Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Kdyby všechno bylo zase jinak

Kdyby všechno bylo zase jinak

Kdyby všechno bylo zase jinak
TÉMA – VLAKY: Vlak života (režie: Radu Mihaileanu, 1998) – VÍT POLÁČEK –

Režisér rumunského původu Radu Mihaileanu natočil celkem šest filmů, ale kvalitativně nikdy nepřekročil stín svého druhého filmu Vlak života (Train de vie), postaveného na originálním nápadu natočit komedii o šoa, tedy o vyvraždění evropského židovstva. Samotný nápad, který vypadá jako nejhrubší rouhání, do jisté míry obrousila skutečnost, že sám autor má židovský původ a několik členů jeho rodiny zahynulo v koncentračních táborech. I tak ale film vyvolal svým námětem i jeho zpracováním četné kontroverze a diskuzi o morálnosti svého vyprávění.1 A to navzdory tomu, že se příběh na rozdíl od Benigniho filmu Život je krásný, koncentračního tábora a života v něm jen lehce dotkne. Už ale samotný nápad, kolem kterého se tragika i komika příběhu točí, nutně musel budit kontroverze.

Když dorazí do židovské osady v horách blázen Šlomo a zvěstuje, že všude okolo zabíjí židy, je vyslechnut radou a následně je zpracován fantastický plán záchrany. Štetl si zakoupí rozbitý vlak, který zrekonstruují truhláři, jeden z obyvatel se naučí řídit, ti co umí nejlépe německy, dostanou od krejčích uniformy a budou představovat Němce. A celý tenhle převlečený vlak potom všechny obyvatele doveze přes sovětskou frontovou linii do bezpečí. Mihaileanu se dotýká jednoho ze symbolů plánovaného a chladného vyvražďování, kterým se navždy stal vlak a posílá na rumunské koleje jeho laskavou verzi. Hra s otázkou, co by se stalo, kdyby někdo něco takového podnikl, vyvolává ale nejen úsměv, ale i úzkost. Jednoduchý nápad je totiž zároveň aluzí na hrůznou epizodu šoa v Rumunsku, známou také jako Vlak smrti z Iasi.2

Samotné použití vlaku jako symbolu transportů a jejich efektivnosti (všimněme si třeba, jak často používají dokumentaristé ve filmech o šoa záběr z jedoucího vlaku na koleje) celý princip vlaku shazuje. Vlak je pouze prostředek. Pro nacisty vyvraždění, pro Nicholase Wintona nebo pro fiktivní figury haličského štetlu záchrany.

Mihaileanu využil velmi dobře svou znalost klasiků jidiš literatury. Jednotlivé postavičky z města, od vdavekchtivé Ester přes sionisty, komunisty až po starostlivé rodiče a účetního, jako by vypadly z povídek a románů předních autorů této svébytné literatury Lejba Perece nebo Šoloma Alejchema. Svérazné postavy s malými starostmi, blázen, který vidí pod povrch věcí, i jistá fantasknost spojuje film právě s literaturou. Daleko podstatnější ale je humor, který vychází z velmi tvrdé židovské zkušenosti. „Mluvme raději o něčem veselejším. Jak pokračuje cholera v Oděse?,“ ptá se jedna z Alejchemových postav druhé.3 Pět chlapců se v povídce Mojšeho Nadira První láska zamiluje do stejného děvčete a protože si přísahají, že ji budou milovat společně, je jejich láska odsouzena předem k nezdaru, a to přesto, že dají své poslední úspory za bonboniéru pro svou milou. Paradoxní situace je zároveň vtipná, ale zároveň v sobě nese neskonalý a existenciální smutek. Humor jidiš autorům totiž velmi často slouží k vytvoření kontrastu. Podobně autorovi Vlaku života. Když se vlak po všech peripetiích spojených s odjezdem vydá na cestu, jen o pár hodin později do vylidněného městečka dorazí německé jednotky, které pomocí plamenometů zapálí synagogu. Po velmi lehkém úvodu je tato scéna daleko mrazivější, než kdyby jí předcházela klasická expozice, jaká provází většinu filmů s tématem šoa.4

Humor vlakové road movie je ale založen především na řadě paradoxů. Partyzáni, kteří chtějí vlak vyhodit do povětří, nevěří svým očím, když vidí důstojníky v německých uniformách, jak se v zapadajícím slunci pátečního večera modlí spolu se svými zajatci šábesovou modlitbu. Když Němci zajmou jednoho „uprchlíka“ z transportu, krejčí rychle přešijí uniformu velitele vlaku, aby měl vyšší hodnost a mohl ho osvobodit. A mezuze5 je na velitelském vlaku krytá dřevěným hákovým křížem. Když energický „velitel“ vlaku seřve německého velitele stanice, dotkne se jí prsty, jak činívají ortodoxní židé, a nastoupí do vlaku. Zpitomělý velitel stanice se pak špičkou prstu dotkne vlajky Třetí říše a políbí ji stejně jako ortodoxní žid. Kontrast v tomto gagu vyplývá z toho, že žid se stává vzorem pro nacistu. „Snažil jsem se vytvořit nádherně nedokonalé lidi a tuto lidskost miluji, protože je tak nedokonalá. Vždy bojujeme proti nacistům, kteří si myslí, že jsou dokonalí a chtějí nás udělat také tak dokonalými,“ řekl sám Radu Mihaileanu v jednom rozhovoru6

Samotný film se láme až v závěru. V poslední peripetii potkává vlak německou jednotku a zdá se, že je vše ztraceno. Pak se ale ukáže, že jde o cikány, kteří si zorganizovali podobnou akci. Spolu s nimi vlak překračuje frontovou linii a vypravěč Šlomo dovypravuje jednotlivé osudy zachráněných. Publikum se dočkalo happy endu a vlastně jakési verze moderní pohádky o tom, že s troškou chytrosti, humoru a lidskosti se dá jakékoli zlo přelstít. Pak se ale portrét vesnického blázna prolne a my ho vidíme za ostnatým drátem v pruhované čepice vězně z koncentračního tábora. Tradiční židovské pořekadlo, které vzápětí pronese: „Anebo to bylo všechno úplně jinak,“ je v tu chvíli vlastně krutější než hodinová názorná ukázka násilí a vyvražďování. Pohádka, kterou divák sledoval, totiž byla jen iluzí a  alternativou Šloma, kterou si vybájil, aby se v šílené realitě sám nezbláznil. I tento závěrečný paradox nese v sobě ducha jidiš literatury a je podobně krutý, jako když mlékař Tovje s vtipem vypráví o nezdařených vdavkách svých sedmi dcer v Alejchemově románu  Tovje vdává dcery.

I ostrým závěrem se Vlak života liší od Benigniho Oscarem oceněného filmu Život je krásný. Ten svým šťastným a do jisté míry kýčovitým koncem vytváří zdání, že s lidskostí a humorem šlo přežít koncentrační tábor. Mihaileanu naproti tomu vytváří představu zaniklého světa i nepravděpodobnou vyprávěnku o jeho záchraně. To, jak je nepravděpodobná, si ale sám moc dobře uvědomuje a raději vypráví o sebezáchovné iluzi, stejně jako o žádné šanci na únik z vraždící mašinérie. A dělá to daleko zábavněji, kultivovaněji a vlastně i přesněji než ostatní tvůrci filmů o šoa, ze kterých trčí dobré úmysly stejně jako konjunktura. Sám tvůrce, když prý viděl Schindlerův seznam, usoudil, že se musí příběh genocidy vyprávět úplně jinak.7 V obtížnějším způsobu nazírání na věc ale zůstal osamocený.

Vlak života

Scénář a režie: Radu Mihaileanu
Kamera: Yorgos Arvanitis, Laurent Dailland
Střih: Monique Risselinck
Hudba: Goran Bregović
Hrají: Lionel Abelanski, Rufus, Agatha de la Fontaine, Michel Muller, Luminita Gheorghiu a další
Izrael, Francie, Belgie, Nizozemí, 103 min., 1998

Print Friendly
  1. Mimo jiné reakce diváků na festivalu v Cottbusu. Viz http://www.wsws.org/articles/2000/mar2000/radu-m31.shtml []
  2. V roce 1941 po pogromech v rumunském městě Iasi naložili rumunští vojáci, policie a příslušníci SS do vlaku okolo 2 400 lidí – včetně zraněných – do šesti vagonů vždy po 200 a do nich pak zavřeli přívod vzduchu. Vlak vyzdobený nápisy „Komunističtí židé“ a „Vrazi rumunských a německých vojáků“ vyjel 30. června na koleje a během 17 hodin bloudil mezi několika stanicemi. Když vlak dorazil do Targu Formos, byly vagony znovu otevřeny. Přežilo asi 200 lidí. Viz Ioanid, Radu. The Holocaust in Romania: The Destruction of Jews and Gypsies Under the Antonescu Regime, 1940-1944. Ivan R Dee, 2000, s. 80-90; Carp, Matatias. Holocaust in Romania: 1940-44. Primor Publishing Company, 1994, s. 159-166. []
  3. Šolom Alejchem, Tovje vdává dcery, Praha 1958, s. 79. []
  4. Pro příklad třeba takový Pianista Romana Polanského, Schindlerův seznam Stevena Spielberga nebo nejstrašnější případ kýče v podobě Chlapce v pruhovaném pyžamu Marka Hermana. []
  5. schránka s posvátným textem, který by měl být na každém židovském domě []
  6. http://www.combustiblecelluloid.com/intradu.shtml []
  7. Viz Jaromír Blažejovský v publikaci k Projektu 100 v roce 1999. []

Autor

Počet článků : 51

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru