Sága rodu Borgiů aneb Vítězství kresby nad slovem

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 13. prosince 2013 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Borgia (Alejandro Jodorowsky & Milo Manara) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Borgia není předlohou (storyboardem) seriálu Borgiové Neila Jordana. Není ani comicsovým zpracováním pontifikátu Alexandra VI., alespoň ne takovým, který by z hlediska historické přesnosti schválila vědecká rada (a nechat si napsat doslov od historika považuji za podařený vtip, povedenější by snad už bylo jen oslovit za tímto účelem mluvčího České biskupské konference). Není to ani sofistikovaná úvaha o pozitivní síle lidské sexuality, tak jak ji do své pornografické variace tří klasických literárních předloh ve Ztracených dívkách vložil Alan Moore. Kresba na obálce, která připomíná renesanční plátno, vykazuje viditelná „poškození“. Možná tím autoři chtěli metaforicky avizovat, že v příběhu do morku kostí zkažené rodiny Rodriga Borgii půjde o poničení běžně přijímaného obrazu renesance jako doby, která povznesla lidského ducha k netušeným uměleckým výšinám. Ale pokud Jodorowsky do projektu s tímto konceptem vstupoval, v závěrečném účtování z něj příliš nezbylo. To, co zbylo, jsou výjevy ze čtvrté části, v nichž Leonardo da Vinci nejprve vynalézá pro Cesara Borgiu válečné stroje výměnou za sex a posléze jsme svědky užití těchto fantasmagorií v bitevní praxi.

Když už víme, čím comics Borgia není, řekněme si, čím je – a sice neuvěřitelně násilným vyprávěním s mnoha explicitně pojatými erotickými scénami a obscénními dialogy, kterému chybí náležitý myšlenkový podtext ospravedlňující hloubku perverze, do níž Jodorowsky čtenáře zatahuje. Ano, klidně mě kamenujte s výkřiky: „Ty přízemní měšťáku, který nepoznáš mistrovské dílo evropského comicsu!“ Nějak ale nevěřím, že Jodorowskému šlo o cokoli jiného než prvoplánově šokovat a finální biblické povzdechnutí o marnosti všeho pachtění se za mocí a smyslovými požitky (Kazatel 12, 8) je jen slabou berličkou. Zatímco zmíněný Jordan vystavěl svůj seriál o papežově rodině na půdorysu Kmotra s propracovanou psychologií postav, kdy s přibývajícími díly vystupoval do popředí vztah otec-syn, aby ve třetí (závěrečné?) řadě na sebe postava Cesareho strhla většinu pozornosti, Jodorowsky (přestože nejznámější kmotrovskou repliku taky použije) předvádí všechny Borgie bez výjimky jako odporné kreatury posedlé mocí a ukájením pohlavních choutek, k čemuž jim církev slouží jako vítaný nástroj.

Incest, mužská a ženská homosexualita, mučení, znásilňování, statuofilie a skupinový sex leží v těsné blízkosti krvavých výjevů s roztrhanými údy, uťatými hlavami či uřezaným přirozením. V těch nejkontroverznějších scénách se vraždění odehrává přímo během pohlavního aktu, soulož probíhá na oltáři, oko je vypíchnuto krucifixem. A abych nezapomněl, své místo tu mají i další tělesné projevy, jako slintání, zvracení, močení (párkrát do obličeje jiné osoby).

Spíše než souvislý děj nabízí Jodorowsky přehlídku zvráceností dovedených ad absurdum (Karel VIII. na Vesuvu), k ploše pojatým postavám si nelze vybudovat žádný vztah, čtvrtá část je navíc scenáristicky uspěchaná, takže například náhlá změna ve vztahu papež-Cesare, kdy mladík na jedné stránce otce brutálně zkope, zatímco hned na další jej Alexandr VI. objímá a svěřuje mu velení vojska, mumlaje cosi o „vítězství rozumu nad srdcem“, nepůsobí zrovna věrohodně. Jenže… jenže tohle všechno je po výtvarné stránce svěřeno do rukou italského maestra erotických obrázků Mila Manary a recenzent má rázem problém, protože kresba je úchvatná do té míry, že dokonale vyvažuje Jodorowského scenáristické nedostatky. Manara je pokračovatelem a předním představitelem evropské tradice čisté linky a v prezentaci (nahého) ženského těla pravděpodobně nemá konkurenci. Jeho ženské postavy jsou buď mladé, štíhlé a krásné, nebo staré a odpudivé, nic mezi tím. Dokáže přesně vystihnout svůdné pózy a gesta a všude tam, kde scenárista literárně tlačí na pilu, Manara svými kompozicemi strhává comics od okraje propasti hrubé pornografie, ponechávaje stále dost prostoru čtenářově fantazii. Je skvělý v komorních erotických scénách, stejně jako v panoramatických výjevech orgií či apokalyptické bitevní vřavě, kdy dokáže zaplnit panel desítkami postav, přinutí tak čtenáře zpomalit a vychutnávat si každý detail (tedy pokud se zrovna z pytle nevysype na stůl sto padesát uříznutých penisů). Omračující je také jistota, s jakou umisťuje postavy do monumentálních vatikánských interiérů, italské krajiny či míra studia, které muselo předcházet prokreslování mizanscény. Není tajemstvím, že Manara byl v mládí ovlivněn klasickým malířstvím (Rafael), takže se v prostředí renesanční Itálie musel výtvarně cítit jako doma.

Nad comicsem Borgia se tedy vznáší zásadní otázka. Jde o nemilosrdně nastavené zrcadlo, v němž přelom 15. a 16. století odráží ve skutečnosti naši současnost, přeplněnou moderními technologiemi, ale vyprázdněnou z hlediska duchovních hodnot, nebo je to jen dílko, které ke všeobecném morálním úpadku vesele přispívá? Osobně jsem zastáncem druhého názoru, ovšem pravda je, že díky Manarovi to dělá natolik dráždivým a uhrančivým způsobem, že se jistě najde početná skupina čtenářů považujících tento příspěvek do řady Mistrovských děl evropského komiksu za ediční počin roku.