Polský film, skandinávská vizáž

Soutěžní filmy v Karlových Varech mají jednu velkou výhodu. Můžete se totiž osobně setkat s jejich tvůrci. Na kávě jsem si povídal se začínajícím režisérem soutěžního snímku Kebab a Horoskop (recenze k přečtemí zde) ze sekce Na východ od západu. Grzegorz Jaroszuk oslnil už krátkometrážním snímkem Příběhy z chladírny (2011), který si dokonce odvezl cenu z festivalu v Locarnu. Svým celovečerním debutem dokazuje, že v Polsku nemají o mladé talenty nouzi. Ironická komedie upoutá jak festivalové nadšence, tak i široké publikum, které možná ocení jeho severský nádech. Objektivu se totiž zmocnil kameraman s norskými kořeny John Magnus Borge, který na otázky odpovídal spolu s režisérem.

Proč jste si vybral za kameramana právě Johna Magnuse Borgeho?
Grzegorz Jaroszuk (GJ): Nebylo to náhlé rozhodnutí, chtěl jsem pracovat s Magnusem už dlouhou dobu. Studovali jsme spolu na filmové škole v Lodži v Polsku. Chtěl jsem pracovat s Magnusem už na škole, ale on už měl vždy jiné natáčení a já na něj nemohl čekat. Nebylo snadné najít cestu ke společné spolupráci. Po dokončení scénáře jsem hned věděl, že chci Magnuse za kameramana a zeptal jsem se ho, jestli chce i on točit se mnou. Bylo to přirozené, znali jsme se jako spolužáci. Právě to pro mě bylo důležité, cítil jsem se bezpečněji, když jsem věděl, že budu točit s kamarádem ze školy. Je to úplně jiný typ spolupráce, než když pracujete s kameramanem, kterého neznáte a musíte k sobě vzájemně hledat cestu, jak spolu hovořit, pracovat, probírat budoucí film ještě před tím, než jdete na plac. A také mám rád severské filmy a Magnus má myslím tento speciální severský pohled na svět. To je velký vklad, který Magnus dal tomuto filmu.

Co to je, ten skandinávský pohled?
John Magnus Borge (JMB): To já nevím, studoval jsem v Polsku (smích). Je to spíš naše společná záliba. Při studiích jsme se samozřejmě hodně bavili o filmech a měli jsme podobný vkus na filmy a hodně se nám líbily hlavně skandinávské filmy. Ty bývají trochu minimalistické, mají specifický náhled na postavy, s určitým humorem. Jsem sice ze Skandinávie, ale vzniklo to z naší společné práce a z podobného vkusu a smyslu pro humor.

Je pro kameramana také lepší, když pracuje s režisérem, kterého zná, nebo je mu to jedno?
JMB: Jedno to určitě není. Samozřejmě každý režisér je jiný a to stejné myslím platí i pro kameramany. Pro nás bylo určitě výhodou, že jsme se znali už z dřívějška, neboť nám to ušetřilo spoustu času. Nemuseli jsme hledat způsob, jak budeme spolupracovat, což je vždycky trochu ošemetné. Věřím, že to je právě ten důvod, kvůli kterému režiséři volí své kameramany. Cítíte, že můžete mluvit o stejných věcech a že sledujete stejný cíl. Bez toho půjdou oba jiným směrem. Najít společnou cestu zabere hrozně moc času. Myslím, že to je stejné pro kameramana s režisérem, jako pro režiséra s kameramanem. Je to o stejném způsobu smýšlení, citlivosti, způsobu komunikace, to je to podstatné.
GJ: Pro mě bylo důležité, že oba teprve začínáme. Jsme, řekněme, oba stejně zkušení. Někdy nastane situace, že je režisér daleko mladší než kameraman a právě takové situaci jsem se chtěl vyhnout. Jsem šťastný, že jsem pracoval s Magnusem, ze zkušeného kameramana bych měl strach. Nejdůležitější pro mě bylo, že svému kameramanovi můžu důvěřovat.
JMB: Jsem vděčný Grzegorzovi i Agnieszce (Kurzydło), producentce, protože obvykle producenti vytvářejí tlak na to, aby byl režisér obklopen zkušeným štábem. Proto jsem jim velice vděčný, že mě to nechali točit.
GJ: To bylo samozřejmě skvělé rozhodnutí producentky Agnieszky Kurzydłové, která nám řekla, že spolu můžeme točit. Pro ní to byl možná trošku risk, ale nám to hodně pomohlo.

