Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Stylové cvičení s Ginou Carano

Stylové cvičení s Ginou Carano

Stylové cvičení s Ginou Carano
RECENZE: Zkrat (režie: Steven Soderbergh, 2011) – ONDŘEJ PAVLÍK 

O Stevenu Soderberghovi se často mluví jako o režisérovi, kterému se podařilo smazat hranici mezi artovým a mainstreamovým filmem. Už méně se ale hovoří o způsobu, jakým toho tento osobitý hollywoodský filmař dociluje, a zvláště v kontextu jeho nové tvorby je nutné si tuto zkoumavou otázku klást. Těžko si dnes vystačíme s tvrzením, že Soderbergh pouze osciluje mezi komerčními a experimentálními projekty; jeho snímky z posledních let tyto dvě polohy čím dál těsněji spojují do jednoho kompaktního celku. Zároveň můžeme vypozorovat určité opakující se tendence: Soderbergh rád využívá populárních, někdy až pokleslých témat a motivů, které ovšem vždy zasazuje do nových souvislostí a obecně je pojímá ozvláštňujícím způsobem. Vznikly tak například filmy jako nedávná Nákaza – infekční thriller čerpající mimo jiné z konvencí politického a rodinného dramatu nebo zombie hororů, ale také z nonfikčních dokumentárně-vzdělávacích programů; Informátor – konspirační komediální drama o chronickém lháři, kdy nakonec ani sám divák netuší, co je pravda a co ne; nebo také Dívka na přání – (ne)festivalová dekonstrukce odosobněného žití na neúměrně bohatém Západě s pornohvězdou Sashou Grey v hlavní roli (která tu ale neukáže ani náznak ze svých hardcore praktik).

zdroj: avclub.com

Přestože všechny tyto filmy do značné míry narušují divácká očekávání spojená buď s žánrem, nebo obsazenými herci, nedosahují toho prostřednictvím okázalého vymezování se vůči známým pravidlům, případně zjevným pomrkáváním na diváka (jako třeba Quentin Tarantino se svojí intelektualizací braku). Soderberghova inovace obvykle probíhá na mnohem jemnější úrovni samotné filmové syntaxe, kdy filmy používají jednotlivé formální a stylistické postupy (druhy vyprávění nebo typy rámování a střihu) nezvyklým způsobem, konfrontujícím dosavadní diváckou zkušenost. Srozumitelnější možná bude představit si klasický žánrový film jako skládačku složenou z jednotlivých stavebních kamenů – prvků, které jsou tvůrci opakovaně vybírány, protože časem v této konstrukci osvědčily svoji funkci. Soderberghovy „skládačky“ sice často obsahují nám dobře známé dílky (takže netrénované oko je může zaměnit za skládačky konvenční), ty jsou ale umístěny na překvapivých místech (jejich pozice v konstrukci je jiná) a rejstřík těchto prvků je širší než je obvyklé. Filmové diváky lze potom s trochou zjednodušení rozdělit zhruba na tři skupiny. Ta první je zřejmě největší a patří do ní všichni, kteří berou film především jako nenáročnou zábavu, očekávají od něj hlavně emoce a zvládají aktivně sledovat příběh (rekonstruovat fabuli). Druhá skupina je o něco znalejší a sečtělejší, nepohrdne takzvanou myšlenkovou hloubkou a dokáže interpretovat většinu významů a symbolů (sem patří i řada filmových recenzentů, humanitních intelektuálů atd.). Třetí skupina si pak osvojila schopnost vnímat dílo i na úrovni filmového jazyka – pozná nejen „co“ film říká, ale také „jak“ to říká (zde stojí ve skromném hloučku filmoví analytici, nadšení teoretici nebo studenti filmových věd). Domnívám se, že vlažné přijetí většiny Soderberghových filmů (na fanouškovských databázích se hodnocení pravidelně pohybuje okolo průměrných 60 % a kritici filmy sice chválí, ale nijak nadšeně) vyplývá právě z faktu, že plně ocenit je může třetí jmenovaná a zároveň početně nejmenší divácká skupina. Na příkladu Zkratu (Haywire, 2011) – podvratného špionážního thrilleru – se pak tyto hypotézy dají dobře ilustrovat.

