Festivalu bollywoodského filmu opravdová láska nestačí
Pražský Festival bollywoodského filmu1 završil v půlce října deset let své existence. Za tu dobu se proměnil z přehlídky o šesti filmech pořádané na půdě FAMU v poměrně velkou a oblíbenou akci, na niž se každoročně upřímně těší množství fanoušků a která vyvolává stále větší pozornost médií. Světový trh s indickými filmy se však vyvíjí ještě prudčeji a základní seznámenost s bollywoodskou tvorbou pomalu přestává být výjimkou i u českých diváků. Vzhledem k tomu se nabízí zásadní otázka, zda není načase, aby se festival pokusil posunout někam dál.
Jeho současná koncepce totiž zůstává bez výraznější změny už od šestého ročníku, který jako první kromě mainstreamových trháků představil nezávislou a dokumentární tvorbu a zároveň zavrhl dřívější členění promítaných filmů do tematických bloků. Od té doby není ve festivalové dramaturgii znatelný žádný systém a všechny nadcházející ročníky se liší hlavně podtitulem a propagační grafikou, zatímco programovou náplní jsou zcela zaměnitelné. Organizátoři se přitom nijak nesnaží skrývat, že festival orientují především na diváky bez hlubšího zájmu o filmové umění, kteří jsou k Bollywoodu přitahováni hlavně příslibem rozjuchané exotické zábavy. Filmy jsou vybírány z ranku populárních hitů, neformálně pojaté úvody většinou rezignují na jakékoli pokusy je zasadit do širšího kontextu či představit jejich tvůrce, pestrobarevné propagační materiály pracují s plakátovými klišé o Indii, chybí zajímaví hosté z branže a doprovodný program, jehož vrcholem je párty v tanečním klubu, taktéž postrádá orientaci na samotnou kinematografii (vítanou výjimkou v tomto roce tak byla konference Bollywood (R)evolution pořádaná ve spolupráci se sorbonnskou univerzitou).
Vezmeme-li v potaz, že indické filmy dnes již pronikly do distribuce všech sousedních států vyjma Slovenska a na DVD či Blu-Ray jsou snadno dostupné skrze nepřebernou řadu zahraničních internetových obchodů, neexistuje mnoho důvodů, proč by měl Festival bollywoodského filmu krom zvědavců hledajících rozptýlení po práci lákat i zainteresované fanoušky indické kinematografie. Vlastně nás napadá jen jeden – festival totiž nabízí v rámci České republiky zatím jedinou možnost, jak si oblíbené filmy užít na velkém plátně a ve společnosti entuziastického publika, které se nestydí hlasitě smát (stále častěji nikoli na úkor filmu), tleskat, či jinými způsoby oceňovat jednání filmových hrdinů.
Aktuální jubilejní ročník festivalu nepřinesl žádné výrazné překvapení v pozitivním ani negativním smyslu. Jeho hlavní devízou byla opět sympatická atmosféra a možnost kolektivního sdílení radosti z filmů, zatímco dramaturgická nevyjasněnost a určité nedostatky organizačního a technického charakteru dojem z něj snižovaly. V době Blu-Ray a DCP formátu se většina filmů promítala z obyčejného DVD, jehož nízké rozlišení a kompresní vady obrazu se obzvláště nehezky podepsaly třeba na velkolepě pojatých tanečních scénách z tříhodinového muzikálu Mé srdce blázní (Dil To Pagal Hai, 1997). Snímek Prague (2012) pak byl dokonce promítnut nejspíše z festivalového screeneru, jenž se vyznačoval nepříliš kvalitním obrazem i zvukem, velkým rušivým watermarkem a jazykově odbytými anglickými titulky2. Občasné překlepy a neobratné formulace v českých podtitulcích doprovázejících filmy promítané ve velkém sále Světozoru patří již k těm drobnějším výtkám, podobně jako některé věcné chyby v programové brožurce a na oficiálních internetových stránkách3
Program byl protentokrát rozdělen mezi dvě kina – první dva dny se odehrávaly v Ponrepu, kde bylo ve spolupráci s Národním filmových archivem v rámci cyklu nazvaného bůhvíproč Bollywood or Not Bollywood představeno šest starších filmů, které byly ve své době uvedeny v české distribuci. Nikterak překvapivě šlo především o snímky kritické ke kapitalistické společnosti či populární v Sovětském svazu. To se ovšem nijak nevylučuje s tím, že se jednalo o skutečně klasická a kvalitní díla. Romantická komedie Ženich za 250 rupií (Mr. & Mrs. ’55, 1955) z dílny režisérského velikána Guru Dutta dnes sice budí lehký úsměv pomýlenou interpretací feminismu a horlivou obhajobou místních rodinných tradic, ale zároveň nepřestává fascinovat brilantní kamerou, vynalézavým zapojením písňových sekvencí do vyprávění ani krásou ikonické herečky Madhubaly. V Cannes oceněné Dva akry země (Do Bigha Zamin, 1953) zase představují skutečně sugestivní zpodobnění trýzně, jež v době překotné industrializace Indické republiky čekala na řadu chudých venkovanů v ulicích milionových metropolí, kde se snažili najít obživu, jakou jim už nemohlo poskytnout drobné zemědělství. Hned poté se promítala i dosud nejoceňovanější filmová verze slavného románu Devdas (1955), za níž stál stejný režisér – bengálský rodák Bimaly Roy. Přijímací pohovor (Interview, 1971) pro změnu umožnil nahlédnutí do tvorby jednoho z mistrů indické nové vlny Mrinala Sena a k dílům respektovaných filmařů se řadí i poslední dva nezmíněné filmy V zajetí vzpomínek (Trikal, 1985) a Nebeský palác (Aasman Mahal, 1965).
Všechny tyto filmy byly promítnuty ve zkrácených evropských verzích z dobových kopií, což pro diváky znamenalo střetnutí s autentickým závanem minulosti, avšak také s určitými patáliemi. Zejména s čitelností velice stručných podtitulků na vybledlém černobílém pozadí to nebylo slavné, přičemž tato situace zamrzela o to víc, že na ni nebylo ze strany pořadatelů dopředu upozorněno. V prostorách archivní promítací síně také zcela absentovala festivalová atmosféra a nic nepřipomínalo odlišnost „bollywoodských“ projekcí od standardního fungování celého kina. Tištěný klubový program zůstal dostupný jen pro registrované diváky a širší veřejnost prošla kolem této netradiční události zcela neoslovena a neinformována. Návštěvníky Ponrepa dokonce ani nikdo neupozornil, že na cyklus bude následně navazovat program ve Světozoru, kde byl tedy festival teprve oficiálně zahájen.
V rámci hlavního programu se střídaly nově uvedené filmy s těmi, které již byly na festivalu promítnuty v jednom z minulých ročníků a získaly si oblibu pořadatelů i diváků. Ani ty se ovšem neobracely nijak hluboko do minulosti. Nejstarší z nich pocházel z roku 1997 a nejnovější dokonce až z roku 2009. Jelikož se však indický filmový průmysl v posledních letech vyvíjí mimořádně strmě, mohli diváci i ve filmech, jež od sebe dělí jen několik málo let, pozorovat značné posuny stylistické, tematické a především technické – jestliže na přelomu tisíciletí většina bollywoodských filmařů pracovala se skromnou a zastaralou technikou, dnes rozpočty áčkových hindských filmů běžně překračují hranici 10 milionů dolarů a začínají se v nich zabydlovat i vcelku náročné speciální efekty.
Výstavními reprezentanty nikterak letitých, přesto dnes už vesměs opuštěných bollywoodských trendů byly především dva snímky normotvorného režisérského veterána Yashe Chopry4: Okázalé muzikální melodrama Mé srdce blázní (Dil To Pagal Hai, 1997) bylo svou líbivou barevností, sentimentalitou vypjatou i na poměry indického mainstreamu, zaměřením na hrdiny náležící k pohádkově bohaté smetánce a důrazem na působivé taneční scény doprovázené moderní hudbou ve své době vlajkovou lodí flotily filmů formujících novou tvář Bollywoodu – právě tu, jaká s ním bývá na Západě nejčastěji spojována. Dnes už film působí spíše jako roztomilé retro fetišizující artefakty své doby, nicméně dobře odtančená i nasnímaná taneční čísla své kouzlo neztratila. Podobně lze mluvit i o Choprově melodramatu Veer-Zaara (2004), jenž se navíc snaží nabídnout komentář k aktuálním politickým a sociálním problémům (nevraživost mezi Indií a Pákistánem, postavení žen v jihoasijských společnostech).
Na velkém plátně Světozoru znovu zazářila i opulentní verze Devdase z roku 2002, jenž na Západě patří k nejznámějším a nejchválenějším bollywoodským filmům vůbec; již potřetí uvedená zábavná žánrová směska Jsem s tebou (Main Hoon Na, 2004) navazující na tradici takzvaných masala-movies definovaných na přelomu 70. a 80. let Manmohanem Desaiem i hyperstylizovaná persifláž na americké akční trháky Úder 2 (Dhoom 2, 2004). Tento režijně strnulý, avšak v mnoha směrech atraktivní film se v Indii setkal se značně ambivalentním přijetím a mnozí se na něj odvolávají v argumentaci o údajně nízké úrovni současné hindské produkce, avšak mezi západními fanoušky Bollywoodu mu náleží kultovní status. Opakované projekce přitom umožňují naplno si uvědomit, nakolik v něm režisér Sanjay Gadhvi vytěžil (a poté ještě znásobil) estetiku Mission Impossible II (2000), tedy filmu, který hongkongský filmař John Woo natolik zakotvil v asijském pojetí komerční kinematografie, že jej tradiční hollywoodské publikum svorně odmítalo jako příliš melodramatický, patetický a nerealistický. Úder 2 tak vlastně uzavírá kruh vzájemných vlivů asijského a hollywoodského filmu.
Pokud jde o novinky, festival se orientoval spíše na nablýskané blockbusterové produkce a z menších filmů dostaly šanci jen dvě romantické komedie Ženy versus Ricky Bahl (Ladies vs. Ricky Bahl, 2011) a Dárce Vicky (Vicky Donor, 2012). Druhý jmenovaný snímek měl přitom v Indii velký ohlas a je jedním z důkazů stoupající pozornosti, jaká je v indických kinech věnována neotřelým nízkorozpočtovým projektům. Jeho zajímavost pro české publikum nicméně snižuje využívání mezikulturně a mezijazykově těžko přenositelného slovního humoru a zaměření na téma umělého oplodnění, jež je v Indii společenským tabu, zatímco u nás nekontroverzní trivialitou.
Rockstar (2011), snímek velkolepý výpravou i emocemi, potěšil chytlavými skladbami předního indického skladatele a držitele Oscara A. R. Rahmana i zasazením části děje do Prahy (jejíž ulice ve dne okupují tančící Romové a v noci smyslné prostitutky), avšak značně nevěrohodně napsané postavy jej zejména v poslední třetině, kdy se láme z komedie do dojemného dramatu, neúprosně táhnou dolů. Jako o poznání vyrovnanější dramedie se představil nejnovější snímek veleúspěšného Karana Johara Jmenuji se Khan (My Name Is Khan, 2010), jenž byl několik měsíců k vidění na televizní stanici HBO. Příběhu indického muslima, který kvůli Aspergerovu syndromu vezme vážně slova vyřčená v rozčílení a vydá se na cestu napříč Amerikou, aby mohl jejímu prezidentovi oznámit, že není terorista, je nejen filmařsky kultivovanou esencí dobrácky naivního humanismu, ale také filmem, který je zajímavé z různých stran rozebírat – především pokud jde o způsoby, jakými zachycuje muslimskou menšinu či americkou společnost. Amerika je v něm líčena jako země umožňující každému jedinci i skupině dosáhnout spravedlnosti a plně se emancipovat. Za jasný důkaz takového tvrzení je v závěru podáno zvolení prvního černošského prezidenta Obamy, jenž nakonec hlavního hrdinu vyslyší. Obamův předchůdce George Bush naopak celým filmem proplouvá jako nedostižná, zástupy anonymních ozbrojenců obestavěná osoba neschopná napojit se na hlas obecného lidu.
To pro film Krycí jméno Tygr (Ek Tha Tiger, 2012), jenž sami tvůrci nazývají „romantickým thrillerem“, slouží reálie muslimského světa jen jako efektní kulisy. Teoreticky se jedná o ideální film pro páry, neboť se v něm ve vyrovnaném poměru mísí přímočarý milostný motiv se zručně natočenými akčními scénami stojícími někde na pomezí mezi moderním stylem bourneovek a nadrealistickým heroismem jihoindické produkce. Ačkoli byl film jako hlavní lákadlo festivalu uveden v prominentním čase a naplněný sál se u něj viditelně dobře bavil, nelze přehlédnout jeho mechaničnost a nenápaditost, jaká je bohužel v poslední době typická pro většinu snímků prestižního studia Yash Raj Films.
Za nejlepší uvedený film tak lze patrně prohlásit Cestu ohněm (Agneepath, 2012). Jedná se o remake stejnojmenného snímku z roku 1990, což v praxi znamená, že do technicky naleštěné podoby přetavuje estetiku i tematické prvky tehdejších hindských akčních filmů vzhlížejících se v hollywoodských a hongkongských vzorech z 80. let. Cesta ohněm je proto plná gangsterů, násilníků, zkorumpovaných policistů, obchodníků s lidmi a prostitutek a odehrává se především ve špinavém prostředí přelidněných bombajských čólů a v potemnělé vesnici zotročené zvráceným tyranem. Rozkošatělý syžet se odvíjí ve velmi pomalém tempu, leč zejména díky výtvarně strhující mizanscéně a vskutku epické hudbě je tento režisérský debut Karana Malhotry skvělou ukázkou síly bollywoodského hyperbolického stylu. Drogového bosse Kanchu v podání Sanjaye Dutta lze navíc směle zařadit k nejslizstějším zloduchům filmové historie.
Program ve velkém sále zakončila komerčně veleúspěšná a veskrze povedená komedie 3 Idiots (2009), do poslední chvíle skrytá pod tajuplným titulkem „Překvapení“. Z marketingového hlediska bohužel nešlo o příliš moudrý tah, neboť zrovna tento film se těší značné popularitě i mimo tradiční komunitu bollywoodských fanoušků (viz hodnocení a komentáře na CSFD) a měl potenciál oslovit široké publikum. Na zajíce v pytli si ale lidé kupují lístky neradi.
Paralelně probíhající projekce nezávislých a dokumentárních snímků v malém sále Světozoru v minulosti nenabízela mnoho skutečně zajímavých děl, což se bohužel nezměnilo ani v tomto roce. Početní převahu měly dokumenty a krátké filmy (vhodné spíše do pozice předfilmů), hraných celovečerních počinů se představilo celkem pět, přičemž pouze maráthský Deool (2011) se mohl chlubit známým jménem v pozadí. Tím je režisér Umesh Vinayak Kulkarni, jehož starší tvorba pronikla i na festival v Karlových Varech, leč nenarazila tam na zrovna vřelé přijetí. Mysteriózní thriller Prague (2012) možná může potěšit některé patrioty poměrně věrným vystižením reálií a atmosféry českého hlavního města, nicméně v oblasti scénáře i režie se jedná o úsměvně neumětelskou práci plácající se v marné snaze o originálně koncipované dílo. Zvládnutěji, ale stále nepříliš zajímavě působilo dobové maráthské drama Shala (2011), které na jednu stranu pracovalo s motivy dospívání provázeného narážením na společenské mantinely obklopující milostný život a na straně druhé demonstrovalo na příkladu malé předměstské školy represivní klima Indické republiky během výjimečného stavu v polovině 70. let. Ani jeden z těchto motivů však autoři nedovedli uspokojivě rozvést.
Možná by se dramaturgie měla při výběru „alternativních“ filmů více rozhlížet po světových festivalech a méně spoléhat na doporučení kritika Karana Baliho, jehož portál Upperstall.com při naplňování cíle poskytovat kritický a fundovaný pohled na indickou kinematografii vykazuje dlouhodobě poněkud diskutabilní výsledky. Pokud jde o podnětné nekomerční snímky indických filmařů, nedá se rozhodně říct, že by nebylo z čeho vybírat. Proč nemohl být promítnut třeba provokativní a stylově radikální Gandu (2010), depresivní a v Cannes soutěžící Miss Lovely (2012) nebo kritiky oceňovaný Anhe Ghore Da Daan (2011) navazující na tvorbu významného autora Maniho Kaula? Vždyť jednou ze služeb, kterou by divák mohl od festivalu oprávněně očekávat, by měl být pátravý a kritický vhled do neuvěřitelně objemné indické filmové produkce, jehož důsledkem by mělo být vytvoření síta, přes nějž se do pražských kinosálů dostane jen to nejlepší.
Festival bollywoodského filmu v hodnoceném ročníku operoval se sloganem „S opravdovou láskou k filmu“ a je třeba uznat, že nadšenecká láska z něj opravdu cítit byla a úspěšně se přenášela i do publika. Jenže láska není vším a k udržení trvalého vztahu stačí málokdy. Zůstává tak otázkou, zda se festival dokáže chytit výše naznačených výzev a v nadcházejících ročnících poskytnout zájemcům o indický film více důvodů, proč si jej nenechat ujít.
Festival bollywoodského filmu
13.-21. 10. 2012 Praha
http://www.bollywood.cz/
- Stojí za pozornost, že anglický název festivalu zní „Prague Indian Film Festival“, přestože pojmy „bollywoodský film“ a „indický film“ rozhodně nejsou zaměnitelné. [↩]
- Pro pořádek dodejme, že právě za rušivý watermark se organizátoři těsně před započetím projekce omluvili s tím, že tato kopie se k nim dostala nedopatřením. [↩]
- Abychom mluvili konkrétně: Programovou brožurku se podařilo vytisknout s chybnými časy projekcí u dvou filmů a na internetových stránkách se i v době psaní tohoto článku stkví nepravdivá informace, že se festival odehrává v kinech Ponrepo a Evald. Doplňme ještě, že z řad stálejších fanouškům je též pořadatelům vytýkáno občasné zdržení večerních projekcí způsobující mimopražským problémy s dopravou a absence jakékoli formy zvýhodněného vstupného na více filmů, což činí z návštěvy festivalu poměrně nákladnou záležitost. [↩]
- Ten smutnou shodou okolností poslední den konání festivalu ve svých osmdesáti letech zemřel na komplikovanou formu horečky dengue. [↩]
Autor
