Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Vítězství vůle a poctivé dřiny

Vítězství vůle a poctivé dřiny

Vítězství vůle a poctivé dřiny
RECENZE: Dva dny, jedna noc (režie: Jean-Pierre a Luc Dardennovi, 2014) – ONDŘEJ PAVLÍK –

Přestože neúprosný kastovní systém filmového festivalu v Cannes může držitele jedné z těch níže postavených akreditací snadno vyprovokovat k mrzutým poznámkám o elitářském charakteru přehlídky, skýtá pobyt na slavném bulváru Croisette i vzácné chvilky rovnostářského povyražení. Když se například po veskrze úspěšné návštěvě kina Salle du Soixantième, v němž právě dohrál reprízovaný soutěžní film bratří Dardennů Deux jours, une nuit (Dva dny, jedna noc), odhodláte vyzkoušet místní bezplatný café bar, nevěříte vlastním očím – do řeči se s vámi dává chlapík, kterého jste přece pár desítek minut zpátky viděli na plátně, jak v konverzaci s Marion Cotillard propuká v usedavý pláč.

Podle visačky se dokonce jmenuje stejně jako jeho filmová postava – Timur. Prý aby se lépe ponořil do role. Když pak Timur zapáleně vypráví o svém setkání s Xavierem Dolanem („He’s a very sensitive guy.“) a o tom, že je původem z Čečny, odkud kvůli tamním nehostinným podmínkám emigroval do Belgie, ale rád by i tak přispěl k pozitivním změnám ve své vlasti, začínáte si myslet, že navzdory všem těm opulentním promenádám po červeném koberci a nonstop VIP večírkům na jachtách jste přece jen na místě, kde alespoň někteří sní o vyšších ideálech.

Těžko říct, zda se za idealisty považují také bratři Dardennové, kteří jsou v posledních dekádách pravidelnými účastníky canneské hlavní soutěže a dvojnásobnými vítězi Zlaté palmy. Jejich tíživá sociální dramata sice líčí strastiplný život v nižších společenských patrech, ale své protagonisty nestylizují do vznešených obětí systému. Dardennovští hrdinové chybují a mají povahové vady, perou se s nepřízní osudu a okolím, stejně jako sami se sebou. Přes svou rozporuplnost však zůstávají divácky přitažliví – snad proto, že situace, ve kterých se ocitají, a emoce, které pociťují (úzkost, zlost, bezmoc), jsou ve svojí podstatě hluboce univerzální.

Abychom jako diváci mohli tyto emoce prožívat spolu s postavami, filmy belgické bratrské dvojice různými formálními prostředky budují auru uvěřitelnosti, jež má své kořeny v neorealistickém hnutí z poloviny minulého století. Jednoduše rozvržené vyprávění, neokázalý, téměř neviditelný styl a naturalistický projev neherců či málo známých herců tvoří základní strategické body, kterými tyto snímky přesvědčují o své opravdovosti. Jak už je z předchozího výčtu patrné, jde pochopitelně stále o konstrukt, pouze jiného typu, než u děl, jež na svou umělost hlasitěji upozorňují. Snímek Dva dny, jedna noc pak v souvislostech dardennovské filmografie vyniká tím, že v předstírání nestrojené realističnosti uspívá, ačkoli svoji konstruovanost do jisté míry připouští a odhaluje.

Významné je v tomto ohledu zejména angažmá populární Francouzky Marion Cotillard, o níž se čím dál častěji hovoří jako o jedné z čelních hereček současnosti. Její těžko přehlédnutelná „star power“ tu stojí v přímém kontrastu k dosavadnímu výčtu dardennovských herců, kteří byli buď naturščiky (malý Thomas DoretKluka na kole), nebo spíše lokálními, málo známými tvářemi (např. Jérémie RenierDítěti ad.). Pro snímky s realistickými ambicemi je přitom klíčové nekomplikovat divákům „potlačení nedůvěry“. Jinými slovy, pokud si při sledování takového filmu všimnete prvku, který v jeho fikčním světě nepůsobí příliš realisticky a věrohodně, může být sebepečlivěji vytvářený verismus tatam a spolu s ním i vaše investice do příběhu. Přítomnost hvězdné herecké osobnosti, jakou je Marion Cotillard, je pak právě jedním z takových prvků, se kterým se zde tvůrci museli vypořádat.

Jak v rozhovoru zmínil Luc Dardenne, výzvou pro Dva dny, jednu noc bylo dát slavné herečce „nové tělo“, se kterým by hladce zapadla do zavedeného ansámblu. K této proměně jednak vedla dennodenní puntičkářská práce s kostýmními detaily – zkoušení různých druhů triček a bot nebo typů účesů –, ale také specifická volba hereckých výrazových prostředků samotné Marion Cotillard. Jako Sandru, manželku a matku, jež zápasí o šanci odvrátit svůj vyhazov ze zaměstnání, ji pak obvykle vidíme v růžovém topu, laciných džínách a botách s nízkým podpatkem, které nijak nepomáhají jejímu nahrbenému postoji s rameny věčně svěšenými vpřed. Patrná sklíčenost až odevzdanost Sandry nepramení jen z náhle rozkolísané pracovní situace, ale také z čerstvě překonané deprese, jejíž příznaky se ve stresových momentech začínají znovu ozývat. Drobnosti, jakou je i jednoduchý, ale praktický culík, do něhož si hrdinka váže svoje vlasy, pak dotváří komplexnost a uvěřitelnost postavy, která ve vypjatém období zakládá vlastní údržbu jen na tom nejnutnějším.

deux_jours4

Jistou konstruovanost filmu zviditelňuje také skladba vyprávění, v němž Sandra musí během titulních dvou dnů (a jedné noci) přemluvit svých dvanáct kolegů, aby hlasovali pro její setrvání ve firmě, a zřekli se tak tisícieurového bonusu. Příběh se tedy člení do sérií návštěv, které Sandra o víkendu u spolupracovníků podniká, což logicky ústí v sérii různých opakování. Zvonění na domovní zvonky, čekání na odezvu nebo omílání prosebných replik jednak vnáší do vyprávění řád a pravidelnost, ale zároveň věrohodně přibližuje úmornost Sandřiny mise. Na rozdíl od většiny sociálních dramat se Dva dny, jedna noc v zájmu realismu neuchyluje k otevřené narativní výstavbě, jež by působila dojmem nekašírovaného okna do skutečného světa, ale vše naopak směřuje k předem jasnému vyvrcholení – osudovému pondělnímu hlasování. Napětí tak plyne především z dlouho trvající nejistoty ohledně finálního verdiktu, zatímco psychická labilita Sandry je zdrojem nevypočitatelnosti a překvapení.

Repetitivní struktura Dvou dnů, jedné noci ale zároveň obsahuje množství variací, kterými se film mimoděk dotýká celé řady aspektů života současné nižší střední třídy. Otcové od rodin až podezřele často nebývají doma, ale vždy z trochu jiného důvodu: jeden trénuje kluky fotbal, druhý vysedává v kavárně, další pomáhá s domácími pracemi v prádelně. Každý z kolegů se k Sandřiným prosbám staví jinak a má své vlastní důvody, od strachu před nadřízeným a obav z reakcí ostatních po mimořádnou finanční zátěž, kterou by měla pokrýt firmou slibovaná prémie. Jsou tu muži a ženy, různé věkové skupiny, místní i přistěhovalci, takže snímek může vypadat jako účelově poskládaná, politicky korektní báchorka, ale naštěstí se svým důrazem na přirozenost a pozorností k detailům vyhýbá jakýmkoli stereotypům nebo zjednodušením.

Inteligenci scénáře potvrdí i závěrečný úkrok stranou, jímž se snímek odkryje jako příběh ženy, která v první řadě potřebovala nalézt cestu sama k sobě. Jestliže jednou z hlavních lekcí, kterou Sandra od hektického víkendu získává, je, že vůle k drobným, byť zdánlivě nikam nevedoucím krůčkům může být důležitější než honba za okamžitým úspěchem, pak tyto zásady můžeme vztáhnout i na samotný film a jeho realizaci. Jak nám mimochodem potvrdil také Timur, jehož emotivní scéna se prý natáčela snad padesátkrát, zdlouhavé a náročné opakování těchtýž úkonů nakonec přináší ovoce. Dva dny, jedna noc tak není jen dalším dardennovským triumfem na poli společensky naléhavého dramatu, ale současně dobrým důkazem, že za dokonale věrnými iluzemi skutečnosti nestojí náhoda, nýbrž poctivá, vyčerpávající dřina.

Deux jours, une nuit

Režie a scénář: Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne
Kamera: Alain Marcoen
Kostýmy a make-up: Maïra Ramedhan Levi, Virginie Berland, Nathalie Tabareau
Hrají: Marion Cotillard, Fabrizio Rongione, Olivier Gourmet, Catherine Salée, Timur Magomedgadzhiev ad.
Belgie/Itálie/Francie, 2014, 95 min.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 36

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru