Měď, kapitál a lidská práva

Publikováno: Miloš Kameník Publikováno dne: 05. března 2011 Rubrika: Český film | Komentář : 0

RECENZE: Doba měděná (režie: Ivo Bystřičan, 2010) – MILOŠ KAMENÍK –

Naštěstí je už několik let zvykem, že se i čeští dokumentaristé vyjadřují ke společenským fenoménům souvisejícím s korporátním uspořádáním světa, lidskými právy i hranicemi demokracie a kapitalismu. Doposud se tak většinou dělo pouze v tuzemském prostoru (Český sen, Český mír, Vše pro dobro světa a Nošovic, Ženy pro měny, Hry prachu, Automat apod.) a prozatím nemnoho našich filmařů vyrazilo do zahraničí. Průlomovým počinem se na tomto poli před šesti lety stal Zdroj Martina Marečka, jenž se zaobírá korupcí v ropném průmyslu v Ázerbajdžánu. Právě Mareček se jako střihač a dramaturg podílel i na díle svého studenta (FAMU) Iva Bystřičana nazvaném Doba měděná. Podobné téma bychom ale našli například i u snímku Mlčeti zlato (2011) Tomáše Kudrny, který z kraje roku uvedla Česká televize.

Bystřičan se vypravil do Zambie, kde se chtěl na vlastní oči přesvědčit, jak funguje zprivatizovaný těžařský průmysl štědře dotovaný Evropskou investiční bankou. Evropská podpora si klade za cíl zlepšení pracovních i životních podmínek tamějších obyvatel a panuje podezření, že se pomoc míjí s cílem. Daňoví poplatníci (zastoupení filmovým štábem) se jedou přesvědčit, jak bylo s jejich penězi naloženo. Počínání filmařů tak může zdánlivě připomínat snahu nepřipravených turistů, kteří přijedou do vzdálené země bez předem domluvených kontaktů a náhodně zachycují místní dění.

V úvodu tvůrci sledují malé chlapce látající hlínou díry na silnicích. Kolemjdoucí muž zakazuje štábu výjev natáčet. Kameraman sklopí, ale nevypne kameru a dozvídáme se, jak si místní nepřejí, aby snímek vytvářel negativní dojem o jejich zemi. Podobným způsobem, tedy skrytou kamerou, je zachycena i byrokratická anabáze na policii, kde štáb žádá o povolení natáčet. Šéf pověřuje podřízeného, aby Čechům přidělil detektiva, jenž jim ukáže všechna možná místa s výjimkou dolů, k nimž se nesmí ani přiblížit. Smějí natáčet, jak děti hrají fotbal, ale ne jak hladovějí. Policista se překvapivě kriticky vyjadřuje k těžebnímu průmyslu a stěžuje si na sociální poměry. Posléze se filmaři od propuštěného odboráře a dělníka dozví, že policista měl pouze za úkol zjistit, co zde chtějí doopravdy natočit. Podle bývalého důlního zaměstnance to byly paradoxně odbory, kdo privatizaci nejhalasněji podporoval. Podle místního ekonoma nemůže volný trh za stávajících poměrů v Africe fungovat. Pokud se životní podmínky nezmění, zadělává si establishment na převrat, myslí si. Pouze silně zakořeněné křesťanství poskytuje určitou formu útěchy. Dopad vztahu křesťanství k světské moci na pasivitu obyvatelstva ale dokument nenaznačuje. V kostele letniční církve zbudovaném v bývalé výrobní hale se lidé modlí za nápravu důlních manažerů…

Snímek se hned od začátku mění v komickou etudu o tom, co a kde se smí točit a o obcházení všemožných omezení a zákazů. Štáb se opakovaně ocitnul na policejní stanici. Režisér si ani nemusí pomáhat ironickými inscenacemi a provokacemi, které známe z děl Michaela Moora (nebo v uměřenější formě i od tandemu Klusák-Remunda), aby vyzněly absurdní a nespravedlivé aspekty celého dění. Bystřičan reportážně a chronologicky řadí jednoduché výjevy, občas je doplní vysvětlujícím titulkem, ale jinak se jakéhokoliv komentáře zdržuje. Bezelstně a prostě pozoruje pokryteckou hru na to, jak je vše v pořádku. Dokument ukazuje, jak obtížně se lze vůbec čehokoliv dopátrat. Policista doprovázející štáb filmařům vtipně doporučuje točit nevinné záběry ve stylu Cestománie. Přiblížit se pravdivému obrazu dané země není snadné a autor tato úskalí přiznává a zahrnuje do své výpovědi.

Filmaři a následní diváci s nimi musejí číst mezi řádky, čerpat z nepřímých indicií. Čekat na přeřeknutí strážců, víceznačné prvky skryté v druhém plánu, jak ve smyslu výpovědí, tak v obraze. V tomto ohledu je Doba měděná příbuznou jak „bezelestnému“ exkursu do komunistického pekla Vítejte v KLDR!, tak zprávě o českém kapitalismu Vše pro dobro světa a Nošovic. Úzkostný strach institucí z jakéhokoliv odhalení sice tvůrcům zamezuje skutečně analyzovat, ostatně ani Doba měděná nerozkrývá, kdo a díky komu a za jakých okolností z provozu dolů profituje. Paradoxně ale tato „opatrnost“ dává kritizujícím tvůrcům za pravdu. Vedení dolů ani jednou nereagovalo na žádost autorů o setkání, jak se dozvíme z titulku.

Doba měděná se podobá snímkům z festivalu Jeden svět. Autoři ovšem nezapomínají na zobecňující rovinu díla, jinak by se jim výsledek proměnil v sice podnětný, ale pouhý žurnalistický souhrn, jehož aktuálnost se brzy vytratí. Pod aktivistickým obalem se v případě Bystřičanova titulu skrývá esej o nemožnosti dobrat se elementárních faktů a informací, „nedemokratickém“ rozměru „demokratického“ světa a nemožnosti učinit si tak vlastní názor. Ačkoli se děj odehrává v Africe, veškerá úskalí a okolnosti ve svých mechanismech a rozpačitosti připomínají i situaci v Evropě i v USA.

Epilog filmu se odehrává na půdě Evropské investiční banky, kde tvůrce promítá pořízený materiál. Zástupci banky jej obviňují z nevyváženého a neobjektivního pohledu, prý se jedná o prezentaci několika subjektivních názorů, jež neodpovídají statistikám. Vytýkají mu, že prostor nedostali zástupci dolů. Nakonec je štáb symptomaticky vyveden z banky poté, když s tiskovým mluvčím rozmlouvají o symbolice uměleckého artefaktu přítomného v hlavní hale budovy.

Doba měděná se bude zřejmě promítat pouze v „art“ kinech a na festivalech už jen kvůli středometrážní délce (52 minut). Stojí však za pozornost a snad bude v dohledné době příležitost vidět ji i na obrazovce České televize.