Zde se nacházíte: 25fps » TV » In the Flesh: Trochu jiná monstra

In the Flesh: Trochu jiná monstra

In the Flesh: Trochu jiná monstra

TV – POHYB SERIÁLU V ALTERNATIVNÍM ČASOPROSTORU, MÉDIU I FANDOMU: In the Flesh (2013-2014) – MONIKA BARTOŠOVÁ

Seriál britské stanice BBC 3 by mohl být civilním vyprávěním o životě na malé vesnici britského venkova. Až na to, že hlavním hrdinou je Kieren Walker, oběť Syndromu částečného skonu – tedy zombie. Samozřejmě vyléčená. Seriál s hororovými monstry, který není hororem, stojí za povšimnutí z řady důvodů.

Příběhy o nemrtvých jsou nedílnou součástí (nejen) současné popkultury. V poslední době je do televize vrátil například americký seriál Walking Dead. V čem je ale In the Flesh specifický, je způsob, jakým motiv vyléčených zombie používá k zrcadlení dnešní žité zkušenosti v západním světě. Vytváří totiž alternativní verzi současnosti, která je blízká a vzdálená zároveň. Do poslední kapky využívá potenciál hororového monstra k zobrazení jinakosti (queerness) v audiovizuálním textu1. Vytváří pro diváka prostor pro imaginaci a blízké ztotožnění se s pečlivě vykreslenými postavami.

Dynamika existence seriálu probíhá hned v několika rovinách, v práci s žánrem, v originálním zobrazení současných problémů a jinakosti, ve vytváření alternativní současnosti a v neposlední řadě v momentě, kdy se příběhu ujímají fanoušci na internetu. Nový přístup k televiznímu monstru je možné připisovat také faktu, že jde o autorsko-scenáristickou prvotinu.

Nová krev pro veřejnoprávní televizi

Příběh autora seriálu In the Flesh je možná skoro stejně neuvěřitelný jako jeho televizní vyprávění o postapokalyptické Británii. Dominic Mitchell získal bakalářský titul z oboru Film a video na Surrey Institute of Art & Design ve Farnhamu. Stejně jako množství dalších absolventů se mu nedařilo najít uplatnění. Byl ale přijat do programu Northern Voices pořádaného BBC pro začínající scenáristy. Tento roční program slouží k tomu, aby noví autoři získali čas a podporu při psaní prvních textů. V průběhu jednoho roku tak pod vedením odborníků z oboru pracoval na pilotu k sérii podle vlastního námětu – In the Flesh. Ačkoliv je absolvování jednoho z podobných programů skvělou příležitostí, není obvyklé, aby se podařilo výsledek autorova snažení tak rychle dostat do televize. Jeho scénář se ale dostal do rukou producentky Hilary Martin a editora Simona Juda, kteří projekt uvedli do pohybu.

Jakkoliv je příběh Dominica Mitchella pohádkový, částečně svědčí o způsobu, jakým veřejnoprávní BBC podporuje mladé tvůrce. V tomhle případě se podařilo objevit talentovaného vypravěče se svěžím přístupem k textu. Jestli se v budoucnu dokáže dostat dál od vycizelované prvotiny, ve které je cítit poklona tradičnímu hororu, se teprve ukáže. Už teď ale kvalitu jeho díla potvrzují dvě prestižní televizní ceny BAFTA v roce 2014 (nejlepší minisérie a nejlepší dramatický scénář).

zdroj: awards.bafta.org

Dominic Mitchell s cenou BAFTA.

Mitchell se často přiznává k tomu, že je velký fanoušek hororu a sci-fi (zmiňuje svou oblibu například seriálu Walking Dead).2 Ačkoliv se jeho příběh ke klasickým zombie hororům také blíží, přistupuje k situaci jinak. Místo souboje lidí s neživými monstry ukazuje post-apokalyptickou Británii, která se postupně vyrovnává s následky této války. Podobně jako spisovatelům sci-fi ve východním bloku sloužily fantastické příběhy ke skryté kritice soudobé společnosti, daří se Mitchellovi srozumitelně předkládat řadu současných témat.

Vyprávění v jinotajích

Částečně skrytým leitmotivem seriálu jsou problémy, se kterými se běžně potýkají lidé s psychickými poruchami či post traumatickým šokem po prožití válečného konfliktu, a stejně tak postavení menšin (sexuálních či etnických a náboženských) se všemi přidanými aspekty. Obojí se právě díky odstupu od reality vyjevuje velice jasně. Jeho „oběti Syndromu částečného skonu“ se musí potýkat s nenávistí okolí i sebe samých. Vytvářejí si vlastní víru v celé škále od podpůrných komun až po extremismus. Témat a motivů tohoto druhu je v obou řadách velké množství. Mitchell je předkládá systematicky zejména díky tomu, že se striktně drží procesů, které divák důvěrně zná z reálného světa. Zároveň je příběh zaměřen na hlavního hrdinu Kierena Walkera a omezený počet dalších postav, na jejichž příkladu se daří všechna témata ilustrovat tak, aby zůstala hluboce osobní a zároveň převeditelná na obecnější rovinu.

Přes (nebo právě pro) velkou míru novátorství v přístupu k tématu se nedaří zakrýt některé dílčí problémy v narativním vyprávění. Zejména rytmicky je místy nevyrovnané. Třídílná první řada si dokázala udržet pravidelný vyprávěcí rytmus lineárního příběhu, v němž klidné pasáže nepůsobí jako prázdná místa, ale jako prostor pro budování napětí. Druhá řada s šesti díly v jejím kontextu působí méně vyrovnaně a v delší stopáži už se objevuje prostor pro hluchá místa. Na druhou stranu je zde větší prostor pro práci s charaktery postav a rozsáhlejší flashbacky do jejich minulosti sloužící k prokreslení motivací. Obě řady ovšem vynikají pečlivě vybudovaným dramatickým obloukem, který se klene směrem k oběma emotivně vypjatým závěrům.

Blízká i vzdálená alternativní současnost

Dominic Mitchell pro svou sérii vytvořil propracovanou alternativní současnost, která se té naší podobá ve většině aspektů. Důsledně ovšem zapracovává následky předešlé zombie apokalypsy. Ačkoliv hrdinové využívají řadu moderních technických zařízení, technologie a jejich užití jako by byly stále mírně pozadu. Nejsou tak neoddělitelnou součástí života lidí, jak jsme zvyklí z naší reality (hrdinové si doma přehrávají blu-ray disky, avšak například používání internetu nebo sociálních sítí je zpožděné). Tyto drobné rozdíly odkazují na následky války na domácím poli, což je něco, s čím britská společnost nemá zkušenost po téměř celou druhou polovinu 20. století. Společnost, ve které se In the Flesh odehrává, je mnohem více militarizovaná a méně liberální. Jako v každé krizi i zde se dostávají ke slovu extremistické tendence, a to jak na straně lidí, tak na straně „shniloušů“.

Všeobecná opotřebovanost domů, techniky i aut taktéž odkazuje k životu na periferii, protože Roarton, kde se odehrává většina děje, je umístěn někde na severu. Obyvatelé vesnice si v srdcích nesou pocit hluboké zrady ze strany vlády a armády, která nepřišla na pomoc v ohrožení a přednostně bránila velká města. Místní tak byli nucení vytvořit Jednotky lidských dobrovolníků a bránit se sami. Ve chvíli, kdy se léčené oběti Syndromu částečného skonu začnou vracet ke svým rodinám, zvedne se mezi obyvateli vesnice nevole. Váleční veteráni (včetně sestry hlavního hrdiny) se cítí podvedeni a ohroženi, ztrácí své postavení a musí se vyrovnávat s vlastními vzpomínkami. Polomilitarizovaná společnost se velice těžce vrací do předválečného stavu. Vedle „shniloušů“ ukazují obyvatelé Roartonu obviňujícím prstem také na „jižany“, čímž odkazují na vládu a oficiální armádu; z jejich pohledu sraby a úředníky, kteří mají moc rozhodovat o nich bez nich, aniž by vzali v potaz potřeby a historii jejich komunity. Do kontextu současné neúspěšné snahy o odtržení Skotska od Velké Británie zapadá tento pocit obyvatel z geografické periferie více než srozumitelně.

Realističnost fikčního světa In the Flesh podporují například všudypřítomné grafiti.

Ostatně lokální i vysoká politika funguje v seriálu naprosto přesvědčivě. Stejně jako pro vykreslení prostředí fungují všudypřítomné nápisy sprejem jako „rotters are monsters“, „beware rotters“ nebo „god bless Human Volunteers Forces“, zaplnili tvůrci svůj svět množstvím politických plakátů a letáků. Ty na jednu stranu podporují integraci léčených obětí Syndromu částečného skonu a na stranu druhou propagují například stranu Victus, která boj proti nemrtvým populisticky využívá k získání politických pozic. Zejména v druhé řadě je možné dopodrobna sledovat, jak může vypadat zdánlivě spravedlivý útlak menšin řízený z horních politických pater ve jménu většiny. Samotný výraz Syndrom částečného skonu je projevem politické snahy vytvořit zdání pořádku, protože vedle slov jako zombie, nemrtvý nebo shnilouš působí „zvládnutelně“, podobně jako řada nám známých politicky korektních výrazů.

Prostředí je zaplněno také řadou plakátů propagujících různé politické a aktivistické snahy.

Vyprávěno obrazem

In the Flesh používá řadu vizuálních prostředků k tomu, aby navodil konkrétní atmosféru. Omezuje například škálu barev. Zatímco léčebné středisko je zobrazeno klinickými světlými tóny a všudypřítomným ostrým světlem, ulice a okolí Roartonu se spíše utápějí v odstínech šedé, hnědé či temně zelené, ačkoliv v konkrétních okamžicích se nesměle objevují i teplejší tóny. Odstíny hřejivé hnědé či oranžové je pak možné najít v interiéru Walkerovic domu, protože zejména zpočátku slouží jako bezpečné chráněné místo postavené do kontrastu k nepřátelskému městu. Rozdíl mezi vnitřkem a vnějškem je také často podpořen kompozicí. Zatímco domov je zobrazován standardně a všedně (včetně odmítavě zavřených dveří pokoje mladší sestry), venkovní prostředí často využívá dva základní rysy: rytmické opakování domů a motivů, které navozuje pocit klaustrofobie a nemožnosti uniknout, a vzdálené záběry využívající malebně drsné krajiny v okolí vesnice k zobrazení osamělosti a ztracenosti, kterou zažívá jak hlavní hrdina, tak do jisté míry všichni obyvatelé Roartonu.

Seriál pečlivě využívá barevných tónů či kompozice zejména pro navození atmosféry.

Jinakost se trestá

Seriál In the Flesh se dá právem zařadit mezi nejvíce queer pořady soudobé televize. Ne proto, že by se zaměřoval na zobrazování postav s queer identitou tak, jak ji obecně chápeme (tedy jako identitu neheteronormativní). Jde spíše o fakt, že systematicky a velmi citlivě pracuje s motivem jinakosti. Odkrývá paralely a souvislosti mezi prožíváním lidí, kteří jsou jinací různým způsobem. Je možné najít odkazy k psychicky nestabilním lidem, k prožívání coming-outu na venkově, stejně jako k životu pro okolí nekonvenčních žen. Většina postav nese hned několik znaků zároveň a vyjadřuje poselství o tom, že pokud jste jiní, jakkoliv jiní, vaše okolí to většinou pozná a je nutné se s tím vyrovnat. Na jinakost je v seriálu reagováno nenávistí, často popíráním situace a neochotou ji přijmout, což v důsledku vede k tragickým a nenapravitelným činům. Právě pro tuto jinakost postav, které už v důsledku nemusí řešit například právě sexuální orientaci, protože být nemrtvý je prostě dostatečně divné, si seriál získal řadu fanoušků po celém světě.

zdroj: bbc.co.uk

Oběti Syndromu částečného skonu jsou nuceny na jednu stranu zakrývat projevy své jinakosti a na stranu druhou ji vždy přiznávat a ukazovat jako nesmazatelné sociální stigma.

Seriál se v co největší míře vyhýbá stereotypním zobrazením a předčasným závěrům o postavách. Hlavní hrdina je sice stále bílý muž ze střední třídy, ovšem ostatní postavy jsou pojímány se svými specifiky vzniklými na základě osobních historií a prožívání. Nejsou výrazně škatulkováni. Jinakost nemrtvých je zde zástupnou pro všechny další druhy odlišností, proto už tvůrci nepovažují za nutné pracovat s dalšími druhy vyčlenění. Jakkoliv se to může zdát utopické, pro seriál je to vnitřně funkční.

Není možné tvrdit, že toto je způsob, jak vytvářet jinakost (či queerness) ve fikčním světě, protože pak by byla opět odsunuta do prostředí žánrů jinakých svou podstatou. Jde ale bezpochyby o ukázku, jak je možné s ní pracovat. In the Flesh je otevřený prostor, na rozdíl od obyvatel Roartonu se nesnaží své hrdiny normalizovat, neukazuje, co je lepší nebo horší způsob řešení, ani nenutí řešení hledat. Představuje řadu postav, které jsou queer a jinaké bez ohledu na obvyklé užití pojmu, a ty potom sleduje v situacích, které jsou známé řadě diváků. Představuje televizní tvorbu jako prostor pro lehce terapeutické úvahy o fungování současné společnosti.

Život po životě

Poslední díl druhé řady seriálu měl premiéru 8. června letošního roku. Není to tak dlouho, a přesto se zdá, že diváci jsou trochu nejistí z nedostatku informací o další řadě. Nejde jen o zájem o to, jak dopadnou některé otevřené narativní linie. Spíš jde o sdílené přesvědčení, že pokud je v televizi něco opravdu dobré, musí to záhy skončit. Autoři ani BBC 3 zatím nevědí, kdy, jestli a za jakých podmínek třetí řada vznikne. „Abych byl upřímný, zatím nevíme. Jednoduše proto, že BBC Tři je v přechodové fázi a pořád ještě řeší, jaký bude příští rok rozpočet pro dramatické seriály,“ řekl autor Dominic Mitchell v rozhovoru pro imwithgeek.com.3 Tato a další podobné informace způsobily v životě fandomu pozdvižení. Vedle celkem tradičních produktů, jako jsou povídky, básně, grafiky, kresby, gify nebo foto sety, se současný život fandomu točí kolem hashtagu #SaveInTheFlesh, který má za úkol předejít tomu, aby byla oblíbená show zrušena. A lze pod ním najít řadu akcí od petic až po cílené prokliky na určitých stránkách webu BBC.

Snaha o prosazení třetí řady seriálu nabyla nečekané aktivity zejména na sociálních sítích twitter a tumblr.

Podobná aktivita není v rámci seriálového fandomu nijak neobvyklá. Výjimečná je ale spíše rychlost, s jakou se aktivita objevila. Fanoušci nečekali, až se začne o zrušení mluvit, jsou znepokojeni nedostatkem informací a jednají hned. Za spojence v tomto případě získali část tvůrců – od autora scénáře až po herecké obsazení, kteří snahu o zachování seriálu podporují hlavně na twitteru. In the Flesh si za poměrně krátkou dobu získal velice oddané fanoušky. V tomto případě jde o velmi osobní vztah založený na tom, že řada diváků má pocit, že v televizi konečně můžou vidět něco, co se doopravdy dotýká jejich žité skutečnosti. Ať už se to týká života na venkově, nebo zkušenosti menšin. Vysoká míra oddanosti diváků a jejich angažovanost odkazují k tomu, jak zásadní je reprezentace v kultuře pro marginalizované jedince. Seriál In the Flesh vybral to, co je si podobné na životě mnoha různých lidí, nejnižší společný jmenovatel jejich zkušenosti, a zároveň tuto zkušenost zobrazil dostatečně konkrétně na to, aby se osobně dotknul množství lidí.

Přestože se In the Flesh jako zombie příběh tak trochu ztrácí ve stínu současných televizních produkcí s obřími rozpočty, může být ukázkou jednoho ze směrů, kterými by se mohla vydat televizní tvorba – osobní příběh zobecnitelný pro celou řadu lidí, vyprávěný neotřelý způsobem za pomoci neobvyklé technické zručnosti. Seriál spojuje skvěle napsaný scénář s propracovanými postavami s uchopitelným vizuálním (i hudebním) stylem. Na rozdíl od filmu nabízí televize (britská veřejnoprávní obzvlášť) tvůrcům jako je Dominic Mitchell prostor pro větší vypravěčskou svobodu. Asi nezbývá než držet palce, aby si po třetí řadu BBC 3 či jiná stanice našly rozpočet.

In the Flesh

Autor: Dominic Mitchell
Režie: Jonny Campbell, Jim O’Hanlon, Damon Thomas, Alice Troughton
Scénář: Dominic Mitchell, Fintan Ryan, John Jackson
Produkce: Hilary Martin, Katie McAleese
Hudba: Edmund Butt
Hrají: Luke Newberry (Kieren Walker), Harriet Cains (Jem Walker), Marie Critchley (Sue Walker), Steve Cooper (Steve Walker), Emily Bevan (Amy Dyer), Kevin Sutton (Gary Kendal), Stephen Thompson (Philip Wilson), Emmett Scanlan (Simon Monroe), Wunmi Mosaku (Maxine Martin), Kenneth Cranham (vikář Oddie), David Walmsley (Rick Macy) ad.

Velká Británie, BBC 3 (2013-2014), 2 sezóny / 9 dílů, 60 minut

Print Friendly, PDF & Email
  1. viz například: BENSHOFF, Harry M. Monsters in the closet: homosexuality and the horror film. Manchester: Manchester University Press, 1997, viii, 328 p. ISBN 07-190-4473-1. []
  2. např: In the Flesh: interview: Dominic Mitchell. Sci-Fi Bulletin [online]. [cit. 2014-09-23]. Dostupné z: http://scifibulletin.com/uk-tv/in-the-flesh-interview-dominic-mitchell/ []
  3. CHARLESWORTH, Haley. IWG Interviews Dominic Mitchell. I’m with Geek [online]. 2014, 2014-08-21 [cit. 2014-09-23]. Dostupné z:http://www.imwithgeek.com/tv/iwg-interviews-dominic-mitchell []

Autor

Počet článků : 22

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru