Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Barbora Hlavsová

Barbora Hlavsová

Barbora Hlavsová
TÉMA – REŽISÉR MARTIN FRIČ: Barbora Hlavsová (1942) – BARBORA SLEZÁKOVÁ –

Barbora Hlavsová je Fričův padesátý zvukový film. Vznikl na motivy filmové povídky Jaroslava Havlíčka Skleněný vrch. Autor ji zaslal do filmového studia v rámci tehdejší filmové soutěže o nejlepší námět. Do podoby scénáře ji převedl Karel Steklý. Podívejme se nejprve ve stručnosti na děj filmu:

Ředitel maloměstské záložny Vojtěch Hlavsa kvůli své rozmařilé a zhýčkané ženě Kláře zpronevěří peníze. Když se to při revizi zjistí, Hlavsa se v bezvýchodné situaci zastřelí. Jeho matka Barbora Hlavsová, prostá vesnická žena, vezme k sobě na statek ovdovělou snachu a dospívajícího vnuka Boříka s podmínkou, že společnou prací splatí zpronevěřené peníze. Pro městskou dámu i jejího syna je vesnická práce utrpením. Oba starou ženu opustí – Klára se znovu vdá a Bořík, nadaný pianista, jde za svým snem o umělecké dráze. Barbora Hlavsová ale vytrvá až se ji podaří splatit synův dluh a očistit jméno jejich rodiny. Bořík si nakonec uvědomí svou chybu a kajícně se vrátí k babičce.

Nejmarkantnější změny oproti literární předloze jsou, že Vojtěch Hlavsa v povídce zastává funkci městského důchodního, ve filmu je ale ředitelem městské záložny, ze studenta práv Boříka udělal scenárista nadaného pianistu, i konec je pozměněn oproti původnímu konci, ve kterém Barbora Hlavsová umírá a Bořík nastupuje na místo po svém otci.

Martina Friče na námětu zejména zaujala hlavní postava povídky Barbora Hlavsová, kterou ve filmu ztvárnila Terezie Brzková. Prostá venkovská žena, která za svůj život nepoznala nic jiného než tvrdou práci. Dobrosrdečná stařenka, která má pro každého dobrou radu a svou moudrost čerpá z tradic. Je jakýmsi symbolem lidové nezdolnosti. Obdobnou postavu ztvárnila Brzková už v roli babičky, kterou v roce 1940 natočil František Čáp. V obou svých rolích používá podobné herecké prostředky bez výrazných gest a emocí, důraz je kladen na její tvář.

Jejího jediného syna Vojtěcha Hlavsu, který pošpinil jméno své rodiny, ztvárnil František Smolík. Je to muž, který se ze všech sil snaží vyhovět své ženě, až se kvůli ní začne dopouštět pravidelně zpronevěry, jen aby se měla dobře. Jeho blahobytem zhýčkanou žena Kláru ztvárnila Jiřina Štěpničková. Jejího syna Boříka Rudolf Hrušínský.

Ve filmu je zřetelný protiklad mezi venkovem a maloměstem, kde žije rodina Hlavsů. Na statku Barbory Hlavsové je jen to nejnutnější a žádný přepych, na druhé straně byt Hlavsů je přeplněný nejrůznějším nábytkem a doplňky. Maloměsto, kde občané mají velkou zálibu pozorovat ostatní. Již samotná revize u Hlavsy proběhla kvůli závisti ostatních, zvláště pak holiče Kvěchy (Vladimír Řepa), který pozoruje ostatní skrze výlohu svého krámu a ve svém holičství rozšiřuje nejrůznější klepy.

Výraznou kulisou ve filmu jsou záběry krajiny, které natočil Karel Degl. Dlouhé záběry, kterými chtěl zdůraznit krásu české země a zároveň určitý pocit volnosti a svobody. Zároveň je příroda i protivníkem, se kterým musí bojovat Barbora Hlavsovou se snachou a vnukem, když se snaží obdělat neúrodnou horskou zeminu. Stačí však, aby přišla bouře, a všechna jejich práce může začít na novo.

V interiérech natáčel kameraman Jaroslav Blažek. Nejpatrnější je, jak si pohrává se světlem. Jako přízrak vypadá ustrašená tvář Vojtěcha Hlavsy, když přijde za svou matkou prosit o odpuštění, podlaha světnice, na které stíny vytvářejí pruhovaný vzor nebo zespoda osvětlené schody, po kterých jde Hlavsa, když se chce nahoře schovat před četníky. Celková expresionisticky laděná atmosféra těchto záběrů jen podtrhuje, jak bezvýchodně a zoufale vnímá Hlavsa celou situaci.

Významné postavení mezi národními motivy zaujímala hudba, která českou kulturu proslavila ve světě nejvíce.“1 Hudba českých velikánů byla použita v mnoha filmech, v některých navíc doprovází záběry české krajiny. Leitmotivem Barbora Hlavsové je píseň Když mně stará matka, kterou složil Antonín Dvořák. Za její melodie poprvé poznáváme Barboru Hlavsovou a za zvuků této písně z Cigánských melódií si Bořík uvědomí, jak špatně se zachoval vůči své babičce, a vrátí se k ní.

I přes národní tematiku, které je ve filmu velmi zřetelná, najdeme ve snímku několik humorných scén. Jízda kamery zachycuje členy představenstva čekající, až penzista Žanta přivede Vojtěcha Hlavsu. Každý po svém tráví volnou chvíli – broušením nehtů pilníkem nebo pospáváním na stole. Nebo Eliška, se kterou se Bořík seznámí na vesnici z radosti, že ho vidí, zapomene sledovat cestu, zakopne a vysype nůši dřevěných výrobků, které nese na trh. A nakonec scény, když Bořík běží za Barborou, svěže zdolává kopečky velikými skoky, až nakonec máme obavy, zdali živelný běh ubrzdí před babičkou a nesrazí ji.

Národ sobě

Barbora Hlavsová se řadí mezi filmy s národně obrannou tematikou. Šlo o „[n]ávrat k národním tradicím, který mohl být pokládán za jistou formu protiněmecké opozice a zároveň nebyl nijak v rozporu s fašistickou ideologií, pokud oslavoval pracovitost, pokoru a vztah k rodné půdě.“2 V takových filmech se objevovaly znaky, které odkazovaly k tradici českého národa, ať už se jednalo o literární klasiku, hudbu či krásy krajiny. Příklady mohou být snímky Babička (František Čáp, 1940), Muzikantská Liduška (Martin Frič, 1940), Paličova dcera (Vladimír Borský, 1941), Pantáta Bezoušek (Jiří Slavíček, 1941) a mnohé další.

Barbora Hlavsová, jak již bylo naznačeno výše, oslavuje především práci a nezlomnost českého člověka, jenž vytrvá ve svém úsilí, podobně jako Barbora dře, aby zaplatila synův dluh a zachránila čest rodiny. Vyzdvihují se tradice, se kterými je spojen především venkov a s tím jsou spojené i pohlednicové záběry přírody.

Český film za protektorátu

16. března 1939 byl vydán Výnos Vůdce a říšského kancléře o Protektorátu Čechy a Morava v němž se praví, že okupace byla vynucena potřebou nastolit na území zmítaném národnostními konflikty klid a pořádek. Protektorát se stal územím říše.3 Adolf Hitler sice slíbil protektorátnímu obyvatelstvu kulturní autonomii, ale prvotní naděje brzo vyprchaly.

Jak se změnil přístup němců k české kultuře, nejlépe ve stručnosti vystihují dva záznamy z deníku Josepha Goebbelse – v březnu1939: „Českou kulturu přenecháme jejímu osudu. Budeme pečovat pouze o kulturu německou,“ v říjnu 1941 už svoje stanovisko radikálně změnil: „Dlouhodobě nemají Češi nejmenší právo pěstovat vlastní kulturní život, protože by tato svoboda byla dál jen zneužívaná k štvaní proti říši.“4 Nacisté chtěli postupně pohltit českou kinematografii německou. Protektorát měl být odbytištěm německých filmů a časem se měl stát i jejich výrobcem.

„V období protektorátu v Čechách režírovalo nebo se na režii podílelo 23 tvůrců, kteří natočili 114 filmů. Nejvýznamnější režiséři byli Miroslav Cikán, František Čáp, Martin Frič, J. A. Holman, Vladimír Slavínský a Otakar Vávra.“5  Nejplodnějším českým režisérem v protektorátních letech byl Martin Frič. Za okupace natočil osmnáct českých filmů a dva německé. Soustředil se převážně na oddechový žánr společenské a historické komedie – Kristián, Eva tropí hlouposti či Katakomby. Filmem Těžký život dobrodruha uvedl do kin do té doby neobvyklý žánr parodie. Vedle komedií natočil dramatickou adaptaci románu K. M. Čapka-Choda Experiment. S národní tematikou jsou spjaty filmy Muzikantská Liduška a Barbora Hlavsová.

