En la ciudad de Guerín

Města, jako sny, jsou tvořena touhami a obavami, i když jejich třetina je tajná, jejich pravidla jsou absurdní, jejich perspektivy jsou falešné, a všechno skrývá i něco jiného.
Italo Calvino, Neviditelná města

Španělský režisér José Luis Guerín je tvůrcem uznávaným po celém světě. Jeho tvorba je zasvěcená především dokumentárním filmům, ale diváci měli rovněž možnost vidět i několik jeho hraných snímků. Každý jeho film, ať už hraný, experimentální či dokumentární, je svéráznou formou cestování po světě kinematografie a hledáním nových způsobů zobrazení tohoto světa. José L. Guerín často zmiňuje, že ve filmu je pro něj nejdůležitější obraz, jeho znázornění a vedle toho také zvuková stopa. V rozhovoru, jejž Guerín poskytl časopisu Cineticle, režisér tvrdí, že ve filmu je velmi důležité najít přesný obraz a zadat přesný čas, aby se obraz stihl „přečíst“.1 Proto se o jeho filmech často mluví jako o pomalých, i když sám režisér je do této kategorie nezařazuje. Často opakovaným motivem ve filmech Guerína je právě cestování, ponoření se do atmosféry cizího města, zobrazení skrytých a na první pohled neznámých koutků již známých ulic.

José Luis Guerín začínal svoji režijní cestu dokumentárními filmy. Guerín, velký obdivovatel němé éry kinematografie, byl nejvíce inspirován filmy Dzigy Vertova, Alexandra Dovženka a Borise Barneta.2 Ve svém prvním světově uznávaném snímku, dokumentu Innisfree (1990), režisér zobrazuje život stejnojmenného městečka, které se zapsalo do dějin světové kinematografie v roce 1952 dramatem Tichý muž (The Quiet Man) Johna Forda, jež zde bylo natočeno. Dá se říci, že tímto snímkem Guerín odstartoval své cestování po filmovém světě. Jeho další filmy, stejně jako Innisfree, jsou charakteristické pomalým tempem, poměrně (někdy i výhradně) statickými záběry a autenticitou zobrazených míst. V tomtéž roce se Guerín podílel na projektu Dirka Rijneke a Mildreda van Leeuwaardena The City Life (1990), který byl v témže roce uveden na zahájení Mezinárodního filmového festivalu v Rotterdamu. Dokumentární snímek spojuje epizody jedenácti režisérů z různých zemí a kontinentů, kteří byli pozváni do projektu s cílem zobrazit rychle se měnící moderní společnost ve svých městech. José Luis Guerín přispěl do filmu epizodou Eulalia-Marta zasvěcenou své rodné Barceloně.

Jiným filmem zobrazujícím Barcelonu je snímek En construcción (v ČR někdy uváděno jako Ve výstavbě) z roku 2001. Dokument zobrazuje stavbu nových domů v jedné z barcelonských čtvrtí El Chino a její vliv na život tamních obyvatelů. Záběry ze stavby se během filmu prolínají se záběry každodenního života obyčejných lidí. Sledujeme, jak se časem uvnitř ohrazené části pro stavbu hromadí lidé různého věku, povolání a vzhledu. Pozorujeme, jak stavba zasahuje do jejich každodenního života – vidíme, jak obrovské stroje za sebou pomalu skrývají hezké budovy, které jsou vidět z okna, jak narušují klid a krásu pokojné čtvrti; děti si hrají s cihlami ze stavby a stavební ruch doprovází obraz během celého snímku. Film nám dává možnost ponořit se do atmosféry malé části velkého města, ukazuje její jednoduchý život, který je ovlivněn nezvyklou událostí. Kromě prvních dokumentárních záběrů, zobrazujících život města před několika lety, se celý film dá vnímat jako série oživených obrázků. Nenajdeme tady žádné složité kinematografické manévry, je natočený tím „nejjednodušším“ způsobem a představuje řadu statických záběrů, které sestavují celistivý obraz města během skoro dvou hodin. S pohybem kamery se setkáváme až na konci filmu v poslední scéně. Zvukový doprovod tvoří pouze autentické zvuky města.

Dalším propojením cestování a natáčení je film Guest (2010) vzniklý během roku stráveného ježděním po filmových festivalech různých zemí, kam byl režisér pozván jako host se svým předchozím snímkem En la ciudad de Sylvia (V Sylviině městě, 2007). Během roku cestování, které začíná na festivalu v Benátkách, pořizuje Guerín záznamy své cesty, navštěvuje Madrid, Paříž, São Paolo, Havanu, Soul. Hrdiny jeho filmu se stávají obyčejní lidé, většinou málo spojení se světem filmového festivalu, jehož hostem byl tehdy režisér. I když José Luis Guerín se považuje spíše za dokumentaristu než za tvůrce hraného filmu, právě hraný film mu přinesl největší úspěch. V Sylviině městě spojuje dohromady dokumentární aspekty kinematografie s fikcí. Natočený ve stejném duchu jako Guerínovy předchozí filmy, daný snímek vyniká především originální myšlenkou. Nevidíme tady jenom život neznámých lidí v neznámém měste, ale sledujeme příběh určitých lidí, jehož začátek a konec jsou nám skryté. Není pro nikoho tajemstvím, že každé město má svoje kouzlo, je naplněno určitými symboly, asociacemi, vůněmi a smysly. Ponoření se do atmosféry cizího, dosud neznámého města nás naplňuje emocemi, vyvolává určité dojmy, umožňuje nám odahlit něco, co je na první pohled skryté, a poznat tak „neviditelné město“ schované před naším zrakem. José Luis Guerín nám tuto možnost poskytuje. Unikátní snímek V Sylviině městě, natočený v experimentální formě, se jeví nejenom symfonií městského života, ale rovněž upoutává diváky svým příběhem. Film proto není možné žánrově zařadit. Můžeme jej však přirovnat k symfonii – každý zvuk, ať už šustění listí, zvonek kola, hluk tramvají, kroky nebo výkřiky a rozhovory lidí na ulicích – všechno má svůj význam pro smyslové vnímání tohoto záhadného města. Ve filmu skoro chybí hudební doprovod. Proč skoro? – v kavárně u konzervatoře hrají pouliční muzikanti, v baru pak moderní hudba a z veškerých uličních ruchů se skládá melodie, jedinečná pro tento film, která by se svým způsobem dala označit jako symfonie tvořená hlasy, kroky, hlukem ulice a jinými zvuky, které jsou typické pro každé město.

Film je rozdělen na tři části (noci), děj filmu se ale většinou odehrává v druhé a méně ve třetí části. Místem děje je francouzské město Strasbourg; v centru příběhu sledujeme mladíka, o němž ze začátku nevíme nic, můžeme jen předpokládat, že sem pravděpodobně přijel jako obyčejný turista. Během filmu se ale dozvídáme o skutečném cíli jeho cesty: hledá dívku jménem Sylvia, se kterou se seznámil před šesti lety. Hrdina tráví čas v kavárně u konzervatoře, pozoruje lidi kolem sebe, kreslí do sešitu ženské obrazy. Tyto obrazy jsou nezřetelné, nejasné, jako kdyby hrdina chtěl zobrazit hledanou Sylvii, ale nemůže si přesně vzpomenout na její tvář. To, že si ji přesně nepamatuje, nám ukazuje i následná událost, když mladík začíná vytrvale pronásledovat neznámou ženu. Ze začátku ale divák nezná důvod, proč ji hrdina pronásleduje, můžeme se zase jenom dohadovat o událostech probíhajících na plátně; dozvídáme se to až později v jediném souvislém dialogu, jenž se objevuje ve filmu. To všechno se odehrává za pomalého plynutí času, jež určuje pomalé tempo celého snímku. Částo při sledování hrdinů divák zustává v záběru nějakou dobu sám, jakoby se nacházel uvnitř záběru a pronásledoval postavy.

Kouzelnou atmosféru města dotváří i název filmu. Každé město asociuje určité city a vzpomínky – z nich se skládá vnímání každého člověka, které by se dalo charakterizovat jedním nebo několika slovy. V daném připadě tímto slovem může být jméno záhadné dívky Sylvia – vidíme, že právě ona je tím nejdůležitějším prvkem ve městě, jak jej vnímá hrdina. Stejně jako v předchozích filmech Guerína převládá i zde statická kamera, přesto ale lze film charakterizovat dynamicky – dynamiku a rytmus tvoří postavy a všechno kolem nich: kola projíždějící před kamerou, pohledy z tramvaje za jízdy, nárazy větru ukazující všechny tváře hrdiny a jiné okolní události. To všechno vytváří dojem pohybu a jeví se jako rovnováha k pomale plynoucímu času ve filmu. Spojení těchto dvou aspektů nás nejvíce přibližuje k realitě. V Sylviině městě je filmem zachycujícím určité okamžiky života – stejně jako kresby hlavní postavy zachycují náhle vzniklé obrazy. Je to film poezie, kde převažují improvizace a imprese, naslouchající určitému rytmu; film, který v sobě spojuje hudební, poetické a výtvarné prvky.

Filmy José Luise Guerína zachycují vnímání světa skrze objektiv kamery. U Guerína se stává natáčení filmu cestováním do světa kinematografie, kde v roli turisty může vystoupit buď postava nebo i sám režisér (například ve filmu Guest) a následně provádět diváka svojí cestou. Vždyť jak sám režisér řekl v jednom z rozhovorů, „Kinematografie a cestování – je skoro to samé…“.3

Filmografie
Recuerdos de una mañana / dokumentární, kratkometrážní / 2011
Correspondencia Jonas Mekas – J.L. Guerin /dokumentární / 2011
Host (Guest) / dokumentární / 2010
Unas fotos en la ciudad de Sylvia / dokumentární / 2007
V Sylviině městě (En la ciudad de Sylvia) / dokumentární / 2007
Ve výstavbě (En construcción) / dokumentární / 2001
Tren de sombras / 1997
City Life / dokumentární / 1990
Innisfree / dokumentární / 1990
De moda / TV série – Epizoda #1.1 / 1986
Los motivos de Berta / 1985