Malé vánoční snění

Tento krátký text si neklade za cíl nic jiného než upozornit čtenáře na podmanivou rozhlasovou četbu, která ani po téměř padesáti letech neztratila nic ze své poetické atmosféry. Tvorba Ludvíka Aškenazyho je více než s filmem spojena s rozhlasem, který často čerpal z jeho povídek a pro nějž napsal řadu pozoruhodných her. Bez výjimky jde o posluchačsky podmanivé zážitky, ať už vzpomeneme Piškot (1963, režie: Josef Červinka, podle povídky Zmizel jako cukrář), Servítek (1967, režie: Jana Bezdíčková) či Kůži (1967, režie: Jiří Horčička). Hru s možná nejsilnějším emocionálním účinkem představuje Bylo to na váš účet (1964, režie: Jiří Horčička, podle Aškenazyho povídky Vajíčko přepracované pro rozhlas), kde exceluje řada herců v čele s Karlem Högerem. Tento filmový, televizní, divadelní a rozhlasový herec (a čtec, jak sám sebe označoval) se stal představitelem trojdílné četby s názvem Malá vánoční povídka (podle stejnojmenné Aškenazyho knihy pro děti). Domnívám se, pokud hovoříme o četbě určené především dětskému posluchači, že vedle Trnkovy Zahrady (1960, režie: Miroslav Disman) a Ladova Kocoura Mikeše (1972, režie: Helena Philippová) jde o Högerův nejlepší výkon za rozhlasovým mikrofonem. Höger zde přesvědčuje o naprosté suverenitě při práci s textem, zároveň jeho přednes nepostrádá hravost a radost. Názorně ukazuje, jak s minimem vnějších prostředků dosáhnout maximální působivosti.

Četba je pojata komorně, občasné hudební předěly obstarávají úryvky z Rybovy vánoční mše „Hej, mistře“. Högerův hlas, ze kterého je lehce slyšet nachlazení, posluchači před očima vytváří obraz zasněžené vánoční Prahy, ocitáme se na Václavském náměstí a na Malé Straně, kde bloudí malý Jakub, který ztratil spojení s mateřskou letadlovou lodí (tatínkem), když byl tryskovým letadlem. Höger je zároveň vypravěčem, Jakubem, kaprem, pánem, ďáblem, koněm, vozkou-poštovním doručovatelem Klementem, policajtem, tatínkem i maminkou. V Högerově podání dostáva poetický rukopis a úžasná Aškenazyho imaginace („Tys byl mateřská loď, Jakube, ale já jsem matka. Řekla na to paní Zachystalová a poplakala celý vánoční stromek. Stromek se napřímil a ještě víc zezelenal.“) další rozměr.

Höger zcela samozřejmě mění hlasy a bravurně přechází z role vypravěče do role Jakuba a dalších postav. Vždy dokáže akcentovat to podstatné. Textové úryvky sice mnoho nenapoví, přesto některé ocituji. Odkazuji na audio ukázku (a především doporučuji sehnat si celou četbu, z níž by šlo do nekonečna vybírat pamětihodné momenty).

Nezapomenutelný je například Jakubův dialog s pánem, který nese kapra:

„Pane, otočte si toho kapra k sobě. On vám chce něco povědět. (…) Kdepak, povídá pán, tebe pustit nemohu, ty jsi polívkovej. Hahaha. A kdo je polívkovej, ten má osud zpečetěný. (…) Pane, zeptal se Jakub, jak to, že někdo je polívkovej a jiný ne? A jak to, že se ryby jedí a lidi ne? (…)“

Nebo setkání Jakuba s čertem v gumové zástěře a návšteva v „pekle“:

„Najednou se totiž před Jakubem otevřela země. A to přímo na Václavském náměstí. Zdvihla se před ním zvolna dvě veliká plechová křídla podezmního výtahu a ze země vyplul na povrch chodníku zarostlý člověk v gumové zástěře. No, povídá si Jakub, tak tohle je čert (…).“

Vrcholem Högerovy „proměny“ jsou pan Klement a kůň Karlička:

„Karlička má hrozně ráda ko-le-dy, řekl pan Klement, a nejraději ty, jak je o tom oslíkovi, jak dýchal na děťátko. Karlička mu to hrozně závidí… tomu oslíkovi. Kolikrát jsem ti říkal, Karle, že závidět se nemá! – Já vím, Božka, zašeptala skromně Karlička a sklopila zrak.“

Rozhlasová verze se od knižní příliš neliší. Text je ponechán téměř beze změn, pouze s drobnými úpravami některých slovních tvarů. Pochopitelně jsou vypuštěny pasáže vycházející z knižního média.  Rozhlasová Malá vánoční povídka podobně jako literární předloha poskytuje prostor pro fantazii, který je naopak (zákonitě) vyplněn vizuální doslovností Vošmikova filmového zpracování. Samostatného zhodnocení by jistě zasloužila inscenace Divadla v Dlouhé, která se v repertoáru divadla drží pod názvem Jak jsem se ztratil aneb Malá vánoční povídka už přes deset let.

Jak je patrné, text povídky funguje i s odstupem mnoha let v nejrůznějších podobách. Není pouze záležitostí dětského diváka, funguje zde i jistá nostalgie po zmizelé době dětství, jak o ní píše ve svém příspěvku Barbora Slezáková. Malá vánoční povídka nám umožňuje vrátit se alespoň na chvíli do těch dob, kdy naše fantazie nebyla spoutána racionálními úvahami o tom, co je možné a co ne. A to je k nezaplacení. No ne?

Malá vánoční povídka

Režie: Jan Berger
Účinkuje: Karel Höger
Natočeno 18. 11. 1966 (studio R 34-F, 9:00 – 13:30 h.)
Premiéra 24.–26. 12. 1967 (8:30 – 9:00 h.).[1]

—

AŠKENAZY, Ludvík. Malá vánoční povídka. Tábor 2002.

[1] http://mluveny.panacek.com/povidky/4360-mala-vanocni-13-196.html [odkaz navštíven 20. 1. 2010]