Mafie, nesmrtelní alchymisté a krveprolití ve vlaku

TÉMA – VLAKY: Baccano! (režie: Takahiro Ómori, 2007) – KRISTÝNA OSLZLOVÁ –

Originální kombinace gangsterky z doby americké prohibice a science-fiction o nesmrtelných alchymistech je základem 17dílné light novel1 Baccano!2 jejímž autorem je Rjógo Narita. Část předlohy byla v roce 2007 společností Brains Base zpracována jako 13dílný anime seriál. Při vydání na DVD pak byly dodány ještě další tři OVA3 epizody, navazující na některé události původního seriálu.

Kromě neobvyklé tematické a žánrové kombinace překonává Baccano! běžnou anime produkci především komplikovaným způsobem narace, jež splétá několik roztříštěných časových a prostorových linií, z nichž jedna se odehrává na palubě transkontinentálního vlaku Flying Pussyfoot. Kromě složitého vyprávění, které diváka navnazuje tím, že jej ze začátku nechává v ději tápat, vyniká toto anime také střídáním humoru s velmi otevřeným násilím, ale i netradičním pojetím určitých témat, čímž se vymezuje proti některým běžným klišé, které jsou s nimi spojeny – mezi členy mafie patří správňácké a sympatické postavy, nesmrtelnost není podána jako prokletí, ale jako výhoda a důvod k oslavám apod. Následující text se zaměří především na rozbor některých narativních postupů v rámci seriálu a s ohledem na aktuální téma také na využití prostoru vlaku v rámci jedné z dějových linií seriálu.

Příběh bez hlavní postavy, začátku a konce

V New Yorku se v roce 1930 nesmrtelnému alchymistovi Szilardu Quatesovi podařilo vytvořit elixír věčného mládí. Dvě ukradené lahve elixíru ale projdou rukama mnoha dalších postav, až nakonec skončí úplně jinde, než bylo plánováno. Transkontinentální vlak Flying Pussyfoot, jenž míří z Chicaga do New Yorku, se v roce 1931 stává dějištěm mnoha krvavých událostí. Střetávají se zde dva gangy. Lemures se snaží unést ženu a dceru senátora Beriama, aby mohli vydíráním dostat z vězení nesmrtelného Hueyho Laforeta. Gang mafiánského násilníka Ladda Russa, jenž si užívá bezdůvodného zabíjení, terorizuje cestující. Oběma skupinám se snaží v násilnostech zabránit gang mladých delikventů vedený uplakaným Jacuzzi Splotem a jeho výbušniny milující přítelkyní Nice Holystone. Do jejich střetů zasahují ještě další postavy, především Czeslaw Mayer, nesmrtelný alchymista s tělem malého chlapce, a Claire Stanfield alias Vino, zabiják spřízněný s mafiánskou rodinou Gandorů. V roce 1932 hledá mladičká Eve Genoard v ulicích New Yorku svého bratra Dallase, přičemž se dostává do kontaktu nejen se zaměstnanci informační a novinové kanceláře Daily Days, ale také se členy několika mafiánských rodin.

Úvodní epizoda dává nápovědu k celému vyprávění a ústy postav, které se již v seriálu dále téměř neobjeví, komentuje některé vlastní vyprávěcí principy. Úvod tak může zvýšit pochopení následujících epizod, respektive přispívá k uvědomění si způsobu vyprávění, který může působit na diváka ze začátku velmi chaoticky a náhodně. Zástupce vedoucího novinové agentury Daily Days Gustav St. Germaina jeho mladičká pomocnice Carol se v hlavním příběhu objevují jen v první epizodě seriálu a na konci posledního OVA dílu a stojí mimo hlavní děj. Společně uvažují, jakým způsobem události, o nichž mají informovat, předat dále. Zvažují, který okamžik zvolit jako počátek vyprávění a kdo by měl být hlavním protagonistou. U obou otázek ale nedojdou k jednoznačnému řešení.

Události jsou sice mezi sebou propojené, ale jen těžko některou z nich označit jako začátek všeho. Toto se pak v seriálu projevuje promícháním tři výše popsaných časových rovin z let 1930, 1931 a 1932, jež tvoří základ fabule. Ty jsou roztříštěny na krátké úseky a postupně se střídají, přičemž tyto kousky na sebe ne vždy chronologicky navazují. Pro usnadnění orientace se občas objevují alespoň časové titulky, které ukazují rok, v němž se následující děj odehrává. Fabule tak opravdu nemá jasný začátek či konec, nebo přesněji, je jich několik – jeden pro každou jednotlivou linii. Logicky by se dalo sice uvažovat o nejranější události jako o počátku, ale jelikož v jednotlivých třech fabulačních liniích vystupují různé postavy a dění na sebe navazuje jen velmi volně, nedá se počátek událostí z roku 1930 považovat za počátek ostatních dvou linií. Jejich spojení vzniká spíše tím, že se dané postavy buď navzájem znají a jsou mezi nimi různé vztahy, nebo pouze proto, že žijí ve stejném fikčním světě, který připouští existenci nesmrtelných postav. Každá z linií má tedy vlastní začátek a konec, ty se navzájem kříží. Ani jedna linie navíc není nadřazena ostatním dvěma, existují paralelně vedle sebe. Dění ve vlaku Flying Pussyfoot vyčnívá zejména díky svému neobvyklému dějišti, ne však výrazně důležitější rolí v rámci vyprávění.

Další z problémů, které Gustav St. Germain a Carol v úvodní epizodě řeší, je výběr protagonisty, na něhož by byla upřena hlavní pozornost, přičemž po marných pokusech vybrat jednu z postav tuto snahu vzdávají. Výběr jedné z více než 20 postav, které v dění sehrávají důležitou roli, by totiž nutně ovlivnil význam celé zprávy. Proto vyprávění ve jménu „objektivity“ neustále přeskakuje mezi hledisky jednotlivých postav a věnuje jim zhruba stejný prostor ve vyprávění. Některé situace se opakují z různých hledisek a události tak mění svůj význam podle právě upřednostněného pohledu. Pokud mluvíme o hledisku, máme na mysli tzv. zájmové hledisko, jak postup, kdy„nevidíme věci z optického hlediska nějaké postavy nebo nevíme, co si myslí, ale identifikujeme se s ní, interpretujeme události, které se jí dotýkají“4 nazývá Seymour Chatman. Jednotlivé postavy se v takových pasážím dostávají do centra vyprávění a události jsou většinou filtrovány tak, aby se do dané scény nedostávaly informace, o kterých postava či postavy, kterých se zájmové hledisko týká, nemají ponětí.

K lepší orientaci v nadměrném množství hrdinů pomáhá úvodní znělka, ve které jsou některé z postav představeny ve svém typickém prostředí a jsou spojeny s určitým charakteristickým znakem, zároveň je také uvedeno jejich jméno. Jednotlivé postavy jsou navíc typově i vzhledově dobře odlišené a také díky nadprůměrné práci japonských seijú5 není problém si postavy i při jejich množství po několika dílech zapamatovat. Dalším faktorem, jenž především západnímu divákovi pomůže v zapamatování, je používání převážně anglických či italských jmen (přestože značně foneticky upravených). Pouze 13dílný seriál (pokud pomineme bonusové epizody, které jsou přece jen navíc) dokáže pracovat s mnoha postavami, aniž by se v nich divák ztrácel, věnuje jim dostatečnou pozornost a ačkoliv se nejedná o nikterak složité charaktery, jsou natolik přitažlivé, aby byly pro diváka jejich osudy dostatečně zajímavé i bez ohledu na atraktivní způsob vyprávění.

V orientaci divákovi pomáhá také sedmá epizoda, která se odehrává v roce 1711 na lodi Advenna Avis a odhaluje původ nesmrtelnosti a také ukazuje, které z postav patří mezi původní nesmrtelné alchymisty. Tím pochopitelně vysvětluje některé dosavadní události, protože o původu nesmrtelnosti se doposud v ději příliš nehovořilo. Epizoda stojí mimo hlavní děj, ale dalo by se o ní mluvit jako o prologu, který je ovšem zcela netradičně vsazen doprostřed celého vyprávění, či vysvětlujícímu flashbacku.

Výjimečnost anime Baccano! spočívá v jeho syžetu. Ačkoliv je samotná fabule harmonickou souhrou neobvyklých žánrových složek a témat, jednotlivé dějové linie jsou poměrně jednoduché a přímočaré – komplikuje je spíše větší množství postav než události samotné. Důvodem, proč si Baccano! zaslouží zvýšenou pozornost, je především výše popsaný způsob vyprávění, jež nutí diváka vyvíjet neobvyklé úsilí při pochopení a sestavení fabule. I přes nutnost této zvýšené námahy je obdivuhodné, jak dokázali tvůrci i při daném množství postav a spojení několika časových linií postupně vše vysvětlit a dovést k uspokojivému vygradování všech součástí vyprávění.

Baccano! svým vyprávěcím stylem patří k tzv. komplikovaným narativům, které se začaly ve větší míře objevovat v 90. letech – v odborné literatuře se píše o jejich výskytu především v souvislosti s filmem, ale projevy komplikovaných narativů se pochopitelně v určité míře objevují také v seriálové tvorbě. Jejich popisu se věnuje mimo jiné např. Allan Cameron, který je pojmenovává konkrétněji jako modulární narativy. Podle něj „od počátku raných 90. let projevuje populární film obrat k narativní komplikovanosti. V mnohých případech tato komplikovanost nabrala podobu databázové estetiky, ve které je narativ rozdělen na oddělené segmenty a podroben komplikovanému spojování. Tyto filmy (…) artikulují čas jako dělitelný a podléhající manipulaci. (…) Modulární narativ a databázový narativ jsou termíny aplikovatelné na narativy, které zdůrazňují vztah mezi časem příběhu a pořadím jeho vyprávění.“6 Jak Cameron upozorňuje, komplikované (či v jeho pojetí modulární) narativy „překračují klasické využití flashbacků, a nabízejí sérií rozdělených narativních částí, často seřazených radikálně achronologickým způsobem prostřednictvím flashforwardů, přehnanou repeticí či destabilizací vztahů mezi přítomností a minulostí.“7

Jelikož Baccano! události z jednotlivých tří let dělí na segmenty, které poté navzájem kombinuje, aniž by byla ustavena vedoucí časová linie a ostatní mohly být chápány jako flashbacky, lze Baccano! zařadit k jednomu z Cameronem zmiňovaných typů modulárních narativů. Jedná se o anachronický narativ, pro nějž je typické to, že “vytváří pocit nejistoty nadřazenosti jedné narativní temporality vzhledem k další. Tyto filmy destabilizují hierarchii primárních a sekundárních narativů tak, aby žádná časová linie nebyla schopna ustavit jasnou dominanci.“8 Pro takové uspořádání často není žádná jiná motivace než umělecká. Pro anachronické narativy je mimo jiné typické také výše popisované opakování událostí z různých hledisek.

Na palubě Flying Pussyfoot

Luxusní transkontinentální vlak s neobvyklým jménem Flying Pussyfoot je dějištěm jedné z 3 ústředních dějových linií seriálu. Díky prostředí vlaku, jež jede bez zastávek, a častým konfliktům a akčním scénám se pravděpodobně jedná o divácky nejvíce atraktivní část celého seriálu. Prostředí vlaku je využito hned v několika ohledech – omezený prostor, ze kterého není možné utéct, vede k neustálým střetům mezi třemi gangy, jež se ve vlaku nacházejí. Rychlá jízda vlaku dodává dynamiku akčním scénám a svou roli hraje také neobvyklá legenda o Rail Tracerovi – monstru, jež se honí za vlaky a nechává zmizet cestující.

Zpočátku se dění odehrává pouze v interiérech vlaku, postupně se ale přesouvá také ven – postavy chodí po střeše, podle svých fyzických možností šplhají i po okrajích vagónů, schovávají se na spodní části vlaku. Prostory vlaku mají několik omezení, která hrají svou roli v rámci vyprávění. Ve vagónech je možné pohybovat se jen dvěma směry (ať už vnitřkem vlaku či vnějškem) a je proto pro postavy obtížné se rychle přemístit na některá místa, je rovněž obtížné určit polohu některých protivníků, zejména poté, co se začínají pohybovat i na vnější straně vlaku a mohou tak kdykoliv nepozorovaně uniknout těm vevnitř. Orientace pro diváka je ale poměrně jednoduchá, i proto, že je zde několik typů vagónů a mezi nimi lze jednoduše rozlišovat a orientovat se tak v tom, kde se jednotlivé postavy právě nacházejí. Mezi hlavní centra dění patří jídelní vůz se zajatými pasažéry, kupé, která okupují Lemures a gang Ladda Russa, nákladní vozy či poslední vagón, jenž je základnou průvodčích a tím pádem i Clairea Stanfielda.

Průvodčí a zabiják v jedné osobě Claire Stanfield patří k nejvýraznějším postavám celého seriálu, v jeho povaze se mísí vražedné šílenství s neobvyklým smyslem pro spravedlnost. Právě on situaci ve vlaku řeší poněkud netradičně a v souladu se svým povoláním nemilosrdného zabijáka. Claire, jenž nějakou dobu jezdil s cirkusem, jako akrobat dokáže nejlépe využít prostory vlaku, pohybuje se rychle a téměř neviditelně, dokáže se schovat na místech pro jiné nedostupných a nenápadně vraždí členy Lemures a Laddova gangu. Jeho identita je ze začátku utajena a vlakem se pohybuje jen jako temný zakrvavený stín – chová se tak, aby vzbudil dojem, že právě on je Rail Tracer, jehož legendu někteří z cestujících vzpomínali. Existenci nestvůry, jež ničí pasažéry, se snaží vyprávění v první polovině seriálu vnutit i divákovi tím, že se Claire objevuje pouze v nejasných náznacích a jeho podoba je deformována, protože se pohybuje ve stínech pokrytý krví dosavadních obětí. Cesta vlakem je zachycena především v noci, takže maskování Rail Tracera je tím ještě usnadněno.

Jednotlivé osobité rysy vlakového prostoru jsou zde využity k budování napětí a permanentně se stupňujícímu pocitu nebezpečí, který narůstá především s přesunem dění na vnější stranu vlaku, kde díky rychlosti kterou se Flying Pussyfoot pohybuje, a otevřenému prostoru kolem může kdykoliv přijít ohrožení i mimo to, které se pohybuje ve vnitřních prostorách vlaku. Na střeše Flying Pussyfoot se pak odehrává většina stěžejních akčních scén, které jsou především osobními střety mezi jednotlivými postavami. Rychle se pohybující vlak dodává soubojům, které jsou poměrně pečlivě animovány, ještě větší dynamiku.

Baccano!

Režie: Takahiro Ómori
Scénář: Noboru Takagi
Kamera: Yošihiro Sekija
Střih: Kazuhiko Seki
Hudba: Makoto Yošimori
Hrají: Masaja Onosaka (Isaac Dian), Sajak Aoki (Miria Harvent), Akemi Kanda (Czeslaw Meyer), Acuši Imaruoka (Dallas Genoard), Daisuke Sakaguči (Jacuzzi Splot), Hirojuki Yošino (Firo Prochainezo), Keidži Fudžiwara (Ladd Russo), Kinrjú Arimoto (Szilard Quates), Marina Inoue (Eve Genoard), Masakazu Morita (Claire „Vino“ Stanfield), Micuru Mijamoto (Maiza Avaro), Rjó Hirohaši (Chane Laforet), Sanae Kobajaši (Ennis), Jú Kobajaši (Nice Holystone), Šizuka Itó (Rachel), Takehito Kojasu (Luck Gandor), Norio Wakamoto (Gustave St. Germain), Čiwa Saito (Carol) ad.
Japonsko, 2007, WOWOW / GyaO / Tokyo MX TV, 16 dílů, 25 minut.

Citovaná literatura:
CAMERON, Allan. Modular Narratives in Contemporary Cinema. New York: Palgrave Macmillan, 2008. ISBN 978-023-0210-417.
CHATMAN, Seymour Benjamin. Dohodnuté termíny: Rétorika narativu ve fikci a filmu. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000. ISBN 80-244-0175-4.