Počátky filmové výroby v českých zemích za Rakouska-Uherska

Filmová výroba zaujímala v kinematografii českých zemí před začátkem první světové války zcela marginální pozici. Přestože území Čech a Moravy bylo jednou z nejrozvinutějších částí habsburské monarchie,1 nacházela se zde filmová produkce stále v „embryonálním“ stádiu vývoje. Jako jeden z důvodů jejího opožďování za ostatními evropskými kinematografiemi lze označit to, že se pouze asi čtvrtina až třetina kapitálu investovaného do podnikání na českém území nacházela v rukou českých podnikatelů, a vzhledem k národnostní skladbě společnosti neúměrně velký podíl tak připadal především na podnikatele německé a židovské národnosti. Kromě toho se jedním z výrazných problémů stalo odvádění českého kapitálu do zahraničí. Vinu na tom nesly banky či podniky napojené na koncernové centrály ve Vídni a Budapešti a výnosy ze šlechtických statků. Celkově se v českých zemích nacházelo 35,5 % obyvatel Předlitavska, jež odváděli do státního rozpočtu 34,4 % přímých daní2 a dokonce 63,2 % spotřebních. Čeští podnikatelé tak nedisponovali dostatečnými prostředky pro zavedení systematické filmové výroby a zároveň je odrazovala riskantnost takové investice.3

Oproti výrobě se síť kin na českém území rozvíjela mnohem životněji pravděpodobně i proto, že zařízení a provoz kina nevyžadoval nahromadit tolik kapitálu a riziko finanční ztráty nebylo tak vysoké. Roku 1913 z 833 kin, jež se nacházela v celém Rakousku-Uhersku, připadlo na české země 277 (170 v Čechách, 62 na Moravě, 25 ve Slezsku). S přihlédnutím k počtu obyvatel pak v průměru na jedno kino v českých zemích připadlo 39 758 obyvatel (v Praze 15 820) oproti 101 616 obyvatelům na jedno kino v celém Předlitavsku. Tehdejší české země sice disponovaly nejhustší sítí kin v Rakousku-Uhersku, ovšem v průměru na jedno rakouské kino připadlo více sedadel než na české.4

Při porovnání s objemem domácí produkce musely na programech kin dominovat snímky vyrobené v zahraničí a dovezené do českých zemí. Léta před počátkem první světové války patřila především francouzské společnosti Pathé. Tato firma v tehdejším Rakousku-Uhersku zakládala vlastní „pathékina“, která vedla a zásobovala pomocí vlastní vídeňské filiálky, spravované obchodním zástupcem Robertem Müllerem. Po roce 1909 se do českých zemí prostřednictvím půjčovny založené Svazem rakouských majitelů kinematografů postupně začaly dostávat i francouzské snímky jiných společností. Dále pak na český trh pronikala i kinematografie italská, ruská, německá, dánská a americká.5

Distribuce filmů v počátcích kinematografie probíhala přímým prodejem filmů biografům, až koncem prvního desetiletí 20. století ji nahradilo půjčování. V Rakousku-Uhersku se stalo půjčování dominantní obchodní praxí v letech 1908-1909, avšak první půjčovny vznikly již mezi roky 1906-1907.6 První půjčovna v českých zemích vznikla až o tři roky později v Praze a brzy ji následovaly další půjčovny zakládané nejčastěji při některých kinech (např. u Ponrepova biografu nebo při kinu Illusion Františka Tichého). České půjčovny ale disponovaly pouze omezeným distribučním právem a snímky musely nakupovat od vídeňských podniků.7 Všechny proto závisely na vazbách s vídeňským obchodem, což se pro ně ukázalo jako nevýhodné. Rakouské půjčovny nakupovaly samy z produkce zahraničních továren. Českým pak pro distribuci uvolnily jen tituly považované za méně atraktivní, a snímky, u nichž předpokládaly větší zisk, dostávaly do kin v českých zemích prostřednictvím svých vlastních filiálek, čímž se situace ve filmovém obchodu prakticky podobala celkové hospodářské situaci a obchodním vztahům v Rakousku-Uhersku.8 Lido-bio, jediná česká půjčovna, jež mohla konkurovat filiálkám zahraničních firem, protože disponovala promítacími monopoly pro všechny české země, vznikla až roku 1913.9

Na českém území před počátkem první světové války vznikly tři výrobny natáčející hrané snímky.10 Základy té nejstarší položil v březnu roku 1910 Antonín Pech, původem fotograf z Českých Budějovic. Jeho První pražská výroba kinematografických obrazů, sídlící na Riegrově nábřeží číslo 20 v Praze II., se dle inzerátů uveřejňovaných od ledna do června roku 1911 v měsíčníku Český kinematograf měla věnovat „zhotovování kinematografických obrazů, časových a scénovaných“ (hraných i nonfikčních snímků),11 zajišťovat další fotografické služby související s kinematografií, dodávat vybavení kin a provozovat půjčovnu. Dostupné prameny se o ní již dále nezmiňují.

Jméno Antonína Pecha ale figuruje ve vedení společnosti Kinofa, vzniklé v květnu 1911 a sídlící na stejné adrese jako První pražská výroba kinematografických obrazů. Zakladateli Kinofy se stali kavárník Josef Kejř, Antonín Pech, majitelé železářství Vladimír a Ladislav Rottovi, profesor české techniky Karel Novák a další.12 Během své existence společnost realizovala přibližně 200 filmů,13 z toho jedenáct hraných snímků. Některé podle dochovaných obsahů získaly inspiraci v zahraničních vzorech. Čtyřdílný seriál krátkých grotesek s postavou Rudiho, v němž si zahrál, napsal k němu scénář a sám ho i režíroval Emil Artur Longen, využil jako předlohu grotesky francouzského komika Maxe Lindera, zatímco snímek Sokové se inspiroval americkými westerny.14 Kromě hraných snímků vyrobila Kinofa například i dokumentární VI. všesokolský slet (1912) a Svatojánské proudy (1913). Oba se dočkaly úspěšného přijetí, první z nich se podařilo prodat celkem do 26 států a druhý získal první cenu na mezinárodní fotografické a filmové výstavě ve Vídni.15

V květnu 1911 otevřel František Tichý společně se švagrem Aloisem Jalovcem kino Illusion.16 Zaměřili se především na natáčení aktualit, jež pak uváděli ve dvou kinech Františka Tichého, Illusion a Louvre.17

Poslední ze tří předválečných výroben, ASUM, založili roku 1912 manželé Andula Sedláčková a Max Urban, z jejichž iniciál se skládal název společnosti. Právě díky úspěchu jejich filmů se zástupci Illusionu rozhodli přikročit i k natáčení hraných snímků, kterých dokončili pět.18

Dvě rozdílné obchodní strategie představují příklady ASUMu a Illusionu. ASUM sázel ve svém souboru na profesionální divadelní herce v čele s Andulou Sedláčkovou a pro své filmy si zařídil malý ateliér v podkroví paláce Pasáž na Václavském náměstí.19 Na rozdíl od toho Kinofa pracovala, až na výjimečné využívání bývalého fotoateliéru v Lucerně,20 v exteriérech, ale při obsazování svých filmů spoléhala především na profesionální herce. Mezi ně patřily tehdy poměrně známé osobnosti, jako například již zmíněný kabaretiér Emil Artur Longen. Kromě něho se ve filmech Kinofy objevil i bavič a humorista Josef Šváb-Malostranský či divadelní herec Otto Zahrádka.21 Luboš Bartošek tvrdí, že vedení Kinofy údajně mělo i vyjednávat s Národním divadlem o uvolnění předních herců a poskytnutí rekvizit a kostýmů, nakonec k tomu ale nedošlo.22

Illusion stavěl divadelní dekorace buď na dvorku před biografem, nebo přímo v sále kina Illusion.23 Dvě kina Františka Tichého, v nichž Illusion uváděl vlastní snímky, pomáhala snadněji získat zpět výrobní náklady, zároveň Illusion disponoval laboratoří na zpracování natočeného materiálu. Soudobá česká tvorba soustředila především na veselohry.24 Po stránce námětové se ale dostupné zdroje nezmiňují o výraznější specifičnosti soudobé české produkce25 a jejím vlivu na úspěch u publika.

Jedním z pokusů pozvednout celkově nízkou uměleckou hodnotu soudobé filmové produkce byla iniciativa Kurta Pinthuse (dramaturg Maxe Reinhardta), na jehož výzvu začali někteří spisovatelé psát scénáře. Výsledkem jejich snahy se stalo šestnáct textů uveřejněných ve sbírce Das Kinobuch (1914). Přístup zúčastněných spisovatelů se vyznačoval víceméně skeptickým hodnocením filmu, což se odrazilo i na jejich scenáristických pokusech, které měly téměř nulovou šanci na vlastní realizaci. Přestože sborník nevznikal v českých zemích, uveřejnili v něm své práce i tři pražští literáti – František Langer a německy píšící Otto Pick a Max Brod. Podle předlohy prvního jmenovaného nakonec vznikl Noční děs (1914), vyrobený ASUMem.26

V československé kinematografii na rozdíl od americké spočívaly na kameramanovi všechny úkoly a rozhodovací pravomoci spojené s realizací filmu pouze v případě nonfikčních snímků, na realizaci prvních hraných27 se výraznou měrou podílel tehdy populární komik Josef Šváb-Malostranský s architektem Janem Kříženeckým. V prvním desetiletí 20. století vzniklo pouze několik krátkých nehraných (všechny v režii Jana Kříženeckého). S oživením filmové výroby v 10. letech se situace začíná jevit složitější. Spoluvlastník Illusionu Alois Jalovec stál za kamerou všech pěti hraných snímků, ale není možné přesně určit, jakou měl rozhodovací pravomoc při samotném natáčení. U Kinofy se na natáčení všech snímků s výjimkou Fausta (1913) podílel za kamerou nebo jako režisér Antonín Pech, včetně série grotesek s Rudim.28 U ASUMu pak měli celý produkční proces pod kontrolou jeho vlastníci29 – Max Urban a Andula Sedláčková.30

Výrobci v českých zemích v tehdejší době celkem problematicky prosazovali své snímky do kin, a to z více důvodů. Pouze Illusion vlastnil půjčovnu, ASUM i Kinofa obtížněji dostávaly své snímky do distribuce a musely je prodávat půjčovnám k další distribuci. Podle Zdeňka Štábly se je snažily prodat i přímo majitelům biografů, jako se tomu dělo v éře před vznikem půjčoven. Tím by se ale stávaly pro kina české snímky dražšími, než kdyby si program půjčily. Tuto obchodní strategii kromě Zdeňka Štábly potvrzují inzeráty uveřejněné roku 1913 v časopise Kino. Společnost Projektor zde nabízí půjčování nebo prodej31 filmů, inzerát podobného znění si podala i firma Kinocentrála. Některá kina pravděpodobně disponovala vlastní filmotékou, což vyplývá z inzerátu „Smíchovského Kina na Knížecí“, které nabízelo prodej nebo zapůjčení snímku Sokolský slet 1912.

Čeští filmaři museli rovněž počítat s mnohem menším počtem kin pro amortizaci výrobních nákladů a vytvoření zisku než společnosti, jejichž snímky se do českých zemí dovážely. Základní problém spočíval v tom, že přibližně dvě třetiny kin se nacházely v rukou německých majitelů orientovaných na atraktivnější zahraniční výrobu. Nezájem o české snímky dle Štábly údajně prokazovaly i vídeňské půjčovny,32 které odmítáním jejich nákupu omezovaly exploatační možnosti na několik málo pražských kin.33

Text je částí bakalářské diplomové práce Michala Večeři – Rozvoj filmové výroby v českých zemích v devadesátých letech a na počátku let dvacátých. FF MU, Ústav filmu a audiovizuální kultury: Brno 2010.

Literatura

ABEL, Richard (ed.) (2005): Encyclopedia of an Early Cinema. Abingdon: Routledge.

BARTOŠEK, Luboš (1985): Náš film. Praha: Mladá fronta.

BROŽ, Jaroslav & FRÍDA, Myrtil (1959): Historie československého filmu v obrazech 1898 – 1930. Praha: Orbis.

HAVELKA, Jiří (1967): Kronika našeho filmu. Praha: Ústřední ředitelství ČSF – Filmový ústav.

OPĚLA, Vladimír (1995): Český hraný film I. 1898-1930. Praha: Národní filmový archiv.

PRŮCHA, Václav (2004): Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918-1992 1. díl, období 1918-1945. Brno: Doplněk.

SMRŽ, Karel (1933): Dějiny filmu. Praha: Družstevní práce.

ŠTÁBLA, Zdeněk (1988): Data a fakta z dějin čs. kinematografie I. Praha: Československý filmový ústav.

ŠTÁBLA, Zdeněk (1992): Vývoj filmového obchodu za Rakouska-Uherska a Československé republiky (1906-1939). In: KLIMEŠ, Ivan (ed.): Filmový sborník historický III. Praha: Český filmový ústav.

THOMPSON, Kristin (1985): Exporting Entertainment, America in the World Film Market 1904-1937. Londýn: British Film Institute.

– . Kinofa. Důkaz p. Lukavskému, že Kinofa „nic nedělá“. Kino 1, 1913, č. 4 (24. 10.), s. 11.

– . „Kinofa“ výroba kinematografických obrazů. Český kinematograf 1, 1913, č. 7 (23. 7.), s. 111a .

– . První pražská výroba kinematografických obrazů. Český kinematograf 1, 1911, č. 1, s. 16.

 

Citované filmy

VI. všesokolský slet (1912; r.: -)

Čtyři roční doby (1912; r.: Max Urban)

Dáma s barzojem (1912; r.: Max Urban)

Dostaveníčko ve mlýnici (1898; r.: Jan Kříženecký)

Estrella (1913; r. Max Urban – Otakar Štáfl)

Faust (1913; r.: Stanislav Hlavsa)

Idyla ze staré Prahy (1913; r.: Max Urban)

Konec milování (1913; r.: Max Urban – Otakar Štáfl)

Noční děs (1914; r.: Jan A. Palouš)

Podkova (1913; r.: Max Urban)

Prodaná nevěsta (1913; r.: Max Urban)

Rozvedená paní (1913; r.: Max Urban)

Svatojánské proudy (1913; -)

Šaty dělají člověka (1913; r.: Max Urban)

Tragedie ve sněhu (1913; r.: Max Urban)

Výstavní párkař a lepič plakátů (1898; r.: Jan Kříženecký)

Zkažená krev (1913; r.: Alois Wiesner)

Živé modely (1912; r.: Max Urban)