Velká nádhera malého města

Letošní ročník festivalu v Karlových Varech jako vždycky přinesl hodně (nejen) filmových zážitků. Před začátkem samotné akce se jako vždy postupně zveřejňovaly upoutávky, soutěže o akreditace a seznamy festivalových hostů. S větším rozvojem popularity sociálních sítí se může zdát, že je „předvarové období“ čím dál tím delší. Začíná to trochu připomínat Vánoce, když se první vánoční dekorace objevují v obchodech již v říjnu. Lidé sdělují na Twitteru nebo Facebooku festivalové příspěvky a zprávy se šíří bleskovou rychlostí. Nehledě na šílený technický boom současné doby jsme pořád měli možnost vidět tradiční festivalové plakáty snad na každém rohu v každém městě. Ve výsledku má festival – dle oficiální statistiky – 12 028 akreditovaných návštěvníků, kteří celkem navštívili 461 filmových představení 235 filmů.

A tak se to letos znovu rozjelo…

A good film is when the price of the dinner,
the theatre admission and the babysitter were worth it.
Alfred Hitchcock

Opakovaný návrat do určitého místa je obvykle doprovázen určitým pocitem – může to být jak nostalgie, tak i třeba tzv. déjà vu nebo jednoduše pocit návratu do minulosti bez jakýchkoliv změn. Můj letošní návrat ve mně vyvolal všechny zmíněné pocity. Sice na festivalu proběhly drobné změny, celkový pocit atmosféry se však vůbec nezměnil.

Z organizačního hlediska měl letošní ročník několik dobrých změn. Z mých osobních pocitů bych řekla, že letos festival navštívilo mnohem méně lidí než minulé ročníky – bylo nezvyklé vidět nerozprodané lístky na pultech pokladen, menší fronty a málo lidí sedících na zemi. Připouštím ovšem myšlenku, že viditelně menší počet lidí byl jenom iluzí, jelikož dřívější problém s vysokým počtem diváků a malým počtem promítacích míst a dostupných lístků byl přece jen letos nějakým způsobem vyřešen. Atmosféra ve Varech je v době konání festivalu neuvěřitelná, což určitě láká diváky a zanechává v nich úchvatné zážitky. Pokud jste ale věrný fanoušek a návštěvník festivalu, můžete si všimnout, že v posledních letech (zvlášť poslední tři ročníky) to vypadá skoro jako déjà vu. Především se to určitě týká vizuálního stylu – číslo 47 na bílém pozadí působilo minulý rok originálně, minimalisticky a nově. Daný minimalismus podle všeho zavedl vizuál následujících ročníků do slepé uličky. Co může být vymyšleno po Černém čtverci K. Maleviče? Kam dále se dá posunout od největšího minimalismu? Jako výsledek se před námi zjevil další černobílý plakát s jednoduchým motivem čísla 48, a doplnil tak řadu černobílých katalogů v mé knihovně. Ovšem je nutno podotknout, že letos pro oživení jednoduchých černobílých (nebo spíše bíločerných) akreditací byly použity různé barvy. Nápis 48 se tak ocitl na veselých barevných festivalových pasech, což se ale z mého skromného pohledu vymykalo celkovému konceptu. V očekávání velkého 50letého výročí festivalu je dost možné, že na minimalistický koncept bude plynule navazovat i další 49. ročník, aby design znovu ožil v roce 2015. Při podobném rozvoji události by to skutečně mohl být úspěch.

Přejděme ale k festivalu samotnému. Považuji za zbytečné dělat výčet filmů a hostů, proto bych jen zmínila místo prezidenta mezinárodní poroty, které letos obsadila slavná režisérka Agnieszka Holland. V rámci sekce Zvláštní uvedení byl tak na festivalu promítán její poslední snímek Hořící keř (2013) pojednávající o společenské situaci na konci sedmdesátých let, jejichž středem se stala oběť Jana Palacha. Sezóna zabíjení (Killing Season) se stala druhým snímkem této nejmenší sekce; představitel hlavní role John Travolta navštívil festival jako hlavní host. Audrey Tautou, která měla festival rovněž navštívit, svoji účast na poslední chvíli odvolala, jelikož údajně spadla z kola. Její nepřítomnost ovšem zcela vynahradila projekce snímku Pěna dní (L’écume des jours), jež se stala jednou z nejnavštěvovanější událostí festivalu. Diváci stojící v dlouhé frontě a později sedící na zemi měli možnost zhlédnout nový úspěch Michela Gondryho tři měsíce před jeho uvedením do české distribuce. Režisér se ve filmu obrací k surrealistickému románu Borise Viana z roku 1947. Snaha představení absurdních věcí a situací ve filmu se někomu mohla zdát příliš naivní a jednoduchá, vizuální styl filmu však zůstává jedním z jeho hlavních úspěchů. S vývojem děje tak postupně sledujeme zúžení prostoru a blednutí barev. Z veselého bezstarostného života Colina a jeho ženy Chloé se stává boj proti její nemoci, během něhož všechno kolem postupně ztrácí barvy, a absurdita nabývá spíše děsivých než komických forem. Film s Romainem Durisem a Audrey Tautou v hlavních rolích byl uveden v rámci hlavního programu – mimo soutěž. Dále jsme v této sekci mohli zhlédnout například Revival – nový snímek Alice Nellis, jenž měl letos ve Varech světovou premiéru, Otcův dům (Das Haus meines Vaters ) režiséra Ludwiga Wüsta anebo Houston Bastiana Gunthera.

Film is a very young art that is still evolving.
Soon, we shall reach a balance between content and technology.
Catherine Deneuve

Zavedení tradice uvádět v rámci festivalu digitálně restaurované verze filmové klasiky nám umožnilo vidět mistrovská díla maximálně přiblížená k jejich původní podobě. Letos se jednalo o nejúspěšnější film Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci natočený v roce 1969 a následně uložený na dlouhou dobu do trezoru. Snímek byl restaurován z původního negativu obrazu a zvuku a pomocí následné práce s digitálním intermediátem se objevil před diváky v autentické podobě, jak jej mohli vidět diváci před desítkami let. V sekci Návraty k pramenům se také objevila restaurovaná díla jiných mistrů světového i českého filmu, mezi které patří například snímek Příchozí z temnot (1921) Jana Stanislava Kolára za doprovodu živé hudby Andrea Rottina, Pytel blech (1962) Věry Chytilové nebo slavná Cesta do pravěku (1957) Karla Zemana. Z jiných klasických filmových děl byly do sekce zařazeny mimo jiné filmy Krátká setkání (1967) a Dlouhá loučení (1971) sovětské režisérky Kiry Muratové, Světový šampion (1927) Alfreda Hitchcocka nebo skandální Nebeská brána (1980) Michaela Cimina. Zařazení této sekce do programu divákům umožňuje nejen seznámit se s novými objevy domácí a světové kinematografie, ale taktéž i doplnit své znalosti a rozšířit si rozhled v dějinách filmu obecně. Festival v Karlových Varech se tak stává nejen zábavou, ale i zdrojem poznání filmové historie.

Do poznávací složky programu bych také zařadila i tradiční pocty – tentokrát Oliveru Stoneovi, Jerrymu Schatzbergovi a Theodoru Pištěkovi, v rámci kterých byl uveden například nový, tříapůlhodinový režisérský sestřih snímku Alexandr Veliký (2004), Zjizvená tvář (1983) v režii Briana De Palmy podle scénáře Olivera Stonea, Panika v Needle Parku (1971) Jerryho Schatzberga a Amadeus (1984) Miloše Formana, na němž se Theodor Pištěk podílel jako výtvarník.