Dobové reakce a ohlasy

Dobové ohlasy na Fričův snímek jsou především pozitivního rázu. I přes jisté kvality tohoto filmu stojí ze jeho kladným přijetím doba, ve které vznikl, a to, jakým tématem se zaobíral. V období protektorátu a útlaku českého národa byly snímky právě jako Barbora Hlavsová vyzdvihovány díky své oslavě tradičních hodnot a nejinak tehdy k nim vzhlíželi i tehdejší recenzenti.

Článek v Lidových novinách i v Kinorevue shodně hodnotí Barboru Hlavsovou jako povedený film. V Lidových novinách 22. 1. 1943 se píše: „Životný děj, psychologická a logická oprávněnost, smysl pro ovzduší i drobnokresbu maloměstských typů a osudů se tu spojují s Fričovým výtvarnickým smyslem a citem pro volbu krajinných panoramat i zákoutí a svéráznost podhorského prostředí a zastiňují zcela několik drobnějších nedopatření.“ Z hereckých výkonů si především všímají Terezie Brzková, která „vytvořila důstojnou, ve své prostotě postavu krajně poctivého ženského člověka prostředky tak střídmými a civilními, že až někdy na příklad, když přijímá Jobovy zvěsti o synově defraudaci, snašině útěku a posléze i vnukovu zdál by se již již ohrožen její projev jednotvárností. Přece však zůstává při své zmužilosti až jímavě lidská a přesvědčivá právě dík této jednoduchosti.“6

V Kinorevue nejvíce obdivují mladého Hrušínského, který „se svým velkým a vrozeným hereckým uměním (to je slovo, kterým ve svých referátech nemrháváme), herec mimořádné opravdovosti, jemuž stačí jedině oči k vylíčení nejsložitějších a nejrozdílnějších dušeních stavů.“ Kromě herců si všímají i formálního stylu. „Ukáže-li Steklý detail ubíhajícího dláždění chodníku, není to proto, že poskytuje zajímavý pohled ale protože se na ně upírají Hlavsovy oči. Ve velké scéně, kdy se Hlavsa dozví o prováděné revisi, je vidět jen jeho záda a přece cítí z nich každý divák mocnost vnitřního otřesu, ke kterému v této chvíli u defraudanta došlo.“7

 

Použitá literatura:
Český hraný film II. 1930-1945. Praha 1998.
BARTOŠEK, Luboš: Náš film, kapitoly z dějin. Praha 1985.
HAVLÍČEK, Jaroslav – STEKLÝ, Karel: Barbora Hlavsová. Hradec Králové 1972.
KAŠPAR, Lukáš: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Praha 2007.

Barbora Hlavsová

Československo, 89 min., 1942
Režie: Martin Frič
Scénář: Karel Steklý
Předloha: Jaroslav Havlíček (povídka Skleněný vrch)
Kamera: Karel Degl (exteriéry), Jaroslav Blažek (interiéry)
Hudba: Jaroslav Křička, Miloš Smatek, Antonín Dvořák
Hrají: Terezie Brzková (Barbora Hlavsová), František Smolík (ředitel Vojtěch Hlavsa, Barbořin syn), Jiřina Štěpničková (Klára Hlavsová, Vojtěchova žena), Rudolf Hrušínský (Bořík, syn Hlavsových), Jindřich Plachta (penzista Žanta), Jaroslav Průcha (starosta Prouza), Vladimír Řepa (holič Kvěch) a další

Print Friendly, PDF & Email
  1. KAŠPAR, Lukáš: Český hraný film a filmaři za protektorátu. Praha: Libri, 2007, s. 295. []
  2. KAŠPAR, L.: cit. d., s. 283. []
  3. KAŠPAR, L.: cit. d., s. 81. []
  4. KAŠPAR, L., cit. d., s. 82. []
  5. KAŠPAR, L., cit. d., s. 90 []
  6. Jka. Opravdové filmové drama, Barbora Hlavsová. Lidové noviny 51, 22. 1. 1943, č. 20, s. 7. []
  7. RÁDL, Bedřich: První český film roku: Barbora Hlavsová. Kinorevue 9, 1943, č. 14, s. 107, 111. []

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru