Zde se nacházíte: 25fps » Český film » 2012 = konec světa aneb Opožděná glosa

2012 = konec světa aneb Opožděná glosa

GLOSA: Líbáš jako Bůh (r. Marie Poledňáková, 2009) – MAREK HOLAN –

Chybné výklady mayského kalendáře ani Roland Emmerich se nemýlili – v roce 2012 přijde konec světa. Celá akce je naplánována na květen a vše řídí nikdo menší než Marie Poledňáková. Ti bystřejší z vás už jistě pochopili, že řeč je o připravovaném snímku Líbáš jako ďábel, který bude pravděpodobně velmi úspěšný, ač velká část kritiků/recenzentů nejspíše drží palce pravému opaku. Marie Poledňáková skutečně jede „jako ďábel“ a po sukcesu prvního dílu chystané dilogie (dualitu dobra a zla v západoevropské kulturní tradici ztělesňuje právě Bůh a ďábel, nikdo další už v této relaci nefiguruje, takže u dvou částí by snad mohlo zůstat), filmu Líbáš jako Bůh (2009), ji, zdá se, nic nezastaví, tím méně kritické nářky ohledně restaurace normalizační poetiky toho nejhrubšího zrna. Tento text je jakousi glosou, která nechce předjímat, pouze se ve svém podtextu ptá, zdali může být ještě hůř. V divadelní hře Labyrint světa a lusthauz srdce hovoří Prolog/Autor o tom, že se „jal […] přemýšleti o marnosti světské“ a že „látka jest přebohatá a nadmíru příhodná k ostření vtipu i broušení jazyka“. Hra je psána na motivy díla J. A. Komenského a snad ani není možno lépe shrnout podstatu filmu Líbáš jako Bůh, k němuž se tento text vztahuje. Proto tak tento snímek berme a těšme se z něj, jak jen to jde. Než přijde květen.

Líbáš jako Poledňáková

Líbáš jako Bůh je vlastně takový strukturalistický a naratologický vtip. Zatímco běžný film má (není-li opak záměrem, jako např. v Na Hromnice o den více) jeden začátek, Líbáš jako Bůh působí jako neustále zadrhávající mašina, kterou je třeba pořád startovat. Během sledování se člověk může několikrát přistihnout v identické situaci: komplikace – zásek – hrdinka se naštve na svého milence – vypadá to na rozchod – dvojice se dá opět dohromady. Toto funguje v běžné romantické komedii jednou (v případě takové Lásky nebeské to funguje třeba pětkrát šestkrát, ale tam se jedná o multiplicitní narativ!). Jakmile se to ale milencům v Líbáš jako Bůh stane už potřetí, může se divák právem začít obávat o autorčinu soudnost. „Ale tak to přeci v životě chodí“, řeknete si možná. Rozcházení, scházení se, nové a nové začátky apod. Ano, v životě to tak chodí. Právě v tom se totiž skrývá zádrhel tohoto filmu – on totiž není ze života, ačkoliv se nás o tom snaží přesvědčit. Postavy jsou esencí obyčejnosti (doktor, učitelka, stárnoucí seladon apod.), ale porušují jeden podstatný předpoklad, který by tento snímek mohl naplnit alespoň dojmem realismu – ačkoliv se totiž jedná veskrze o inteligentní lidi (resp. o lidi, u nichž by divák vzhledem k jejich společenskému statutu očekával inteligenci vyšší než průměrnou), chovají se zcela nepochopitelně a cyklicky se opakující situace působí dojmem neuvěřitelné demence. K jejich záhadným myšlenkovým obratům ale nevede ani žádná cesta. Protagonistka je v jednu chvíli na svého milence prostě naštvaná, aby mu následně bez jakéhokoliv dialogu skočila do náruče (resp. nám je skrze hlavní hrdinku sugerováno „už několik týdnů se mi neozval“ – je to však důvod k vášnivým objetím při první příležitosti? Myslím, že ne, snímek tvrdí, že ano…). U někoho, kdo má za sebou  takové množství filmů jako Marie Poledňáková, bychom zároveň očekávali určitou syntaktickou zručnost, ale v rámci tohoto snímku je pravděpodobně možné vše. Což ale ve spojení s neustálými repeticemi znamená neúměrnou rozbředlost narativu a pocit konstantní lobotomizace. Nejedná se o nesmyslnost v tom duchu, že by třeba v polovině filmu na planetu Zemi zaútočila mimozemská flotila, problém není v násilném narušení hranic fikčního světa – Líbáš jako Bůh je kanonickým příspěvkem do skupiny filmů, které jsou myšlenkově koherentní tím, jak zavile je v nich znásilňována jakákoliv myšlenková koherence. Nejvíce se to samozřejmě projevuje v postavě protagonistky, která kromě toho, že učí francouzštinu, také trpí zvláštním druhem sklerózy, v jejímž důsledku si nepamatuje, že jí její milenec: lhal, ublížil, zklamal, zachoval se vzhledem k ní jako slaboch apod. V návaznosti na některé vypravěčské lapsy, ale přichází i selhání morální, které už nelze přejít ani se špetkou nadhledu.

„Já mám ráda velkou rodinu“

Ačkoliv je tento film určen dospělému publiku, může být i zajímavým příspěvkem k problematice vztahu Marie Poledňákové k dětem. Je známým faktem, že legendární bavič Strýček Jedlička, proslulý svými programy pro nejmenší, tuto cílovou skupinu upřímně nesnášel. Jeho agresivní projev tak může být brán nejen jako grimasa určená k pobavení publika, ale také jako svérázný obranný mechanismus vůči objektu zloby. Marie Poledňáková se projevuje jinak. Spíše než aby děti strašila, dostává je do ponižujících situací, jejichž účelem je možná pobavit, ale těžko říci, koho vlastně (možná děti, které ale ještě tak docela nechápou 1) souvislosti a 2) fakt, že bavit se na jejich úkor lze i pěkným způsobem – přičemž „pěkný způsob“ nelze substituovat rozvernou hudbou!). Nedílnou součástí takového vztahu k dětem je i jejich prezentace coby uřvaných, hyperaktivních, přisprostlých a otravných (ve smyslu „příliš náročných na péči“) tvorů. Autorka sama tuto rétoriku ve filmu uplatňuje, když z dětí protagonistčiny sestry dělá ukřičené a roztančené kretény, před nimiž jejich vlastní matka zcela nepokrytě říká, že jí v rámci její rodiny každý den „nasere někdo jinej“ (sic!). Je až s podivem, jakou nenávist dokáže Marie Poledňáková, nejproslulejší česká autorka dětských filmů (sic!), artikulovat ve vztahu k dětem – přičemž fakt, že jim často a ráda připravuje „drobné nehody“ (např. proslulá scéna utírání zadnice snítkou jehličí) je pouze výrazem jejího uvažování, na jehož základě konstruuje „vtipné“ situace. Abychom se přidrželi tématu – ve filmu Líbáš jako Bůh je scéna, během níž si malý klučina nasadí na hlavu pikslu od malířské barvy a jeho dědeček a skoro-dědeček (neboli protagonistčin bývalý manžel a její současný milenec) se mu jí pokouší sundat. Nakonec se vše podaří, kluk je vystrašený a brečí hlavní hrdince v náručí. Co z toho vyplývá? Divák si má na závěr této scény (která je podbarvena rozverným kytarovým riffem!!!) rozněžněle prohlížet obraz zmučeného dítěte v náručí ustarané, sympatické (?) protagonistky, přičemž celá situace je v podstatě zaviněna muži (kteří nedávají pozor na malé dítě a raději se spolu vykecávají) a v neposlední řadě také samotným chlapcem, který je celou dobu prezentován jako dítě vychovávané způsobem „můžeš si dělat vše“, a proto je nehoda vlastně jeho vina, resp. vina jeho výchovy. A chudák žena si může oči vyplakat. Bylo by samozřejmě lze namítnout: „Ale vždyť třeba v S tebou mě baví svět jsou tyto nehody zaviněny bláznivými chlapy a autorka dětem nepřipravuje peklo samolibě, vyplývá to z jednání jejích postav.“ To je pravda, jenže filmy Marie Poledňákové neoplývají pouze negativním vztahem k dětem, dalším příznačným rysem její tvorby je militantní feministický apel, spočívající v neustálém ponižování mužů. Ti jsou většinově prezentováni jako zamrzlí puberťáci, kteří patří v podstatě na úroveň dětských postav – jejich vzájemná interakce je jakýmsi zběsilým laškováním, nad nímž jako inherentní autorita dohlíží osoba režisérky, které můžeme být vděční (jí a na úrovni narativu především všudypřítomné náhodě a ženám), že se nakonec nikomu nic nestane. Což ale nijak nesnižuje předchozí tvrzení o nenávisti k dětem. Ba naopak – autorka je schopna přivádět děti do nebezpečných situací už jen tím, že je dává na starosti jejich mužským příbuzným (tj. v rámci její poetiky přerostlým dětem). Jediný, kdo dokázal Marii Poledňákovou do určité míry v tomto sadistickém zacházení se sebou samým uzemnit, byl příznačně Tomáš Holý – což je ale velká výjimka, jejíž příznačnost je dána faktem, že Holý byl velká osobnost, která jako jediná mohla autoritativní Poledňákové kontrovat – ostatní dětští herci jsou na ní příliš slabí. Poledňákové postoj vlastně ideálním způsobem vyjadřuje, že ona sama děti nechápe a bojí se jich. V takovém případě střetu s neznámem nastává dvojí reakce – a Marie Poledňáková může sloužit jako modelový příklad, jelikož ve své tvorbě absolutním způsobem ztělesňuje oba dva směry: 1) něco je pro nás neznámé a my to začínáme, díky tomu, že to nechápeme a bojíme se toho, nenávidět – tato reakce se projevuje ve vztahu Poledňákové k dětem; 2) něco je pro nás neznámé a my se před tím, v návaznosti na to, že se daného jevu bojíme, „nábožně“ skláníme – viz vtah Marie Poledňákové k moderním technologiím. Více v následujícím odstavci.

„Nejde mi to odeslat. Třeba má vypnutý mobil…“

Tato replika ve filmu skutečně zazní a brilantně shrnuje to, jak Marie Poledňáková chápe moderní technologie, resp. moderní dobu jako celek, resp. jak obojí nechápe. Není pravda a ani netvrdím, že lidé od 50 let výše nejsou schopni zvládnout Facebook nebo Skype. Ale snímek Líbáš jako Bůh působí, jako by chtěl všechny moderní technologie pozřít a absorbovat, avšak zoufale jim nerozumí. Z mobilu a emailu se zde stává fetiš a objekt zbožštění, který je pro život hrdinů natolik důležitý, že by případná absence těchto prvků měla na jejich existenci kruciální dopad. Je to tajemný artefakt, dobrý sluha, ale zlý pán. A nezdá se, že by to bylo ze strany autorky myšleno jako propracovaná kritika současné doby, v níž ICQ nahradilo mezilidský kontakt. Naopak, Marie Poledňáková toto odtržení se od reality plně podporuje a ještě umocňuje, ačkoliv se modernity bojí. Řečeno obrazně – mobil nechápe, ale pokorně se před ním sklání (protože to není někdo slabší než ona, jako např. dítě, nýbrž někdo mocný, schopný ovládat naše životy a určovat jejich směr). Subjektivně mi není jasné, jak spolu mohla ústřední dvojice vůbec normálně komunikovat (myšleno: když se osobně sešli), vzhledem k tomu, že se dobrá polovina jejich vztahu odehrává přes SMSky. Krom toho se autorka v moderních technologiích nevyzná (což po ní nikdo nechce, ale bývá dobrým zvykem, že než napíšu do scénáře větu citovanou v nadpise této kapitolky, měla bych si ověřit, zdali vypnutí příjemcova mobilu může mít nějaký dopad na to, že mi nejde odeslat SMS). Vlastně to působí až smutně – křečovitá snaha držet krok s dobou (formálně, tzn. být cool, ale nechápat obsah) vyznívá z celku tohoto filmu asi tak, jako když postava v podání Oldřicha Kaisera před svou manželkou na oko zaujatě hraje na počítači závody aut, v rámci hry se vybourá a vítězoslavně provolává: „Jsem prga!“

Marie Poledňáková jde ale do důsledků a svou tvůrčí nesoudnost přenáší i do výstavby vztahové, morální a etické mapy. Něco nepřirozeného a negativního prezentuje, jako kdyby to ani negativní nebylo, jako kdyby si tu zvrácenost ani neuvědomovala. Použijme výše zmíněného příkladu se sestrou hlavní hrdinky („každej den mě nasere někdo jinej“ atd.), nyní v obráceném gardu. Představme si, že je tato postava, tedy ta sestra, skutečně nešťastná, protože je na všechno sama (vzpomeňme, je to vdova). Tak proč se za ní nikdo nevypraví a nezeptá se jí: „Je ti dobře? Nepotřebuješ si odpočinout?“ Proč tato postava působí ve filmu pouze jako ultimativní zdroj hlášek? Proč se jí její matka vysmívá do obličeje? A proč ona tento výsměch v klidu přejde? Někdy to zase vypadá, jako kdyby si Poledňáková uvědomovala, že to, co ve svých filmech vydává za negativní jev, skutečně negativní je – nicméně jí to nebrání v tom, aby v samotném závěru na základě jakési zvrácené logiky stornovala jakýkoliv morální apel, který by případně mohl z filmu vzejít, a aby všechny postavy spojila dohromady ve velkolepém finále. A to je myšleno přesně tak, jak je to napsáno. Opět příklad: protagonistka žije i po rozvodu se svým manželem, jehož neustále nutí opustit společný byt (Také by se mohla odstěhovat sama. Třeba?), což je prezentováno jako negativní jev. Její milenec žije v nenaplněném manželství (nyní pomineme fakt, že je to pokrytec), za manželku má tzv. stíhačku, což je prezentováno jako negativní jev. Potud v pořádku. Následně se oba páry konečně rozejdou, aby se milenci mohli sejít. Co je první věc, kterou udělají? Samozřejmě zůstanou v těsném kontaktu se svými bývalými partnery. Proč? Asi proto, že Babička v podání Jaroslavy Adamové má ráda velkou rodinu, tak aby netrhali partu. Výše zmíněné je dokladem tvrzení o tom, že Líbáš jako Bůh má stmelující prvek právě ve své myšlenkové roztříštěnosti. Zkusme strukturní rozbor:

kde A = protagonistka; B = její manžel; C = její milenec; D = jeho manželka; XY = společná budoucnost; množina Z = brutal mess; přičemž platí, že XY ~ Z

Přesně takto fungují ve filmu Líbáš jako Bůh vztahy mezi postavami. Kromě toho se zde, jak jsme už řekli, např. matka zcela nepokrytě posmívá své dceři (která je vdova), že si našla nového chlapa (ta matka, nikoliv dcera) apod. Mimochodem, ten „nový chlap“ je starý Arnošt Lustig (viz množinu Z).

Co dodat závěrem k tomuto veskrze ne-pozitivnímu hodnocení? Snad jen tolik – zanedlouho přijde do kin nový film Marie Poledňákové Líbáš jako ďábel. Tento text měl být shrnutím několika málo důvodů, proč o starém filmu Marie Poledňákové Líbáš jako Bůh soudím, že není kvalitně natočený. Uznávám, že tato glosa předem odsuzuje možná geniální snímek (jelikož předpokládá autorskou návaznost mezi dvěma výše zmíněnými filmy). Když už nás ale šílení prognostici mohli strašit 2012kou, mám snad i já určité právo zahrát si na proroka apokalypsy, proto mi odpusťte tento projev veselé mysli. Pokud dosud polemizujete o míře objektivity, ubezpečuji vás, že text je velmi subjektivní, jelikož Líbáš jako Bůh od našeho prvního setkání nemám rád. Rozhodně ale to samé neplatí pro Marii Poledňákovou, kterou jsem dosud považoval za řemeslně velmi zručnou autorku. Líbáš jako Bůh je ale snímek se zcela pokřiveným náhledem na svět a naše místo v něm, navíc tento náhled prezentuje skrze zmatečný narativ a logické lapsy. Buď to, anebo je odfláknutý. Buď autorka myslela vše vážně a stojí si za tím, nebo příliš neuvažovala nad souvislostmi, které ve struktuře uměleckého díla bezpodmínečně vznikají a v rámci nichž se objevuje nová významová kvalita – a potom se projevila jako diletantka. Můžete mne samozřejmě pranýřovat za to, že nejsem cílová skupina a houby rozumím životu po padesátce. Na druhou stranu, mám velice rád seriál Sex ve městě a kvalitní filmy.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru