Seznamte se, Jacques Audiard
RECENZE – KNIHA: Filmy Jacquesa Audiarda (MFF Piešťany, 2011) – JAKUB GANTNER –
U příležitosti letošního 6. Mezinárodního filmového festivalu Cinematik Piešťany vznikl sborník příspěvků věnovaný jednomu ze současně nejuznávanějších francouzských režisérů Jacquesu Audiardovi. Audiardova tvorba byla již v průběhu festivalu reflektována uvedením pětice režisérových filmů, kniha je pak otiskem festivalového zájmu. Audiard na sebe nejvýrazněji upozornil svým prozatím posledním snímkem Prorok. Avšak i předcházející filmy, jimž se u nás nedostalo dostatečného zájmu, vynikají nad průměrem evropské kinematografie a publikační pozornost si rozhodně zaslouží.
Sborník je prvním titulem Edice Cinematik, jež má za cíl rozšířit působnost filmového festivalu „o kritické, interpretační či analytické zhodnocení děl“. Nesnadný úkol si mezi sebe rozdělilo devět českých a slovenských autorů z řad studentů, čerstvých absolventů či doktorandů filmové vědy (vyjma profesora Petera Michaloviče). Kombinace českých a slovenských textů (tři české a šest slovenských) „rozprostírajících se“ na 52 stranách publikace se jeví jako zajímavý nápad, jenž by mohl poukázat nejen na odlišné chápání režisérovy tvorby odrážející národní identitu pisatelů, ale také na úroveň českého a slovenského psaní o filmu. Už dopředu ovšem nutno podotknout, že ani jedno z těchto měřítek není, aniž by to bylo výrazně na škodu, pro sborník charakteristické. Typické rysy lze naopak najít na rovině popularizační odbornosti a tematizace dominantních znaků režisérovy filmografie.
Příspěvky jsou bez problémů přístupny čtenářům bez větší filmově teoretické erudice a kontextuální znalosti evropské kinematografie. Spíše nežli o analyzující texty se jedná o cinefilsky laděné interpretace, jež mohou posloužit k seznámení se s Audiardovou tvorbou. Ostatně byl-li sborník zamýšlen jako dialog mezi filmy a jednotlivými příspěvky, jak deklaruje předmluva, naplnil komunikaci bezezbytku. Problematičtěji se jeví avizovaný cíl věnovat se „různým aspektům tvorby tohoto pozoruhodného režiséra“ (s. 5). Lákavě znějící sentence naplněna rozhodně nebyla. Největším nedostatkem sborníku je totiž monotematičnost a ulpívání na stále stejném a interpretačně takřka totožném názoru. Koncepce každého příspěvku nabývá zrcadlové podoby, a to nejen ve vyvozovaných závěrech, ale také ve shodných příkladech, jež si z filmů vypůjčuje.
Autoři, věnující se režisérově tvorbě jako kompaktnímu celku, hledají homogenní rysy, které vytvářejí osobitý režijní styl a odkazují na paralely mezi hlavními postavami. Metoda bezesporu správná, ovšem příspěvky jakoby principiálně naplnily výtku z filmu Marečku, podejte mi pero, jíž učitel Janda kárá Šlajse s Tučkem: „Stejné chyby, stejné známky.“ V upravené verzi spíše: Stejné příklady, stejné závěry. Nutno totiž podotknout, že o faktické chyby se v případě sborníku rozhodně nejedná. Jde spíše o názorově ustálené a invenčně vůči sobě málo odlišné články.
Informační hodnota a čtenářská přitažlivost se tak každým dalším textem devalvuje, i když jako entity nejsou rozhodně příspěvky špatné a mnohdy skutečně přinášejí interpretačně inspirativní pohled. Zřetězující se přehledy pětice filmů deskribují děj a až obsedantně se zabývají pouze hlavními hrdiny a stejnými motivy. V Audiardově dílech skutečně najdeme motiv syna a otce (popřípadě žáka a učitele), zdvojenou identitu, submisivitu postav, ovšem není zapotřebí se zabývat pouze touto stránkou. Zcela chybí obsáhlejší pohled na hudbu, střih, mizanscénu, kameru, málo je věnováno vedlejším postavám či evropskému kontextu Audiardovy tvorby. Dalo by se namítnout, že na 52 stránkový sborník je témat více než dost, ovšem na malém prostoru texty nutně tendují ke shodným a opakujícím se zobecněním.
Z této šablony unikají pouze tři příspěvky, které na sebe nevzaly tíži celé filmografie, nýbrž se zabývají úžeji vymezeným tématem. Tomáš Hudák ( „O rovinách života“) se pozastavuje nad snímkem Samozvaný hrdina a (ne)důležitostí interpretovat ho jako dílo vyjadřující se k francouzským poválečným událostem. Jana Bébarová („Tak trochu jiný pianista“) srovnává film Tlukot mého srdce se zastavil s původní hollywoodskou předlohou Prsty natočenou Jamesem Tobackem. Osobním zklamáním je pro mě text Petera Michaloviče s interesantně znějícím názvem „Taktilná a vizuálna komunikácia v akcii“. Pisatel bohužel až příliš lpí na převyprávění děje filmu Čti mi ze rtů. Finální názorový vývod, jenž by si zasloužil hlubší rozbor, je pak příliš rozsahově umenšený.
Koncepční nedostatek sborníku však nepadá na vrub autorům, ale editorovi (Michal Michalovič), jenž měl lépe rozvrhnout tematickou šíři tak, aby nedocházelo k dublování již vyřčeného. Nikterak to ovšem nesnižuje většinu textů, které (čteny bez vzájemné návaznosti) lze považovat za velmi zdařilé.
Z konstantní kvality interpretací, které často vybízejí ke čtenářské názorové konfrontaci, se vymyká příspěvek Rudolfa Schimery („Jacques Audiard, L’auteur“). Schimerův text hýří komicky nesmyslnými prohlášeními typu: „Audiard je vnímán jako syn slavnějšího otce (jehož sláva je dnes již zapomenuta)…“, životopisnými pasážemi podobnými biografiím na IMDb (viz s. 10, subkapitola Jacques scenáristou), či tvrzeními: „Albert v Kassovitzově věrohodném podání je jakousi verzí budoucích outsiderů, je však člověk, který nepáchá zločin jako jeho budoucí varianty, ale snaží se pouze přežít.“ (s. 11–12). Jistě, Albert v sobě nese značnou typologickou část Audiardových hrdinů, tvrdit ovšem, že nepáchá zločin a ostatní postavy Audiardových filmů se nesnaží přežít, je dosti zavádějící. Vždyť je to Albert, kdo jako morálně nepovolaný dá rozkaz zabít člověka, kdo se vydává za válečného hrdinu. A jestliže se ostatní postavy nesnaží přežít, nevím pak, jak vysvětlit Malikovo (pozn. hrdina filmu Prorok) chování poté, co se dostane do vězení.
I jiné příspěvky spekulují, avšak k blahu diskuze mezi autorem a čtenářem. Například zakončení Oniščenkova textu („Niekol’ko poznámok k filmovému mysleniu Jacquesa Audiarda“) větou: „Predvádzaním snov a metajazykových vsuviek Audiard ukazuje, že filmová teória nemusí byť nutne písaná perom, ale že ňou môže byť aj film sám,“ (s. 20) jejíž význam by se spíše hodil pro filmaře typu Jean-Luc Godard. Tady se ovšem pohybujeme na kolbišti polemik, které mohou být pro pochopení díla přínosné. (Osobně se domnívám, že Audiard točí žánrové snímky, jež sice teritorium žánru překračují, ovšem do disputací o filmové teorii nezabředávají.)
Nepopiratelným kladem sborníku zůstává trendová literární reakce na vlivného tvůrce evropské kinematografie. Vždyť ku dnešnímu datu evidujeme, mimo francouzskou filmovou publicistiku, pouze jeden sborník o Jacquesu Audiardovi, několik rozhovorů a zmínky v přehledových dějinách současné francouzské kinematografie. Směr, jímž se na Cinematiku vydali, není rozhodně špatný, avšak pro příště by bylo lépe publikaci tematicky strukturovat. I přesto Filmy Jacquesa Audiarda obsahují kvalitní texty, které se mohou stát důležitým průvodcem po hlavních dominantách Audiardova světa. O přilehlých uličkách a méně známých místech ovšem mlčí.
Michalovič, Michal (ed.): Filmy Jacquesa Audiarda
Edícia Cinematik
Vydavatel: MFF Piešťany
Rok vydání: 2011
Grafická úprava: Marek Szold
52 stran, měkká vazba
ISBN 978-80-9707777-7-8
Autor
Rudolf Schimera
Váš text jsem si přečetl až teď s měsíčním zpožděním – je to sice mírně pasé, ozvat se nicméně musím, neb se poněkud nelichotivě zmiňujete o mém textu Jacques Audiard, L´auteur.
Dovolím si reagovat nejprve obecně na Vaši kritiku sborníku, později konkrétně na výtky k mému textu.
Obecně:
Jsem nejprve rád, že o tomto sborníku někdo vůbec referuje. Je také fajn, že vypichujete fakt, že sborník má tendenci sem tam se opakovat a že šlo vstoupit i do jiných témat. To je bohužel asi tak vše konstruktivní, co si z Vaší kritiky odnáším. Ve své argumentaci se bohužel dostáváte do klasického pingpongového paradoxu, kdy Vás četba textů asi po nějaké chvíli unavovala, ale na druhé straně nemůžete sborník sestřelit úplně, protože vlastně nebyl zase tak špatný. Jak z toho ven, když není čas a chuť se v tom detailněji pitvat? Místo komplexnějšího hodnocení stačí vybrat jen několik citátů a ty hnidopišsky opoznámkovat, kdy kritik vyjde vždy jako vítěz a píšící jsou manipulováni do obrazu kritikova. Ačkoliv se sice dotknete sem tam konstruktivnějších poznámek – tj. absence psaní o techničtějších oblastech Audiardovy tvorby + reference o Audiardovi v jiných textech – spokojujete se s větami typu: „Vždyť ku dnešnímu datu evidujeme, mimo francouzskou filmovou publicistiku, pouze jeden sborník o Jacquesu Audiardovi, několik rozhovorů a zmínky v přehledových dějinách současné francouzské kinematografie.“, aniž byste jakkoliv rozvedl alespoň jmenovitě např. o které texty se vlastně jedná a které „přehledové dějiny souborné francouzské kinematografie“ máte vlastně na mysli?
Na můj vkus je Váš text šitý horkou jehlou a v tomto ohledu až neúměrně kritický a dosti suverénně sestřelující práci několika lidí, aniž by alespoň provedl hlubší analýzu jednotlivých textů a jejich detailnější srovnání, kterými byste obhájil tvrzení, že se např. opakují.
Pokud ve své kariéře nadále hodláte psát tímto stylem – doporučil bych Vám setrvat skutečně jen u těch citátů z Marečku, podejte mi pero, ušetří to čas Vám i Vašim čtenářům.
Teď k mému textu:
V první řadě netuším, v čem se můj text dubluje s ostatními (ony i ty ostatní nejsou zase natolik identické, jak z vaší kritiky vyznívá) neb se ve srovnání s ryze interpretačními texty vymyká natolik (např. v tom, že jeho primárním obsahem není JEN opis dějů 5i filmů), což ovšem ve Vaší kritice vůbec nezazní – o to intenzivněji sestřelen jako „odstrašují příklad“ – opět aniž byste uvedl detailnější informace (přičemž můj text měl 8 normostran a je jedním z nejdelších).
Dále ve Vašem textu vůbec nějak nereflektujete fakt, že sborník vznikal původně jako festivalový katalog (což je Vám asi známo, neb 25fps bylo mediálním partnerem Cinematiku – vlastně jediné co ve Vašem textu v tomto ohledu zazní je nesmyslné spojení, že sborník byl „otiskem festivalového zájmu“ – což mi tak trochu připomíná marxistickou ideologickou dikci). Mám-li mluvit jen za sebe, tak já jsem psal text s vědomím, že píšu pro katalog – dle toho jsem určoval (po dohodě s editorem) i jeho charakter. Absolutně pomíjíte zmínit, že můj text je primárně informačního charakteru – je strukturován jako úvod do problematiky Audiarda syna a Audiarda otce – tedy oblasti, kterou málokdo reflektuje (a z uvedených textů to tuším neudělal nikdo) a taktéž kontextu Audiarda ve francouzské kinematografii. Absolutně také pomíjíte fakt, že je tam (sice stručně) zmíněn fenomén polaru. A toto vše mne dost mrzí, protože jsem na docela tvrdé investigativní práci o obou mužích strávil několik týdnů a jediná reference, která o tom zůstane na síti, bude ta Vaše.
Teď jednotlivě:
a) Absolutně nerozumím Vaší úvodní formulaci: “Z konstantní kvality interpretací, které často vybízejí ke čtenářské názorové konfrontaci, se vymyká příspěvek Rudolfa Schimery („Jacques Audiard, L’auteur“).
Tedy znova a naposledy – můj text rozhodně primárně nefunguje jako interpretace Audiardových děl (ty nejsou nakonec nosnou částí textu) čtenář je jím naveden (i díky enumeraci filmů) k uvedení do kontextu. To se nakonec dozvíte i v Michalovičově úvodu. Můj text se rozhodně vymyká tím, že reflektuje právě ty oblasti Audiardova díla, o kterých se ostatní nezmiňují – jsou to oblasti historického charakteru, ač ve velmi nahuštěné podobě.
b) Dále: „Schimerův text hýří komicky nesmyslnými prohlášeními typu: „Audiard je vnímán jako syn slavnějšího otce (jehož sláva je dnes již zapomenuta)…“
Ta další „hýření komickými nesmyslnými prohlášeními“ mi prosím rozveďte – uvádíte pouze jen toto jedno. Já bohužel po x-tém přečtení žádné další nenacházím, ale má optika je již notně zkreslena, protože jsem text četl a přepisoval asi 20x. Ono víte takové věci se během přípravy podobných sborníků, které vznikají v rámci hektického chystání festivalu, prostě stávají. A můj text četl a korigoval nejen Michal Michalovič, ale nakonec i korektorka 25fps Romana Veselá a světe div se – nikdo z nás si této chyby nevšiml. Ale pro klid Vaší duše – věta měla znít asi takto: „Audiard je ve Francii vnímán jako syn slavnějšího otce, jeho dávná sláva je ovšem v rámci současného evropského kontextu zapomenuta…“ .
c) Dále: „…životopisnými pasážemi podobnými biografiím na IMDb…“
Nevím, zda-li si ze mě děláte legraci nebo se mě snažíte z nějakého důvodu ponížit. Chcete snad říci, že jsem ta bia opsal? Z druhé strany já u těch informativních textů na IMDb o obou Audiardech neshledávám nic „méně kvalitního“. Vlastně jak byste si tedy biografie Michela a Jacquese A. představoval? Z priorit, na která ve své kritice kladete důraz předpokládám, že jste si asi moc neprocházel dostupná data o jejich životech a nepokoušel se lokalizovat informace o tom, co dělali oba pánové v dobách, o kterých IMDb „nepíše“ a která v mém textu naleznete. Kolik toho např. víte o Audiarových scénářích, než začal točit? Kolik filmů Michela Audiarda jste viděl?
d) Závěrem k Vašemu problému s mou interpretací: „Albert v Kassovitzově věrohodném podání je jakousi verzí budoucích outsiderů, je však člověk, který nepáchá zločin jako jeho budoucí varianty, ale snaží se pouze přežít.“ (s. 11–12). Jistě, Albert v sobě nese značnou typologickou část Audiardových hrdinů, tvrdit ovšem, že nepáchá zločin a ostatní postavy Audiardových filmů se nesnaží přežít, je dosti zavádějící. Vždyť je to Albert, kdo jako morálně nepovolaný dá rozkaz zabít člověka, kdo se vydává za válečného hrdinu. A jestliže se ostatní postavy nesnaží přežít, nevím pak, jak vysvětlit Malikovo (pozn. hrdina filmuProrok) chování poté, co se dostane do vězení.“
V první řadě z toho přeci nevyplývá to, že bych jakkoliv tvrdil, že se postavy ostatních filmů nesnaží přežít (to je nakonec základní motivace všech Audiardových hrdinů) – dále si pletete morálku s porušováním zákona. Pokud Albert vydá rozkaz ke střelbě kolaborantů – na nepřímou prosbu jednoho z vojáků, protože nechtějí veřejný soud ve Francii – morální kredit si rozhodně uchová, protože nakonec na svůj úřad rezignuje, neb nemá na podobná dramatická rozhodnutí povahu. To, co jsem psal, říká pouze tu prostou věc, že v porovnání s ostatními postavami se Albert nepohybuje na tak ostré hraně zákona jako ostatní (neuvědomuje si, že by byl kriminálník, např. nekrade a nevraždí) + tento film z Audiardovy inspirace polarem přeci jasně a jednoduše vybočuje. A takto to v kontextu mého psaní i vyznívá. Taktéž proto jej řadím do mezifáze, kdy Audiard dle mého názoru teprve hledal rukopis, který nalezl až v posledních třech filmech.
P.S. Kdybyste si opravdu ověřoval fakta, tak zjistíte, že Vaše věta „Nesnadný úkol si mezi sebe rozdělilo devět českých a slovenských autorů z řad studentů, čerstvých absolventů či doktorandů filmové vědy (vyjma profesora Petera Michaloviče)“ je lichá, protože já nejsem absolventem žádné filmové vědy, ale na rozdíl od Vás pouhým cinefilním „amatérem“.
S pozdravem
Rudolf Schimera