Celý svět se směje

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 09. prosince 2014 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Batman: Smrt rodiny (Scott Snyder, Greg Capullo, Jock, Jonathan Glapion, James Tynion IV) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Po diptychu Soví tribunál a Soví město, kterým scenárista Scott Snyder razantně vstoupil na půdu Gothamu a vrhl Batmana do boje s mysteriózním protivníkem, se nyní na scéně objevuje Joker. Tento superpadouch si od roku 1940, kdy byl čtenářům poprvé představen, udržuje velkou popularitu, přestože jeho charakteristika osciluje někde mezi sociopatem vraždícím bezdůvodně pro své vlastní pobavení a geniálně kalkulujícím psychopatickým zabijákem, jehož cílem je pouze chaos a zkáza. O rozum přišel po pádu do nádrže s chemikáliemi (jak poznamenal jeho filmový představitel Jack Nicholson, podobá se to údělu většiny moderní společnosti), kyselinou rozežraný obličej „vylepšil“ klaunským zjevem.

Do Gothamu se vrací po roční absenci a ihned začíná uskutečňovat nový výplod své pokřivené mysli. Rekonstruování zásadních střetů s Batmanem a útoky zaměřené na jeho bezprostřední okolí (Alfred, komisař Gordon, Robin, Batgirl, Red Hood, Red Robin, Nightwing) však paradoxně nemají Netopýřího muže oslabit, nýbrž posílit. Snyder vytvořil scénář na základě poznání, že většina batmanovských padouchů představuje karikaturní nadsazení některé z hrdinových vlastností. Proto se Joker nesnaží Batmana fyzicky zlikvidovat (svým způsobem k němu cítí něco jako láskyplné pouto), nýbrž zbavit ho veškerého balastu, za který považuje právě superhrdinovy blízké pomocníky. Bez nich to totiž bude s Temným rytířem jako za starých časů, tedy mnohem zábavnější.

Jestliže Soví tribunál začínal ve stylu temného thrilleru Sedm, pak Smrt rodiny kráčí po hraně psychologického hororu. Už jen motiv odřezané tváře (Batman Detective Comics: Tváře smrti), kterou Joker po návratu do Gothamu ukradne a znovu nasadí, působí dostatečně hrůzostrašně. Toto gesto zároveň obrazně vybízí k bližšímu prozkoumání vztahu obou protivníků, hlubšímu pohledu na to, co se pod maskou vlastně skrývá. Snyderova koncepce je dozajista ovlivněna tím, jak Jokera definoval Frank Miller (Návrat Temného rytíře), Alan Moore (Kameňák) nebo předčasně zesnulý herec Heath Ledger v Nolanově Temném rytíři (2008). Psychickému deptání nejsou vystaveni jen Jokerovi protivníci, ale i spojenci (Harley Quinnová), padouch mistrovsky manipuluje také s Ozzym „Tučňákem“ Cobblepotem nebo Hádankářem a v děsivém arkhamském finále dojde na zvrácenou parodii Batmanových parťáků z Ligy spravedlnosti. A to vše proto, aby Batmana donutil k přiznání faktu, který je v Jokerově pokrouceném vnímání reality přece nepopiratelný.

Kresbu Gregga Capulla jsem dostatečně vychválil již v předchozích recenzích. Na Sovím městě se výtvarně podíleli ještě Rafael Albuquerque a Jason Fabok, což jsem nepovažoval za šťastné. Ve Smrti rodiny je každá kapitola (s výjimkou závěrečné Pointy) rozdělena na dvě části (nikoli poloviny!), přičemž tu druhou (kratší) dostal na starost Jock (série Parchanti, Green Arrow: Rok jedna). Jeho výrazný, nezaměnitelně hranatý styl má svoje kouzlo, tradičně nejlepší je v akčních scénách, jako v pekelně doruda vybarvené schůzce Jokera s Tučňákem v kostele plném mrtvol. Dost se tedy divím, že se jeho jméno nedostalo (na rozdíl od inkera Jonathana Glapiona) na obálku.

Batman: Smrt rodiny dokazuje, že rodinné stříbro DC Comics je v dobrých rukou. Usvědčí z omylu každého, kdo by se domníval, že na téma vztahu Batman-Joker již bylo vše řečeno, že není již co odhalovat a že neexistují další hlubiny, kde je možno těžit materiál pro věčný souboj Netopýra s Klaunem. A cválá tam hořící kůň. Vážně.