zdroj: hollywoodreporter.com

Ačkoli se Zkrat nabízí zaškatulkovat do subžánru akčních filmů o agentkách, jehož odstrašujícím příkladem byla v nedávné době například SaltAngelinou Jolie, záběr Soderberghova filmu je širší. Ať už jde o hyperkinetické bournovky nebo naopak uměřené špionážní snímky britské provenience, Zkrat vůči těmto svým předobrazům vždy zaujímá konkrétní pozici – buď určité prvky přejímá, komentuje, nebo je naopak zcela odmítá. Zřetelný vliv na podobu filmu přitom nesporně má bývalá profesionální zápasnice Gina Carano, kolem které Steven Soderbergh (podobně jako před lety v případě Sashy Grey) vybudoval celý scénář a přisoudil jí hlavní roli zrazené agentky Mallory Kaneové. Nejde jen o to, že na hledisko Mallory jsme omezeni takřka po celou dobu filmu co se týče distribuce narativních informací; fyzická vybavenost Giny Carano také ovlivňuje způsob, jakým jsou snímány jednotlivé akční scény. Greengrassovi Bournové jsou patrně nejzářnějším příkladem extrémně zesílené kontinuity, kdy se stalo zvykem dynamiku akce (včetně potyček tělo na tělo) vytvářet pomocí velmi rychle stříhaných detailů a polodetailů. Na skutečných fyzických schopnostech herců nebo kaskadérů tak přestalo tolik záležet – vše se dá dohnat v postprodukci. Soderbergh si ale angažováním zkušené thaiboxerky mohl dovolit ve Zkratu poněkud zvolnit, do bojových scén zahrnout větší množství celků a o něco zpomalit střih. Jde tak o poměrně kuriózní stylistický návrat k devadesátkových akčňákům, kterým vládli svalovci jako Jean-Claude van Damme nebo Dolph Lundgren, na jejichž rvačky v tomto ohledu Zkrat místy upomíná. S Ginou Carano se totiž do akce vrací i potěšení z pohybu aktérů a choreografie jednotlivých chvatů, která vynikne, pouze pokud je nám umožněno její celkové sledování nepřerušované frenetickým střihem.

V souvislosti s bournovkami pak ve Zkratu můžeme pozorovat ještě jednu podstatnou odchylku. Zatímco dravá hudba Johna PowellaGreengrassových filmech ve svém tepajícím rytmu dokonale souzněla se svižně rozpohybovaným obrazem nebo dokonce přejímala vládu nad stylistickou kontinuitou, bojové scény ve Zkratu naopak charakterizuje úplná absence jakéhokoli hudebního doprovodu. Protože většinu filmu jinak podkresluje loungový soundtrack Davida Holmese, upomínající na pomalé špionážní filmy s agentem Palmerem, kontrast je o to větší. V detailnější analýze filmu by pak stálo za to rozebrat, jak si Zkrat počíná při snímání honiček, kde nepřestřihává mezi jednotlivými aktéry, ale urputně se drží Giny Carano a znovu netypickým způsobem pracuje s kamerovými jízdami a prodlouženou délku záběru. Film je v tomto ohledu velmi důsledný a stylisticky podvratný, aniž by ale slevoval z budování napětí – to zde vzniká právě na základě chytré práce s diváckými zkušenostmi a očekáváním. Vzhledem k tomu, že ve spojení se Zkratem opět (jak je u Soderbergha poslední dobou zvykem) zaznívaly zmínky o realističnosti, mám za to, že takový dojem způsobují právě tyto odchylky od zavedených konvencí.

zdroj: ifc.com

Jestliže bylo v minulosti možné Stevena Soderbergha nařknout z vyprázdněného experimentování s filmovou formou a stylem, ve Zkratu k tomu díky silnému feministickému podtextu nenechává prostor. Vzhledem k výše popsanému se tu samozřejmě naráží na obecnou problematiku akčních hrdinek ve filmech, jejichž fyzická převaha ne vždy vyznívá věrohodně, ale také se uvědoměle pracuje s imperativem, který velí ženám během rvaček vypadat pokud možno atraktivně. Je příznačné, že do klíčové mise, ve které má nad Mallory sklapnout past, je hrdinka vyslána jako pouhá ozdoba svého mužského kolegy (Michael Fassbender) a je nucena se navzdory své přirozenosti nalíčit a obléct do večerních šatů. Jako kdyby se Mallory – o níž si její nepřátelé za zády říkají, že „není dobré o ní přemýšlet jako o ženě“ – ve své úloze okrasného předmětu měla stát zranitelnější a snáze přemožitelnou. Není tak náhodou, že postava Giny Carano jinak spoléhá právě na nenápadnost svého oblečení a z místa činu uniká díky o číslo větší mikině s kapucí, případně pak ve vrcholných momentech zcela splývá s potemnělou mizanscénou filmu díky svému vojenskému líčení a využívá toho ve svůj prospěch.

Věřím tomu, že Zkrat může být pro leckterého fanouška akčních filmů nepříjemným překvapením; důkladný pohled na poslední Soderberghův film ale odhalí, že se jedná o precizně zformulovanou antitezi špionážních/akčních béček, která navíc překračuje rámec pouhého stylistického cvičení a vyjadřuje se i k širším filmovým/mediálním praktikám. Pokud Steven Soderbergh svoje prohlášení o odchodu ze scény myslí skutečně vážně, zmizí tak z Hollywoodu poměrně unikátní hlas, za který se bude složitě hledat náhrada.

 

Haywire

Režie: Steven Soderbergh
Scénář: Lem Dobbs
Kamera: Steven Soderbergh (jako Peter Andrews)
Střih: Steven Soderbergh (jako Mary Ann Bernard)
Hudba: David Holmes
Hrají: Gina Carano, Channing Tatum, Michael Fassbender, Ewan McGregor, Michael Douglas, Antonio Banderas, Bill Paxton a další
USA, 2011, 93 min  
Česká premiéra: 8. 3. 2012 (H.C.E.)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 36

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru