Barvitý Temný obraz aneb rotoskopované psychedelično

Spisovatel Philip K. Dick bývá označován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů kyberpunku, literárního subžánru, jenž se nachází ve škatulce science-fiction. Dickovy temné vize přetechnizovaného světa se poprvé dostaly na filmové plátno v kultovním Blade Runnerovi Ridleyho Scotta. Do skupiny adaptátorů se později přidal Paul Verhoeven s Total Recall nebo Steven Spielberg, režisér filmu Minority Report. Jedním z posledních, kteří se rozhodli propojit Dicka s filmovým uměním, byl Richard Linklater. Ten sáhnul poněkud jinam, než bylo dosud při výběru předlohy zvykem a zfilmoval knihu Temný obraz, která není ani tak pohledem na budoucnost plnou androidů, temnoty a bující kriminality, jako spíše odrazem Dickovy vlastní zkušenosti se závislostí na drogách. Budoucnost, kterou nám Dick, a potažmo i Linklater, předkládá, není tak vzdálená a tak „prolezlá vědou“, jak tomu je v jiných jeho textech. Temný obraz se odehrává ve světě, který je, až na několik detailů, totožný se světem, v němž žijeme své obyčejné životy nyní. Co se změnilo? Přibylo pár technických drobnosti v domácnostech, policie zlepšila své pracovní metody a velmi silně se rozbujela toxikomanie. Brát drogy a hlavně tzv. červenou smrt se stalo v určitých kruzích téměř společenskou povinností. A je to právě drogová kriminalita, s níž vede policie nejtvrdší boj.

Bob Arctor žije svůj bezstarostný feťácký život s bandou podobně postižených jedinců. Peněz má dost, drogy přinášejí dostatečné potěšení a zbývá i dost času na jiné zábavy. Prostě pohodička. Agent Fred je jedním z nejlepších bojovníků s drogami v okrsku Orange, Kalifornie. Z povinnosti jezdí přednášet svým kolegům o svých zkušenostech a svoji práci vykonává, v rámci možností poctivě. Jeho posledním úkolem je sledování Boba Arctora a jeho známých. Je tu ale problém. Bob je Fred a Fred je Bob. Nebo je to jinak a Fred skutečně sleduje jinou osobu a jeho rozlišovací schopnosti se ztrácejí vlivem braní nezákonných preparátů?

Schizofrenní rozpolcenost je jedním z nosných prvků Dickova textu. Čtenář si klade stejné otázky jako hrdina/hrdinové, je záměrně ponecháván v nejistotě a tento stav je jedním z důležitých prvků, které udržují narativní napětí Temného obrazu. Díky absenci vizuálních vodítek se musí čtenář spolehnout na náznaky roztroušené v textu a stavbu/přestavbu vlastních hypotéz. Film, audiovizuální umění, má v tomto směru poněkud omezené možnosti. Nechce-li diváka zahltit příliš komplikovanou stavbou syžetu, musí chtě nechtě k této rozpolcenosti zvolit odlišný přístup. Linklaterův tým příliš neodkládá odhalení dvojí identity hrdiny. Kdo by také skrýval hlavní hereckou hvězdu, Keanu Reevese, hned ve dvou rolích? Napětí první části filmu tak spíše pramení z Fredovy snahy najít rovnováhu mezi dvěma protichůdnými životy. Sám sebe musí sledovat věrohodně, podávat dostatečné množství informací a zároveň musí své druhé já chránit. Fred, který ví, že je jeho dům nacpaný skrytými kamerami, nesmí před svými přáteli dát cokoliv najevo, jeho chování musí zůstat neměnné. Tento úkol, v jádru mnohem náročnější než „hra na sledování Boba Arctora“, je ještě komplikován přítomností zrádce mezi jeho přáteli… Zapeklitá situace. A ta droga si už také začíná vybírat daň na jeho mozku. Zatím jsou to jen drobné kognitivní nedostatky, ale šikmá plocha se naklání čím dál tím více…

Ve snaze přiblížit se k pocitům hrdinů na drogách a zprostředkovat jejich pozměněné vnímání divákům zvolil Linklater techniku rotoskopie. Postup, který stojí na pomezí hraného filmu a filmu animovaného si režisér vyzkoušel i v jednom ze svých starších snímků, snově-filozofickém Sním či bdím (2001). Rotoskopie zachovává přednosti hereckých výkonů – hladkost pohybů, přesnější zachycení mimiky, a zároveň má větší možnosti v manipulaci s obrazem. Herecký výkon se může stát pouhou referencí k vytvoření fantaskních světů, které se ani nemusí přibližovat k naší realitě. Nakreslit jde totiž cokoliv, omezuje nás jen naše fantazie. To je jedna z kouzelných vlastností rotoskopie.

Ta se v případě Temného obrazu velice výrazně podílí na výrazné halucinační atmosféře celého filmu. Tvůrci velice nenápadně překračují hranice toho, kdy se díváme na vnější realitu a realitu transformovanou drogovým zážitkem. Naštěstí nemají potřebu snižovat se ke klasicky pojatým psychedelickým sekvencím – hodně „acid“ barev, divné tvary a samoúčelně bláznivé vize. „Psychedelično“ je do jednotlivých scén zapojeno velice decentně, snad i podprahově (sem samozřejmě nepatří scéna, v níž Bob vidí své přátele jako přerostlé hmyzoidy, v tomto případě se pohybujeme na úrovni svérázného vizuálního humoru). Nejpatrnější je to na jemném – a z fyzikálního hlediska jen těžko opodstatnitelném – natahování a smršťování hran jednotlivých předmětů, o němž lze uvažovat jako o filmařském zobrazení poněkud posunutých a proměnlivých prostorových souvislostí v drogovém opojení.

Rotoskopie také umožnila realizaci jednoho z mála vyloženě sci-fi prvků, které Dick do svého textu vložil – maskovacích obleků policistů. Ty se neustále proměňují, několikrát za sekundu se proměňuje jak tvář maskovaného, tak jeho oblečení. Ale nemění se jako celek, obraz na maskovacím obleku je složen z desítek částí obrazů jiných lidí a je tudíž nemožné agenta identifikovat. Tato vizuálně náročná záležitost se celkem povedla, princip obleku je poměrně důkladně vysvětlen. Ale jako by animace tohoto důležitého motivu zůstala na půl cesty. Ostatní scény jsou mnohem pečlivější, místy fotorealistické, ale maskovací obleky mají výrazně nižší technickou úroveň. Snad jen obtížná technická realizace1 této součásti fikčního světa Temného obrazu by mohla vysvětlit jistou nedotaženost maskovacích obleků.

Barevnost filmu je podřízena celému tématu a dějišti příběhu. Slunná Kalifornie si celkem logicky žádá použití teplých odstínů. Prostředí – na první pohled idylické a příjemné k žití, tak stojí v opozici proti sociální situaci hrdinů a jejich „nízkosti“, lze-li to tak nazvat. Rotoskopie v případě Temného obrazu záměrně opomíjí řadu vizuálních detailů v exteriérech (např. tráva kolem Bobova domu je jen nezdravě zelenou plochou) a podporuje tím iluzi výběrovosti vnímání drogou ovlivněné mysli.

Práce s obrazem funguje spíše na podprahové rovině, ale výrazně se podílí na celkovém – mimochodem velice pozitivním – dojmu, kterým Linklaterův film působí. Nejen, že v podstatě naplňuje Dickovu vizi (včetně doslovného užití závěrečného věnování), ale zároveň funguje samostatně. Temný obraz se „neveze“ na slavné předloze, není jejím chudým příbuzným, přívěškem, jako se to třeba často stává adaptacím knih Stevena Kinga. Naopak – je důkazem toho, že když se spojí silná předloha s tvůrčím užitím zajímavé technologie, jež propůjčí filmu originální vzhled, může vzniknout zajímavé, soběstačné dílo, které by rozhodně nemělo zapadnout.

A Scanner Darkly

Režie: Richard Linklater

Scénář: Richard Linklater (podle románu Phillipa K. Dicka)

Kamera: Shane F. Kelly

Střih: Sandra Adair

Hudba: Graham Reynolds

Hrají: Keanu Reeves, Robert Downey Jr., Winona Ryder, Mitch Baker, Woody Harrelson, Melody Chase, Dameon Clarke

USA, 2006, 100 min.