„Vyprávěj, nebo se mi usmaží diody!“

Publikováno: Jaroslav Stuchlý Publikováno dne: 05. prosince 2014 Rubrika: Komiks | Komentář : 0

RECENZE – KOMIKS: Kasta metabaronů (Alejandro Jodorowsky & Juan Giménez) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Není pochyb o tom, že multitalentovaný Alejandro Jodorowsky (nar. 1929 v Chile) ovládl řadu Mistrovská díla evropského komiksu. Po loni vydané fresce Borgia, v níž autor přizpůsobil historii rodiny renesančního papeže k obrazu svému, se v monumentální Kastě metabaronů koná návrat do světa stvořeného původně pro comicsovou sci-fi sérii Incal (CREW vydala v roce 2011). V ní hraje postava metabarona roli jednoho z průvodců hlavního hrdiny Johna Difoola na cestě za záchranou galaxie. V Kastě metabaronů se Jodorowsky ponořil do dějin hrdého válečnického rodu Castaků (osmidílná série vycházela ve Francii mezi lety 1992-2003) a soubornou edici avizovala CREW dlouho dopředu, což mezi comicsovými fanoušky vyvolalo vzrušené napětí. A je třeba konstatovat, že výsledný produkt za očekáváním v ničem nezaostal.

Pokud si nejste jisti, zda investovat do Metabaronů bez předchozí znalosti Incalu, mohu rozptýlit vaše obavy. Tato comicsová sága funguje jako samostatné dílo, a ačkoli její rozsah může odrazovat, jde o nesmírně chytlavou záležitost. Čtenář se tak téměř okamžitě identifikuje s domácím robotem Lotharem, který netrpělivě naléhá na svého druha Tonta (dlouhodobého robotického pomocníka metabaronské dynastie), aby mu vyprávěl další a další příběhy z barvitých rodových dějin. Tím je dán rámec celé série, jenž upomene třeba na orientální pohádky z úst Šahrazády nebo na Boccacciův Dekameron. Každý z osmi dílů je věnován jedné klíčové postavě (pěti metabaronům a třem jejich životním družkám) a podává chronologický přehled komplikované rodinné historie, do níž Jodorowsky vložil silný vliv japonské samurajské tradice (kodex bušitaka, naplnění života v ideálu „krásné“ smrti, oddanost pánovi), středověkých rytířských příběhů (čestný závazek chránit „poddané“ na svém území, usilování o dámu svého srdce) i populárních sci-fi (především Herbertovy Duny, nad jejíž nakonec nerealizovanou filmovou podobou strávil Jodorowsky asi dva roky). Podobně jako v Incalu, také zde překvapuje autor čtenáře stále novými nápady, vymýšlí náhlé a krkolomné dějové zvraty. Odhalení skutečné Lotharovy totožnosti patří k těm zvláště vypečeným. Rodinné vztahy splétá po vzoru antických tragédií, přičemž do nich neváhá vkládat takové motivy, jako je brutální mrzačení dospívajících pokračovatelů rodové linie (test odolnosti), nahrazování částí těla mechanickými implantáty či povinnost potomka postavit se v souboji proti svému otci- a pokud možno jej zabít. Při vší té oslavě nekompromisních a neporazitelných bojovníků však Jodorowsky neomylně směřuje k vyvrcholení, v jehož rámci (opět podobně jako Difoolovo osvícení v Incalu) Bezejmenný metabaron dospěje k poznání, jaký byl od počátku smysl jeho života a smysl založení kasty, jejímž se stal posledním pokračovatelem.

Tyto vznešené myšlenky by nejspíš zůstaly stejně mramorové jako povrch planety Marmola, na které se metabaroni zrodili, nebýt typického humoru, který celým dílem prostupuje. Jeho nositeli jsou jednak obě služebné robotické postavy, které si průběžně spílají tak šťavnatě, že si překladatel Richard Podaný po letošní ceně Muriel za Calvina a Hobbese nakročil k repete, jednak třeba autorovo ironické nazírání církve (technokněží jsou vždycky první tam, kde jde o ovládnutí surovinové základny) nebo legrace na účet marxistických blouznivců (soudružské vyrážení dveří sochou Paleomarxe nemá chybu). Jodorowsky tak jako většina velkých žánrových autorů prostě do sci-fi kabátu halí reflexi současného světa se všemi jeho nedostatky, omyly a nebezpečími, ale také nadějemi a trochou toho humanistického optimismu. Přitom se nezapomíná opájet vlastním vyprávěním a škodolibě zasypává čtenáře schválnostmi a neuvěřitelnými výjevy, jako by neustále zkoušel, co všechno mu ještě projde. Zkuste třeba počítat, kolika různými způsoby lze popsat pohlavní styk.

Jeho nápady bravurně vizualizuje umělec argentinského původu Juan Giménez (nar. 1943), tvůrce obřích kosmických lodí vycházejících tvarem z živočišné říše, intergalaktických bitev jako vystřižených ze Star Wars, dynamických soubojů i navýsost abstraktních scén (mezidimenzionální průlety, lámání zrcadlové reality apod.). Zcela jistý v detailu i na rozmáchlých plochách (se zálibou v prokreslování nejrůznějších zbraní) zůstal Giménez precizním výtvarníkem po celou dobu dlouhé a náročné spolupráce. Je skoro nemožné ocenit jeho přínos v plném rozsahu hned při prvním čtení, které se (alespoň v mém případě) primárně zaměřilo na textovou stránku.

Mícháním vysokého a nízkého, vznešeného a vulgárního, vážného a komického, akčního a metafyzického nevznikl v Jodorowského podání nestravitelný blábol, nýbrž navýsost zábavný comics, který překračuje žánry se stejnou lehkostí, s jakou metabaroni cestují mezi dimenzemi či ničí celé galaxie. A je silně návykový, kdo ochutná, bude chtít (stejně jako Lothar) stále víc.