Nové Fimfárum – do třetice (všeho dobrého?)

RECENZE – Fimfárum do třetice všeho dobrého (2011) – MAREK HOLAN –

(po technické stránce dlouhý název Fimfárum do třetice všeho dobrého si dovolím nahradit jednodušším – Fimfárum 3 – což, jak doufám, dámy prominou a pánové pochopí – pozn. autora)

http://www.ceskatelevize.cz/specialy/fimfarum/press.html

Zdá se, že Fimfárum je nevyčerpatelnou studnicí. V produkčních podmínkách české kinematografie není tak jednoduché točit jedno pokračování za druhým, přesto je nejnovější díl filmové série Fimfárum již třetí v řadě. Poetika je zachována, kongeniální mluvené slovo v podání Jana Wericha přetrvává i nadále. Tvůrci opět spojili různé animační techniky, a tak by se mohlo zdát, že vzniklo na první pohled bezproblémové a podobně kvalitní pokračování předešlých dílů. Ovšem, pouze na první pohled.

Během prvních minut snímek diváka majícího zkušenost s předchozími díly pravděpodobně mírně překvapí. Na plátně se objeví postavička reportéra a začne hovořit – avšak nikoliv hlasem Jana Wericha – ten se poprvé ozve po bezmála čtyřech pěti minutách vaty a hlušiny nejtvrdšího kalibru. Již v dílech minulých bylo obvyklé, že postavám propůjčovali své hlasy i jiní herci – ovšem převážně ve formě pouhých citoslovců či jednoduchých narážek. Avšak zařazení úvodního monologu již do vyprávěného příběhu je novum a řekl bych, že ne zcela vydařené (nehledě na to, že hlas kmenového dabéra celé trilogie, Oty Jiráka, má velmi blízko k tomu Werichovu, kdežto dabing reportéra je zcela mimo). Chyb je zde ale daleko více.

Fimfárum 3 je především dramaturgicky zcela nedotažený film. Koncepce zůstává stejná jako v předešlých dvou dílech – tvůrci opět využili zvukových nahrávek samotného autora knižní předlohy, Jana Wericha, k vytvoření svérázné a kontrastní poetiky, spojující v sobě jeho intelektualismus s okázalou vizuální stylizací. I přesto je ale Fimfárum 3 v tomto směru odlišné či spíše jinak účinkuje. Tento paradox vyvěrá daleko spíše z osobních preferencí než z měřitelných hodnot. První díl trilogie je ve všech svých složkách zcela vyrovnaný, velmi vtipný, originální a, co se týče doplnění Werichova burleskně intelektuálského a nenapodobitelného projevu a tvůrčího stylu o svéráznou animaci, také svým způsobem invenční. Dvojka za ním v lecčems pokulhává, především v momentu překvapení, nižší počet zpracovaných povídek svádí k většímu ředění, ale přesto se jedná v rámci české kinematografie (animované i hrané) o nadstandardní počin – svou okázalou hravostí, specifickou poetikou i „antivečerníčkovskou“ nekonvenčností velmi blízký např. filmu Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? Jiřího Barty. Je zde cítit poctivá snaha o dosažení kvalit předchozího dílu i radost z tvorby a atmosférou se na jedničku daří poměrně dobře navázat. Chápu, že se jedná o dojmologii spojenou s pojmy značně fluidními a exaktnosti nedosahujícími, přesto mám z Fimfára 2 takový pocit.

Pečlivá stylizace zůstává přítomna i nadále (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/fimfarum/press.html)

„Trojka“ je případ sám pro sebe. Velmi rozumně byla snížena stopáž a oproti prvnímu dílu se jedná o zkracování dosti radikální – bez pěti minut téměř o půl hodiny. Byl to krok zcela správný a logický. Postupným snižováním počtu zfilmovaných pohádek tvůrci došli z pěti až na tři, což by nemuselo nutně znamenat nic špatného. Leč naneštěstí znamená. Do očí to diváka udeří hned zkraje – první povídka Jak na Šumavě obři vyhynuli je totiž jeden velký průšvih. Devítiminutová etuda „o ničem“ je ukázkou faktu, že si tvůrci pravděpodobně neuvědomují důležitost prvního dojmu. Kromě nulové schopnosti zaujmout navíc disponuje dokonale nedokonalým spojením 3D technologie a „roztřesené kamery“ (což je další postup, který v mém osobním „žebříčku“ silně aspiruje na post nejotravnější filmové techniky posledních let – paradoxně hned vedle rovněž přítomného 3D). Obecně vzato je Fimfárum 3 snímek, při jehož případné návštěvě se vyplatí ušetřit pár korun a když už, tak jít na klasickou projekci, jelikož 3D technologie se s „fimfárovskou“ poetikou ze začátku dohaduje pro divákovy oči velmi bolestivým způsobem. První část snímku tak trpí opravdu nešťastně zvoleným technickým provedením, dějem pouze rámcovým a otřesným dramaturgickým zpracováním. Dlužno podotknout, že ve výsledku trpí i divák.

O kloboučku s pérkem sojčím aneb Král měl tři syny naštěstí celou situaci do určité míry zachraňuje. Vlasta Pospíšilová je jediným členem režijního týmu, který je přítomen na postu režiséra již od prvního dílu. Kromě větší spřízněnosti s celkovou poetikou fimfárovské trilogie je na jejím segmentu znát také dramaturgická ucelenost, scénář má daleko větší potenciál strhnout než je tomu v případě první části, a jsou přítomny také kvality skutečného krátkého filmu (nejenom filmového cvičení, jak je tomu v případě „Obrů“). V kontextu všech tří dílů se opět nejedná o absolutní špičku, přesto jsou některé vtipy opravdu vydařené a větší dramatická ucelenost je schopna vytrhnout diváka z (oprávněné) letargie. Plusem je rovněž to, že je zde záznam mluveného slova v podání Jana Wericha (nepostradatelný leitmotiv celé série) přítomen již od začátku a také daleko déle (jednotlivé segmenty mají chronologicky vzestupnou stopáž – 9, 25 a 40 minut) než v případě „Obrů“.

Vrcholem celého filmu a divácky nejvděčnější částí je Rozum a štěstí. Na prostoru 40 minut je rozehrán nejdelší příběh celé fimfárovské trilogie vůbec, což ale ve výsledku není znát, jelikož se jedná o strhující završení. Abych zmírnil výše uvedenou kritiku, musím zcela upřímně přiznat, že segment je výborně režijně zvládnutý, scénář odsýpá od začátku do konce a vůbec dává v dobrém vzpomenout na oba předešlé díly trilogie. Werichovské průpovídky a (nejen werichovské) anachronismy skutečně fungují teprve zde, jelikož druhý segment je stále ještě negativně ovlivněn dojmy z více než rozpačitého začátku. Rozum a štěstí konečně vytváří komplexní příběhovou linii a má všechny klady, které nesly i povídky z obou předcházejících Fimfár – dostatečně absurdní postavičky, burleskní, ale zároveň neurážející humor, a také výstřelky, tak typické pro poetiku celé série, které ani ve svých nejextrémnějších podobách (Rozumův počítač, Štěstí á la hippies) nevybočují a neruší.

Anachronismy vedly tvůrce až k zobrazení moderních technologií… (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/fimfarum/press.html)

… či nostalgickému zavzpomínání na dobu hippies. (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/fimfarum/press.html)

Celkově je třetí Fimfárum koncepčně nevyvážené a dramaturgicky nešťastně pojaté, což se projevuje od výběru pohádek/povídek až po jejich zpracování. Osobně mne rovněž rušila přílišná „hospodská okázalost“. Chápu, že to k českým filmům a obecně k snímkům vyzdvihujícím „pravé české hodnoty“ tak nějak patří, ale aby na mne i z pohádkových (i když pohádkových velmi svérázně) příběhů odevšad vykukovala tu plzeň, tu kořalka, tu cigárko – to už je trochu moc. Zní to možná až příliš moralisticky, a je rovněž pravdou, že předešlá Fimfára byla alkoholem též notně nasáklá. Ovšem rozdíl mezi mírou dobrého vkusu a vtipnosti v užití těchto motivů (Fimfárum a Fimfárum 2) a vyčichlou trapností (Fimfárum 3) je pro mne až příliš znatelný. Nehledě na to, že v případě dílů minulých se vždy jednalo o zcela funkční narážky. Aby bylo přesnosti učiněno opravdu za dost, segmentem, který zmíněnou výtkou jako jediný vyloženě trpí, jsou nepříliš vydaření Obři. Ale to nic nemění na faktu, že i zkažených 9 minut filmového času může vrhnout nepříznivé světlo na celý výsledek (navíc ani další části nejsou bez chyb). Ano, na výsledku jsou vidět nemalé peníze, do projektu vložené. Ano, musela to být „hodinářská“ a velmi náročná práce (i s postprodukcí se doba natáčení blíží 3 rokům – viz presskit na stránkách http://www.ceskatelevize.cz/specialy/fimfarum/press.html). Nemohu se přesto ubránit dojmu, že 1) geniální jedničku, resp. moment překvapení již nelze předstihnout a trojka se k tomu neblíží ani zdaleka, 2) poctivé snahy dvojky zde není dosaženo ani omylem, 3) seriózně navázat na úspěšný a kvalitní projekt je daleko těžší než se pouze na úspěšné vlně vézt (aktuální podbízivost 3D technologie tento dojem „vytěžitcosedánežbudepozdě“ moc nevylepšuje, ba naopak).

S přihlédnutím k Werichově předloze zbývá ještě šest pohádek/povídek nezfilmovaných – a já, vzhledem k sestupné tendenci, pouze doufám, že ona „třetice všeho dobrého“ (i zlého, dlužno podotknout) bude tvůrcům stačit a prokážou Janu Werichovi dostatek slušnosti a nebudou jeho odkaz ždímat i nadále. To by totiž případný čtvrtý díl mohl nést podobně poetický (ale na poli současného animovaného filmu ne zcela originální) doplněk – zvonec a konec.

Kdo pil, umřel… // …kdo nepil, ten umřel taky… // …a nejvíc se vždycky chlastá u filmu. (http://www.ceskatelevize.cz/specialy/fimfarum/press.html)

FIMFÁRUM DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO

ČR, 2011, 75 min.

Premiéra v ČR: 10. 2. 2011 (BIOSCOP)

Námět: na motivy pohádkové knihy Jana Wericha Fimfárum

Účinkují: Jan Werich,Ota Jirák, Jiří Macháček, Miroslav Krobot, Roman Říčař, Miroslav Vladyka

JAK NA ŠUMAVĚ OBŘI VYHYNULI

Režie: Kristina Dufková

Scénář: Martin Vandas, Kristina Dufková

Výtvarník: Denisa Grimmová Abrhámová

Animátor: David Filcík, Pavel Pachta, Jan Smrčka, Alfons Mensdorff-Pouilly

Kamera: Hubert Hesoun, Zdeněk Pospíšil

Střih: Pavel Hrdlička

Hudba: Karel Holas

 

O KLOBOUČKU S PÉRKEM SOJČÍM ANEB KRÁL MĚL TŘI SYNY

Režie: Vlasta Pospíšilová

Scénář: Jiří Kubíček

Výtvarník: Petr Poš

Animátor: David Súkup, Lenka Křížová, Fáňa Váša

Kamera: Hubert Hesoun, Jaroslav Fišer, David Cysař

Střih: Bohdan Buďárek

Hudba: Karel Holas

ROZUM A ŠTĚSTÍ

Režie: David Súkup

Scénář: Jiří Kubíček

Výtvarník: Patricie Ortiz Martínez (Španělsko)

Animátor: David Filcík, Pavel Pachta, Alfons Mensdorff-Pouilly, Jan Smrčka

Kamera: Hubert Hesoun, Zdeněk Pospíšil

Střih: Adéla Špaljová

Hudba: Vladimír Merta

<!–[if gte mso 9]> Normal 0 21 false false false CS X-NONE X-NONE MicrosoftInternetExplorer4 <![endif]–><!–[if gte mso 9]> <![endif]–> <!–[endif]–>