Ženu ani květinou neuhodíš

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 15. října 2014 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Černá orchidej (Neil Gaiman & Dave McKean) – JAROSLAV STUCHLÝ –

CREW je nakladatelství rozkročené doširoka. Má svoje zavedené série (namátkou Usagi Yojimbo, Živí mrtví, Garfield), nebojí se nastartovat nové (aktuálně třeba Skalpy), dokáže léta trpělivě vyjednávat kontrakt s Japonci (manga) nebo zprostředkovat časem prověřené skvosty evropského komiksu. A do toho vydá něco jako Černou orchidej, dárek všem fanouškům Neila Gaimana, kteří po ukončení série Sandman začali pociťovat jisté abstinenční příznaky.

Podobně jako v Sandmanovi, také zde bere autor do rukou (polo)zapomenutou postavu ze stránek DC Comics 70. let, aby ji přetvořil k obrazu svého literárního génia. Nejde však o jednoduchý příběh ve stylu …a zrodila se superhrdinka. Gaiman se vydal naprosto originální cestou, protože na začátku superhrdinka zemře, projde reinkarnací v hybrid člověka a rostliny a se zbytky emocionální paměti se snaží dopátrat toho, kým byla ještě před svým prvním superhrdinským vtělením. Řečeno s nadsázkou, jestliže Eva a Vašek pějí o tom, že „jednu bílou orchidej dals mi, nic víc…“, Neil Gaiman dává čtenáři mnohem víc. Tři různé podoby té samé postavy v náročně strukturovaném postmoderním vyprávění, které si pohrává s existující komiksovou mytologií a přitom vytváří mytologii úplně novou. Troufnu si tvrdit, že tento komiks si vedle ekologických aktivistů (závěrečná část se odehrává v brazilském deštném pralese) nejvíce užijí právě komiksoví fajnšmekři, kteří nejen vědí, kdo je Lex Luthor, ale zbystří při první zmínce jmen jako Jason Woodrue, Pamela Isleyová a Alec Holland. Na cestě za svou identitou se Černá orchidej setká také s gothamským Temným rytířem, ovšem Batman již natolik vrostl do popkulturního povědomí, že jej (na rozdíl od Poison Ivy či Bažináče) dokáže identifikovat i komiksy nepříliš zasažený člověk.

Lze najít i další podobnosti s výše zmíněným Sandmanem. Černá orchidej je (stejně jako Morfeus) na komiksovou hrdinku dost pasivní. Skutečnými hybateli děje se tak paradoxně stávají padouši, kteří ji dost brutálním způsobem připravili o život, a kriminálník Carl Thorne, jenž byl právě propuštěn z vězení a zdá se mu, že má na svou bývalou manželku Susan (jméno v hebrejštině znamená lilie) stále nárok. Dalším aspektem, který si v Černé orchideji Gaiman vyzkoušel ještě před Sandmanem, je poetický až snový charakter vyprávění a jistá nedořečenost, tajemství, které se nad celým příběhem nepřestane vznášet, i když otočíte poslední stránku. Svou atmosférou, motivy paměti a násilí, které na sobě lidé vzájemně páchají, mi Orchidej nejvíc připomněla jiný Gaimanův mistrovský experimentální kousek, Vraždy a housle.

Určitě je to dáno také tím, že jak Vraždy, tak Orchidej má výtvarně na svědomí Dave McKean. A v obou se představuje v životní formě. V Orchideji střídá precizní (realistickou) kresbu s jednoduchou náznakovostí (nejstarší vzpomínky), kdy se do šedé místy vlamují barevné odstíny (rostliny a živočichové), aby na čtenáře posléze vybalil vizuálně opojnou smršť barevných abstrakcí. Za zmínku jistě stojí i způsob, jakým kongeniálně spolupracující spisovatel a výtvarník přecházejí mezi jednotlivými scénami. Spíše než ostrý střih připomínají tyto přechody postupnou filmovou prolínačku, nová scéna má verbální dozvuk v té předchozí, mříže se mění v rostlinné stonky nebo běsnící požár v pivní mok. Nikoli manga Útok titánů, nýbrž tohle je ukázka uměleckého komiksu.

V bonusové sekci s názvem Odřezky se nalézají Gaimanovy poznámky, črty a úryvky scénáře. Patrně nejhodnotnější je však dopis redaktorky Karen Bergerové, protože umožňuje vhled do konstruktivního stylu komunikace mezi nakladatelstvím a tvůrcem.

Černá orchidej není tuctový akční superhrdinský komiks. Vstřícně naladěnému, vnímavému čtenáři se ovšem investice do surreálného vyprávění s tragickými tóny a dojemným vyvrcholením bohatě vrátí.