The secret to film is that it’s an illusion.
George Lucas

Jako vždycky jsou jednou z hlavních programových sekcí Horizonty, kde jsou představeny snímky již „ověřené“ jinými světově uznávanými festivaly. Jakýkoliv film z této sekce proto nejspíše bude stát za zhlédnutí. Za zmínku stojí především poslední snímek francouzského režiséra Bruna Dumonta Camille Claudel 1915 pojednávající o francouzské sochařce, jež měla dlouhý romantický vztah s Rodinem, v jehož dílně pracovala. Film zachycuje její život mezi zdmi psychiatrické léčebny, kam byla donucena odejít na povinnou léčbu. K filmu se ještě podrobněji vrátíme. Mezi další význačné filmy této sekce patří americký snímek Ain’t Them Bodies Saints od Davida Loweryho z prostředí Texasu 70. let, nebo také Futurologický kongres Ariho Folmana. Pozoruhodný svou formou pojednává snímek o nových možnostech natáčení filmu. Velké studio Miramount nabízí slavné herečce Robin Wright (která hraje sama sebe) vytvoření jejího digitálního alter ega, které ji umožní nejen obsazovat do dalších projektů, ale také ji odmění dárkem v podobě věčného mladí na plátně. Zajímavý film letos představil také Mahamat-Saleh Haroun, karlovarským divákům známý díky snímku Křičící muž (Un Homme qui crie). Posledním projektem tvůrce uvedeným letos na festivalu je Grigris – příběh o tanečníkovi, který nehledě na ochrnutou nohu vyvolává nadšení návštěvníků místních klubů. Po onemocnění otce potřebuje Grigris více peněz, než si vydělává v barech. Nouze ho sice přivede k problémům s místním gangem, ale také mu pomůže najít svou lásku. Snímek působí velice silným dojmem především díky hereckému projevu hlavního hrdiny, jehož ztvárnil skutečný handicapovaný tanečník, se kterým se režisér potkal v rodném Chadu. Nehledě na odrážení událostí napínavého charakteru ve filmu nechybí letmý komický motiv, který během dějových zvratů diváka donutí se usmát. Za zmínku stojí taktéž Velká nádhera (La Grande bellezza) Paola Sorrentina, jež svým tématem dost vyniká mezi současnými tendencemi světové kinematografie – tj. sociálními dramaty, tragickými příběhy opuštěných dětí a drogových závislostí. Místo chudé čtvrti a lidí v nouzi se tu setkáváme s luxusním stylem života pětašedesátiletého světáka Jepa Gambardelly, jenž svůj život začíná hodnotit z pro něho dosud neobvyklé strany. Příběh s prvky grotesky patří bezesporu k vrcholným dílům (nejen) tohoto roku.

I’ve never thought of my characters as being sad. On the contrary, they are full of life. They didn’t choose tragedy. Tragedy chose them.
Juliette Binoche

O Horizontech by se dalo napsat ještě hodně, jelikož obsahují nejen největší počet filmů ze všech programových sekcí, ale možná i nejvíc skvělých snímků uvedených na festivalu. Podrobněji bych se ale chtěla zastavit u již zmíněného vrcholu Bruna Dumonta Camille Claudel 1915 situovaném v psychiatrické léčebně na jihu Francie nedaleko Avignonu. Název filmu zdůrazňuje čas odehrávajících se událostí a zároveň tlačí na jejich vnímání divákem, který si možná pamatuje, že Camille byla uvězněna do léčebny poprvé v roce 1913, následně do ústavu Montdevergues v Montfavetu v roce 1914. Snímek tak ukazuje její trápení po roce přebývání ve „vězení“, což působí velmi silným dojmem. Jak je tomu u Dumonta často, ve filmu téměř chybí dialogy a přirozené autentické ruchy, které jsou často přerušeny hrůznými křiky duševně chorých, tvoří základ zvukové stopy. Naprosto přirozené prostředí tvoří nejenom vynikající projev Juliette Binoche, jež se dokázala vcítit jak do své postavy, tak i do celkové bláznivé atmosféry, ale hlavně ostatní chovanci ústavu, kteří byli ztvárněni skutečnými pacienty. Jejich děsivé projevy a místy nadpřirozené výkřiky dodaly filmu mimořádně autentickou atmosféru strašlivého „vězení“ Camille, jež se přenášela i na opačnou stranu plátna do filmového sálu. Postava Camille je zobrazena velmi nejednoznačně. Na první pohled se zde setkáváme se zdravou ženou, smířenou se svým přebýváním mezi nemocnými, ke kterým podle svého názoru nepatří. Časem jsou divákovi odhaleny i její skutečné poruchy mysli, byť ne tolik závažné jako poruchy ostatních pacientů. Celou dobu se navíc nacházíme na území kláštera a opouštíme ho jen jednou – když se přesouváme za Paulem Claudelem, bratrem Camille. Celou dobu s napětím sledujeme touhu Camille dostat se ven, což se ještě víc prohlubuje s návštěvou jejího bratra, kterého má přemluvit, ať ji vyzvedne, i když se zdá, že všechno kolem odráží jen zoufalost a beznaděj.

The director is the only person who knows what the film is about.
Satyajit Ray

A nakonec k soutěžní sekci a cenám. O Křišťálový glóbus letos soutěžilo 14 snímků z různých koutků světa. Mezi tvůrci, jejichž filmy byly ve Varech uvedeny poprvé, se také objevili zasloužilí mistři, kteří již měli příležitost karlovarský festival navštívit. Držitel Křišťálového glóbu za rok 2005 Krzysztof Krauze letos představil snímek Papuzsa, ve kterém se obrátil k legendární polské básnířce, jejíž tragický osud se pokusil zachytit. Snímek byl oceněn Zvláštním uznáním. Znovu se do Varů vrátil také Yossi Madmony, jehož snímek Restaurátor získal Velkou cenu v roce 2011. Jeho nový snímek Místo v nebi (Makom Be Gan Eden) sice letos žádnou cenu nezískal, režisérovi se však podařilo volně navázat na již dříve rozpracovanou linii vztahu otce a syna. Oproti Restaurátorovi však Místo v nebi větší měrou odkazuje na židovské tradice a jeví se tak více národním izraelským filmem.

Letos se ve Varech poprvé představil János Szász a hned si také odvezl velkou cenu za Velký sešit (A nagy füzet). Těžký příběh z válečného prostředí zobrazuje hrůzy války z pohledu dvojčat, jež se musejí schovávat před fašisty. Dojemný snímek, jenž určitě patřil mezi favority hlavní ceny, se znovu obrací k největší světové tragédii, analyzuje společenskou situaci a zkoumá válečné konflikty z pohledu dětských hrdinů. Další favorit soutěžní sekce Ben Wheatley, jenž na festivalu uvedl Pole v Anglii (A Field in England), si sice hlavní cenu také neodvezl, ale byl zaslouženě odměněn Zvláštní cenou poroty; cenu za režii dostal Jan Hřebejk za Líbánky. Za zmínku stojí rovněž švédsko-americký snímek Ptáče (Bluebird) v režii Lanceho Edmandse. Příběh z prostředí amerického maloměsta zachycuje náhodnou dramatickou událost, která změní obvyklý způsob života dvou rodin. Amy Morton, představitelka hlavní postavy, si za svůj vynikající herecký projev odvezla cenu za nejlepší ženský herecký výkon.

Jako každý rok byl na 48. ročníku představen obrovský počet filmů a uděleno hodně cen, nejde je ale vyjmenovat všechny. Abyste se více přiblížili fascinující atmosféře festivalu, vřele bych doporučila ho při první příležitosti alespoň jednou navštívit. Teprve potom poznáte, co ve skutečnosti znamená MFFKV.

* Všechny citace jsou použity z brainyquote.com.