Lví král: zpět k počátkům života

Všichni jsme byli dětmi. Všichni jsme milovali animované filmy a utíkali k televizi ve chvíli, když jsme slyšeli začátek Večerníčku. A pro mnohé z nás velkou roli hrály neobvyklé kreslené filmy Walta Disneyho. Jako malí jsme se dívali na tyto filmy z pohledu příběhu a krásy, zajímaly nás princezny, princové, mluvící zvířata a jiné kreslené bytosti.

Bohužel pro dospělé většina těchto filmů znamená jen vzpomínku z dětství nebo jednu z pomocných sil moderní výchovy. Mnoho z nich se nezamýšlí nad tím, že kreslené filmy z dětství nám mohou hodně říct i v dospělosti. Všichni víme, že každý zhlédnutý film, každou přečtenou knihu interpretují lidé jinak. Znamená to, že ve filmu je tolik významů, kolik lidí se na něj podívá? Ne, je jich mnohem víc. Přesnější by bylo říct, že významů je tolik, kolikrát film člověk znovu uvidí. Nedávné zhlednutí nové 3D verze slavného Lvího krále (The Lion King), jenž byl natočen v roce 1994 Rogerem Allersem a Robem Minkoffem, ve mně vyvolalo nové myšlenky a výrazně změnilo můj vztah k danému filmu. Už jsem nevnímala pouze sympatická zvířátka, dojemnou hudbu a smutný příběh, ale rovněž a především rozsáhlou filozofickou úvahu, v níž se zlo střetává s dobrem, minulost s přítomností a život jde dál, nenechávaje nám moc času na rozmyšlenou a správná rozhodnutí.

Příběh

Dobře známý příběh nám ukazuje určitý úsek ze života Lví říše, kde vládne poctivý král Mufasa, jenž se řídí zákony koloběhu života. Jeho království je založeno na základních zákonech přírody – převažuje tu harmonie, rovnováha a přirozený výběr. Když se Mufasovi narodí syn Simba, snaží se ho naučit základním pravidlům života a připravit k jeho budoucímu převzetí trůnu. Mufasův bratr Scar ale zamýšlí sám stát se králem po Mufasovi a narození Simby znamená, že musí použít jiné metody, aby odstranil současného i budoucího vládce.

Nelze si nevšimnout paralely s Hamletem, jednak v několika tématech, jednak v konkrétních scénách, jako např. té, v níž se zjeví duch Mufasy synovi (princi) Simbovi. V alegorickém příběhu Lvího krále přebírají zvířecí postavy v plné míře lidské vlastnosti. Přestože je možné občas zapomenout, že se ve filmu neobjevují lidé, ale „obyvatelé“ africké savany, záměna zvířat za lidské postavy by udělala tento příběh nemožným. Ovšem samotné chování postav je co nejvíce přiblíženo chování lidí: setkáváme se tu s moudrým filozofem babuinem, veselým savanovým prasetem a surikatou, jež se řídí vlastní životní filozofií; postavy umějí milovat, mstít se, cítit vínu a napravovat chyby z minulosti.

Samotný příběh nelze nazvat jenom „pohádkovým“– nejdříve pozorujeme agrese Scara a jeho záměr zbavit se nynějšího krále, pak přihlížíme rozhovoru Mufasy a Simby, ve kterém otec vysvětluje synovi, že jednou odejde a bude se na něj dívat z nebe. Jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Scény však ve skutečnosti odrážejí důležité etapy života, zhuštěně vyprávějí o tom, co známe z běžné zkušenosti. Důležitým prvkem filmu je nečekaný zvrat uprostřed příběhu. Je to snad jedna z prvních pohádek, v níž hlavní kladná postava opravdu umírá, bez žádné naděje na polibek a následné probuzení. V nejvíce dramatickou chvíli zesilují celkový dojem okolnosti, při nichž se událost odehrává. Zuřící stádo antilop se žene pořád dopředu a malé lvíče už neví, kam má utéct před smrtícím nebezpečím. Tento pro pohádky netradiční postup přehledně ukazuje, že pohádkovým postavám hrozí nebezpečí nejen ze strany zlé macechy, draka nebo čaroděje, ale taky může přijít zcela nepředvidatelně. I když bylo stádo antilop součastí Scarova plánu, v daný okamžik vypadá jako nehoda, což nás přivádí k myšlenkám, že příroda vede svoji vlastní hru, v níž vyhrává silnější.

Postavy

Jak už bylo řečeno, zvířecí postavy jsou ve Lvím králi co nejvíce přiblíženy lidem. Vidíme, jak se usmívají, brečí a přemýšlejí. Jedním z důležitých prvků zobrazení postav je jejich lidská mimika, jež se ve spojení se zvířecími pohyby stává výrazným rysem tohoto snímku. Kvůli častým detailům má divák možnost pozorovat emoce postav, soucítit s nimi a spoluprožívat jejich duševní neklid. Detail se taky užívá pro zobrazení rozdílu mezi jednotlivými postavy, a to nejen co se týče velikosti, ale také důležitosti. Sledujeme tak, jak do veliké stopy svého otce stoupne malá tlapka lvíčete Simby a jak malá myška zmizí pod obrovskou Scarovou tlapou.

Jako v každé pohádce se postavy ve filmu zřetelně dělí na kladné a záporné. V první polovině jsou hlavními protiklady král Mufasa a jeho mladší bratr Scar, jenž touží obsadit trůn. Už podle vzhledu těchto postav můžeme rozpoznat, že se hodně líší. Scar má na rozdíl od Mufasy černou hřívu, zelené oči a agresivní výsměšný způsob chování, což zřetelně vypovídá o jeho zlosti. Po Mufasově smrtí se proti Scarovi postaví Simba, jenž se v dospělosti hodně podobá svému otci.

Je důležité si taky všimnout rozdílnosti mezi vladnutím Mufasy, jenž se opravdu stará o klid a dobrý život ve své zemi, a Scara, jenž po ziskání moci zanedbává vše, včetně království samotného. Symbolické je, že s příchodem Scara už ani světelné paprsky nedosáhnou na bývalé království hojností, cti a pravdy, nehledě na to, že sídlem nového krále je stále výstupek Lví skály.

Spojení dobra se světlem a zla s tmou stanoví zřetelné hranice mezi těmito dvěma světy. Ne nadarmo Mufasa zdůrazňoval, že pod jejich vladnutí spadá všechno, co je osvětleno sluncem, a být králem znamená mnohem víc, než si dělat, co se to zlíbí. Mufasa usiluje být nejen dobrým vládcem, ale taky se snaží vychovat ze Simby spravedlivého a moudrého následovníka trůnu.

Rovněž jména postav nejsou náhodná. Většina z nich nese nějaký význam v svahilštině. Tak například Simba znamená jednoduše lev, Rafiki (Mufasův kamarád) – přítel, Pumba (Simbův nový kamarád) – prosťáček. Podobně je tomu i u tří hyen. Jen těžko se dá dohadovat, zda to ve filmu bylo použito s nějakým cílem, na druhou stranu světově známý výraz Hakuna matata, který by se dal přeložit jako „bez problémů“, se po uvedení tohoto filmu stal mnohem populárnější

I když ve filmu jednají zvířecí postavy, příběh se odehrává v savaně a ukazuje úryvek ze života Lví říše, ne všichni hrdinové se drží tradičního „zvířecího“ chování. Stejně jako v jiných Disneyho filmech, můžeme se i zde setkat s jakousi modernizací tradičního postupu zobrazení. V daném případě se jedná o mluvený projev nejvíce modernizovaných postav Timona a Pumby. Když ostatní hrdinové mluví a jednají podle tradičních „zvířecích“ principů, především v řeči Timona můžeme slyšet komentáře, odvozené ze zvyků „lidského“ světa – zejména hovorové výrazy. Také by se sem dala zařadit slavná píseň čtyřicátých let „The Lion Sleeps Tonight“, jež se neobjevuje jako doprovod filmu, ale Timon a Pumba ji zpívájí „uvnitř“ příběhu; nebo karibský tanec, jenž měl za úkol odvést pozornost hyen. I když podobné vsuvky především charakterizují výše zmíněné postavy, utvářejí zároveň odstup od děje a vracejí diváky zpět do současnosti.

Hudba a symboly

Hudba ve Lvím králi je významně propojená se samotným příběhem. Začátek filmu, jenž je doprovázen písní „Circle of Life“ je velmi symbolický. Několikrát se ve filmu opakuje význam koloběhu života. Mufasa udržuje říši právě podle těchto zákonů a vysvětluje synovi, co to jsou a jak fungují zákony přírody. Rovněž samotné vyprávění filmu je postaveno na cykličnosti a koloběhu. Na konci se znovu vracíme na Lví skálu, kde na místě Mufasy už stojí Simba a místo Simby obyvatelé savany vítají další lvíče. Tento postup nám vlastně umožňuje pochopit principy tohoto koloběhu. Události, jež se odehrávají během každého života zvlášť, nás stejně nakonec vrátí k počátečnímu bodu. Tak i ve filmu se vracíme tam, kde jsme začali; nyní nahlížíme na příběh jako na malý úsek věčného opakování.

Hudební doprovod vytvořený Hansem Zimmerem se stal neméně známým než film samotný. Hudba nejen doprovází obraz, ale je také součástí děje. V důležitých a nejdramatičtějších okamžicích slyšíme hudbu zřetelněji. Tak např. ve scéně honu antilop hudba postupně graduje, čímž se zvyšuje napětí a nebezpečí, hrozící Simbovi. Sborový zpěv, přípomínající requiem, se přerušuje beznadějným křikem Mufasy a následným vykřikem Simby. Chvíli sledujeme Simbu v absolutním tichu, když se ještě snaží s otcem promluvit. Ale již zanedlouho slyšíme zase hudbu se zpěvem, což v tuto chvíli zvyšuje dojem ze Simbovy ztráty. Stejný hudební motiv se objevuje ve filmu několikrát. Poprvé ho slyšíme, když si pod hvězdami povídá Simba s Mufasou. Dále se motiv ve filmu opakuje v souvislostí s emocionální vazbou otce a syna – vzpomíná-li na něj Simba, dívá-li se na hvězdy nebo vidí-li ducha svého otce – všechno doprovazí stejný hudební motiv se zpěvem. Stejně se na konci filmu opakuje píseň ze začátku, ukončená v obou případech titulkem s názvem filmu.

Několikrát ve filmu sledujeme i jiné postupy: listí ve větru přináší nové zprávy, skalní malba lvíčete je smazaná a následně pak upravená moudrým babuinem na dospělého lva, mraky se konečně rozplynou s nástupem nového krále – to všechno se jeví důkazem sjednocení fauny s přírodou, což nás vrací zpět k duševní harmonii a k počátkům života.

The Lion King

Režie: Roger Allers, Rob Minkoff

Scénář: Irene Mecci, Jonathan Roberts, Linda Woolverton

Hudba: Hans Zimmer

Střih: Ivan Bilancio

Hrají (hlasy): Matthew Broderick, James Earl Jones, Nathan Lane, Moira Kelly, Jeremy Irons, Robert Guillaume, Rowan Atkinson, Whoopi Goldberg, Jonathan Taylor Thomas

USA, 1994, 89 min.

Zdroj obrázků: http://www.lionking.org