Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Přetvářka jednoho návratu

Přetvářka jednoho návratu

Přetvářka jednoho návratu

RECENZE: Revival (režie: Alice Nellis, 2013) – MILAN CYROŇ –

V minulém roce představil Richard Řeřicha svůj režijní debut DonT Stop, v němž společně s protagonistou vzpomínal na československý punk osmdesátých let. Letos do kin vstoupil nejnovější snímek Alice Nellis nazvaný Revival, jehož hrdinové nezůstali u pouhého vzpomínání, leč z rozličných důvodů se rozhodli oživit svou rockovou kapelu z let sedmdesátých. Již úvodem je však třeba konstatovat, že režisérka tímto titulem vlastní filmografii neoživila. Po uvedení její prvotiny Ene Bene (1999) a následujícího Výletu (2002) se na tuto tvůrkyni, jež podobně jako Saša Gedeon a Bohdan Sláma čerpala z poetiky československé nové vlny, pohlíželo s nadějí. A to přesto, že mnozí recenzenti jejím dílům vytýkali televiznost. V Tajnostech (2007) a zejména v Mamas & Papas (2010) se režisérka vydala na cestu k osobitějšímu uchopení zvolené látky (alespoň v rovině vyprávění), nicméně především ve druhém případě se jí pokus vymkl z ruky. Nellis poté na veškeré obdobné snahy rezignovala a natočila „spotřební komedii“ Perfect Days (2011), u níž oceňovanou autenticitu prvních dvou filmů vystřídala faleš. Po odmítnutí titulu Mamas & Papas, v němž se Nellis vzdala komediálních prvků, zaútočila na divákovu bránici, leč bez společenských přesahů Ene Bene a Výletu. Tento přístup zvolila rovněž pro Revival, v němž také opětovně potvrdila, že je režisérkou, která snad vůbec neuvažuje o filmové formě.

I když ani poslední dílo jmenovaného Bohdana Slámy, Čtyři slunce (2012), nedopadlo příliš zdařile, autor v něm rozvíjí svůj vlastní styl. Ovšem s Revivalem se stává styl Nellisiných filmů stále neviditelnějším a dost možná neurčitelnějším. Až mechanicky se střídají větší a menší záběry v přímém pohledu (v podstatě absentují nadhledy i podhledy), u dialogů autorka téměř vždy volí figuru záběr-protizáběr, již občas nahradí švenkem, který se tak stává jediným osvěžujícím kamerovým postupem (což je dost málo). Přestože zůstává Nellis věrná svému zacílení na mezilidské vztahy (s důrazem na ty rodinné), v Revivalu je stejně jako v Perfect Days zobrazuje mnohem plytčeji nežli dříve. To se nejvíce projevuje ve vztahu otce a syna, kytaristy Václava (Boleslav Polívka) a zpěváka Vojtěcha (Vojtěch Dyk), v němž autorka vytvořila naprosto nesnesitelnou a neuvěřitelnou postavu.

Vojtěch, jenž není ochoten tolerovat otcův „výstřelek“ obnovení kapely z mládí, neustále vůči otci vystupuje s přepjatou nevraživostí náladového pubescenta navzdory tomu, že toto období by už měl mít za sebou. Jediné, co jej dokáže k vlastnímu otci přimknout, je domněnka, že ten umírá. Scéna, v níž se to dozvídá, přitom patří k nemálo scénám s psychologicky nevěrohodnými a nepřipravenými reakcemi postav vedoucími poněkud hloupě napsané dialogy na hony vzdálené dříve využívaným „odposlouchaným“ dialogům stavěným na banálnosti. Dalším takovým příkladem může být kuchyňský rozhovor klávesisty Milana (Karel Heřmánek) s manželkou Ivanou (Lucie Žáčková). Ale zpět k Vojtěchovi a jeho postoji k otcově kapele Smoke. Z celkového vyznění Revivalu se totiž zdá, že stanovisko režisérky ke konání jejích hrdinů se s tím Vojtěchovým shoduje. K závěrečnému koncertu resuscitovaného hudebního tělesa totiž musí přispět mladá generace, jednak dcera zrádného manažera Holubce (Richard Genzer) Miriam (Jenovéfa Boková), ale především Vojtěchova kapela Darkwork. Koncert totiž předvídatelně spojuje vystoupení obou skupin a hlavně se mezi nimi uskuteční křest nového alba Darkworku, díky čemuž se hudební klub zcela zaplní. V obavě, aby se mládež po odehrání svých chlapeckých idolů nerozprchla, Vojtěch posluchače nabádá, aby zůstali, čímž v nadsázce podmiňuje své další působení na hudební scéně. Bez mladých by totiž tento „stařecký“ výstřelek neměl naději na úspěch, a dokonce i s nimi jde pouze o dočasnou záležitost, neboť brzy po závěrečném koncertě není kapele Smoke umožněno dále pokračovat. O tom se divák dozví z nadbytečného závěrečného titulku, a tak Revival trpí neduhem většiny českých titulů – naprostou doslovností.

Právo na přezíravý postoj k fungování dávno zaniklé kapely samozřejmě nelze režisérce upírat, ale pak by musela postupovat odlišným způsobem. Tím, který si zvolila, sráží k zemi hrdiny, u nichž po celou dobu trvání filmu vytváří vazbu s recipientem.1 Všichni čtyři, včetně vulgárního zpěváka Otakara (Marián Geišberg), jsou totiž sympatickými postavami, jejichž úsilí lze beze studu držet palce. Jenže to se nakonec ukáže jako bláhové, což se mi ve vztahu k divákovi zdá jako taková malá zrada. K tomu, abych toto vyznění přijal, by bylo třeba, aby autorka pracovala systematičtěji a promyšleněji si pro něj připravila půdu.

Tak jako Řeřicha natočil poctu punku osmdesátých let bez punku osmdesátých let, tak Nellis natočila snímek o snílcích, jimž nedává šanci k tomu, aby svůj sen plnohodnotně proměnili v realitu, ačkoli se po celou dobu tváří, že tak činí. A to zkrátka nemůže fungovat. Revival tak zůstává průměrnou českou komedií tradičně obsahující trochu toho humoru a taky trochu toho smutku, v níž se po krátkodobém přešlapu hlavních hrdinů vše vrátí do normálu, neboť se nevěrné manželky vracejí ke svým milujícím mužům, kteří přestali vyvádět hlouposti, a zloduši, jež to všechno způsobili, jsou po právu potrestáni.

Revival

Scénář a režie: Alice Nellis
Kamera: Matěj Cibulka
Hudba: Jan Ponocný
Hrají: Bolek Polívka, Miroslav Krobot, Karel Heřmánek, Marián Geišberg, Vojtěch Dyk, Zuzana Bydžovská, Jenovéfa Boková, Lucie Žáčková, Jana Hubinská, Richard Genzer
ČR, 2013, 116 min.
Premiéra: 11. 7. 2013 (Bontonfilm)

Zdroj fotografií: Bontonfilm

Print Friendly, PDF & Email
  1. Hrdiny míním ústřední čtveřici bez nadbytečné postavy slepého bubeníka, jež do Nellisina snímku vůbec nezapadá, neboť po celou dobu působí, jako by ji do něj poslali z grotesky. []

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru