Zrádci, podvodníci a odpadlíci

Westerny se na přelomu 40. a 50. let v Americe těšily ohromné popularitě, ať už jako součást hlavního programu kin nebo jako doplňkové snímky kategorie B. Anthony Mann natočil celou řadu osobitě pojatých westernů s Jamesem Stewartem v hlavní roli, John Ford realizoval svoji kavalerijní trilogii, John Wayne zažíval dobu největší slávy a každý rok vznikaly desítky nových žánrových filmů. Do této situace vstoupil bývalý novinář a válečný veterán Samuel Fuller s citem pro vyobrazení nejednoznačných postav a na svou dobu netradičními filmovými postupy. Dokázal vyobrazit hrdiny tragicky rozštěpené, cílevědomé i vnitřně pochybující, to vše v poměrně skromných produkčních podmínkách, zato díky natáčení mimo velká studia s velkou tvůrčí svobodou. Celkem čtyři jeho westerny mají svá specifika, proto představím každý samostatně a uvedu jeho nejvýraznější motivy a stylové postupy.

I Shot Jesse James (1949)

Tento film představoval pro Samuela Fullera první režijní příležitost, kdy mohl na plátna kin převést jeden ze svých scénářů. Fuller se již před začátkem druhé světové války ujal jako dobře placený scenárista, jehož práce byly odmítány z důvodu přílišné kontroverznosti témat a zločinného chování postav (jako příklad mohou posloužit nerealizované scénáře k filmům Murder – How to Get Away with It nebo Uncle Sam z druhé poloviny 40. let). Nabídka na režii jeho vlastního scénáře Fullerovi přišla koncem 40. let od nezávislého producenta Roberta Lipperta, jehož společnost se soustředila na tvorbu krátkých nízkorozpočtových B-filmů bez hereckých hvězd, zato ovšem s dostatkem akce i napětí. Fuller původně zamýšlel natočit příběh o Cassiovi, jednom z vrahů Julia Caesara, Lippertovým přáním ale bylo zfilmovat příběh jiného slavného „zrádce“ Roberta Forda.

Fuller v I Shot Jesse James prezentuje Forda jako zoufale zamilovaného člověka, který chce využít amnestie a odměny za zabití  Jesseho Jamese ke svatbě se svou vyvolenou Cynthií a k následnému klidnému životu na farmě. Ironií osudu jím ale Cynthia kvůli onomu činu začne pohrdat a její láska se mění ve strach. Robert Ford tak nakonec ztrácí vše – přítele, lásku ženy i respekt ostatních, protože Jesseho Jamese zastřelil ranou do zad.

I Shot Jesse James začíná rázným úvodem, v němž jsme svědky přepadení banky bandou pod vedením samotného Jesseho Jamese. Série detailních záběrů na obličeje postav ustavuje celkový minimalismus filmu, jemuž dominují převážně detaily a polocelky s minimálním užitím střihu. To, co mohlo být na jednu stranu způsobeno nízkými produkčními náklady (rozpočet 100 000 dolarů, doba natáčení 10 dnů), se později stalo Fullerovým trademarkem.  Natáčení v dlouhých záběrech, z nichž ten nejdelší v tomto snímku trvá téměř dvě minuty, je určitým odklonem od hollywoodských konvencí spoléhajících na přednosti analytické střihové sklatby. Tuto techniku později vystihl kameraman čtyř Fullerových filmů Joseph Biroc slovy: „Sam cítil – a měl pravdu – že čím delší záběr natočíte, tím lépe herci hrají, tím opravdověji vše působí, místo kouskování celku do malých částí – střih, střih, střih, jak se to obvykle dělá.“1

V rovině formy se Fuller od klasických konvencí odklání vyobrazením hlavního hrdiny jako nejistého, láskou zaslepeného člověka, který se nedokáže vyrovnat se svým zákeřným činem. Už nejde o souboj jasně definovaného dobra a zla, do popředí se dostává morálka a pohled na ni očima různých postav. Robert Ford je politováníhodný antihrdina, jenž se drží v popředí příběhu, ačkoli ušlechtilý bandita Jesse James nebo zásadový a rozhodný Kelley (Fordův sok v lásce) by v modelovém žánrovém filmu byli vyobrazeni jako hlavní hrdinové. Fordův čin přitom není chladnokrevně provedený, protože od něj dvakrát ustoupí, než se konečně rozhodne střílet. Tento akt je navíc symbolem frustrace z nekonečného života psance a v důsledku toho i nenaplněné lásky. Robert Ford se stává nechvalně známou postavou, o níž na potkání zpívají potulní zpěváci. Po celou dobu však zůstává hrdým nositelem svého jména a veškerou naději ztrácí až ve chvíli, kdy je odmítnut svou milenkou.

I Shot Jesse James představil Samuela Fullera jako tvůrce schopného pracovat s klasickými žánrovými schématy novátorským způsobem, a to jak v rovině stylu, tak i narativní formy. Film se nakonec dočkal kritického i komerčního úspěchu a v některých kinech byl promítán nikoli jako béčkový doplněk hlavního filmu, ale jako seriózní součást programu. Spolupráce s producentem Lippertem mohla dále pokračovat, tentokrát ovšem Fuller nahlédl na western z jiného úhlu.

The Baron of Arizona (1950)

Předchozí úspěšná spolupráce Lipperta a Fullera vyústila do dosud nejambicióznější Lippertovy produkce o rozpočtu 300 000 dolarů, která měla pokrýt životní dráhu profesionálního padělatele Jamese Addisona Reavise, takzvaného „Arizonského barona“, jemuž se málem v 70. letech 19. století podařilo přivlastnit si na základě pečlivě falzifikovaných dokumentů celý stát Arizona.

Samuel Fuller se tentokrát oprostil od tradičních žánrových schémat, prakticky vypustil veškerou akci a soustředil se na vykreslení hlavní postavy v podání uhrančivého Vincenta Price. Jeho Reavis se na rozdíl od Roberta Forda prezentuje jako sebevědomý, prohnaný a šarmantní hrdina, jenž k dosažení svých cílů hodlá použít všech prostředků včetně lhaní nebo podvádění. Reavis je zcela oddán svému plánu, v němž nejprve najde chudou španělskou dívku Sofii, vychová ji a převědčí o tom, že jí v žilách koluje šlechtická krev. Poté několik let cestuje po Španělsku, padělá důležité dokumenty dokazující oprávněný nárok rodu Peraltů na většinu území amerického státu Arizona a následně pojme za ženu svou již dospělou chráněnkyni, nyní baronku de Peralta. Tím si automaticky nárokuje právo na ohromné pozemky spravované až doposud soukromými vlastníky. Druhá polovina snímku zahrnuje Reavisův boj s nespokojenými občany, hromadění majetku i závěrečné prozření, kdy se nakonec přizná a je odsouzen na šest let do vězení.

Tento atypický western s prvky mnoha jiných žánrů, od životopisného filmu až po melodrama, je v první polovině vyprávěn retrospektivně z pohledu postavy Johna Griffa, experta na padělatelství, jenž Reavise nakonec usvědčí. Vypravěč zde funguje především k tomu, aby diváka zorientoval v situaci a vysvětlil mu množství složitých úkonů, které Revis musí na cestě za vytouženým bohatstvím vykonat. Tento časový úsek pokrývá celých jedenáct let a bez vypravěče by diváci ztráceli nit a neorientovali se v čase ani prostoru. Druhá polovina je naopak dramaticky sevřenější, odehrává se v několika málo lokacích a sleduje Reavisovu manželku Sofii, jež stojí po boku svého muže, ale nechápe jeho dlouhý boj s vládou pátrající po zfalšovaných dokumentech. Reavis zprvu Sofii vnímá jenom jako další prostředek k dosažení bohatství, stejně jako další dvě ženy, které v průběhu filmu okouzlil, využil a opustil. Sofiina naprostá oddanost vyjádřená větou „Raději chci živého muže než mrtvého barona“ nakonec Reavise donutí k přehodnocení jeho stanovisek a stává se pokorným mužem, který poprvé ve svém životě pohrdá sám sebou.

Z hlediska filmového stylu opouští Fuller klaustrofobně působící detailní snímání protagonistů a pod vlivem zkušeného kameramana Jamese Wonga Howea rozčleňuje prostor pomocí prostřihů ve shodě s klasickým kontinuitním střihem, nevzdává se ovšem svých typických dlouhých záběrů s množstvím pohybů kamery i postav. Sebejistota hlavního hrdiny je vyjadřována soustředěním kamery na jeho obličej plný vševidoucích grimas a na rozdíl od rozháraného a nejistého pohledu Boba Forda z filmu I Shot Jesse James vyjadřuje Reavisův přehled nad celou situací.

The Baron of Arizona představuje oproti předchozímu Fullerovu snímku posun. Pracuje s větším časovým úsekem i množstvím postav a představuje klasické dějové zvraty v nových souvislostech. Pro svoji nesnadnou žánrovou zařaditelnost však The Baron of Arizona nezopakoval finanční úspěch předchozího režisérova filmu, nicméně zprostředkoval netypický příběh s minimem násilí a akce, v jehož popředí stojí  bohatý popis života jednoho tvrdohlavého podvodníka, který málem získal kus Ameriky.

Letící šíp (Run of the Arrow, 1957)

Po ohromném komerčním úspěchu Ocelové přilby (The Steel Helmet, 1951), třetím filmu natočeném ve spolupráci s Robertem Lippertem, se Samuel Fuller dočkal celé řady nabídek od různých studií. Nakonec podepsal kontrakt s Twentieth Century-Fox, jehož ředitelem byl v té době Darryl F. Zanuck. Pod jeho dohledem zde natočil filmy Fixed Bayonets! (1951), Zátah na Jižní ulici (Pickup on South Street, 1953), Hell and High Water (1954) a House of Bamboo (1955). Spolupráce s Twentieth Century-Fox skončila roku 1956, kdy se Fuller rozhodl přesunout zpět do nezávislé produkce a natáčet v rámci nově založené produkční společnosti Globe Enterprises, v níž vlastnil rozhodující padesátiprocentní podíl. Tím si zajistil potřebnou svobodu  nad výslednou podobou svých filmů. V případě Letícího šípu získal spoluproducenta a zároveň distributora ve společnosti RKO, což mu umožnilo navýšit rozpočet až k milionu dolarů, využít barevný širokoúhlý obraz a natáčet v exteriérech státu Utah. Taktéž obsazení Roda Steigera znamenalo mnohem větší ambice především po stránce širokého diváckého přijetí.

Steiger zde hraje bývalého konfederačního vojáka O’Mearyho, který v úplném závěru občanské války vystřelí poslední kulku na vojáka sloužícího Severu. Poté odchází znechucen novými poměry a s nenávistí k Yankeeům do divočiny, kde se z něj po přežití indiánského rituálu pod názvem „let šípu“ stává člen kmene Siouxů a ožení se s místní dívkou. Následně je pověřen zdánlivě jednoduchým úkolem – má dovést skupinu vojáků a dělníků k předem vyznačenému místu, kde se Američané po vzájemné dohodě s indiány rozhodli postavit pevnost. Zde ovšem O’Meary naráží na svou bývalou oběť, poručíka Driscolla, do něhož vystřelil zmiňovanou poslední válečnou kulku.  Ambiciózní poručík poruší příslib daný indiánům a pošetilým rozhodnutím zavede všechny své muže do záhuby. Když je po prohraném boji o pevnost  O’Meary svědkem Driscollova mučení, uvědomí si svou potlačovnou příslušnost k americkému národu a z milosti zastřelí Driscolla onou poslední kulkou. Poté se s manželkou po boku navrací ke „svým“ lidem. Film končí nejednoznačným závěrečným titulkem: „Konec tohoto příběhu leží pouze ve vašich rukách.“

Letící šíp vyzdvihuje témata vypjatého individualismu a zahořklosti ze společenské situace v opozici k příslušnosti ke skupině, jíž se chce hlavní hrdina mermomocí stát členem, ovšem ve skrytu duše zůstává tím, kým ve skutečnosti pohrdá. O’Meary si nechce přiznat potupnou porážku Konfederace a než by se stal součástí nových Spojených států postavených „na krvi padlých Jižanů“, raději odchází mezi mezi indiány, kde doufá v lepší život. Ačkoli tvrdí „moje kůže je bílá, ale srdce patří Siouxům“, v závěrečné konfrontaci s Driscollem si uvědomí naprostou společenskou rozdílnost se Siouxy a dobrovolně od nich odchází. Toto nejvýraznější téma Fuller zdůrazňuje v pro něj typicky dlouhém záběru, v němž se O’Meary baví u stolu s vnitřně vyrovnaným kapitánem kavalerie – v jejich konfrontaci naplno vynikne O’Mearyho nervózní nerozhodnost oproti klidnému projevu kapitána, který přesně ví, kam patří, a postoj svého protivníka považuje za pošetilý. Zdůrazní, že jednou z nejhorších věcí je žít bez domova, což v závěru filmu hrdina sám uzná, i když po dlouhé době plné tvrdých zkoušek.

Narativ filmu založený na paralelách zdůrazňuje rozdílnost uvažování hlavní postavy ve zdánlivě totožných situacích. Nejprve se při úvodním rituálu „letu šípu“ stává štvancem, neboť se jako vetřelec na území indiánů musí podrobit zdánlivě beznadějnému závodu o holý život, který ovšem za pomoci místní indiánky přežije. Jeho pronásledovatel, krvelačný indián Šílený vlk nejprve vystřelí šíp ze svého luku a v momentě, kdy se bosý O’Meary dostane k místu dopadu šípu, následuje divoká honička vyobrazená pomocí detailů na nohy pronásledovatelů s kontrastem v podobě záběrů snímaných z velké vzdálenosti. Tato dynamická montáž stojí v opozici k dlouhým statickým záběrům při dialogových výměnách a poukazuje na typický Fullerův režijní přístup, při němž je zdánlivě nevzrušivě plynoucí děj narušen agresivní střihovou sekvencí při ohrožení života některé z postav. Rituál „letu šípu“ se objeví i ve druhé polovině snímku, ve které se ovšem role obrací, takže původní oběť O’Meary se najednou stává lovcem kmenového odpadlíka Šíleného vlka.

Kontrastní motiv se objeví i v úplném úvodu a závěru. Zatímco na začátku střílí protagonista kulku z nelíčené nenávisti a svůj čin korunuje snězením jídla na těle postřeleného vojáka, na konci už vystřelí s naprostým klidem a smířením nad situací, v níž si plně uvědomí svou dosud potlačovanou přirozenost. Tímto aktem se završí jeho dlouhá odpadlická cesta a vrací se nazpět do civilizovaného amerického východu.

Letící šíp vyniká Fullerovým přístupem k vyobrazení indiánů jako civilizovaných lidských bytostí, což znamenalo pokrok oproti tehdejším fillmům s tendencí postavy indiánů zplošťovat nebo jim přisuzovat roli násilníků, proti nimž musí civilizovaný svět bojovat. O’Mearyho anabáze za hledáním vlastní identity sice nezaznamenala komerční úspěch, utvrdila ale Fullerovu pověst svobodymslného tvůrce, který při dostatku volnosti dokáže divákům představit komplikované, nejednoznačné příběhy. V tom pokračoval i ve svém čtvrtém a posledním westernu.

Čtyřicet pušek (Forty Guns, 1957)

Společností Globe Enterprises produkovaný a studiem Twentieth Century-Fox distribuovaný příběh tří bratrů Bonnellových se v první řadě inspiroval legendárními bratry Earpovými. Fuller chtěl tyto sourozence v první verzi scénáře za hlavní postavy, nakonec se ale rozhodl pro změnu jmen i charakterů, která by více odpovídala svéráznému pojetí žánru.

Čtyřicet pušek dekonstruuje celou řadu žánrových pravidel, a to ve větším měřítku než tři předchozí, taktéž silně individualistické Fullerovy westerny. Ve filmu, který nelze ve zkratce z důvodu spletitosti děje srozumitelně převyprávět, se vyskytuje silná ženská hrdinka Jessica Drummond v podání Barbary Stanwyck, „žena s bičem“ a s bandou čtyřiceti najatých pistolníků za zády ovládající celý okres. Celá struktura snímku je založena na vytváření řady vedlejších linií příběhu Jessicy a nejstaršího z bratrů Bonnellových včetně podzápletek s místním úplatným šerifem nebo násilnickým bratrem hlavní hrdinky. Po celou dobu se zde vyskytují dvojsmyslné sexuální narážky a nezvyklá zakončení dějových linek. Z hlediska stylu se jedná o vrchol Fullerovy westernové tvorby.

Do extrému je zde dovedena režisérova záliba v dlouhých záběrech. V případě Čtyřiceti pušek se už nejedná o dlouhé statické scény jako u Letícího šípu, kamera se naopak ve scéně prvního objevení šerifa dynamicky pohybuje z interiéru do exteriéru, následuje postavy při chůzi podél domů. Pečlivě zaranžovaný čtyřminutový záběr Fuller zakončuje násilným vpádem Jessicy Drummond a její bandy pistolníků.

Čtyřicet pušek staví svou poetiku právě na násilných přerušeních zdánlivě poklidných scén: svatba je zakončena zastřelením ženicha; milostný rozhovor přeruší zvuk oběšencova těla narážejícího o zeď; při vyjížďce hrdiny překvapí silná větrná bouře. Tyto okamžiky odporující žárovým konvencím odhalují Fullerovu snahu hledat nové filmové prostředky pro ztvárnění zdánlivě neměnných filmových klišé, ponejvíce v duelu snímaném pomocí kombinace celků a detailů se stále se zvyšující střihovou frekvencí  nebo v závěrečném střetnutí mezi Bonnellem a mladším bratrem Jessicy Drummond. Ten svou sestru použije jako štít, Bonnell ovšem nejdříve postřelí Jessicu a následně vystřílí i několik ran do jejího bratra. To vše s chladnokrevnou přirozeností bez nejmenšího zaváhání. Jak prohlásil sám Fuller: „Podobnou situaci jste viděli v mnoha westernech, například v Pravém poledni, ale to provedení se mi nelíbilo. Padouch popadne dívku a donutí hrdinu odhodit zbraň, jinak ji zastřelí. Obvykle se dívka sama vysvobodí, takže klaďas může zastřelit padoucha. To je přece hloupost – když holka může tak lehce vyváznout, není důvod, proč by ji měl popadnout.“2 Tyto námitky ke klasickým kinematografickým postupům provází celou Fullerovu filmografii.

Komplikovaný děj spojený s kratší stopáží (79 minut) vytváří agresivní, neustále vyhrocenou atmosféru silně nepravděpodobného příběhu. Prvky reality jsou záměrně potlačeny při vytváření zhuštěného vyprávění s podivně jednajícími postavami. Samuel Fuller vytvořil díky kombinaci všudypřítomných sexuálních narážek v  kontrastu s nečekaným násilím a tragickými vedlejšími postavami do detailu vybroušený western, jímž i přes finanční neúspěch vyvrcholila jeho snaha o novátorské pojetí žánru. A to navzdory tlakům od velkých studií, která se držela v bezpečných vodách minstreamové produkce.

Fullerovy westerny pokrývají celou škálu možných žánrových přístupů od těch stylově konvenčních (The Baron of Arizona) až po po novátorské a ryze nehollywoodské (Čtyřicet pušek). Témata zrady, podvodů, pojetí indiánů jako lidských bytostí nebo zobrazení ženy v poloze vyhrazené výhradně mužům nebyla v tehdejší době standardní filmovou výbavou. Samuel Fuller si nakonec dokázal v případě uvedených westernů prosadit svou vizi ať už při práci s malým rozpočtem v  Lippertově společnosti nebo při dražších, ambicióznějších a z hlavního proudu vybočujících filmech produkovaných v jím spoluvlastněné společnosti Globe Enterprises. U nás tyto snímky kromě Čtyřiceti pušek na plošné premiérové uvedení zatím čekají (částečnou Fullerovu retrospektivu  jste nicméně mohli zhlédnout v roce 2011 na 46. MFF v Karlových Varech). Můžeme pouze doufat, že se tak s přihlédnutím ke kvalitě všech čtyř jeho žánrových příspěvků stane co nejdříve.

I Shot Jesse James 

Scénář a režie: Samuel Fuller
Kamera: Ernest Miller
Hudba: Albert Glasser
Hrají: John Ireland (Robert Ford), Preston Foster (John Kelley), Barbara Britton (Cynthy Waters), Reed Hadley (Jesse James)
USA, 1949, 81 min. 

The Baron of Arizona

Scénář a režie: Samuel Fuller
Kamera: James Wong Howe
Hudba: Paul Dunlap
Hrají: Vincent Price (James Addison Reavis), Ellen Drew (Sofia), Reed Hadley (John Griff), Vladimir Sokoloff (Pepito Alvarez)
USA,  1950, 97 min. 

Run of the Arrow 

Scénář a režie: Samuel Fuller
Kamera: Joseph Biroc
Hudba: Victor Young
Hrají: Rod Steiger (O’Meara), Brian Keith (kapitán Clark), Ralph Meeker (poručík Driscoll), Charles Bronson (náčelník Modrý bizon), H. M. Wynant (Šílený vlk)
USA, 1957, 86 min.

Forty Guns

Scénář a režie: Samuel Fuller
Kamera: Joseph Biroc
Hudba: Harry Sukman
Hrají: Barry Sullivan (Griff Bonnell), Barbara Stanwyck (Jessica Drummond), Dean Jagger (šerif Ned Logan), John Ericson (Brock Drummond), Gene Barry (Wes Bonnell), Robert Dix (Chico Bonnell)
USA, 1957, 79 min.

POUŽITÁ LITERATURA:
SERVER, Lee.  Sam Fuller. Film Is a Battleground. Jefferson : McFarland and Company, 1994.