Historie Střední průmyslové školy filmové v Čimelicích (1. část)

Druhou část autorčiny práce si můžete přečíst zde.

Počátky filmového školství v Československu

Pokusy o zřízení školicích zařízení na našem území se datují od roku 1924, kdy režisér Václav Binovec pořádal filmové kurzy. První oficiální snahy o vzdělávání v oboru režie, herectví a zejména scenáristiky byly v Československu spojené s Filmovým studiem vedeným Karlem Smržem. Filmové studio, které vzniklo při Svazu filmové výroby v roce 1934, nakupovalo zahraniční a domácí literaturu a periodika (příručky, brožury a první historické práce o filmu) a snažilo se o systematické budování filmové knihovny, která měla fungovat jako zdroj studijního materiálu. Dále zde existovaly nepravidelné kurzy pro filmové herce, režiséry a scenáristy a byly vypisovány různé scénáristické soutěže, neboť byl na scénáristiku kladen největší důraz. V rámci kurzů přednášely zavedené osobnosti z praxe, které sice byly bez filmového vzdělání, ale jednalo se o zkušené filmové pracovníky. Režii přednášel Karel Lamač, hercům přednášel i Vlasta Burian a scenáristům Václav Wassermann. „Kurzy byly většinou krátkodobé, třeba dvoudenní kurzy s blokovou výukou se odehrávaly obvykle jednou do roka. Jejich součástí byla exkurze do filmových ateliérů AB s demonstracemi na konkrétních filmech. Absolventi získali pouze certifikát o účasti na kurzu, protože nebyl ukončován zkouškami. Není však známo, zda účastníci kurzů dále působili ve filmovém oboru.“1

K plánům filmové akademie

O filmové vzdělávání se také zajímala státní konzervatoř, která už ve 30. letech navrhovala ustavení filmové školy při Československé filmové unii. Začátkem roku 1939 se objevily v tisku informace o podání návrhu na vznik filmové akademie.2 „Zamýšlená filmová akademie mát být součástí státní konzervatoře, aby tak byla začleněna do souboru našeho uměleckého školství a její absolventi byli rovni absolventům uměleckých škol a jiných oborů.“3 Akademie měla být dvouletá s oddělením uměleckým a obchodně technickým. V prvním oddělení měli být školeni herci, režiséři a dramaturgové, v druhém kameramani, zvukoví technici a laboranti. Vyučovat se měly mimo jiné dějiny filmu, scenáristika, dramaturgie, estetika, právní nauka, ale i psychologie ve filmovém tvoření. Většina předmětů měla být přizpůsobena daným oborům, kromě tělovýchovy a jazykových kurzů, které měly být pro všechny společné. Posluchači by byli příjímáni podle vstupních zkoušek a měli mít vzdělání v oblasti, ve které se chtěli vyprofilovat, např. po budoucích kameramanech a laborantech měl být požadován výuční fotografický list. Filmová akademie však nebyla realizována z finančních a politických důvodů, protože koncem 30. let převládaly jiné zájmy než zřizování nových škol.

„Na českém území představy o zřízení samostatné vzdělávací filmové instituce formuloval také režisér Jindřich Honzl spolu s Otakarem Vávrou a dalšími spolupracovníky v brožuře s názvem Navrhujeme školu pro výchovu filmového dorostu, jež byla vydána v prvních měsících existence Protektorátu Čechy a Morava a její idea tak byla předem odsouzena k nezdaru.“4 Předchůdcem filmové školy byl také denní kurz pro kinetickou fotografii v Bratislavě ve školním roce 1938/39, pořádaný Karlem Plickou. Ten byl zaměřený na technické obory, převážně fotografii a kameru.5 „V září 1938 byl ještě zveřejněn ambiciózní projekt vzdělávání – zřízení Dramatické školy pro výchovu filmového dorostu s pravidelnou výukou v řádu několika hodin týdně. Tento plán však nebyl […] realizován.“6

Období protektorátu

„K zaznamenáníhodné události došlo 19. února 1940 na Ministerstvu školství a národní osvěty, kde byla zřízena zvláštní komise, jejímž úkolem bylo vypracovat konkrétní návrh Filmové akademie. […] Na přípravách dalšího z plánů na filmové vzdělávání participovali pod organizačním vedením Karla Smrže režiséři Jindřich Honzl, Ladislav Brom, Karel Dostal a Otakar Vávra a technik František Pilát. Projekt byl předložen odborné veřejnosti k připomínkování a posléze odevzdán k posouzení úřadům. Získal přízeň ministra obchodu, průmyslu a živností Jaroslava Kratochvíla a byl převzat Filmovým ústředím. V únoru 1940 proběhlo jednání s Ministerstvem školství a národní osvěty, na kterém bylo stanoveno, že filmová škola bude součástí konzervatoře. V průběhu roku 1940 byly vypracovány detailní podklady (organizační statut školy, osnovy, personální návrh, rozpočet, školní řád, zkušební řád), které byly opět předloženy úřadům k posouzení. Přípravy došly dokonce tak daleko, že byly vybrány prostory pro výuku. V případě kladného postoje úřadů se počítalo s tím, že škola by mohla fungovat od nového školního roku 1941/42. V listopadu 1940 Filmové ústředí opětovně apelovalo v dopise ministrovi školství a národní osvěty Janu Kaprasovi na urychlené založení filmové školy. […] Osud projektu byl označen za nejistý z důvodu, že žádost nebyla na Ministerstvu školství a národní osvěty dosud vyřízena. Ještě v prosinci 1940 Filmové ústředí na svém zasedání zmiňovalo přípravu filmové školy jako jednu ze svých priorit. Víme však, že projekt filmové školy nebyl realizován.“7

Filmové vzdělávání a Filmový studijní a výzkumný ústav

„Filmové školství nemohlo být na území protektorátu realizováno na samostatné institucionální bázi. Během válečných let nakonec došlo k rozvoji celé série vzdělávacích aktivit v mnoha filmových profesích. Tyto podniky byly většinou prezentovány jako kurzy profesního vzdělávání. Důraz byl z politických důvodů kladen na praxi, nikoliv na teoretický obsah učiva. Klíčovou roli v rozvoji filmového vzdělávání v období Protektorátu Čechy a Morava hrálo právě Českomoravské filmové ústředí. Nejpočetnější skupina vzdělávacích akcí se týkala zaměstnanců kin.

Ústředí se již od samého počátku zaměřilo také na dorost ve filmové výrobě. Důležitým pokusem Českomoravského filmového ústředí, který měl napomoci zlepšení postavení a především profesních výhledů adeptů filmové režie, bylo založení jejich vlastní podskupiny v rámci odborové skupiny filmová výroba. Již na podzim 1941 proběhla diskuze o stanovení základních standardů jejich práce (povinné připuštění k určitým typům filmové práce, vlastní scénář, počet adeptů na film, jejich konkrétní pracovní úkoly apod.), ale také o možnostech jejich profesního růstu (povýšení do pozice asistenta filmové režie krátkého filmu včetně stanovení minimálního honoráře). Ke skutečnému rozvoji vzdělávacích projektů došlo v případě profesí souvisejících s filmovou výrobou ve stejné době jako u kurzů pro zaměstnance kin, to znamená v roce 1943. V únoru 1943 bylo filmové studio pověřeno pořádáním seminářů pro autory filmových námětů. Již 31. března tak byla zahájena série osmi přednášek, které se konaly ve večerních hodinách v přednáškovém sále Osvětového odboru hlavního města Prahy ve Štěpánské 35. […] Další semináře tentokrát celodenního charakteru se konaly ve Zlíně a výběr také v Brně. […] Od školního roku 1943/44 navštěvovali povinnou výuku také učni filmových výrobních podniků. […] Českomoravské filmové ústředí očekávatelně navázalo také na projekt školy filmového dorostu, který byl dopodrobna připraven (ale nebyl realizován) v roce 1940.“8

Rozvoj vzdělávacích zařízení po druhé světové válce

Československý státní film počal budovat vlastní systém školicích zařízení hned po skončení druhé světové války. Vzdělávací činnost byla organizovaná ve Filmovém ústavu. V roce 1950 byl název ústavu změněn na Školy a sbírky ČSF a do jeho kompetence byly zařazeny i školy Ústřední dělnická škola ČSF a Průmyslová filmová škola. Kromě nich existovaly další školicí setkání a semináře, jako Běh filmové techniky, určený pro vysokoškolské absolventy z příbuzných oborů, kteří se doškolovali v oblasti filmové techniky. Avšak počátky filmového vzdělávání na území dnešní České republiky jsou obvykle nejvíce spojovány se vznikem FAMU v roce 1946.

Důvod, proč jsem se rozhodla ve své práci nevěnovat přímo FAMU, ale zaměřit se na ostatní školicí instituce (s hlavním přihlédnutím ke Střední průmyslové škole filmové), souvisí s rozdílnou povahou těchto zařízení. FAMU se odjakživa soustředila na rozvoj individuálních talentů na pozicích režisérů, scenáristů nebo kameramanů, kdežto ostatní instituce se zaměřovaly na výchovu důležitých technických filmových pracovníků, tzv. „středních kádrů“9, jako jsou zvukaři, technici nebo laboranti. Bude pro mne tedy zajímavé zabývat se provázaností státního filmu a těchto školicích zařízení, která vytvářela či zaškolovala pracovníky na základě plánu potřeby. Spolu s rostoucími nároky na technické vybavení pracovišť filmu (a rozvoj televize) se stále výrazněji ukazoval nedostatek kvalitně připravených pracovníků po odborné stránce.

Studie je částí připravované magisterské diplomové práce autorky.

Zdroj náhledové fotografie: http://cimelice.cisti.cz/