Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Cesta do hlubin anatolské duše

Cesta do hlubin anatolské duše

RECENZE: Tenkrát v Anatolii (režie: Nuri Bilge Ceylan, 2011) – MIROSLAV LIBICHER –

Turecký film se ke konci 90. let minulého století dokázal otřepat z krize, do níž o desetiletí dříve upadl v neblahých důsledcích státního převratu generála Evrena, a dnes zažívá období dynamického rozkvětu, k němuž příspívá řada talentovaných tvůrců. Třiapadesátiletý Nuri Bilge Ceylan je z nich dost možná nejzajímavější a zcela určitě nejoceňovanější. Pravidelně si odnáší ceny z prestižních světových festivalů a kritici jej neváhají přirovnávat k velikánům formátu Michelangela Antonioniho či Andreje Tarkovského. Jeho nejnovější film Tenkrát v Anatolii (Bir Zamanlar Anadolu’da) byl proto v kruzích náročnějších diváků očekáván s velkým napětím, jehož oprávněnost byla rázem potvrzena Velkou cenou poroty z Cannes (sdílenou s belgickým Klukem na kole) a nadšenou kritickou odezvou. Její relativní jednohlasnost jen podporuje často slýchané tvrzení, že Ceylanova novinka je v porovnání s jeho staršími díly přístupnější, což ovšem v žádném případě neznamená, že by se turecký auteur zpronevěřil vlastnímu rukopisu a natočil něco banálního nebo explikativního. Tenkrát v Anatolii lze naopak považovat za jeho nejpropracovanější a nejpůsobivější film.

Tenkrát v AnatoliiCeylanova tvorba vyniká nejen pozoruhodnou intimností1, ale také celkovou soudržností. Jednotlivá díla spojují obdobné stylistické postupy i tematická náplň, jenž souzní s celkovými trendy nového tureckého filmu2, zejména tedy s motivem hledání vlastní identity, rozjímáním o vztahu k domovu a zachycováním různých podob citové a sociální odcizenosti. Autorova dlouhá profesionální zainteresovanost ve fotografii se odráží v jejich uchvacující, leč neokázalé vizuální stránce založené především na staticky snímaných hloubkových kompozicích, díky nimž  by se dal každý záběr vystavovat jako samostatný obraz někde v galerii. V této oblasti se Tenkrát v Anatolii vyznačuje určitým příklonem ke konvenčnějším postupům. Kameraman Gökhan Tiryaki pravidelně střídá více typů záběrů, netrvá si na přísné statičnosti a jelikož se podstatná část snímku odehrává ve tmě, namísto fotogenickým pozadím se věnuje promyšlenému nasvícení scény. Tvořit působivé obrazy Ceylan uměl již ve svém celovečerním debutu Městečko (Kasaba, 1998), v průběhu let pak ještě tříbil dovednost jejich prostřednictvím vyprávět osobní příběhy postav a s minimalistickou pečlivostí zachycovat jejich emoce, což skutečně zvládá s narůstající virtuozitou3 a v Tenkrát v Anatolii jeho snažení vrcholí.

Starší Ceylanovy filmy pomocí (ve filmovém čase) krátkých výseků popisovaly události rozprostřené povětšinou do období několika měsíců, tentokrát se veškerý děj odehrává v rámci necelého dne. Skupina policejních pracovníků spolu s hlavním podezřelým (Fırat Tanış) a jeho bratrem (Burhan Yıldız) projíždí za noci rozlehlé stepi Střední Anatolie a pátrá po zakopaném těle muže, jenž se stal obětí vraždy. Pravděpodobný pachatel, který se sám přiznal, byl ale podle vlastních slov v době spáchání činu opilý a ve vylidněné krajině vypadají všechna místa stejně, a tak se pátrání protahuje a rostoucí nervozita všech zúčastněných je rozehnána až večeří v nedaleké vesnici. Když je za rozednění mrtvola konečně nalezena (stane se tak asi ve druhé třetině dvouapůlhodinové stopáže), přesouvá se dění do okresního města, kde je potřeba vyřídit příslušné papírování a v samotném závěru pak přikročit k pitvě. Nevzrušeně a poklidně plynoucí scény složené povětšinou z velmi dlouhých záběrů jsou přitom vyplněny na pohled všední a triviální komunikací mezi postavami, která probíhá na verbální i neverbální úrovni.

