Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Ohlédnutí za 39. LFŠ (část 1.)

Ohlédnutí za 39. LFŠ (část 1.)

Ohlédnutí za 39. LFŠ (část 1.)
REPORTÁŽ: 39. Letní filmová škola (sekce Zlatý věk Hollywoodu a Nenápadný půvab krize) – JANA BÉBAROVÁ, NIKOL ŠUSTROVÁ – 

Vítejte v (hollywoodském) ráji

Pojednat Zlatý věk Hollywoodu, kdy vznikly tisícovky filmů, jednou programovou sekcí o necelých dvaceti filmech je předem prohraný boj,“ píše filmový historik a dramaturg sekce Zlatý věk Hollywoodu Věroslav Hába v úvodním textu ve festivalovém katalogu,1 čímž sám přímo poukazuje na problematičnost dramaturgické koncepce této sekce. Rozpaky ostatně nutně vyvolával letmý pohled do programu již před zahájením LFŠ, kdy najít klíč, podle něhož bylo sedmnáct klasických hollywoodských snímků do „Filmové čítanky“ vybráno, se zdálo být nad lidské síly (byť se okamžitě sama nabídla kniha 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete; pouze čtyři filmy sekce v této přehledové publikaci nenajdete). Sestavit necelé dvě desítky reprezentativních titulů z tak širokého období dějin americké kinematografie je totiž takřka nemožné. Sporně se jeví už samotné vymezení toho, co dramaturgové sekce (nelze pochybovat, že jako milovnice Hollywoodu do výběru jistě promlouvala i umělecká ředitelka Iva Hejlíčková) považují za „zlatý věk Hollywoodu“. Hába sice uvádí, že „trvání Zlatého věku není jednoznačně ohraničené“2, každopádně o pár řádků níže dodává, že „v duchu zjednodušení věci byl výběr filmů, dokumentujících tuto zřejmě nejslavnější kapitolu americké kinematografie, vymezen pouze do časového úseku mezi roky 1929 až 1945″3 Jelikož Hába sám poukazuje na jistou časovou neohraničenost této éry, bylo by zbytečné a veskrze hnidopišské o tomto verdiktu dále polemizovat. Když však člověk znovu pohlédne na výběr filmů, rozhodnutí držet se tohoto časového úseku zcela nechápe. Nejstarší z promítaných filmů (Na západní frontě klid a Maroko) jsou totiž datovány v roce 1930 a ten nejmladší (Paní Miniverová) byl natočen v roce 1942, čímž se dostáváme ke zcela odlišnému vymezení „zlatého věku“, které už jen tak obhájit nelze.

Jakkoliv mohl před třemi lety na někoho působit nahodile výběr retrospektivní sekce věnované filmu noir, dramaturgicky byl sevřenější a dával mnohem větší smysl než letošní snaha ukázat od každého hollywoodského žánru/hvězdy něco. Studiovou tvorbu let 30. a počátku 40. tak měly reprezentovat vzorky válečného filmu (Na západní frontě klid), gangsterky (Malý Caesar), filmu noir (Vysoko v horách), hororu (Frankenstein), westernu (Přepadení), dobrodružného/fantasy filmu (King Kong), muzikálu (Svět valčíků), romantického filmu (Maroko), melodramatu (Dáma s kaméliemi), dramatu sociálního (Byl jsem lynčován), kostýmního (Jih proti Severu) či životopisného (Občan Kane).

Když už bychom na zvolený koncept přistoupili, dalo by se dále diskutovat o konkrétním výběru těchto „zástupců“ jednotlivých žánrů či děl klíčových tvůrců a hereckých hvězd té doby. V případě Fritze Langa bylo škoda znovu uvádět film (Byl jsem lynčován), který byl na LFŠ promítán před pár lety a který i díky uvádění v televizi patří mezi nejznámější z jeho americké tvorby. Odvážnějším tahem by namísto toho bylo například uvedení jeho proto-noiru o milencích na útěku You Only Live Once či adaptace Grahama Greenea Ministerstvo strachu. Malý Caesar a Vysoko v horách rovněž nejsou nejreprezentativnějšími zástupci svého žánru, stejně jako sázka na jistotu zcela nevyšla u představení tvůrčí dvojice Sternberg-Dietrich. Nezaměnitelný vizuální styl Sternbergových filmů s Marlene Dietrich, na který Iva Hejlíčková při úvodu k filmu poukazovala, by lépe demonstrovala Plavovlasá Venuše či Šanghajský expres (v Maroku jakoby jej režisér ještě hledal). Nehledě na to, že vychutnat si režisérovo vizuální umění vzhledem k žalostně špatné kvalitě 35mm kopie, z níž bylo Maroko promítáno, ani nešlo. Právě při takovém zážitku si člověk vzpomene na vášnivé debaty o digitalizaci a smrti klasické pětatřicítky a na všechny ty rýpaly, které jako první u každé filmové přehlídky zajímá, z čeho se bude promítat. Film je film, ale v případě Maroka bych patinu vyšumělé pětatřicítky, u níž se ještě ke všemu rozjede zvuk u klíčové scény hudebního vystoupení Marlene Dietrich, jednoduše vyměnila za DVD. Pro někoho degradující projekci z (obrazově čistého!) DVD u Caprova Pan Smith přichází si člověk paradoxně užil mnohem více. Nebuďme pozéři a nenalhávejme si, že typický návštěvník LFŠ pozná, z jakého formátu se promítá (když si to zrovna nepřečte v programové brožuře – což je mimochodem velice fér informace!). Ostatně, promítat z DVD ve Slováckém divadle zas takový hřích není… Jako větší zločin proti lidskosti mi přijde nasadit čtyřhodinový opus Jih proti Severu do vydýchané tělocvičny (Orlovna), kterou se těžce valí odér smažících se hranolek z kuchyně přilehlé hospody. Případně uvádět obě projekce téhož filmu v nelidský čas 23.30 (Byl jsem lynčován, Paní Miniverová). Přestože by každému filmu nejlépe slušelo promítání v regulérním kině (Hvězda) a ne v zatuchlém klubu (Mír) či zmiňované tělocvičně (ano, je to problém nesnadno řešitelný, uznávám), je třeba říci, že s promítáním v divadle měla hollywoodská sekce ještě nadstandard. Proto zamrzí řada technických lapsů ze strany tamních promítačů v průběhu celého týdne. Zda byla na vině technika, nebo pouze ruka technika, nedokážu s určitostí konstatovat, nicméně výrazná proměna barevného tónování obrazu při přepínání mezi promítačkami divácký zážitek z filmu opravdu nepříjemně rušila. Obdobně nebylo výjimkou ozvláštnění formou odpočítávání na začátku kotouče či rovnou ošizení o kusy scén, což, chápu, někdy může být problém oněch nekvalitních kopií. Každopádně všimnout si až po třech minutách od začátku filmu, že nejede zvuk (Přepadení), případně prohodit pořadí kotoučů (Stereo), to už je důkaz promítačovy nepozornosti.

Zkrátka, motto programového cyklu Inventura, do níž je „Filmová čítanka“ řazena: „z archívů zpět na plátna kin!“ by se mohlo začít brát vážněji. Jak po stránce technické, tak dramaturgické. Je sice hezké, že se Filmovka může pyšnit „velkou“ hollywoodskou retrospektivou, svou povrchností ale jednoduše nemůže dostát hollywoodským retrospektivám uváděným na respektovaných evropských festivalech v Locarnu, San Sebastianu či na Il Cinema Ritrovato v Bologni. Právě k bolognskému festivalu, který každoročně navštěvují vášniví cinefilové a přední filmoví historici a kritici, má LFŠ velký potenciál se přiblížit. Po odborné stránce na to bezpochyby má, což dokládají i erudované úvody k jednotlivým projekcím, jejichž kvalita šla za poslední roky rapidně nahoru (ještě dnes mám v živé paměti úvodníkáře k sekci francouzské neobaroko, jenž každý Caraxův film uváděl informací, že Leos Carax je přesmyčka jeho původního jména Alex Oscar). Navíc, když se uměleckému vedení LFŠ podařilo domluvit spolupráci s Americkým centrem v Praze, díky které nemuseli hradit práva na uváděné americké filmy, je škoda že si „zlatou éru Hollywoodu“ vytřískali na jednom ročníku a nerozhodli se věnovat každému žánru/osobnosti/studiu zvlášť a komplexněji v průběhu let dalších a třeba i při té příležitosti vydat nějaký pěkný sborník! Proto by jen stačilo slevit na ambicích a velká témata prostě zužovat. Například po vzoru nejpopulárnější sekce LFŠ „Film a živá hudba“, která letos vedle dvou portugalských němých filmů pod dramaturgickou supervizí Věroslava Háby představila výtečný výběr snímků Georga Wilhelma Pabsta a jež každoročně díky objevné hudební dramaturgii Zdeňka Blahy zaručuje nezapomenutelné zážitky. Vložte kočku!

