Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » O svatém Uxbalovi

O svatém Uxbalovi

O svatém Uxbalovi
RECENZE: Biutiful (režie: Alejandro González Iñárritu, 2010) – JANA JEDLIČKOVÁ


Je tomu už několik měsíců, co vtrhl do českých kin nový snímek mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua. U některých filmů a tvůrců ale není nikdy pozdě na reflexi. Obzvláště, pokud se jedná o díla z toho či onoho důvodu netrpělivě očekávaná.

Hned na začátku by se hodilo podotknout a upozornit, že patřím mezi ty autory a autorky, kteří nepovažují recenzi, nedej bože kritiku, za svoji doménu. Dílem proto, že si nedovedu představit, že by zrovna můj názor na daný projekt někoho zajímal, dílem proto, že se nikdy nedokážu zcela jednoznačně rozhodnout, jestli je film dobrý, či špatný (i na tom nejhorším počinu se vždycky dá najít něco aspoň trochu pozitivního a naopak), dílem proto, že se obvykle s většinou ostatních recenzentů a recenzentek na hodnocení snímku neshodnu. O to větší bývá někdy překvapení, když ke shodě dojde. Takovým příkladem je bohužel i Biutiful, srdceryvný snímek o nebohém a na smrt nemocném Uxbalovi (Javier Bardem), který sice využívá uprchlíky z Afriky a Asie, ale naštěstí má dostatek špinavých peněz, aby si vykoupil duši a zajistil cestu do zasněženého pyrenejského ráje.

Alejandro González Iñárritu patří k režisérům, jejichž tvorba je mi důvěrně známá a blízká. Zcela jistě i z tohoto důvodu je pro mě Biutiful drobným rozčarováním. Jak režisér sám několikrát konstatoval v četných rozhovorech, Biutiful rozhodně není pokračovatelem tzv. trilogie smrti (Amores Perros, 21 gramů, Babel). A ačkoli je zjevné, že se jedná právě o snímek tohoto Mexičana (stylové a tematické podobnosti s předešlými filmy nelze přehlédnout), jako by se z něj zároveň cosi iñárrituovského vytratilo. Narativní hrátky až na zarámování snímku absentují, herecké výkony jsou skvělé, ale v některých případech těžko uvěřitelné, příběh se potácí někde mezi apelem na dobročinnost a soucit s nuznými uprchlíky ze Třetího světa, obrazem života španělské spodiny a dojemným loučením se sympatickým chlapíkem, otcem od rodiny, který má zlé sny poté, co vinou jeho spořivosti umře skupinka Číňanů. Ne, že by fabule nebyla zajímavá a zajímavě zpracovaná, ale evidentní snaha postihnout globálně dnešní Španělsko a lidi, kteří ho ztělesňují (potažmo celou naši západní společnost), tu jaksi vyprchala do prázdna. Někdy je méně přece jen více.

Vraťme se ale na začátek. Hlavním hrdinou Biutiful je Uxbal, ztvárněný Javierem Bardemem. Muž činu, který si zajišťuje živobytí kšeftováním s levnou pracovní silou z Asie a Afriky. Na rozdíl od svých obchodních partnerů ale tyto novodobé otroky svým osobitým způsobem chrání, dává na ně pozor a dokonce jim i tu a tam zajistí ohřívače, jídlo nebo bydlení. Uxbal je odborář tělem i duší. Jeho životem není ale pouze práce, o volných chvílích se stará o své dvě děti. Se starším děvčetem pilně vypracovává domácí úkoly z angličtiny (ve stylu „beautiful [biutiful] se přece píše přesně tak, jak se to vyslovuje“), mladšího chlapce ochraňuje před maniodepresivní matkou. Před spaním si po dlouhém dni těžké práce najde chvilku na pozorování můr na zvlhlých stěnách zchátralého bytu. A ještě dvě drobné poznámky. Umírá na rakovinu a vidí mrtvé lidi.

Iñárritu se naštěstí nesnaží o sequel Šestého smyslu (The Sixth Sense, 1999) M. Night Shyamalana, i když více rozpracovat právě tuto narativní linii, která je v Biutiful značně upozaděna, by dost možná snímku prospělo (a zároveň ho posunulo do zcela jiné polohy). S duchy zemřelých lidí Uxbal komunikuje, aby upokojil pozůstalé, samozřejmě za peníze. Ve druhé polovině filmu jich režisér celkem zdařile využívá k vizualizaci duševního stavu hrdiny a k posouvání děje skrze obraz. Není tedy nutný sáhodlouhý dialog či monolog, který by vysvětloval, proč se Uxbal chová tak či onak. Takováto úspornost zejména v závěrečné sekvenci snímku jenom prospívá.

Abych ale nezůstala pouze u výčtu, dle mého názoru nezdařených elementů, Biutiful má i své nesporné klady. I když trochu křečovitě a, zdá se mi, v některých případech i prvoplánově a čistě pro efekt, Iñarritu reflektuje životní podmínky afrických a asijských uprchlíků žijících ve zcela nedostačujících podmínkách – sklepech, slumech nebo polorozpadlých bytech kdesi na předměstí. Jejich snem je spokojený život, na oplátku ale dostávají pouze příležitost otročit. Jednou z vůbec nejzdařilejších scén filmu je zátah na pouliční ilegální obchodníky, kteří krom jiného prodávají drogy (ač byli předem varováni Uxbalem). Sekvence je i díky kameře Rodriga Prieta velice dynamická; navíc chladné, do modra laděné barvy, jež se vyskytují v celém snímku, podporují atmosféru beznaděje, nezájmu a odcizení. Akce brutálního násilí policie na postavách, které jsou nám předkládány jako sympatické (koneckonců jsou to zoufalí ale pracovití živitelé rodin, otcové a manželé) je herecky ztvárněna nadmíru přesvědčivě – ovšem do chvíle, než zasáhne Uxbal. Druhým nejzdařilejším momentem je scéna nalezení mrtvých Číňanů. Ne, že by tu Bardem nějak vynikal nad ostatními herci nebo že by snad byla výjimečná stylově, ale jednoduše proto, že je jakýmsi vytržením z letargie, do které vás snímek bez varování zavede. Scéna působí jako šlehnutí bičem, které vás okamžitě probere (zčásti i kvůli naléhavému hudebnímu doprovodu) a dá najevo, že film ještě zdaleka neskončil. Škoda jen, že po tomto třesku se opět navrací ona letargie. Žádné zvraty se nechystají, bezmoc a neodvratitelnost osudu není nijak zvlášť zdůrazněna. Zůstává jen dokonalý Uxbal, novodobý Robin Hood, který na pomyslných bohatých – chudých vydělá, chudým rozdá drobné a zbytek si schová do ponožky. Je to bohužel on, kdo je v celém filmu nejméně uvěřitelnou postavou.

Osobně se domnívám, že špatný film je takový, který ve vás nevyvolá žádnou reakci, k ničemu vás nepodnítí, nemáte snahu o něm přemýšlet, po odchodu z kina na něj zapomenete, zkrátka je vám lhostejný. K Iñárrituově trilogii smrti se vracím poměrně často a ještě častěji o ní přemýšlím. Prostě mi uvízla v hlavě. Obávám se ale, že Biutiful bude zcela jiný případ.

 

Biutiful

Režie: Alejandro González Iñárritu

Scénář: Alejandro González Iñárritu, Armando Bo, Nicolás Giacobone

Kamera: Rodrigo Prieto

Hudba: Gustavo Santaolalla

Střih: Stephen Mirrione

Hrají: Javier Bardem (Uxbal), Maricel Álvarez (Maramba), Hanaa Bouchaib (Ana), Guillermo Estrella (Mateo), Eduard Fernández (Tito), Cheikh Ndiaye (Ekweme), Diaryatou Daff (Ige), Cheng Tai Shen (Hai), Luo Jin (Liwei) ad.

Španělsko/Mexiko 2010, 148 min.

Premiéra ČR 3. února 2011, H.C.E.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 77

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru