Muži bez křídel: válečné drama jako důkaz životaschopnosti zestátněné kinematografie?

Ve chvíli, kdy barrandovský filmový kopec opustil poslední německý zaměstnanec a filmové ateliéry se postupně v rámci zestátňování ocitly ryze v českých rukách, stáli filmaři před otázkou, co točit. Stejnou otázku poté, co se směl vrátit do řad filmových pracovníků po zproštění obvinění proti sobě vznesených, řešil i František Čáp. Filmová výroba se tak začala pozvolna opět rozbíhat a zcela logicky se v zájmu scenáristů objevila snaha zachytit ať už dramatickou, či veseloherní formou zážitky a události spjaté s právě skončenou druhou světovou válkou. Z tohoto důvodu je pochopitelné, že v prvních letech zestátněné kinematografie se postupně do distribuce dostával jeden válečný snímek za druhým, mnohdy rozdílné kvality.

Celkem tak v rozmezí let 1945–1947 bylo natočeno osm filmů s válečnou tematikou: Cikánovo partyzánské drama z posledních dnů války Hrdinové mlčí o krutosti příslušníků gestapa, Fričův až existencionálně laděný příběh Návrat domů o tom, jak se i válečný hrdina po návratu do osvobozené vlasti navzdory všeobecně panující radostné náladě může cítit ztracen a vytržen z kořenů, s Karlem Högerem v hlavní roli, Wassermannovi scenáristicky nedotažení a kvapně natočení Nadlidé, Kubáskovo líčení o statečnosti obyvatel malé vesnice na Českomoravské vrchovině, kteří se statečně brání v předjaří 1945 německým jednotkám i za cenu vlastních životů pod názvem V horách duní, další Kubáskova nevtipná komedie Velký případ, již natočil společně s Josefem Machem a která je zajímavá snad jen hereckou příležitostí pro Jaroslava Průchu, který zde dostal dokonce možnost zahrát si dvojroli statečného mlynáře i velitele Samanů, následovaná úspěšnou komedií Nikdo nic neví opět v režii Josefa Macha a konečně snad nejzdařilejší příběh z období mobilizace, Uloupená hranice Jiřího Weisse.

Ovšem vavříny sklidil, ať už doma či v zahraničí, právě snímek Františka Čápa Muži bez křídel, natočený podle stejnojmenného námětu a literárního scénáře Bohumila Štěpánka, líčící příběh čtrnáctiletého chlapce Jirky, kterému se podařilo uniknout genocidě v Lidicích a jenž se společně se svým strýcem Petrem Lomem ukrývá pod zatajenou identitou na ruzyňském letišti, kde oba muži získali práci v mechanické dílně, v níž se její přední zaměstnanci se vedle dennodenních sabotáží věnují především organizaci podzemního odboje. Příběh po kolektivní tragédii ústí i v tragédii jednotlivce: Petr Lom se ve svém hněvu chce na svou vlastní pěst pomstít za vypálení Lidic tím, že se rozhodne k sabotážní akci, při níž je ovšem odhalen místními německými dohlížiteli v čele se sudetským treuhändrem Ullmannem a za jeho hloupý kousek zaplatí životem Jirka, jemuž po odhalení jeho identity přeživšího lidické události nezbývá jiná možnost, než být popraven gestapem při tzv. pokusu o útěk. Po tomto depresivním zážitku následuje fyzická likvidace Němce Ulmanna, kterou provedou ostatní dělníci pod vedením předáka Bureše, k níž se v rámci sebeoběti přihlásí Petr Lom. Ostatní dělníci jsou však gestapem zatčeni, krutě mučeni a nakonec popraveni. Snímek uzavírá oslavná sekvence komponována jako několikanásobná expozice, zobrazující skrze symbol Rudé armády zosobněné mladou ženou opásanou náboji do samopalu a puškou v ruce, doplněna o dokumentární záběry z průběhu květnové revoluce, orámované nepříčetným pohledem umírajícího Petra Loma ve stylu fučíkovského apelu „lidé, bděte“.

