Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Pouť odnikud nikam

Pouť odnikud nikam

Pouť odnikud nikam
RECENZE: Adaminte Makan Abu (režie: Salim Ahamed, 2011) – MIROSLAV LIBICHER –

V Indii ročně vznikne několik stovek celovečerních snímků, které se těší vysoké popularitě ve značné části světa. Na oscarovém klání se ale indickým tvůrcům dosud příliš nedaří, ač se jej pravidelně účastní již od roku 1957, kdy byla poprvé zavedena kategorie pro nejlepší zahraniční film. Do dnešního dne se miliardová země, v níž je film osou celé popkultury, může chlubit pouze trojicí neproměněných nominací1. Jeden z důvodů proč tomu tak je, lze vidět už jen v tom, jak problematický je pro Indickou filmovou federaci výběr vhodného reprezentanta z přeplněného rezervoáru, do nějž přispívá celá řada navzájem poměrně odlišných národních kinematografií – zaujmou Akademii spíše bengálská sociální dramata přebírající postupy evropského artu, exoticky působící tamilské a telugské snímky, nebo spíše mezikulturně srozumitelná, ale zase komerčně orientovaná díla hindského Bollywoodu? V minulém roce každopádně volba padla na malý nízkorozpočtový film zastupující malajálamskojazyčnou kinematografii svazového státu Kérala, která v porovnání s velkými indickými filmovými centry disponuje velmi skromnými technickými a finančními prostředky, nicméně zejména v průběhu 80. let v rámci ní vznikla řada zajímavých děl. Recenzovaný Adaminte Makan Abu (česky „Abú, syn Adamův“) však bohužel nic zajímavého nepřináší. Tedy krom otázky, čím si vlastně takový (v negativním smyslu) prostý a kýčem zavánějící snímek mohl vysloužit tu čest reprezentovat na hollywoodské půdě bohatou filmovou tvorbu své země.

Ale nejde jen o Oscary. Film, jenž se tu chystám pohanět, dokonce získal nezanedbatelné množství domácích ocenění, včetně poměrně prestižní National Film Award za nejlepší film a naklonil si i  filmové fanoušky z řad jihoasijské blogosféry. Zatímco indické festivalové poroty mohly filmu nadržovat pro jeho propagaci komunální harmonie a zobrazování problematicky vnímané muslimské minority v sympatické světlem, příčinu jeho úspěchu u diváckých mas osobně spatřuji v nespokojenosti konzervativněji založených Indů s narůstající westernizací mainstreamové produkce. I malajálamská studia se v posledních letech pod konkurečním tlakem technicky vyspělých tamilských a telugských blockbusterů snaží nabízet filmy oplývající popcornovou atraktivností a nejspíše se tak odcizuje těm divákům, kteří byli zvyklí, že lokální tvorba je alespoň částečně ukotvená ve všední realitě jejich životů a mohou se identifikovat s jejími hrdiny. Při současné situaci je tak Adaminte Makan Abu jedním z mála snímků, který jim toto umožňuje. O pozornost malajálamských diváků se v minulém roce ostatně pral třeba s rádoby moderním thrillem o šíleně rychlém autě či kvazihistorickým spektáklem zaměřeným na bojová umění.

Filmový debut Salima Ahameda, který si základy řemesla osahal při práci pro televizi, se opírá o velmi jednoduchou zápletku, jež si vystačí s postupným řešením jednoho základního konfliktu. Stařičký muslimský prodavač parfémů2 Abu (k nepoznání nalíčený komik Salim Kumar) a jeho družka Aishumma (Zarina Wahab, známá hlavně svou rolí protagonistovy matky v My Name Is Khan) cítí, že se pomalu dostávají ke sklonku svých sil a touží své životy uzavřít účastí na hadždži, pravidelné pouti do Mekky, jejíž vykonání je jedním z pěti pilířů islámské víry. Cesta, která je velká nejen fyzickou náročností, ale i svým duchovním rozměrem, si ovšem žádá řadu příprav – je potřeba nashromáždit dostatek peněz, vyřídit si potřebné dokumenty a také urovant všechny staré spory, aby bylo možné navštívit kolébku islámu bez neodčiněných hříchů na kontě. Pro křehké seniory, kteří dosud jen málokdy překročili hranice své vesnice v blízkosti přístavního města Kóžikkót, přitom často i zdánlivě banální úkoly představují značnou výzvu.

Velmi pomalé vyprávění bohužel od samého začátku nasazuje tón idealistického humanistického kýče, u nějž se lze dojímat nad dětsky čistou, nezištnou a naivně dobráckou povahou Abua nuceného vstoupit do víru „velkého světa“, jemuž příliš nerozumí.  Hluboká zbožnost jeho i jeho ženy se zdá být přímo napojená na jejich pevné morální zásady a je demonstrována v patetických scénách, jako je ta, kdy se Abu probudí a fascinovaně popisuje svůj sen o tom, jak „vstoupil na posvátnou půdu“ a „spatřil hrob svého milovaného Proroka“. A žádný problém nikdy není tak velký, aby nemohl být v průběhu několika minut vyřešen s obětavou pomocí Abuových přátel, mezi nimiž zastávají prominentní místo křesťanský podnikatel a hinduistický učitel. Indická prezidentka Pratibha Patil třeba mohla být s filmem spokojená už jen proto, že „zprostředkovává poselství  jednoty všech živých bytostí“3, ale od díla, které vyhrává festivaly a zastupuje svou zemi na Oscarech, by se mělo chtít víc, než jen nabídnutí pastelového obrázku několika hodných venkovanů, jak spolu jen tak žijí v lásce a míru.

