Vlak a jeho cesta zdrojovým kódem

Převážná část sci-fi snímku Zdrojový kód režiséra Duncana Jonese se odehrává ve vlaku. Ten však neslouží pouze jako zajímavá kulisa napínavého příběhu, ale hraje také velmi důležitou roli v narativní struktuře filmu. Divákovi, který několikrát dokola sleduje variace jedné scény, především poskytuje vodítko v časové orientaci.

Detektivka v mnoha variacích

Ústřední zápletka filmu není příliš složitá. Dr. Rutledge vynalezl metodu nazvanou Zdrojový kód, díky níž je možné převést osm posledních minut z mozku zemřelého člověka do počítačového programu a poté opakovaně vysílat do této „minulosti“ jiného (externího) člověka. Autor svůj projekt připodobňuje k bezpečnostní kameře v obchodě, která zaznamenává poslední část denní aktivity na svůj disk. „Zdrojový kód není cestováním v čase, je to přeřazení v čase. Umožňuje nám přístup do paralelní reality,“ dodává ještě vědec. Přesně tak tomu je, protože hlavní hrdina kapitán Colter Stevens (Jake Gyllenhaal) svou přítomností v „minulosti“ zásadně ovlivňuje její podobu, která se pokaždé odlišuje od té původní či předchozí.

Colter Stevens se necítí ve své kůži

Film začíná in media res a po úvodních ustavujících záběrech na vlak projíždějící krajinou se společně s kapitánem Colterem Stevensem ocitáme uvnitř jednoho z vagónů. Stejně jako on nemáme nejmenší tušení, co tam dělá – dočasná kauzální mezera. Vypravěč se hned v této úvodní scéně ukazuje jako subjektivní, přičemž jeho hledisko je vázané na hlavního hrdinu. To je zdůrazněno záběrem na odraz v zrcadle, který ukazuje na to, že Colter ve skutečnosti vypadá jako postava, do níž se převtělil, ačkoliv sám sebe vnímá ve své skutečné podobě, která je dosti odlišná. Zde lze nalézt analogii se subjektivním flashbackem, kdy si postava představuje aktéry podle toho, jak je zná (tedy vypadající současně, ačkoliv se událost odehrála v minulosti) a ty jsou tak také zobrazovány i filmovým vypravěčem.

Vlak po několika minutách vybuchne a hlavní hrdina umírá hned na začátku filmu. Nenásleduje však retrospektiva, jak by se dalo očekávat, alespoň ne v tradičním smyslu slova. Stevens se totiž vzápětí ocitá na blíže neurčeném místě, kde k němu přes obrazovku mluví jemu i nám neznámá důstojnice Goodwinová a ptá se ho, jestli ví, kdo vyhodil vlak do povětří. Hrdina je následně opakovaně vysílán do Zdrojového kódu, aby atentátníka vypátral. Do vyprávění vstupují prvky detektivního žánru a napínavost se stupňuje. Čas dalšího výbuchu se totiž nebezpečně blíží a to vlastně ve dvou rovinách. První v alternativním světě, který teoreticky nemá význam, protože jeho existence je striktně omezena na osm minut. Druhý se však pachatel prvního chystá provést ve skutečnosti.

Kapitán Stevens a jeho prozření

Mezitím, co se ho Colter snaží odhalit, postupně skládá také střípky své vlastní minulosti a zjišťuje, že jeho vrtulník byl sestřelen a on zemřel. Jeho mozek však stále funguje a téměř všechno, co my jako diváci vidíme, je tedy jen kapitánova představa. Vypravěč nám po většinu času předává vyprávění skrze jeho perspektivu, ovšem občas z ní vystupuje a ukazuje třeba hrdinovo tělo, které je přechováváno ve speciálním přístroji, zatímco hrdina sám sebe vidí v sestřeleném vrtulníku.

Trvání syžetu i fabule je ve scénách z vlaku shodné – osm minut. Projekční čas se však liší. První hrdinova smrt se odehraje už v polovině páté minuty filmu. V závěru scény se totiž nachází výpustka složená ze dvou leteckých záběrů na jedoucí vlak, které na sebe navíc kontinuálně nenavazují, a je mezi nimi tedy vložená další výpustka. Druhá scéna z vlaku trvá už minut šest a výpustka je zde nenápadnější, leč podobná. Tentokráte tvořená pouze jedním záběrem na jedoucí vlak. O jejím kratším trvání svědčí i záběry před ní a po ní, které jsou prakticky totožné. Jediným rozdílem je, že Colter v prvním záběru působí šokovaně, protože právě našel na toaletě ukrytou bombu, po výpustce se už ale zdá být klidnějším. Nabízí se tedy interpretace, že se dvě minuty uklidňoval, na druhou stranu ale ví, kdy přesně bomba vybuchne a tak se jeví dost nepravděpodobně, že by tak dlouho na výbušninu jenom zíral.

Ve třetí scéně se konečně projekční čas těsně přibližuje času fabule a syžetu. Jsou tu však dva konce. Jedním z nich je samotný výbuch vlaku, který následuje přesně po sedmi minutách. Druhým je Colterova smrt na nádraží, když při rvačce spadne do kolejí těsně před polovinou osmé minuty. Ačkoliv se celá scéna jeví kontinuálně, lze opět nalézt nenápadnou výpustku. Když kapitán v nádražní budově pronásleduje podezřelého Inda, vidí ho, jak sbíhá ze schodů a mizí na veřejných toaletách. Samotné seběhnutí kapitána ale chybí, místo toho následuje střih a on vchází na záchodky. Vynechaný čas nelze přesně změřit, ale mohl by odpovídat právě oné chybějící půlminutě.

Další verze trvá sice jen tři a půl minuty, ale tentokrát je výpustka patrná i nepozornému divákovi, protože na ni jasně upozorňuje roztmívačka. Když se Stevens pokouší ukrást pistoli z kabiny průvodčího, je chycen a omráčen paralyzérem a přichází k sobě až těsně před výbuchem.

Signalizace času

Už v první scéně se ustanovují jakési konstanty, které později divákovi nenuceně a přirozeně usnadňují orientaci v čase. Jedná se o několik prvků, které se v dalších scénách z vlaku opakují. Těchto scén je celkem devět, pokud počítáme i dvě verze, které jsou znázorněny pouze symbolicky, minutovým sestřihem složeným právě z oněch konstant. První z nich je začátek – „příchod“ do Zdrojového kódu, kdy se Colter probudí ze spánku. Následuje rozhovor s Christine, pokaždé na stejné téma. Uličkou prochází žena s kávou a polije hrdinovi botu. Přichází průvodčí a kontroluje lístky.

Zajímavý je bližší pohled na rozlití kávy. Jelikož Colter nemá na jeho průběh vliv, mělo by proběhnout pokaždé ve stejném čase. Jenže tak tomu není, zatímco v prvním případě to trvá čtyřicet vteřin, v dalších třech následujících scénách z vlaku to pokaždé trvá okolo dvaceti sekund. Jediným logickým vysvětlením by tedy byl fakt, že kapitánovo vyslání do zdrojového kódu není úplně přesné.

Další konstantou objevující se v prvních třech scénách je student, který najde peněženku atentátníka (což v té době ještě nevíme). Vlak zastaví ve stanici Glenbrock a chlapec vyběhne za neznámým mužem, přičemž na něj hlasitě volá. O jeho důležitosti svědčí i jeho výrazná podoba – především zrzavé vlasy, jelikož všichni ostatní mají vlasy tmavé. Krom toho vystupuje s jízdním kolem a přímo mluví s Colterem. Zatímco v prvních dvou případech je zobrazen, ve třetí scéně už nás na něj upozorňuje jenom jeho hlas, jak volá na muže, jehož peněženku našel. Zastávka v Glenbrock zůstává přítomna pokaždé, ať už zobrazena přímo anebo pouze skrz vlakové hlášení a tím, že cestující vstávají ze sedadel. Krom toho, že signalizuje brzký výbuch, napovídá také, že pachatel zde nejspíš musí vystoupit.

Předposledním ukazatelem času je míjení vlaků, kdy atentátník odpaluje výbušninu, aby způsobil, co největší škody. Následuje výbuch, který je zobrazen i ve dvou scénách, kdy Colter na nádraží v Glensbrock vystupuje. Pokud při něm umírá, tak záběr na šlehající plameny uzavírá „pobyt“ ve zdrojovém kódu, jinak tuto úlohu zastává pouze sekvence sestříhaná z útržkovitých zmatených vzpomínek. V obou případech je však přechod mezi časoprostorovými rovinami jasně patrný.

Výše uvedených konstant je pak užito v páté scéně, kdy je s jejich pomocí vystavěna úvodní elipsa. Díky tomu, že už je všechny dobře známe, dokážeme si na jejich základě odvodit, co se v čase výpustky stalo. Podobně jsou použity i v šesté a sedmé scéně. Kdy je minimálně šestnáct minut fabule pomocí komprese odvyprávěno zhruba za dvacet vteřin. Toto zhuštění fabule je složeno právě ze zapamatovaných momentů – konstant. Když se k nim přidá rychlý sled záběrů na občanské průkazy pasažérů, na které se Colter zaměřil, evokuje to v nás, že čas fabule bude patrně ještě delší než šestnáct minut.

Režisér Duncan Jones pracuje i s hodinami, ať už jsou náramkové, nádražní nebo digitální. Když Colter v úvodu druhé vlakové scény zvedne ruku, aby si na hodinkách nastavil odpočítávání osmi minut, ukazují sedm hodin čtyřicet minut. Že se jedná o ráno lze odvodit z toho, že lidé ve vlaku cestují do práce a do školy. Troje nenápadné nádražní hodiny v pozadí poté ukazují tři čtvrtě na osm, což vyvíjí tlak na Coltera, a ten pronásledovaného muže napadne, aby mu zabránil v odpálení bomby. Když o tři minuty později vlak v dálce exploduje, dokazuje to mužovu nevinu. Digitální hodiny se pak objevují až v deváté, poslední vlakové scéně, která trvá dvanáct minut. Je však paralelním střihem prokládána děním v realitě, kde důstojnice Goodwinová netrpělivě odpočítává osm minut, aby pak Coltera odpojila od přístrojů a tím ho nechala zemřít, jak si přál. Paralelní střih zde vytváří časové elipsy, které vyplňují redundantní přechodné fáze, a tím zároveň prodlužují celkové trvání syžetu a stupňují emocionální napětí, co se po odpojení stane s Colterem.

To, že se jedná o simultánní zobrazení souběžně probíhajících událostí, dokazuje mimozáběrový dialog, ve kterém kapitán hovoří přes telefon se svým otcem, zatímco my sledujeme Goodwinovou, jak si prohlíží jeho tělo v inkubátoru. Hodiny jsou umístěny na pozadí. Při jejich prvním zobrazení zbývají do konce zhruba čtyři minuty, podle projekčního času to trvá ale skoro šest a půl, což indikuje prodloužení fabule vložením. V závěru se však oba časy sjednocují, a když na displeji svítí čtyřicet sedm sekund, trvá to přesně tolik, než se zdrojový kód zastaví. Tak se však stane pouze symbolicky a dění v něm poté pokračuje svébytně dál.

Filozofie s přesahem, nebo jen sci-fi slaďárna?

Kromě dávky pop-existencialismu a detektivní příchutě nabízí Zdrojový kód totiž také romantickou linku. V průběhu své mise se totiž Colter zamiluje do naproti sedící Christiny. Zárodek tíživého vyznění filmu je ale v závěru rozmetán šťastným happy-endem, když hrdina nejenže může najednou (a zcela nelogicky) zůstat v „minulosti“ déle než osm minut, ale zároveň se jeho činy ve zdrojovém kódu promítnou do skutečného světa a on Christinu zachrání a zůstane s ní „šťastně až do smrti“. Krom toho také pošle e-mail Goodwinové, skrz jejíž perspektivu pak vidíme, že torzo Colterova těla nehybně leží napojené na přístroje na základně a program zdrojového kódu teprve čeká na příležitost, díky níž by ukázal, že má svůj význam. Alternativní svět se tedy stává svébytnou skutečností, čímž bohužel na úkor komerční šablony popírá podmínky své existence.

Zdrojový kód je přesto zajímavým tvůrčím počinem, který sice trpí určitými logickými nesrovnalostmi, ale zároveň si poutavě pohrává s časovou složkou a zůstává při tom srozumitelný širokému publiku. Sám si stanovuje pravidla existence pozoruhodného fikčního světa, která pak bohužel porušuje, především již zmiňovaným happy endem. Zároveň je také škoda, že se režisérovi ani v jedné vlakové scéně nepodařilo dosáhnout ekvivalence mezi trváním fabule, syžetu a obrazu.

Zdrojový kód

Režie: Duncan Jones
Scénář: Ben Ripley
Kamera: Don Burgess
Střih: Paul Hirsch
Hudba: Chris Bacon
Hrají: Jake Gyllenhaal (Colter Stevens), Michelle Monaghan (Christina), Vera Farmiga (Goodwinová), Jeffrey Wright (Dr.Rutledge)
USA, 2011, 93 min.