Jak už bylo výše řečeno, snímek sklidil mnoho úspěchů. V Československu se režiséru Čápovi dostalo pocty v podobě Ceny země České za rok 1946. V zahraničí snímek zabodoval na historicky prvním ročníku mezinárodního filmového festivalu v Cannes, kde získal v roce svého premiérového uvedení (25. října 1946) mezinárodní cenu za film s okupační tematikou.1 Film se líbil rovněž belgickým divákům; v dubnu 1947 byl film uveden na slavnostní bruselské premiéře za přítomnosti přední belgických osobností v čele s československým vyslancem doktorem Rakšanym.2 Je otázkou, do jaké míry snímku prospělo kladné hodnocení v rozsáhle pojaté analýze otištěné v největším sovětském deníku Pravda předního sovětského režiséra Vsevoloda Pudovkina3, který tou dobou raději se zaměstnával v maďarském filmu, ale snímku se dostalo značné pozornosti rovněž v zemích Sovětského svazu.4 Ještě zajímavěji se jeví informace, že básník Vítězslav Nezval, toho času šéf filmového odboru při ministerstvu informací, s tímto snímkem spolu s dalšími demonstroval jak moskevským politikům, tak britským lordům vyspělost a schopnost existence zestátněného československého filmovnictví.5 Bylo až s podivem, že se v českém tisku objevila námitka jisté americké dopisovatelky Marie Setonové ze Chicaga, která ve svém článku Vlastní tvář čs. filmu pro list Kulturní politika napsala: „Domnívám se, že nový znárodněný filmový průmysl natáčí filmy jako Varúj či Jan Roháč z Dubé, které mohly zcela dobře natočit soukromé společnosti před válkou. Film Muži bez křídel mohl být natočen v Hollywoodu, který by byl patrně přičlenil happy end s hochem, který svírá v náručí vyvolené děvče“.6

Otázkou zůstává, zda tento úspěch byl skutečně způsoben nespornými scenáristickými a technickými kvalitami snímku, či přece jen k němu víceméně přispěla ta skutečnost, že děj příběhu je rámcově zasazen do jedné z největších tragédií, které se odehrály ve válkou zmítané Evropě.

Muži bez křídel

Režie: František Čáp

Scénář: Bohumil Štěpánek

Kamera: Jan Stallich

Střih: Jan Kohout

Hudba: Julius Kalaš

Hrají: Gustav Nezval (mechanik Petr Lom), L. H. Struna (vedoucí mechanik Bureš), Jaroslav Zrotal (mechanik Pavlík), Vladimír Hlavatý (mechanik Karas), Jan W. Speerger (mechanik Vondra), Jaroslav Seník (Zeman), Ladislav Hájek (Jirka, Lomův synovec), Karel Peyr (ředitel letiště), Jiřina Petrovická (tajemnice ředitele Jana Tomešová), Eduard Linkers (Ullmann) a další

Československo, 1946, 87 min.

Premiéra: 25. 10. 1946

 

Prameny a literatura:

Český hraný film III. 1945 – 1960. Praha: Národní filmový archiv 2001, 1. vydání.

Štábla, Zdeněk – Taussig P. (ed.): KSČ a československá kinematografie. Výbor z dokumentů z let 1945 – 1980. Praha: Čs. filmový ústav 1981, 1. vydání.

 

Kulturní politika 3, 1948, č. 15, s. 5.

č: Pudovkin o českém filmu. Mladá fronta 3, 26. 6. 1947, č. 148, s. 4.

tass: Vsevolod Pudovkin o československém filmu. Rovnost 26. 6. 1947, č. 148, s. 5.

Úspěch českého filmu v Bruselu. Filmové zpravodajství 3, 1947, č. 72 (14. 4.), s. 2.