Nabalující se koule příčin a výčitek

Zdá se, že alespoň co se týká uvádění zajímavých zahraničních festivalových filmů, se v české distribuci blýská na lepší časy. Mimo toho, že český divák mohl (nebo bude moci) vidět většinu filmů ze soutěže v Cannes (mj. Le Havre, Nevěstinec, Melancholia, Strom života, Drive nebo do distribuce se chystající snímky Kluk na kole a Habemus Papam) a předposlední film avantgardního maďarského filmaře Benedeka Fliegaufa Lůno, do české distribuce nyní po delších peripetiích1 dorazil i vítězný film z loňského Berlinale a podle některých hlasů i favorit na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film Rozchod Nadera a Simin. Vždyť od uvedení Fourezshova Klíče v roce 2000 v rámci Projektu 100 si divák musel počkat na film z této země až do letošního roku2 a není tedy úplně časté, že by se v běžné distribuci objevil nějaký íránský film. Označovat letošní nabídku jako vítězství by ale podle mne bylo předčasné. Právě proto, že se teprve ukáže, kolik diváků skutečně na všechny tyhle pozoruhodné filmy zamířilo (a ještě zamíří) a jaká bude tím pádem nabídka a strategie distributorů pro příští rok, kdy se v Cannes pravděpodobně nesejde tolik již u nás etablovaných autorů.                                                                                      

Rozchod Nadera a Simin do jisté míry klame samotným názvem, který spíše než eticko-kriminálně rodinné drama evokuje jakousi analýzu rozpadu vztahu. Takové Scény z manželského života po íránsku. Spíše než vyústěním je totiž zmiňovaný rozchod příčinou celého děje. Simin chce odjet s dcerou do zahraničí. To její muž Nader odmítá, protože se musí postarat o svého nemohoucího otce. Když i soudce celou věc zamítne, rozhodne se Simin odejít od Nadera ke své matce. Protože to nejspíš byla ona, kdo se o manželova nemohoucího otce staral, dostává se Nader pod tlak, protože sám prostě péči o nemocného nezvládne. Tak se na scénu dostane těhotná Razie s dcerkou, která nutně potřebuje peníze, protože její manžel je nezaměstnaný. Odchod Simin z bytu, který je do jisté míry demonstrativní, je tak možné přirovnat k odhozené sněhové kouli spouštějící lavinu. Na tuto událost se totiž začnou nabalovat další.  Obyčejní lidé vystavení tlaku se začnou dopouštět chyb a tyto chyby nakonec ve spirále vedou až k tragédii.

Asghar Farhadi po celé dvě hodiny filmu jemně pootáčí perspektivou vnímání diváka, takže film působí skoro jako četba knihy, při níž má divák nutně potřebu vracet se ke klíčovým zlomům příběhu a znovu a pozorněji se na ně podívat, protože úplně stejně jako postavy filmu začíná mít pochyby o tom, co a jak se vlastně skutečně stalo, co kdo řekl a co z toho vyplynulo. Samotné znejistění diváka Farhadi dociluje nepřehledností mizanscény. Výhled je v první polovině filmu často blokován předměty v prvním plánu, někdy je vidět jen nepatrný výsek z celého obrazu, jindy viditelnost deformuje sklo s menší průhledností a jiné překážky. Pozornost na sebe strhává pohyb postav, které nemají s klíčovým dějem co do činění, zatímco ty ústřední mluví rychle a rychle se také v obrazu střídají. Farhadi ale zároveň dokáže onen chaos korigovat tak, aby divák měl pocit, že ví, co se děje – alespoň do chvíle, kdy začne spolu s postavami pochybovat, jak to vlastně bylo. Jenže o několik minut poté se dosud nepodstatné informace začínají jevit jako důležité a divák se stejně jako postavy příběhu nemůže vrátit, aby si ověřil, co se skutečně odehrálo, co kdo slyšel a kdo a jak se koho dotkl. A to si ještě Farhadi dovolí klíčovou událost příběhu neukázat a jako vypravěčské eso v rukávu ji nechává skrytou až do úplného konce filmu.

Rozchod Nadera a Simin je pozoruhodný i proto, jak mění zažitou optiku pohledu v několika rovinách. Není jen příběhem o tom, co spustil jeden odchod, ale velmi výrazně vytváří několik překvapivých protikladů. Film je duelem mezi mužem a ženou, mezi vyšší a nižší vrstvou ve společnosti, mezi vírou a pragmatismem. Mohlo by se zdát, že v íránské patriarchální společnosti nemá žena příliš šance obstát v boji s mužem. Titulní Simin a těhotná Razie to obě myslí dobře, ale svými činy otevírají spirálu, na jejímž konci budou pykat převážně jejich muži. Jejich drobná přání, která zůstanou nevyslovena, pak ženou motor celého příběhu do šílených obrátek.

Farhadi sleduje příběh více z mužského pohledu. Simin prostě odešla a Nader si musí poradit v obtížné situaci i bez ní. A její návrat na scénu pro něj není osvobozující, spíše naopak. Farhadi nestraní mužům, ale také není nutně genderově korektní, aby si ženy neidealizoval jako oběti mužsky dominantního systému. A totéž platí i pro konflikt světa bohatých a chudých. Nader je ten bohatý, zatímco temperamentní manžel Razie, Houjat, je ten chudý. I toto schéma v soudním dramatu vypadá jinak, než jsme zvyklí. Divák je většinu času nucený soucítit s Naderem a nikoli s jeho protivníkem v sociálně obtížné pozici. Tak jako není Simin nutně obětí Nadera proto, že je žena a měla by být v nevýhodě, není ani Houjat nutně zobrazen jako morálnější jen proto, že nemá peníze. Sociální, rodinné i zdravotní záležitosti protagonistů nejsou předmětem vyprávění, pouze jej osudově determinují.3 Ve filmu jde totiž o víc než o kritiku sociálních, genderových, nebo dokonce politických poměrů, jak by si západní divák nejednou troufl usuzovat. Farhadiho postavy jsou postavy, které se chovají lidsky. A i když se nakonec postupným nabalováním problémů ocitají pod stále větším a větším tlakem, neztrácejí svědomí. I proto může divák tak snadno měnit optiku, protože vidí, jak moc si postavy své chyby uvědomují a jak se v lítosti pokoušejí rozjetý problém zastavit. Divák může rozumět, co postavy nutí chovat se zdánlivě v jejich neprospěch a naopak v prospěch druhé strany. Jenže ani drobné ústupky rozjetý spor nakonec nezabrzdí.

Rozchod Nadera a Simin je uvěřitelné drama z dnešního Íránu. To ale neznamená, že by se něco podobného nemohlo stát vlastně kdekoli jinde. Daleko víc než přísná náboženská pravidla, totalitní stát nebo místní justice mají na děj vliv vnější tlaky, pod kterými se může bez vlastního zavinění ocitnout kdokoli. Vítězný film berlínského festivalu tak ukazuje, jak málo obyčejnému lidskému životu často schází, aby se proměnil v peklo, a jak málo stačí na to, aby se několik celkem slušných a hodných lidí ocitlo ve vyhroceném sporu. A také na to, že málokterý krok v životě je jen tak na zkoušku, protože se prostě nedá vrátit. I to si na konci dost bolestně uvědomují oba hlavní protagonisté. Ale ještě daleko více jejich dospívající dcera.

 

Jodaeiye Nader az Simin

Scénář a režie: Asghar Farhadi
Kamera: Mahmoud Kalari
Hrají: Leila Hatami, Peyman Moaadi, Shahab Hosseini, Sareh Bayat, Sarina Farhadi
Írán, 2011, 120 min.
Česká premiéra: 9. 2. 2012 (Artcam)