Jana Bébarová

Film a krize

Konec Králíka na LFŠ

Letos byla LFŠ poprvé bez postavy Jiřího Králíka. Kde vidíš posun k lepšímu a kde je naopak ještě prostor pro rozvoj?
[…] Domnívám se (oproti níže zmíněným výtkám), že jsme nabídli čitelnější dramaturgii s několika dramaturgicky ucelenými sekcemi, z nichž některé byly atraktivní pro širokou diváckou obec, jiné pro odbornou veřejnost. Žádné vágní kategorie typu Film a život, do nichž při troše nestoudnosti narvete i Návrat oživlých mrtvol. […] Speciálně bych rád upozornil na naprostou absenci dramaturgie sekcí Film a … (cokoliv chcete).
– 34. LFŠ: Aleš Říman o dramaturgii festivalu4

Když se v roce 2007 Asociace českých filmových klubů (AČFK) rozhodla odvolat Jiřího Králíka z funkce uměleckého ředitele Asociace a Letní filmové školy v Uherském Hradišti, novinové články se psaly samy. Novináři, dramaturgové, organizátoři, návštěvníci LFŠ, známí i neznámí protáhli Jiřího Králíka blátem, či ho naopak postavili na piedestal a oslavně se mu klaněli. Padaly prognózy: Letní filmová škola nebude, co bývala; popřípadě že Letní filmová škola bude horší, lepší, erudovanější, ucelenější… Při třicáté čtvrté LFŠ se už na návštěvníky z festivalového katalogu usmíval nový umělecký ředitel Pavel Bednařík a dramaturg Aleš Říman nadšeně vyvolával do světa, že se festivalu dostalo čitelnější dramaturgie. Třicátá pátá filmová škola v rámci programových sekcí na svém webu uvedla, že nadále hodlá cílit „na ucelenou prezentaci rozmanitých žánrů, druhů a témat ve výchovně koncipovaných programech“5 Třicátá šestá filmová škola potom přišla s novou (dnes již pevně zavedenou) dramaturgickou koncepcí směřující k „jasnějšímu rozdělení programu, zdůraznění linií a motivací výběru cyklů a filmů”6. Páteř filmové školy vytvořilo 6 sekcí: Fokus, Spektrum, Inventura, Visegradský horizont, AČFK uvádí a Zvláštní uvedení. Každá sekce se dočkala dvouřádkového popisku, kterým se stala jasně definovanou7. Aleš Říman jistojistě zaplesal radostí, protože „Film a… (cokoliv chcete)“ z programových sekcí zmizel. Kde ale nenasadíte ďábla, dá se nasadit alespoň čert: díru po sekci „Film a… (cokoliv chcete)“ zabrala potichu a opatrně našlapující sekce Spektrum.