Kdo měl tedy větší slovo při výběru štábu, vy jako režisér, nebo Agniezska jako producentka?
GJ: To je právě ono. Agniezska je ten typ producenta, který s vámi mluví a spolupracuje. Práce s ní byla skvělá, měl jsem štěstí, že jsem měl Magnuse i Agnieszku, protože jsem měl v týmu dalšího člověka, kterému jsem mohl naprosto důvěřovat. Co se týče výběru, bylo to tak půl na půl, bylo to výsledkem společné diskuze.

A co vaše kreativní spolupráce? Spolupracovali jste spolu už při psaní scénáře?
GJ: Nejraději píšu scénář sám, dokud nemám takovou verzi, o které už se dá mluvit s kameramanem a producentem. V rané fázi to s nikým neprobírám, prostě pracuju na scénáři až do chvíle, kdy mám pocit, že to můžu ukázat kameramanovi.
JMB: Myslím, že to je ten typ scénáře, na kterém pracujete i poté, co už je hotový. Protože ve scénáři vytváříte nový svět a tak je to neustále živé, alespoň tomu tak bylo, když jsem dostal scénář do ruky já. Nevím, v jaké fázi se zapojila Agniezska.
GJ: Agnieszka přišla velice brzy, protože jsem na tomto projektu pracoval dlouhou dobu. Od chvíle, kdy byl scénář hotový, se film ještě měnil, a to po vzájemné diskuzi s Magnusem. S Agniezskou jsem probíral scénář ne úplně od první fáze, ale už hodně brzy.

Takže Agnieszka také přispěla k výsledné podobě scénáře?
GJ: Ano, hovořili jsme spolu o postavách, scénách, a ona je ten typ producenta, se kterým se můžete bavit o scénáři a nemáte přitom pocit, že mluvíte s producentem. Ta diskuze byla opravdu o tom tvaru, šlo to s ní jednoduše, tak nějak přirozeně.

Nakolik se film změnil po vaší vzájemné komunikaci s Magnusem od toho, jak byl plánován původně?
GJ: Samozřejmě dost, protože před tím to bylo jen na papíře. Měl jsem nějaké své představy. Dlouhou dobu jsme si s Magnusem posílali fotky nebo záběry z jiných filmů a snažili se formulovat ten náš. Neměl jsem všechno předem precizně dané. Po dokončení scénáře následovala spíše fáze objevování, kterou jsme prošli spolu s Magnusem.
JMB: Důležité bylo, že když jsme procházeli scénář tam a zpět, měnili jsme věci, snažili jsme se najít nějaký balanc toho, jak moc přehnaný může film být, respektive svět, ve kterém se budou postavy pohybovat. Jak moc teatrální to můžeme udělat a nakolik by to mělo být realistické. Prostě aby postavy zapadly do toho filmu. Nejméně půl roku jsme se jen bavili o tom, kdo z nás co viděl a jak by to mohlo pomoct našemu filmu. V jednu dobu to dokonce vypadalo na úplně odlišný film. Ale jak jsme tím vším procházeli neustále tam a zpět, skončili jsme nakonec u tvaru, který nám přišel jako nejlépe vyvážený. Taky jsem byl trochu scénografem, protože film je poněkud vyhnaný do extrému. Bylo to tudíž hodně o hledání, aby z toho nevznikla jen hloupá hříčka plná klišé, ale aby to mělo nějaký balanc.

Jakým způsobem jste pokrývali scény, ve kterých je více postav? Používáte hodně celků, ale i detailů, točili jste hodně materiálu?
JMB: Snažili jsme se mít jeden ustavující záběr pro každou scénu. To byl pro nás základ a potom jsme samozřejmě pokryli jednotlivé postavy a důležité dialogy. Naším základním pravidlem byl jeden celek pro celou scénu, která byla zpravidla docela dlouhá, se kterým jsme mohli být spokojení a ke kterému jsme se mohli vždycky vrátit a ve kterém by byly zarámovány všechny postavy. Proto tedy tolik zalidněných záběrů, s postavami vpředu i v hloubce obrazu.
GJ: Při práci jsme vždy první točili tento velký celek. Takže jsme měli jakýsi základ, ze kterého jsme pak chodili na jednotlivé postavy či předměty, které jsme pak natočili v detailech. Nejvíce času vždy trvalo udělat velký celek, opakovali jsme to mnohokrát, než jsme byli s výsledkem spokojení. Ty menší záběry už šly vždy rychle.

Pracovali jste na place s více kamerami?
JMB: Ne, vše se natáčelo na jednu kameru.
GJ: Pro natáčení v obchodě s koberci jsme si naplánovali více natáčecích dní, takže jsme měli spoustu času natočit vše, co jsme potřebovali.
JMB: Ano. Pro scény, ve kterých hrají všechny hlavní postavy, jsme naplánovali více natáčecího času, protože točit scénu s každým zvlášť trvalo dlouhou dobu.