Tenkrát v AnatoliiZnačná část divácké potěchy, které Tenkrát v Anatolii nabízí nemalé množství, plyne právě z postupného seznamování se s postavami a odhalování jejich pohnutek i životních příběhů. Základním vodítkem jsou v tomto spíše jejich reakce na určité situace a drobné mimické signály, nežli explicitní promluvy a činy. Ceylan se drží daleko od doslovnosti a žádá po divákovi soustředěnou pozornost. S tím, jak se pozvolna vyjevují určité okolnosti řešené vraždy, objevují se i nová pnutí mezi charaktery a s nimi řada morálních otázek a dilemat. Film je nijak nezdůrazňuje, natož aby se na ně snažil poskytovat jasně formulované odpovědi – i to zůstává na divákovi. Jemnost a rafinovanost, s jakou tyto prvky dokázal Ceylan do svého filmu zapracovat, svědčí o jeho pozorovatelském talentu i dokonalém zvládnutí práce s filmovým médiem, včetně vedení herců. V rozporu s Ceylanovými zvyklostmi jim protentokrát dominují profesionálové, často s divadelními zkušenostmi. Jakožto osvědčená tvář artových snímků se objevuje Taner Birsel, za pozornost však stojí i přesvědčivě skleslý Yılmaz Erdoğan, jehož značná obliba u tureckých diváků je paradoxně založena na statutu krále komerčních komedií.4

Postav, jejichž úloha by stála za zmínku, se ve filmu objevuje mnoho (režisér si hlídá, aby těm nedůležitým, jež tvoří pouze živou lidskou kulisu, nebylo vidět do tváře a zůstaly tak součástí anonymního davu), nicméně ústřední pozornost patří charakterově odlišnému trojlístku tvořenému komisařem Nacim (Erdoğan), prokurátorem Nusretem (Birsel) a lékařem Cemalem (bravurní Muhammet Uzuner). Komisař zastupuje „obyčejného člověka“, unaveného muže s osobními problémy, který se snaží především zajistit vlastní rodinu a střetávání s kriminálníky ho občas vyprovokuje k nežádoucím emocionálním reakcím. Prokurátor je člověk citově založený, spoléhající na vlastní intuici a věřící v existenci tajemství, jaká nelze postihnout rozumem. Zcela opačného přístupu se drží analyticky uvažující doktor, který si udržuje profesionální odstup a je přesvědčený, že racionálními metodami se dá vždy dopátrat objektivní pravdy. Postupně gradující rozmluvy mezi prokurátorem a doktorem, vzešlé z původně triviálního základu, jsou nositely jedné z nejvýraznějších a zároveň nejsilnějších významových linek celého filmu a obě postavy jsou jimi nakonec niterně poznamenány.

S přibývající stopáží lze ocenit také promyšlenou koncepci snímku, účinně slaďující všechny jeho stavební prvky. Ceylanova cesta Anatolií vede od mlhavého ke konkrétnímu, od polocelků k detailům, z noci do dne, z nedozírných plání do stísněných prostor pitevny a od snícího prokurátora k chladně analytickému doktorovi. A nezůstává jen u hlavní dějové linky a jejích protagonistů – před divákem se rozprostírá příběh celé Anatolie a jejich společenských reálií. Lze pozorovat i pocítit odlidšťující vliv byrokracie (výborné scény přípravy na pitvu), vlezlost akurátního dohledu armády zosobněné ve dvojici žandárů5, mizení starých pořádků s tím, jak mladí vesničané hledají nový život ve městech a nejvýrazněji také hluboce zakořeněný patriarchální přístup k ženám. Na plátně se přímo objevují jen dvě ženské postavy a obě v archetypální, symbolické roli – tou první je krásná vesnická dívka, která hrdinům (v doslovném i alegorickém smyslu) přináší světlo, a tou druhou vdova po zavražděném, jejíž někdejší prohřešek stál nejspíš v pozadí jeho smrti. O ostatních ženách slyšíme vyprávět a vidíme je na fotkách, ale v hledáčku kamery se nikdy neobjeví. Přesto je evidentní, že závažným způsobem ovlivňují životy mužských hrdinů a jsou příčinami jejich radostí i trápení.

Tenkrát v Anatolii

Tenkrát v Anatolii je dokladem skutečnosti, že Nuri Bilge Ceylan jako filmař stále roste a jeho vývoj je plynulý – zkouší nové věci, aniž by ztrácel svůj osobitý autorský otisk. Výše popsaný stylistický příklon směrem k všeobecně užívaným normám neučinil jeho nejnovější snímek tuctovějším, ale živějším a autentičtějším. Vzniklo dílo, které není mistrovské tím, že by bylo nějak složitě natočeno či přinášelo významné inovace; jeho síla spočívá v dovednosti všední příběh důkladně protkat podnětnými motivy a symboly, jejichž množství a komplexnost vyloženě vyzývá k několikanásobnému zhlédnutí. Jsem si jistý, že i po mnoha opakovaných cestách do hloubi Anatolie a její duše bude stále co objevovat.

Bir Zamanlar Anadolu’da 

Režie: Nuri Bilge Ceylan
Scénář: Nuri Bilge Ceylan, Ebru Ceylan, Ercan Kesal
Kamera: Gökhan Tiryaki
Střih: Bora Gökşingöl, Nuri Bilge Ceylan
Hrají: Muhammet Uzuner (doktor Cemal), Taner Birsel (prokurátor Nusret), Yılmaz Erdoğan (komisař Neci), Fırat Tanış (Kenan), Burhan Yıldız (Ramazan) ad.
Turecko, 2011, 150 min. 

Print Friendly, PDF & Email
  1. Režisér jí dosahuje i tak, že do svých filmů obsazuje vlastní příbuzné, vychází z osobních prožitků a vybírá si taktéž důvěrně známé lokace. []
  2. Konkrétně Tenkrát v Anatolii je zajímavé srovnat s úspěšným snímkem Av Mevsimi (2010), který rozvíjí podobný námět, v tomto případě ovšem v mainstreamových intencích.  Oba filmy také spojuje přítomnost známého komika ve vážné roli – v případě Av Mevsimi je jím Cem Yılmaz. []
  3. Rozporuplnějšího přijetí se dostalo jen Ceylanovu předchozímu snímku Tři opice (Üç Maymun, 2008), který byl různými kritiky označován jak za jeho umělecký vrchol, tak za manýrismem trpící přešlap. []
  4. Birsela už do svých snímků obsadila řada zajímavých tureckých tvůrců – mezi nimi Derviş Zaim, Reha Erdem nebo Zeki Demirkubuz. Erdoğan si zase sám napsal a zrežíroval několik diváckých hitů, mezi nimi i řemeslně vyspělou komedii Divoká jízda na létajícím koberci (Organize İşler, 2005), která na pošetkovém DVD vyšla i v Česku. []
  5. Jde o příslušníky vojenských jednotek Jandarma Genel Komutanlığı, které v rurálních oblastech Turecka zastupují policii. []

Autor

Profilový obrázek

Vystudoval Marketingové komunikace na FMK UTB ve Zlíně a Mediální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde nyní působí jako doktorand. Zajímá se především o populární tvorbu. V centru jeho pozornosti již několik let stojí kinematografie Indie, od níž si občas zaskočí i ke kinematografiím Blízkého východu a Východní Asie.

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
Zpět nahoru