Sekce SPEKTRUM

Spektrum – představuje aktuální osobnosti či témata ve světové kinematografii, měnící tvář současného filmu a upozorňující na závažné skutečnosti dnešní společnosti.
– 36. LFŠ: nová dramaturgická koncepce, sekce Spektrum
„Programový cyklus Fotbalová horečka navazuje na tradici tematických cyklů na Letní filmové škole a zároveň přináší jejich novou koncepci: tematický cyklus by měl vždy reagovat na aktuální společenský fenomén a výběr filmů by měl být striktně podřízen úzce vymezenému tématu.
– 36. LFŠ: Sekce Spektrum (cyklus Fotbalová horečka)

Za sekcí nazvanou Spektrum stál zcela nevinný nápad – pojďme si ponechat nějaký ten „tematický cyklus“, ale pojďme ho dramaturgicky sjednotit. Při třicátém pátém ročníku sice ještě sekce neměla název, ale zárodky měla v cyklu Napříč Evropou: migrace jako syndrom, následující ročník přišel s cyklem Nový latinskoamerický film a s cyklem nazvaným Fotbalová horečka. Namísto „závažné skutečnosti dnešní společnosti“ sice řešil pouze „aktuální společenský fenomén“, ale i tak se divákům dostalo ujištění, že dramaturgicky míří Spektrum na hony daleko od sekcí „Film a … (cokoliv chcete)“. Jinými slovy: Spektrum bude osvětové, bude ucelené, bude striktně vymezené a bude vzbuzovat diskuze. 37. ročník dvouřádkový popisek Spektra splnil: sekci dominoval cyklus 11. září a hrozba terorismu a retrospektiva thajského režiséra Apichatponga Weerasethakula. Problém nastal při dalším, třicátém osmém ročníku, kdy se sekce vydala za hranice sama sebe a namísto reakce na společenský fenomén / závažnou skutečnost nabídla cyklus zabývající se rozmanitostí „přístupů k realitě v kinematografii“. Je problém fikce vs. realita „závažná skutečnost dnešní společnosti“? Diváci nad cyklem F jako Pravda kroutili hlavami – s uváděnou koncepcí Spektra tak trochu nešel dohromady…

Nenápadný půvab krize


“Rozhodli jsme se sestavit sekci složenou z filmů, které nejrozmanitějším způsobem tematizují a snaží se vysvětlit nanejvýš aktuální pojem „kolaps“ a „krize“.
[…]
V našem nereprezentativním výběru nalezneme díla vesměs značně polemická. Krize jako jistý stav bytí se samozřejmě může projevovat v mnoha aspektech – jako osobní selhání, celospolečenský problém, motivace k řešení problémů a pro umělce to může být například hledání jiného způsobu vyjádření.
– 39. LFŠ, sekce Spektrum: Nenápadný půvab krize; David Čeněk, Martin Kovář

Pokud cyklus F jako Pravda přišel s nabídkou filmů, které ve svém jádru neměly žádnou palčivou společenskou otázku jako spíš téma, kterým se filmaři od počátku kinematografie zabývají (fikce, realita, fiktivní vs. reálné filmové vyprávění), pak cyklus uvedený v rámci letošní 39. LFŠ zašel ve své nejednoznačnosti a odchýlení se od původního námětu Spektra ještě dál. V programové sekci se vedle fotky typických japonských kočičích sošek z filmu Bez Slunce (Chris Marker, 1983) skvělo: Nenápadný půvab krize. Vedle sekcí Rok 1933: Nástup nacismu, Zombie horory či Zlatá éra Hollywoodu vypadal cyklus Nenápadný půvab krize už na první pohled doslova „krizově“. Očividná touha vytvořit název, který by byl romanticky mnohoznačný, neuchopitelný a líbivý mohla znamenat pouze jednu ze dvou možností: a) sekce je dramaturgicky nezvládnutá, a proto se skrývá za promyšleně paskvilním a úmyslně zakódovaným, nic neříkajícím názvem, b) sekce je důmyslně promyšlená a skrývá se za špatně vybraným, příliš poetickým názvem. Po přečtení nesouvislého průvodního textu celého cyklu muselo být bohužel každému jasné, že správně je možnost a).

Jaká krize?
„[…] Jak uvedli Miroslav Bárta a Martin Kovář ve své knize Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností, „kdo popírá minulost, popírá smysl sama sebe“.
Tímto konstatováním nechceme v žádném případě sklouzávat ke klišé o „historii jako učitelce moudrosti a světle pravdy“ a podobným. Znalost a pochopení souvislostí, výsledek spolupráce mezi jednotlivými obory, jež mají zdánlivě málo společného, jsou ale nesmírně důležité. Naším cílem tedy nebylo poskytnout vyčerpávající obraz reprezentace krize v kinematografii, ale spíše v mnoha směrech poukázat na inspirativní díla, která přinášejí nejrůznější pohledy na problém spravedlivého uspořádání společnosti a našeho vztahu k dějinám. Jejich prizmatem se ostatně krize často jeví jako něco nenápadně půvabného.”
– 39. LFŠ, sekce Spektrum: Nenápadný půvab krize; David Čeněk, Martin Kovář

Nenápadný půvab krize se stal dramaturgickým počinem hned čtyř osob: David Čeněk jako stálý dramaturg LFŠ již od dob Jiřího Králíka celou sekci společně s historikem Martinem Kovářem zaštiťoval, jako hostující dramaturgové se na koncepci podíleli studenti filmové vědy UK Adéla Mrázová a Jiří Blažek. V rámci velmi nesourodého popisu sekce se autoři dostali od historické krize, úpadku vzdělání a osobního selhání až k prohlášení, že „krize jako jistý stav bytí se samozřejmě může projevovat v mnoha aspektech”. Ačkoliv se tak v prvním odstavci čtenáři dostalo podprahového ujištění o tom, že sekce nabere politicko-historický směr, v dalších odstavcích byl ujištěn o tom, že magické slovo “krize” lze tematizovat a nalepit téměř na cokoliv. Z jednovětých anotací vybraných filmů bylo jasně vidět, že pouze tři reflektují nějakou tu „krizi“, a to (pravděpodobně) nejčastěji krizi „spravedlivého uspořádání společnosti a našeho vztahu k dějinám“, zatímco zbytek reflektuje krizi tematizovanou – tj. jakoukoliv jinou. Kdyby se psal rok 2007 a LFŠ vedl Jiří Králík, sekce by se jmenovala Film a krize a byla by to přesně ona „vágní kategorie typu Film a život, do nichž při troše nestoudnosti narvete i Návrat oživlých mrtvol“.

Krize dramaturgů, krize diváka


Letos jste zajišťoval retrospektivu režiséra Julia Medema. Jak byste srovnal organizaci Letní filmové školy (LFŠ) za Jiřího Králíka a za současného vedení?
Pobuřuje mne, že nikdo nikdy neocenil ty desítky lidí, kteří stáli za Králíkem. Už mnohokrát jsem slyšel ten argument: Jiří Králík byl „vizionář“. Málokdo už ví, že ve skutečnosti nebyl schopen žádný projekt dotáhnout do konce. Symptomatický je způsob, jak si utvářel názor na filmy. Vzpomeňme si, jak prohlašoval, že filmu dává 15 minut a pak odchází z kina. Jiří Králík nesháněl práva, hosty, kopie filmů, nepsal texty do katalogů, nevytvářel koncepce cyklů. On pouze vygoogloval výročí a na základě intuice nadhodil cykly, vše ostatní bylo na dramaturgickém a organizačním týmu. Ostatně, z technicko-organizačního kolektivu LFŠ neodešel za Králíkem nikdo.
David Čeněk8

Je vidět, že David Čeněk měl pravdu: Jiří Králík očividně pouze googlil a sekce vytvářeli jiní. Jak jinak vysvětlit, že v roce 2013, o čtyři ročníky a tři ředitele LFŠ později, se organizátoři LFŠ vrátili ke staré, tematicky nevyrovnané, dramaturgicky naprosto nezvládnuté sekci? Jiřímu Králíkovi bylo často vyčítáno, že doprovodný program nekorespondoval s uváděnými filmy, že uváděné filmy byly koncipovány bez ladu a skladu do rádoby tematizovaných sekcí. Nenápadný půvab krize se však vydal stejnou cestou. Magické slovo „krize“ nebylo po celou dobu Letní filmové školy jasně definováno, uchopeno a vysvětleno. V rámci Nenápadného půvabu krize, sekce, která „má za cíl poskytnout prostor a náměty k debatě, k úvahám a v neposlední řadě poukázat na zapomenuté nebo opomíjené filmy“, se konala pouze jedna přednáška – chyběly jakékoliv panelové diskuze či diskuze po filmu. Divák byl neustále konfrontován s vrtkavým základem celé sekce: historik Martin Kovář na jediné přednášce k sekci devadesát minut mluvil o pádu britského impéria a o krizi postihující stát či společnost z hlediska politiky a historie (odtud čtyři filmy, co se politicko-historickou krizí zabývaly), dramaturgové naopak využili „králíkovského postupu“ a sestavili top ten svých oblíbených filmů, které se potom pokusili na sekci napasovat s tím, že nějaká ta „krize“ se tam prostě najde. Pokud se tam žádná krize přece jen nenašla, nic se nedělo. Tak například David Čeněk při svém úvodu k filmu Kapitál prohlásil, že ho téma film a krize nadchlo, ale že si uvědomil, že deset filmů o finančních tocích a bankovnictví by ho sledovat nebavilo. Následně prohlásil, že Kapitál „poukazuje na obecně platný jev“ a klidně by mohl stát mimo sekci Krize. Slyšet dramaturga říkat, že film, který vybral, nemá v sekci co dělat, byl mnohem větší zážitek než Gavrasův rádoby hollywoodský film po francouzsku, ve kterém jde pouze o tupé vykreslení obohacujících se bankéřů (Američané jsou samozřejmě ještě horší než Francouzi).

Kromě filmů explicitně odkazujících na politicko-historickou krizi byly i zbývající filmy v sekci Nenápadný půvab krize dramaturgicky uváděny značně rozpačitě a divácky přijaty stejně tak. Z úvodu ke Godardově prokletému Králi Learovi – a i z následného filmu – bylo jasné, že se zabývá především vztahem mezi obrazem a řečí, starým a novým textem a v konečném důsledku vším a ničím, tzn. divák si mohl ve filmu najít své vlastní téma. Výběr filmové eseje Chrise Markera Bez slunce pak Čeněk ospravedlnil slovy „dle mého názoru je námětem krize společnosti, otisk obrazu v čase“. Po krátkém vysvětlení, proč je film zařazen v sekci, se Čeněk rozhodl zbytek úvodu věnovat obhajobě režiséra a jeho snímku, protože Filmové listy v ten samý den publikovaly článek, kde prohlásily, že jde o snadno pochopitelný film plný melancholických obrazů. Samotný snímek pak byl sociálním komentářem reflektujícím proměny společnosti, kulturní rozdíly, a osobní postoj k dějinám a společnosti jako takové. Opětovně šlo o film, jehož téma bylo vysoce diskutabilní a mnohoznačné a u kterého by snad jen málokdo hledal jako hlavní téma krizi. Naprosto nelogickým krokem se ukázal výběr Cronenbergova mockumentu Stereo o skupině lidí, kteří prošli lékařským pokusem, stali se telepaty a následně byli podrobeni pozorování. Slovo „krize“ během sledování Cronenbergova filmu člověku nevytanulo na mysli ani jednou – pokud ovšem nemluvíme o krizi diváka.

Vzhledem k tomu, že se dramaturgové až do konce LFŠ obratně vyhýbali jakékoliv definici slova „krize“, zůstala nedefinovaná nejen samotná sekce Nenápadný půvab krize, ale i uváděné filmy. Styčné body mezi jednotlivými snímky byly spíš vyfantazírované, popř. jiného než „krizového“ rázu – tak by se například Bez Slunce, Kapitál, Stereo, Král Lear i Není to film daly sjednotit v sekci zabývající se možnostmi filmového vyprávění (režisérským/scenáristickým přístupem ke kombinování narace a obrazu). Ponechat diváka tápat nad poeticky nazvanou a na koleni poslepovanou sekcí, která není podložena dramaturgicky ani odborně (a tudíž diváka nijak nevzdělává), považuji za dramaturgický kolaps či – chceme-li jít ironicky ve stopách letošního Spektra – velkou dramaturgickou krizi 39. Letní filmové školy. Krize, slovo, které má ve svém středu mimo jiné zhroucení, potíž a zmatek se totiž nakonec ukázalo jako synonymum sekce, nikoliv její téma.

Nikol Šustrová

Print Friendly, PDF & Email
  1. Hába, Věroslav: „Zlatý věk Hollywoodu. Křehká a neopakovatelná rovnováha.“ In Havránková, Daniela (ed.) Katalog 39. Letní filmové školy Uherské hradiště. Str. 58. Text je dostupný online zde. []
  2. Tamtéž. []
  3. Tamtéž. []
  4. Dostupné zde. []
  5. Více zde. []
  6. Více zde. []
  7. Popisky k programovým cyklům jsou k nalezení na webu LFŠ zde. []
  8. Viz zde. []

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 228

Komentáře (1)

  • David Čeněk

    Vážená slečno Šustrová, chci Vám poděkovat za váš o text o sekci, kterou jsem připravoval. Poprvé někdo po letech pochopil, o co mi přesně šlo. I když vy jste to asi psala jako kritiku, já to považuji za pochvalu své práce. Texty z 25fps čtu poměrně rád, protože mi často připomínají mé vlastní rozhněvané mládí.
    Odpouštím vám novinářskou vatu. Jinak téměř není s čím polemizovat. S krizí dramaturgů jste to přehnala, protože za tu sekci mohu jen já, ostatní dramaturgové v krizi nejsou, alespoň jsem si toho nevšimnul.
    Taky jste mě upozornila na můj problém, s nímž dlouhodobě – zatím marně – bojuji, nejsem moc schopen mluvit v úvodech k laikům. Vy jste evidentně nepochopila skoro nic z toho, co jsem říkal.
    Jak jinak byste si mohla myslet, že jsem tvrdil, že Kapitál do sekce nepatří? – nemáte ten úvod nahraný, že bych se tedy přeřekl…?
    Úvod k filmu Bez slunce jste pochopila jako obhajobu filmu? To tedy nechápu, z čeho to vyplynulo – z Nervala? spirálovité montáže? vůbec jsem nemluvil o krizi jako o otisku v čase? (Ale možná to někomu krizové připadá.)
    Že Král Lear nebyl o krizi, je skutečně godardovská drzost. Ale myslím, že by to Godarda vlastně bavilo jak jediné, co tvrdí, že ve filmu je, tam jeho diváci nenachází. I když to tam explicitně říká (sic!)! Já byl taky napoprvé z toho filmu zmatený, takže rozumím.
    Je mne mrzí, že jste si nevšimla, že Bez slunce nebylo dopromítané dokonce.
    Váš text je sice plný nepřesností a účelových manipulací s fakty, ale to by šlo vysvětlit spíš naživo, to je moc komplikované a vyplývá to z toho, že moc nerozumíte podstatě festivalové dramaturgie. A jsou to spíše faktografické nesmysly. Sice citujete, ale chtělo by to nějak uvést do kontextu, jinak se tomu říká demagogie.
    Například sekce Nový latinskoamerický film není téma, ale to je označení používané pro konkrétní směr v kinematografii, takže jako kdyby se jmenovala Německý expresionismus. Já jsem z vašeho textu pochopil, že nepracujete v oboru a film je spíš váš koníček, takže chápu, že to nemůžete vědět.
    Ale to důležité jste vystihla. Bál jsem se, že nikdo nepochopí tu subverzivitu celé letošní sekce, tu ironii, tu jasnou výzvu k úvahám a tak podobně.
    Je to přesně tak, jak píšete. Dramaturgicky nezvládnutá sekce se skrývá za špatně vybraným názvem, ale loňské F jako pravda bylo ještě lepší. Letos to bylo trochu laciné.
    Já bych nechtěl pracovat na festivalu, kde jsou všechny sekce stejně průhledné. To pravé dobrodružství vzniká právě tam, kde se rodí nejistota.
    Jedině mne rozesmálo, že potíž, zmatek a zhroucení jsou synonymem sekce, nikoliv jejím tématem. Můžete mi vysvětlit, jak slovo sekce může být synonymem pro zmatek? Jakože bych řekl: “ v tom parlamentu to je ale sekce!“ Vy budete asi lingvistka, že?
    Tak jen víc takových článků! Jinak tu bude nuda!
    David Čeněk
    PS. Hlavně mi neříkejte, že je Bez slunce plné melancholických obrazů. Děkuju.

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru