Pár poznámek ke Křižovatce Františka Čápa

Režijní dráha Františka Čápa pokračovala i po zestátnění českého filmového průmyslu, ačkoliv v prvních měsících po osvobození Československa dosavadní vývoj v rámci různých očistných akcí ve filmovnictví nasvědčoval tomu, že Čáp již nebude nadále platným členem nově se utvářející obce filmových pracovníků. Čáp – jak uvádí historik Lukáš Kašpar – v rozmezí let 1945–1946 musel čelit obvinění z „autorství protižidovské scény ve filmu Jan Cimbura (…) a z vychvalování nacismu. (…) Revisní komise disciplinární rady SČFP (Svaz českých filmových pracovníků – pozn. V. A. Š.) potvrdila nález disciplinární rady SČFP, podle něhož Čáp se dopustil jednání příčících se národní cti českých filmových pracovníků a vyloučen byl z jakékoli činnosti ve filmovém oboru. Čáp byl s výrokem nespokojen. (…) Po konečném zproštění obvinění v roce 1946 se za pomocí šéfa filmového odboru ministerstva informací Vítězslava Nezvala mohl vrátit k práci.“1

Na podzim 1946 se dovršily snahy o centralizaci československého filmu definitivním ustanovením Českého filmového svazu, známého taktéž pod zkratkou ČEFIS v čele Lubomírem Linhartem coby ústředním ředitelem. Dosavadní zmocněnci byli nahrazeni opatřením ministra informací z 29. října 1946 náměstky pro čtyři hlavní úseky kinematografie, přičemž zásady jednotného hospodářského a organizačního vedení platily pro české země i Slovensko.2

Nové organizační uspořádání kromě ústředního ředitele přineslo vedle technických a hospodářsko-ekonomických pozic pro řízení správy filmovnictví taktéž i uměleckou organizaci, do níž se František Čáp jako zkušený filmař směl zapojit.  Mimo vlastní provozní rámec nadále stáli jednotliví umělečtí šéfové, kteří se měli na výrobní provoz napojit s výrobními skupinami až teprve v okamžiku vlastní realizace filmu, přičemž nově jmenovaní umělečtí šéfové měli podléhat přímo ústřednímu řediteli. V říjnu 1947 na základě Opatření ministra informací č. j. 82845-V/1 z 3. června 1947 v úseku dlouhého hraného filmu byla podle § 4 dekretu prezidenta republiky č. 50 sb., z 11. srpna 1945 vytvořena šestice výrobních skupin ve složení, mezi nimiž byla zahrnuta i II. skupina v čele s Františkem Čápem a produkčním Antonínem Procházkou, která fungovala až do ledna roku 1948, kdy byla nahrazena novým vedením.3

K 1. lednu 1947 filmová výroba zveřejnila v tisku historicky první výrobní plán tří složek filmové výroby.4 Plán pro dlouhý hraný film počítal s dvaceti pěti látkami, které byly dále rozděleny do sedmi kategorií podle svého žánrového zaměření. Mimo plán bylo do výroby ještě v témž roce zařazeno celkem dvanáct dalších scénářů, mezi nimi i scénář Jiřího Hrbase a Zbyška Olšovského Křižovatka, pod svým původním názvem Křižovatky osudů.5

Křižovatku režisér Čáp natáčel současně se svým dalším snímkem Bílá tma, který však  – oproti psychologicky laděné, spíše oddechové podívané, jak byla Křižovatka anotována  – vzhledem ke své obsahové závažnosti (jednalo se o partyzánské drama odehrávající se na Slovensku v závěru druhé světové války) dostal přednost v realizačním plánu filmové výroby pro druhou polovinu roku 1947.6

O čem tedy Křižovatka vyprávěla? Opět si vypomozme heslem v publikaci Český hraný film III: „V horském srubu vyhledají v prudké letní bouři úkryt tři lidé: mladá žena Kristina Prokopová, stará paní Klára Horáková a starší muž. Majitel srubu Tomáš Lukáš ani hosté se vzájemně neznají, ale všem příchozím je povědomá ozdobná hrací skříňka na cigarety ležící na stole. Nikdo z přítomných netuší, jak se kdysi prolnuly osudy jejich blízkých. Starší muž jel před časem s Klářiným synem Petrem ve vlaku. Talentovaný mladý herec Petr se během cesty dostal do kritického zdravotního stavu. Spolucestující ho proto předal na nejbližší stanici do péče jediné osoby na nástupišti, dívky Jarmily Brázdové, která Petra odvezla na statek svého otce a přivolala lékaře. Petr u Brázdových zůstal a během dlouhé léčby se do Jarmily zamiloval. Dívka se kvůli nové lásce rozešla se svým snoubencem Tomášem Lukášem. Jarmila ještě před svatbou věnovala Petrovi hrací skříňku, kterou měla právě od Tomáše. Petr však krátce po svatbě zemřel. Ovdovělou Jarmilu potkal Petrův spolucestující z vlaku a nabídl jí pomoc. Jarmila ochotného muže poprosila, aby jí přinesl z Petrovy divadelní šatny hrací skříňku. Muž jí vyhověl, ale ještě před jeho opětovným setkáním s Jarmilou projevila v hotelové hale zájem o skříňku žena, sedící se svým partnerem, architektem Karlem Prokopem, u vedlejšího stolu. Starší muž jí slíbil, že se pokusí zprostředkovat koupi. Jarmila s prodejem souhlasila a muž se pokusil dvojici najít druhý den večer na maškarním bále. Nevěděl, že v hotelu šlo o mileneckou dvojici a oslovil proto ženu v Prokopově doprovodu. Kristina Prokopová nejprve nevěděla, o co se jedná, ale když jí starší muž připomenul včerejší setkání v hotelu, pochopila z popisu „svého“ oblečení, že ji manžel podvádí s její nejlepší přítelkyní. O skříňku, která při nastalé hádce mezi manželi a milenkou spadla na zem a přestala hrát, neměl nikdo zájem. Starší muž ji vrátil tedy Jarmile, která se později setkala s Tomášem, omluvila se mu za někdejší rozchod, porouchanou skříňku mu předala a slíbila, že se setkají, až bude skříňka znovu hrát. Když bouřka ustala a návštěvníci srub opustili, Tomáš mimoděk uchopí skříňku a ozve se melodie. Po cestě z údolí přichází Jarmila.“7 Tolik příběh.

Čáp do hlavní role inženýra Lukáše obsadil již svého „kmenového“ herce Gustava Nezvala, kterému sekundovali Zdeňka Baldová, Vlasta Fabianová, Zdeněk Štěpánek, Karel Höger, Vlasta Matulová, Gustav Hilmar, Eduard Kohout, Ljuba Hermanová, Jan S. Kolár a Jiří Pravda.8 Je zajímavé, že toto obsazení vyvolalo ve filmovém tisku i poněkud rozpačitou reakci, která nevycházela ani tak z hereckých dispozic výše uvedených osobností, ale spíše byla čistě technického rázu a svou rétorikou tak osvětluje a přibližuje éru, v níž čeští filmaři hledali schůdné cesty k propojení filmového průmyslu s uměleckostí, pokoušeli se o proklamovaný nový směr a nový duch českého filmu a zároveň tak dodržovali zásadu efektivního hospodaření v rámci dvouletého hospodářského plánu, jelikož právě filmovnictví se ocitalo v letech 1945–1948 velmi často pod dozorem jednotlivých zúčastněných stran prostřednictvím  dílčích tiskových orgánů, které si osvojovaly právo a možnost kritického dohlížitele a posuzovatele nad financováním současné filmové výroby: „dnes, kdy se na jedné straně chválí objevování nových talentů a na druhé straně haní, díváme se na toto obsazení poněkud rozpačitě. Protože víme, že hercům, z nichž většina je z jednoho divadla (myšleno z Národního divadla – pozn. V. A. Š.), musely být poskytovány značné úlevy od divadelních zkoušek a nechyběly tu ani závažné závady rázu technického, které z této záležitosti vyplývaly.“9

Není známa přesná datace, kdy byla realizace filmu zastavena, ale ještě v posledních prosincových dnech si mohli čtenáři filmového časopisu Kino přečíst další reportáž z natáčení maškarní scény s připojenou poznámkou, že film počátkem roku 1948 vstoupí do kin.10

Pokud dnes pátráme po důvodech, proč i navzdory vynaloženým financím do již schváleného rozpočtu byla realizace filmu zastavena i možnost využití jiného tvůrce na postu režiséra pro dokončení snímku11, můžeme si zcela jednoduše odpovědět, že zkrátka téma se nehodilo do nově se utvářející dramaturgie postupně prosazující tzv. novou tematiku. Pro vedení Československého státního filmu bylo tak mnohem jednodušší a po Čápově blamáži s dělnickou porotou v rámci ostré výměny názorů na uměleckost jeho filmu Bílá tma, kauzy, která Čápa definitivně odstranila z českého filmu, celou produkci ukončit a dát prostě k ledu.

Je až příznačné, že pro Čápa se tak tato filmová látka stala labutí písní; Čáp se, opuštěn svým ochráncem Milošem Havlem, spojil pracovně na této realizaci se svým častým spolupracovníkem a přítelem Oldřichem Papežem, který měl na starosti vedení výroby společně se svým asistentem Josefem Holomým. Papež, stejně jako Čáp, se již nikdy nevrátil k práci pro český film. Čáp si rovněž přizval svého věrného spolupracovníka, kameramana Ferdinanda Pečenku, a část exteriérů natáčel i v paláci Lucerna, v místech, s nimiž byl v předchozích více jak deseti letech pracovně neodlučně spjat…

Zdroje fotografií:

fotografie 1 a 2: -vt-: Bouře nad kulisami. Režisér František Čáp natáčí „Křižovatku“. Kino 2, 1947, č. (24. 10.), s. 850-851.

fotografie 3: X: Ples jen pro zvané. Kino 3, 1948, č. 1 (2. 1.), s. 13.

Prameny a literatura:

Český hraný film III. 1945 – 1960. Praha: Národní filmový archiv 2001, 1. vydání.

Věstník československého filmu 2, 1947, č. 14, s. 47.

Havelka, Jiří: Kronika našeho filmu. Praha 1967.

Kašpar, Lukáš: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Propaganda, kolaborace, rezistence. Praha: Libri 2007, 1. vydání.

Štorková, Pavla: První vlna restrikcí v československém filmu po roce 1945. Diplomová práce. FF UP Olomouc 2010.

IVA: Nová tvář Vlasty Matulové. Kino 2, 1947, č. 50 (12. 12.), s. 988.

X: Ples jen pro zvané. Kino 3, 1948, č. 1 (2. 1.), s. 12-13.

Pět nových českých filmů do výroby. Filmové noviny 1, 1947, č. 29, s. 1.

Program výroby českých filmů v roce 1947. Filmové noviny, 1, 1947, č. 1, s. 8.

Stručný přehled. Jedenáct nových českých filmů. Filmové noviny 1, 1947, č. 22, s. 1.