V detailech jste natáčeli jen mluvící postavy, nebo i ty ostatní?
GJ: Každá postava byla natočená v detailu po celou scénu, takže jsme měli zachycené všechno, abychom měli jistotu.

Film je plný vtipných dialogů. Měl humor nějaký vliv na podobu charakterů? Respektive co bylo pro vás důležitější, postavy nebo gagy?
GJ: Těžko říct, protože každá postava měla omezené pole možností, co se týče humoru. První jsem měl napsané postavy a teprve pak jsem se snažil pro ně najít ty správné vtipné situace, které by k nim pasovaly. Snažil jsem se to dělat tímto způsobem. Samozřejmě to tak nešlo ve všech případech, ale naším cílem bylo postupovat takhle.

Když jste psal jednotlivé postavy, věděl jste dopředu, kdo je bude hrát?
GJ: Nevěděl. Dopředu jsem se domluvil pouze se dvěma herci. I když všechny herce z toho filmu znám už ze školy, tak jsem je dopředu neplánoval.

Pracovali jste nějak s barvami koberců při scénách v obchodě?
JMB: Ne, snažili jsme se je spíš redukovat. Ten obchod s koberci už tam byl před tím. Scénografie tedy byla spíše o redukci těch barev. Obvykle jsme nastavili scénu ve velkém celku a pak jsme se rozhodli odebrat všechny barvy, které by na sebe příliš strhávaly pozornost. Také jsme se snažili redukovat jejich počet, protože těch koberců a barev tam bylo hrozně moc.

Používali jste storyboard? A k čemu je taková pomůcka vůbec dobrá?
JMB: Storyboard jsme se rozhodli použít ve fázi přípravy natáčení. Vytvořili jsme si ho jen pro sebe, abychom dopředu věděli, jaké úhly záběrů budeme chtít, jaké detaily a další záběry budeme potřebovat a celkově vám to pomůže řešit různé praktické věci. Když jste potom na scéně, snadno se domluvíte, jak se ta scéna bude dělat. Také jsme tím ušetřili spoustu času, protože jsme nemuseli řešit až na místě, kde bude stát kamera. Protože s tolika herci na scéně se v jednu chvíli děje hrozně moc věcí a vy jste tím pádem limitovaní. V takových chvílích je velice užitečné mít storyboard po ruce.

Znali jste většinu štábu, nebo jste pracovali spíše s neznámými lidmi?
GJ: Pro mě to bylo jiné než pro Magnuse, protože já jsem znal sice ne celý, ale skoro celý štáb. Znal jsem je z jiných natáčení, kde jsem pracoval jako asistent režiséra, ale Magnus byl myslím poprvé …
JMB: Poprvé jsem točil ve Varšavě a skoro všichni ze štábu pro mě byli noví. Ale nebyl to velký štáb, jen něco mezi dvaceti až třiceti lidmi.

Měl jste alespoň právo si vybrat svého asistenta kamery?
JMB: Ne tak docela. Samozřejmě jsem znal lidi ze školy, věděl jsem, koho se můžu zeptat a komu můžu věřit. Už jsem samozřejmě pracoval s různými lidmi, takže jsem oslovil kamarády. Grzegorz nakonec objevil někoho, s kým už pracoval a měl s ním dobrou zkušenost. Takže jsme vybírali z několika možností, se všemi jsem se sešel a vybírali jsme společně.

Myslíte, že by vám jako začínajícímu filmaři pomohlo ocenění ze soutěže Na východ od západu?
GJ: Myslím, že každé ocenění pomůže, obzvlášť když je z Karlových Varů. Ceny vždycky pomůžou. Lidé začnou o filmu více mluvit, možná jich i přijde víc do kina.
JMB: My jsme vůbec rádi, že tady ten film můžeme promítat. Neměli jsme ani čas přemýšlet nad oceněním. Jsem šťastný, že můžeme film ukázat na tak krásném festivalu.

Máte už v hlavě nějaký nový film?
GJ: Přemýšlíme o pár projektech, ale ještě je příliš brzy o nich mluvit. Nemáme nic hotového, ale doufám, že něco natočíme.
JMB: Hlavně brzo. Protože tenhle projekt se připravoval čtyři roky.

Na jakých projektech běžně pracujete?
JMB: Jsou to různé věci. Budu se podílet na některých krátkých filmech a na podzim, jak doufáme, bychom měli pracovat na televizním seriálu. A jinak dělám prostě nějakou práci jen pro peníze, abych měl z čeho platit nájem.