.php?id=6&L=1. čerpáno 30. března 2011.

ROBINSON, Anna. „Ken Russell, Murray Lerner Photo: TOMMY Academy Screening.“ Alt Film Guide. 3. června 2010. čerpáno 20. března 2011. http://www.altfg.com/blog/movie/ken-russell-murray-lerner-photo-tommy/

SIMMONS, Sylvie. „The Who: Sweat, Bollocks & Guts.“ (Interview with Roger Daltrey). Sounds, 2 September 1978. In The Who in their own words, str. 42.

SOARES, Andre. „British Cinema in the 1970s in THE GUARDIAN.“ 18. května 2008. čerpáno 20. března 2011. http://www.altfg.com/blog/british-cinema/british-cinema-in-the-1970s/

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Franz Liszt“. Naposledy změněno 1. dubna 2011, čerpáno 1. dubna 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/Franz_Liszt

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Ken Russell“. Naposledy změněno 19. března 2011, čerpáno 30. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/Ken_Russell

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Lisztomania (film)“. http://en.wikipedia.org/wiki/Lisztomania_(film) Naposledy změněno 5. února 2011, čerpáno 30. března 2011.

Wikipedia, The Free Encyclopedia. „Lisztomania (phenomenon)“. Naposledy změněno 9. března 2011, čerpáno 30. března 2011. http://en.wikipedia.org/wiki/Lisztomania_(phenomenon)

K dalšímu čtení:

Recenze na snímek The Boy Friend (anglicky).