Opravdu krvavý porod

RECENZE: Twilight sága: Rozbřesk – 1. část (režie: Bill Condon, 2011) – NIKOL ŠUSTROVÁ – 

Ač se to mnohdy fanoušků Twilight ságy dotkne, je víc než očividné, že upířina Stephenie Meyer dosáhla svého úspěchu primárně díky dobrému načasování a zaměření. Teenage dívky nemají co číst: červená knihovna je pro ně příliš horká, příběhy Správné pětky příliš dětské, Harry Potter málo romantický. Potom přijde na scénu nemotorná smrtelnice Bella s neskutečně nízkým sebevědomím, o kterou se přetahuje třpytící se vegetariánský upír Edward a horkokrevný vlkodlak Jacob a ženské čtenářky se proberou z knižní letargie. Stephenie Meyer si mne ruce, nakladatelé si mnou ruce, spisovatelé žhaví pera a píšou o vlkodlacích, upírech a čarodějnicích, aby stihli ukrojit alespoň kus z výdělečného dortu fantasy romancí pro dívky. A na vrcholu pyramidy stojí samozřejmě filmové studio. To ono přivede postavy k životu. To ono má největší eso v rukávu.

A zatímco knihkupectví lákají na romanticko-hororovou dojemnou upíří ságu určenou zejména teenage dívkám, filmové studio Summit Entertainment láká na dobrodružné fantasy drama s prvky thrilleru a romance. Žánrový hybrid jako by tak měl v zásobě pro každého něco – dívky, chlapci, ženy, muži, maminky i tatínkové si mohou sednout do sedaček a užít si lehce děsivý, ale jinak příjemný romantický film. Nebo ne?

Dosavadní filmová zpracování knižních předloh mělo na svědomí trio režisérů, z nichž každý měl za sebou nějaký ten filmový přešlap a filmový úspěch. Catherine Hardwicke stála za zrodem Legend z Dogtownu (2005), ke Stmívání (2008) se ale dostala především díky teenage dramatu Třináctka (2003). Nutno podotknout, že Stmívání ji zřejmě doopravdy zasáhlo, neboť její Červená karkulka (2011) jde v podobných stopách. Nový měsíc (2009) vzal do rukou Chris Weitz, režisér filmů Prci, prci, prcičky (1999) a Zlatého kompasu (2007). Zřejmě ona kombinace erotického a fantastického jej předurčila k režírování druhého dílu. Třetí film připadl Davidu Sladeovi – ten měl za sebou úspěšný upírský počin 30 dní dlouhá noc (2007), jehož fanoušci nad Zatměním nadšením příliš neplesali, příznivci Twilight ságy však odcházeli (opět) spokojeni. A aby se dostálo heslu „co film, to nový režisér“ (mimochodem právě střídání režisérů bývá častou debatou na internetových fórech), pod Rozbřesk se podepsal Bill Condon.

Stejně jako předchozí režiséři, i Bill Condon se pravděpodobně snažil. Koneckonců má za sebou práci na dvou úspěšných seriálech, třech filmech a několika televizních produkcích. Není mu cizí drama, sci-fi, komedie, thriller ani horror. A dokonce obdržel Oscara za scénář k filmu Bohové a monstra (1998). Ale nakonec nic z toho není důležité. V případě upírské mega ságy totiž za vším stojí urputná snaha o komerční úspěch. Bill Condon proto (z vlastní iniciativy, nebo na pobídnutí studia?) na Facebooku píše, jak se i z něj stal fanoušek Stephenie Meyer, jak jsou ve studiu jako jedna velká rodina a jak emotivní, hluboký a promyšlený svět Stephenie Meyer ve svých knihách vykreslila:

„…Rozbřesk jsem četl dvakrát, filmy Catherine a Chrise jsem viděl každý dvakrát až třikrát, v autě poslouchám neustále všechny filmové soundtracky, listuju Catherininým zápisníkem, koupil jsem si knižního průvodce Marka Cotta Vaza a dokonce první díl grafického románu Stmívání­…“1

Bill Condon to vzal z dobré strany, koneckonců upíří sága je především rodinná záležitost a v takovém případě je potřeba zapadnout do rodiny a nevystrkovat růžky. Dívky v tričkách „team Jacob“ a „team Edward“ se spolu sice dohadují o tom, který „muž“ má větší svaly, ale nakonec jsou to všechno kamarádky. Jde jim hlavně o to, aby na plátně byly ty emoce, které prožívají, když čtou knížky – a protože celá literární sága je vlastně založená jen na prožitcích hlavní hrdinky, musí se v takovém duchu nést i filmový scénář. Za ním stojí Melissa Rosenberg. Napůl producentka, napůl scénáristka především televizních počinů (a ano, filmu Let’s Dance) na základě románů Stephenie Meyer vykresluje svět založený na třech hlavních problémech „Bella miluje Edwarda, Edward miluje Bellu, ale bojí se, že jí ublíží, a Jacob miluje Bellu a nenávidí Edwarda.“ To všechno v úhledném balení a s nějakou tou vedlejší akční zápletkou navíc přinesly předchozí tři filmy. Rozbřesk už je v ději rádoby o trochu dál. I když si užijete scén, kdy Jacob okatě nesnáší Edwarda, především budete prožívat o stupeň dospělejší drama Belly. Ale vezměme to popořadě.

Děj první části Rozbřesku lze shrnout do několika vět: Bella se vdává, prožívá líbánky, otěhotní po první souloži, čeká upírské dítě, které ji požírá zevnitř, všichni se o ni bojí, ale ona se samozřejmě rozhodne dítě si nechat, i kdyby měla zemřít. Nakonec přijde krutý porod, krutá přeměna v upíra a – konec. Přijde vám to na snímek o 116 minutách málo akční? Máte pravdu. Dvě hodiny sledovat zdlouhavou svatbu, líbánky a umírající Bellu je prostě nudné. Fakt, že na druhé straně lesa se klepe banda vlkodlaků, která chce rozsápat nádherný klan Cullenových, kteří porušili jakousi smlouvu, je ona vedlejší akční linka, která má diváka občas probrat z letargie, do níž konstantně upadá. Bohužel nefunguje tím stylem, jakým by dle scénáře zřejmě fungovat měla. Ani chvíli nebudete mít pocit, že by se upírům mohlo něco stát nebo že by snad Jacob přešel na druhou stranu. Všechno je přesně nalinkované a ubírá se to šnečím tempem kupředu. Na svatbu přijede maminka, tatínek, tetička, dědeček, babička, strýček, neteře, bratranci z druhého kolena, paní od vedle – a všichni budou sledovat nádhernou Bellu, kterak se ubírá k oltáři. Ta si bude ve frontálních blízkých záběrech poděšeně kousat spodní ret a dávat tak najevo svůj strach z nadcházejícího svatebního obřadu. Ovšem zoufalá snaha herečky přenést k divákovi její emoce se zadrhne někde mezi kamerou a jejím obličejem. V takovou chvíli si bohužel vybavíte nechvalně známý text obíhající internet „Kristen Stewart – 18 filmů –1 výraz tváře“ a další půlhodinu se ho nebudete moct zbavit.

Vyděšená Bella se promění v o trochu sebevědomější Bellu, jakmile uvidí svého vysněného upíra. Bohužel její noční můra (a taktéž jediná trochu umělecky zpracovaná scéna) se nevyplní, a tak se namísto krve a mrtvol odříkají nesmrtelné sliby a pohádka bude pokračovat zlovolným tempem dál. Pravdou ovšem zůstává, že na svatbě má divák alespoň možnost sledovat přehnanou výzdobu a stylizaci, se kterou si filmaři vyhráli. Šaty Belly, jejíž repliky se teď na internetu prodávají za těžké peníze, lavice vyřezané z polystyrenových kmenů obřích stromů, které upíři hrdinně nosí pod rameny, to všechno jsou úsměvné okamžiky, které jsou dávkovány takovým tempem, aby si je divák stihl pořádně prožít. Fanynky budou plesat. Vy ne.

Zatímco ony se budou rozplývat nad třímetrovým dortem a rychle si budou do paměti ukládat, jak přesně vypadal, zbytek osazenstva sálu začne za zvuků příjemné hudby klimbat… A tady se naplno začne projevovat neduh posledního dílu ságy – hudba. Po vzoru úspěšných soundtracků předchozích filmů se heslem Rozbřesku očividně stalo „hudba to oživí, hudba tomu dodá říz, hudbou se nedá nic zkazit“. Když Bella brečí, když Bella rodí, když Bella jede do Ria, když se Edward baví s Jacobem, když se řeší dramata – hudba je neustále tady, někde v pozadí, někde v podkresu a rozhodně vás nehodlá opustit. Snaha dodat atmosféru skrze rozněžnělé či naopak drsné tóny vyšla naprázdno. Až budete sál opouštět, budete si pravděpodobně pamatovat pouze píseň „Flyless bird, American mouth“, a to nejspíš jenom proto, že už jste ji slyšeli ve Stmívání.

Dalším obřím neduhem Rozbřesku jsou vedle soundtracku scény, které nechtěně vyznívají komicky. Ony už ale i na papíře dostávaly takový úsměvný ráz a snaha filmařů zachytit je s vážnou tváří by se měla přinejmenším ocenit. Peří poletující kolem Belly, která si právě poprvé pořádně užila, vypadá celkem esteticky, ovšem první dojem zničí celek zabírající celou ložnici – nebo spíš to, co z ní zbylo. Scéna s krvavým drinkem servírovaným v kelímku s brčkem musí nutně pobavit každého, kdo alespoň jednou v životě navštívil fastfood. Stejně tak úsměvná je scéna, ve které děsiví vlkodlaci rozmlouvají telepatickými myšlenkami. Rozzuřené myšlenky o tom, kdo se komu podřizuje, doprovází opět hudba, drsné vrčení a počítačoví vlci. A jako jednohubka nakonec přijde pozitivně vykreslená pedofilní scéna. Tvůrci se sice tak trochu úchylnou myšlenku Stephenie Meyer pokusili zachránit záběry na starší a starší dívku, ale když se Jacob ve zpomaleném záběru zahledí novorozenému dítěti s hlubokou láskou do očí, stejně v tom cítíte něco, co jde proti (nejspíš příliš úzkoprsé) mysli normálně uvažujícího člověka.

V posledních minutách filmu budete zažívat lehké fiasko scenáristů, kteří nevěděli, kam dřív s kamerou. Prožívat radost nad narozeným dítětem, strach nad možným úmrtím Belly, Jacobovo rozhořčení nebo vlkodlačí útok? Od všeho trochu, ale tak, aby to působilo dostatečně nelogicky. Tak se Rosalie bude pohupovat v křesle a Edward kdesi ve vedlejší místnosti dobrých dvacet minut oživovat Bellu. A vy se budete moci připravovat na závěrečnou scénu. Ovšem – dobrá rada na závěr – pokud vydržíte zůstat v sále a vstřebávat ten neskutečný filmový zážitek, čeká vás perlička v podobě krátkého klipu z Itálie. Ano, správně, Volturiovi vám poví, co si o tom všem myslí oni. A možná právě výrok toho vlevo shrne vaše pocity nejdokonaleji. „Yeah, it means it’s over.“

The Twilight Saga: Breaking Dawn – Part 1

Režie: Bill Condon

Scénář: Melissa Rosenberg (podle románu Stephenie Meyer)

Kamera: Guillermo Navarro

Hudba: Carter Burwell

Střih: Virginia Katz  

Hrají: Kristen Stewart, Robert Pattinson, Taylor Lautner, Nikki Reed, Billy Burke, Ashley Greene a dašlí

USA, 2011, 116 min.

Česká premiéra: 17. listopadu 2011 (Bontonfilm)