Adaminte Makan Abu

Realistické filmy o každodenních osudech muslimů (tvořících v hinduistické Indii asi třináctiprocentní minoritu) byly charakteristické pro závan nové vlny v hindské kinematografii 70. a 80. let a někoho by mohlo napadnout s nimi Adaminte Makan Abu srovnávat. To by ovšem bylo politováníhodným ignorováním kontextu, v němž tato díla vznikala. Prezentace muslimů v indickém filmu totiž několik desetiletí stála na romantických mýtech zahleděných do minulosti a na indické nové vlně tak připlulo pro diváky nepříjemné procitnutí – byli náhle konfrontováni se skutečností, že muslimové na subkontinetu již nejsou žádnými vzešenými vládci a aristokraty, nýbrž sociálně deprimovanou komunitou narážející na sílící radikalismus nacionalistických hinduistických hnutí. Filmy jako Garam Hawa (1973), Salim Langde Pe Mat Rao (1983), nebo Mammo (1994) tedy představovaly více než jen autentické snímky „ze života“. Byly a jsou významné především tím, že popírají zažité stereotypy a nadhazují nepříjemná, tabuizovaná témata. Zato jediný skutečně palčivý problém, jehož se (velmi nesměle) dotýká Adaminte Makan Abu, je ambivalentní vztah Kéralanů k zemím Perského zálivu. Sice jim poskytují řadu pracovních míst, ale k cizincům obecně přistupují přezíravě, zaručují jim jen minimum práv a dle některých kritiků také svým vlivem posunují kéralskou muslimskou komunitu, tradičně dobře integrovanou do indického kulturního celku, blíže strohému a nepřátelskému náboženskému konzervatismu. Je tedy příznačné, že spojnicí s Perským zálivem je ve filmu právě syn ústředního páru, který tam odešel za prací a se svými rodiči poté přerušil kontakt.

Rád bych pochválil alespoň řemeslnou stránku snímku, žel i v tomto směru z něj vykukují mnohé nedostatky. Režisér Ahamed se asi nakazil inscenačními zlozvyky jihoasijské televizní tvorby (stavící daleko víc na zvuku a mluveném slovu než na obraze), takže třeba postavy po mizanscéně často rozmisťuje tak, že tam působí jaksi nastrčeně a nepřirozeně – prostě někde postávají jen proto, že tam na ně má zrovna dobrý výhled převážně statická kamera. Ta se mimochodem až příliš vyžívá v pohlednicových záběrech přírody zalité barvami zapadajícího slunce (v ideálním případě tam někde zpoza kopců vykukuje mešita) a jiných líbivých vizuálních serepetičkách. U filmu, jenž se prezentuje jako nekomerční dílo určené náročnějšímu divákovi, rovněž zarazí, že opakovaně slovně opisuje něco, co již bylo dostatečně otevřeně vyjádřeno obrazem.

Adaminte Makan Abu

Celkově vzato je za Ahamedovým filmem cítit spousta dobrých úmyslů a upřímná snaha o humanistickou výpověď, proto je pohled na nezvládnutý výsledek především smutný a nikoli popuzující. Omlouvat jej kulturními specifiky a notně omezenými prostředky ale nelze. Vždyť celá řada vynikajících děl indické nové vlny vznikala ještě v daleko partyzánštějších podmínkách. Nad otázkami (nejen) muslimské víry se koneckonců ve svém majstrštyku Matir Moina (2002) zamýšlel i nedávno tragicky zesnulý bangladéšský režisér Tareque Masud, jenž i s neherci a poloprofesionálním štábem dokázal zcela fascinujícím a nijak umělým způsobem zachytit psyché tradiční bengálské společnosti, jíž se výdobytky moderního života rovněž dotkly jen minimálně. Adaminte Makan Abu je plný horoucích srdcí, líbezných záběrů a spirituálních súfijských písní, ale na to, aby mu dokázali vdechnout opravdovou ryzost, neprokázali jeho tvůrci dostatek talentu.

Adaminte Makan Abu 

Režie: Salim Ahamed
Scénář: Salim Ahamed
Kamera: Madhu Ambat
Střih: Vijay Sankar
Hrají: Salim Kumar (Abu), Zarina Wahab (Aishumma), M.R. Gopakumar (Sulaiman), Sasi Kalinga (Kabeer) ad.
Indie, 2011, 101 min. 

Print Friendly, PDF & Email
  1. Nominovány na Oscara byly tyto indické snímky: rozmáchlá sociálně angažovaná sága Matka Indie (Mother India, 1957), koprodukční realistické drama Sallam Bombay! (Salaam Bombay!, 1988) pojednávající o bombajské chudině a muzikální historický epos Lagaan – Tenkrát v Indii (Lagaan, 2001) []
  2. Je jistě zajímavé poznamenat, že i Abuovo povolání vypovídá o jeho mimořádné zbožnosti. Podle islámské tradice totiž sám prorok Mohammed označoval parfémy za jeden z největších darů materiálního světa. []
  3. Tato slova byla součástí její závěrečné řeči z předávání National Film Awards, jejíž plný text je k dispozici na adrese http://presidentofindia.nic.in/sp090911.html  []

Autor

Profilový obrázek

Vystudoval Marketingové komunikace na FMK UTB ve Zlíně a Mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde nyní působí jako doktorand. Zajímá se především o populární tvorbu. V centru jeho pozornosti již několik let stojí kinematografie Indie, od níž si občas zaskočí i ke kinematografiím Blízkého východu a Východní Asie.

Počet článků : 32

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru