Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Rané publikum v raném kině. Poznámky o kinematografu

Rané publikum v raném kině. Poznámky o kinematografu

Rané publikum v raném kině. Poznámky o kinematografu

RECENZE KNIHA: Kinematograf! Věnec studií o raném filmu (Ivan Klimeš, Casablanca/NFA, 2014) – VÍTĚZSLAV CHOVANEC –

Česká filmová literatura je od května letošního roku bohatší o nový přírůstek věnující se rané kinematografii. V edici Filmová mozaika nakladatelství Casablanca ve spolupráci s NFA jde po Marketě Lazarové o druhou publikaci sestávající z množiny studií na společné téma. V případě knihy Kinematograf! je tímto spojujícím prvkem česká kinematografie od svých začátků do první poloviny 20. let minulého století. Jedná se o soubor v drtivé většině již dříve publikovaných výzkumů v různých, i zahraničních časopisech, nejčastěji ovšem v Iluminaci. S řadou z nich tak bylo možné se setkat již dříve, avšak nyní vycházejí poprvé pohromadě v ucelené podobě a podávají koherentní obraz počátků naší kinematografie.

Ivan Klimeš se v knize nezaměřuje na filmovou tvorbu, nezabývá se ani formálními či stylistickými prvky naší rané produkce. Těžištěm jeho dlouholeté práce je spíše instituce kina. Odtud též onen název Kinematograf! Věnec patnácti studií se ovšem dotýká také dalších témat, jako je filmová reklama ve sledovaném období, rané diváctví, cenzura a také dobová produkční kultura. V publikaci autor často upozorňuje na bílá místa české filmové historiografie a nepřímo tak vybízí zejména mladší generaci filmovědců ke konkrétním výzkumným projektům.

Hned v první kapitole takto kritizuje přehlíženou německou produkci v českých zemích, ať už za dob Rakouska-Uherska či první a druhé republiky. Přestože byla v naší zemi německo-česká kinematografie přítomná a mnohdy poměrně významná, domácí historici se jí straní, snad pod tíhou vlasteneckých emocí. Dodnes je historicky opomíjená kinematografická tvorba jakýchkoliv českých menšin, dokonce i o slovenské kinematografii se obvykle píše v samostatně oddělené kapitole, pokud se tedy vůbec zmiňuje. Podobně nosný se Klimešovi jeví také výzkum odnože hudebního průmyslu, který se okolo němého filmu zformoval. Na jiném místě zase na dálku kárá české filmové historiky z přílišného zveličování významu prvních českých filmů na Výstavě architektury a inženýrství v roce 1898.

Přísné požadavky však autor klade také sám na sebe. Ke každé studii přistupuje z dobového hlediska a vyhýbá se historickému zkreslení. Zbytečně se nepouští do žádných nepodložených tvrzení a využívá-li ke svým závěrům zdrojů, jejichž relevance může být pochybná, otevřeně se k tomu přiznává a své závěry uvážlivě relativizuje. Kladením si často explicitně položených otázek srozumitelně definuje svůj výzkumný záměr, který systematicky sleduje. Jinak precizní úroveň knihy bohužel lehce srážejí drobné překlepy, které se tu a tam v textu objeví.

Kinematograf2Jelikož se jedná o soubor samostatných studií, nemusí čtenář procházet knihou lineárně od první po poslední kapitolu, ale může mezi nimi volně listovat, aniž by tím kniha jako celek ztratila na srozumitelnosti. Zároveň se dramaturgickou skladbou vytvářejí mezi kapitolami volné vazby. Publikace tudíž netrpí syndromem rozsypaného čaje, kdy jednotlivé části knihy žijí vlastním životem bez jakéhokoliv organického vztahu k celku. Kniha postupuje, byť ne zcela lineárně, od kinematografických začátků po dvacátá léta minulého století. Zprostředkovává dobový zážitek z kina přesouváním důrazu na jednotlivé elementy filmového představení – ať už je tím myšlena živá hudba, komentátor děje, promítač nebo technická specifika v podobě tzv. jednookých kin. Biografy byly v éře raného filmu vybaveny zpravidla jedním projektorem, což při prodlužující se délce filmových představení předpokládalo krátké přestávky na výměnu filmové cívky. Tomu se přízpůsobila také dobová scenáristická praxe, která členila filmy do jednotlivých obrazů, podobně jako na divadle.

Tím se autor pozvolna přesouvá k produkční kultuře raného filmu, kterou podrobně rozebírá na třech případových studiích. Jedna se zaměřuje na spisovatele a dramatika Františka Langera, jehož literární kariéra se protla s tou filmovou krátce před vypuknutím první světové války. Poválečnému období se věnuje na příkladu Gustava Machatého a jeho filmových začátků. Také ve studii filmu Karla Antona Cikáni z roku 1921 můžeme vystopovat ledacos o dobovém filmařském zázemí. Při čtení výše uvedených příspěvků se čtenáři vyjeví provinčnost rané české kinematografie v plné nahotě. Ukáže se však také, že na nevýrazných filmech jinak ambiciózních produkčních společností se postupně vypracuje mladá generace filmařů, která bude později patřit k jejímu výkvětu. Zkušenosti s filmováním v té době neměl v podstatě nikdo, čímž se stal film rejdištěm pro mladé talenty, které se mnohdy až překvapivě brzo dostaly k režii větších produkcí, podobně jako v případě zmiňovaného Karla Antona.

kinematografVelice originálně se jeví kapitola o biografu v české memoárové a beletristické literatuře. Klimeš zde nachází společné znaky při líčení dobového svědectví rané filmové projekce čtyř literárních autorů: Karla Poláčka, Boženy Obdržálkové, Václava Kaplického a Josefa Švába Malostranského. V uvedených textech se překvapivě neklade důraz na vizuální stránku filmů, nýbrž na zvukovou a hudební kulisu a také na samotou společenskou událost kinematografického představení, výrazně tvarovanou vykladačem dějů. S výjimkou kabaretní scénky Josefa Švába autoři vzpomínají na technické nedostatky tehdejších představení, jako je amatérský hudební doprovod, poškrábaný film nebo nutnost častého nasazování gramofonové desky, přičemž nezřídka hrála dokola po celou dobu představení jedna a ta stejná.

K podobě raného kinematografického představení se váží také další kapitoly, kdy je např. v páté kapitole promítač prezentován jako člověk, který změnou rychlosti pohybu či jeho zpětným chodem dotváří filmové dílo přímo při projekci v kině. Ne náhodou se říkalo promítači operatér, což byl rovněž dobový výraz pro kameramana. Projekce v éře němého filmu tak měla spoustu živých složek, které tvořily z každého samostatného uvedení jedinečnou událost. Dá se říci, že žádná projekce téhož filmu nebyla stejná jako ta předchozí. Teprve příchod zvuku vytlačil z kina všechny tyto živé elementy, promítač se stal pouhou obsluhou stroje, se kterým divák v kině osaměl.

Tím, že kniha obsahuje již dříve publikované studie, nepřichází s jejím vydáním do české filmové literatury vlastně nic převratného. Nová je pouze první kapitola definující pojem národní kinematografie, zejména ve vztahu k mnohonárodnostní monarchii, do které česká kinematografie před válkou spadala. Knižním vydáním těchto dříve samostatných článků se však mnohonásobně zvyšuje pravděpodobnost, že se studie tentokrát dostanou k širšímu publiku. Ivan Klimeš píše velice zajímavou formou a s velkým literárním cítěním. Ke čtenáři hovoří srozumitelným jazykem, čímž se neomezuje jen na akademickou obec. Zejména vhodná pak může publikace být nejen pro studenty filmu, ale i hudby či kultury obecně.

Ivan Klimeš

Kinematograf! Věnec studií o raném filmu

Casablanca/NFA, Praha 2014
253 stran, paperback
249 Kč, na webu nakladatelství Casablanca 210 Kč

Knihu lze objednat zde

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 14

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru