Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Mám rád filmy, které mají styl

Mám rád filmy, které mají styl

Mám rád filmy, které mají styl

ROZHOVOR se Zdeňkem Viktorou, režisérem filmu Raluca – JANA BÉBAROVÁ –


Před několika dny jsme na našem Facebooku informovali o vzniku nového českého noirově laděného filmu s názvem Raluca v režii etablovaného scenáristy a absolventa FAMU Zdeňka Viktory (*1976), který vzniká v jeho nezávislé produkci s Janem Dolanským v ústřední roli cynického soukromého detektiva a herecky debutující Malvínou Pachlovou v roli zrádné femme fatale. Při té příležitosti jsem s režisérem zavedla řeč o současné české žánrové produkci, o jeho vztahu k filmu noir, studijní zkušenosti ze Spojených států, ale třeba i o tom, jak se dá v Česku natočit nezávislý film. A dostalo se mi velmi podnětných a obsažných odpovědí.

JB: Proč jste si pro svůj celovečerní debut vybral právě noirovou detektivku? Co vás k jejímu napsání inspirovalo? A proč tak exoticky znějící titul? :)
ZV: Raluca je rumunské ženské jméno a kdo film uvidí, hned pochopí. Mám rád filmy, které mají styl, miluju ten koncept femme fatales, žen, které když se objeví, tak je vám jasné, že by jim člověk měl jít z cesty, ale místo toho si hlavní hrdina řekne, že on to zvládne, a jde do toho. Pak mám rád tzv. scenáristické filmy, kde je pořádně zamotaná zápletka ve stylu Obvyklí podezřelí nebo Devět královen. A tak jsem se rozhodl, že napíšu něco podobného. Mimochodem Devět královen byl Bielynského debut a byl to taky nízkorozpočťák.

Bude se Raluca nést v duchu chandlerovských detektivek s cynickým soukromým očkem marlowovského typu (který před lety zdařile zparodoval Václav Marhoul v Mazaném Filipovi), nebo do tohoto, řekněme „tradicionalistického“ konceptu vnese něco podvratného?
S Chandlerem bych se neodvážil měřit, takové dialogy nemám.
Podvratný? Možná větší množství sexuality, než je obvyklé. Vztah ústřední dvojice vznikne na sexu a cokoliv dalšího, co se mezi nimi prohloubí, je spíše vedlejším produktem. Už jsem se setkal i s názorem, že je to takový Základní instinkt po česku, což berte s nadsázkou, protože Základní instinkt je další studiovka.

Jaký je vůbec váš vztah k filmu noir? Máte nějaké oblíbené tituly/režiséry?
Vždycky jsem měl rád noirového hrdinu, chlapa, který je drsný, možná i krutý, nebere si servítky a jako policajt se liší od vrahů a násilníků jenom tím, že má odznak a zabíjí z „lepších“ důvodů. Ale když jsem po Honzovi Dolanském chtěl, aby upálil chlapa, zdálo se mu to moc. Ale nakonec ho spálil.
Můj oblíbenec vždycky byl Leos Carax, především jeho Zlá krev, což jak mi v tomhle kontextu dochází  je vlastně takový umělecký noir.
Nakoukal jsem si samozřejmě i pár klasických noirů. Strašně mě překvapilo, jak je třeba Pojistka smrti (1944) Billyho Wildera pořád dost moderní film. Je tam spousta reálů a filmová řeč je překvapivě moderní.
Super nadčasový film je Na opuštěném místě (1950) Nicholase Raye, kde Bogart hraje hollywoodského scenáristu podezřelého z docela brutální vraždy  taky překvapivě pořád moderní film. A jako scenárista, který má rád dobré dialogy, musím říct, že mě vždycky hodně bavily ty „witty dialogy“ mezi hlavními figurami ve všech noirech.
Z novějších věcí se mi po některých stránkách líbí režijní debut sourozenců Wachowských (tehdy tedy ještě bratrů) Past (1996), což je taky noir. A mimochodem zase dost nízkorozpočtový. Je docela zajímavý vidět, jak levně dokázali Wachowští dělat těsně před Matrixem.
Nebo debut Christophera Nolana Sledování (1998) (i pokud budeme brát jako debut podstatně slavnější Memento) má také noirové prvky. Když vezmu, že pro noir je podle mě nejtypičtější, že má noirového hrdinu (viz třeba Sunset Boulevard).
Líbí se mi Švindlíři (1990) Stephena Frearse, Mona Lisa (1986) Neila Jordana, Muž v ohni (2004) Tonyho Scotta nebo Zjizvená tvář (1983) a Carlitova cesta (1993) od De Palmy.

Co si myslíte o současné české žánrové tvorbě? Když pominu Normal Julia Ševčíka nebo Ondříčkovo Ve stínu, tak podobně laděné filmy se u nás přece jen tak často netočí…
Když jsem si projížděl roční přehledy českých filmů za poslední roky, protože jsem hledal referenční tituly pro distributora a případné partnery, sám jsem byl překvapený tím, že naše místní produkce opravdu není moc pestrá, protože jsem nemohl nic příbuzného najít. V Česku podle mě dost chybí i tvorba akčních béček, dost mladých tvůrců by se na nich kamerově a střihově vyřádilo a naučilo se spoustu věcí a dalo by se to přenést do vyššího levelu kinematografie. Pro mě jsou akčňáky guilty pleasure, kterého se nedokážu vzdát. Jinak vámi zmiňované Ve stínu i Normal jsou proti Raluce v podstatě retro velkofilmy. Náš projekt je opravdu nízkorozpočtový. V tom navazuje na počátky žánru noir, kdy tyhle filmy vznikaly jako levné B produkce velkých studiových látek a měli už v těch 40. a 50. letech blíž k U konce s dechem (1960) než k Čínské čtvrti (1974). V českém kontextu z poslední doby je největší reference Cirkus Bukowsky (2013).

Raluca_Dolansky_Novotny

Mohl byste přiblížit, jak probíhal casting filmu? Psal jste jednotlivé postavy s představou konkrétních herců, kteří je budou ztvárňovat, nebo to přišlo ex post? A kdo je vlastně Malvína Pachlová? 
O hercích jsem měl dost jasnou představu už při psaní a musím říct, že nikdo z oslovených mě neodmítl. Honza Dolanský je podle mě nedoceněný herec s hodně širokým rejstříkem, hraje s velkou intenzitou, dává do toho šíleně energie, má takový ten americký způsob hraní. Ze srandy jsme mu při natáčení říkali Al Pacino. Hodně jsem chtěl Davida Novotného, který se mi jako herec vždycky moc líbil a v roli Filipova nejlepšího kamaráda Bruna jsem si neuměl (nebo spíš nechtěl) představit nikoho jiného. Byl jsem rád, že Davidovi se scénář líbil a dohodli jsme se prakticky hned, protože vím, že si role dost vybírá. Stejně tak třeba Helena Dvořáková. Pro roli Ralucy jsem od začátku hledal nějakou začínající herečku, někoho, kdo nebude mít pro diváka pokud možno žádnou minulost. Navíc, když si kostýmní výtvarnice přečetla scénář, řekla, že jedna věc ohledně kostýmu je jasná: Raluca je holka, která nenosí kalhotky. A bylo jasné, že dost hereček se s větším množstvím sexu, který ale k postavě Ralucy patří přímo od podstaty, jak uvidíte ve filmu, nedokáže popasovat.

Kromě toho, že jste k Raluce napsal sám scénář, sám si film i produkujete. Jak se vlastně v Česku dá natočit nezávislý film?
Když jsem v roce 2011 na svůj dlouho připravovaný projekt Hotel Prague získal od Rady fondu kinematografie dotaci čtyři miliony, byl jsem přesvědčený, že jeho realizace už je takřka za dveřmi. Poté, co bohužel do projektu nevstoupila Česká televize, vyhodnotil producent, že tento projekt není možné natočit bez pomoci ČT a jinou variantu neviděl. Proto jsme se rozhodli, že grant vrátíme ještě před uplynutím jeho platnosti, abychom v době, kdy Fond byl nucen vystavovat jen korunové certifikáty, neblokovali ostatní. Díky naší vrácené dotaci měl Fond v prosinci 2012 alespoň možnost vylepšit Vánoce několika dokumentárních projektů, mezi které byla dotace rozdělena. Splnění jejich snů ale bylo zároveň koncem snu mého. Vzhledem k tomu, že v minulých letech jsem se jako scenárista podílel na několika projektech, které nakonec dopadly podobně, rozhodl jsem se po téhle zkušenosti, že můj příští projekt nebude dalším „připravovaným filmem“, který skončí v pomyslném šuplíku, ale že to zkusím takzvaně na „vlastní triko“.
Dal jsem dohromady vlastní peníze (manželka projevila naštěstí pochopení), stanovil si nejzazší rozpočtovou hranici, kam můžu zajít, a začal dávat dohromady koproducenty, herce, štáb. Tolik přesvědčování jsem nikdy v životě nezažil. Představte si, že obcházíte vysoce kvalifikované lidi a nabízíte jim v průměru tak 45x méně, než je jejich obvyklá taxa, a snažíte se je dostat do svého projektu, přičemž jediné, co máte, je scénář a nadšení. Na druhou stranu většina viděla, že to myslím vážně, že to právě není další donekonečna připravovaný film a rozuměla mojí motivaci.
Ale jinak film je prostě drahá věc. Můžete šetřit, jak chcete, ale pod určitou hranici se nedostanete. Protože cílem nebylo natočit nějaký amatérský produkt, kde jsou všichni rádi, že si užili srandu. Všichni, kdo na tom dělali, mají FAMU, DAMU… Mají skvělou kvalifikaci, a nebylo jednoduché dát je dohromady tak, abych si to jako producent mohl dovolit.

Jak je na tom váš projekt Hotel Prague? Věříte ještě v jeho realizaci někdy v budoucnu?
To je projekt, který jsem chystal už od FAMU, kde měl scénář docela úspěch. Při jeho psaní jsem objel velké množství utečeneckých táborů, vyzpovídal spousty lidí a měl hodně silného materiálu. Ale je to klasický festivalový film, koho jiného by taky zajímal příběh mladého čečenského kluka, který se protlouká Prahou. I když na druhou stranu i v tomhle filmu je dost výrazná mafiánská linka, a je krutá takovým tím anticky neodvratným způsobem. K vaší otázce: I když jsem se posunul víc k divácky vstřícnějším žánrům a momentálně píšu další kriminálku s názvem Krok do prázdna s poměrně překvapivou hrdinkou, v Hotel Prague pořád věřím a myslím, že ta látka by si realizaci zasloužila.

Dočetla jsem se, že před scenáristikou na FAMU jste studoval žurnalistiku. Jak to dopadlo? Novinařina vás nelákala? Byl to jen odrazový můstek pro další kariérní krok?
Přesně jak říkáte. Už od střední školy jsem si byl jistý, že chci dělat film, ale píšu rád a z žurnalistiky si pamatuju, jak člověka dokáže vtáhnout uzávěrka, ta energie, která jde ze všech kolem. Jak všichni mají pocit, že teď a nebo nikdy, taková energie jako na natáčení.

Během studií na FAMU jste získal Fulbrightovo stipendium – jak moc vám ve vaší kariéře pomohlo? V čem vás studijní výjezd do USA obohatil nejvíce?
Ta škola byla opravdu prvotřídní, New York je nejlepší město na světě a tak 100% připravené pedagogy a k tomu tím americkým způsobem vtipné jsem nikdy nezažil (i v Paříži byla výuka spíše akademičtější.)
Na druhou stranu jsem se na NYU cítil skoro jako doma, protože jejich systém výuky je velmi podobný FAMU. Což není náhoda, protože jeho spolutvůrcem, tak jako na jiných filmových školách v USA, byl český scenárista a především pedagog František Daniel, absolvent FAMU, který kromě toho že s Redfordem spoluzaložil Sundance Institute, tak byl i děkan UCLA a působil i na dalších filmových školách.
Můj učitel Mark Dickerman měl navíc rád české filmy, kdysi pracoval s Ivanem Passerem na adaptaci Švejka, což mi přišlo dost vtipné, protože on jako Američan měl dost velký problém pochopit, o co vlastně Švejkovi jde.

posledni tanga v pariziKromě pobytu v Americe jste studijně strávil i semestr v Paříži, který vás zjevně inspiroval k napsání knihy Poslední tanga v Paříži. Jaké na ni byly reakce? Můžeme se těšit na další pokračování? Třeba z New Yorku?
Pokračování z New Yorku mám rozepsané, ale trošku mi chybí motivace to dokončit. Když jsem psal Poslední tanga v Paříži, těšil jsem se na hotovou knihu, ale už jsem jednou zažil, jak píšete roky knihu a pak si ji přečte 500 lidí a hotovo. Takže ten entuziasmus je trochu menší. Jinak reakce byly spíše pozitivní, je to kniha napsaná lehkou rukou, vtipná (koneckonců když si to v Nakladatelství Lidové Noviny vybrali, říkali mi, že jim to připomíná mladého Viewegha). První týdny se navzdory naprosto mizivé propagaci prodávala docela slušně, na debut neznámého českého autora. Ale bohužel od té doby vím z vlastní zkušenosti, že dostat knihu ke čtenářům je snad ještě náročnější, než ji vůbec napsat.

Máte za sebou poměrně bohaté scenáristické zkušenosti ze seriálové tvorby. Jak byste popsal svoje zkušenosti s prací pro televizi? Je to víc rutina, nebo práce, u které má člověk prostor se kreativně rozvíjet?
Původně jsem začal dělat seriály z touhy vyzkoušet si něco jiného. Na FAMU, kde v té době (rok 2007) byl k seriálům úplně fyzický odpor, jsem si usmyslel, že napíšu jako absolvenťák moderní, cool seriál á la Přátelé, jmenovalo se to Třicátníci. Protože jsem nikoho v žádné televizi neznal, projel jsem webové stránky našich hlavních televizí, rozeslal jsem to na e-maily, které mi přišly, že patří lidem, kteří tam rozhodují o scénářích, a pak se mi ozvali z Novy, že se jim to moc líbí. Že tohle sice dělat nebudou, protože je to moc mladistvé, ale nabídli mi jinou práci a asi po třech epizodách jsem dostal nabídku, abych společně s kolegyní dělal hlavního autora pokračování nejsledovanějšího dlouhoběžícího seriálu u nás – Ordinace, protože jeho autorka už toho měla dost a brala si volno. Na začátku jsem k tomu přistupoval docela svobodně, cpal jsem tam věci, na které mi samozřejmě říkali, že je to moc, mírnili mě, ale na druhou stranu já za sebe jsem se při té práci naučil spoustu věcí, které využívám i ve volné tvorbě: hlavně disciplínu, víceméně každý den musíte napsat určité penzum stránek.
Petr Jarchovský, který mě učil v prváku na FAMU, nám jednou řekl něco v tom smyslu, že „nás mají naučit psát, ne když se nám chce, ale když se nám nechce“. A to mě naučila práce na seriálu a musím říct, že vždycky když mám nějakou pauzu, vyloženě mi psaní chybí.

Raluca: z natáčení

Ale zpět k Raluce. Minulý týden jste měli dotáčky – co bude dál? Máte už nějaké plány ohledně její distribuce?
Teď máme první verzi střihu, jednám s potenciálním distributorem a televizí, a doufám, že film diváci uvidí co nejdřív.

Díky za rozhovor!

Zdeněk ViktoraZdeněk Viktora (*1976) vystudoval Katedru scenáristiky a dramaturgie pražské FAMU (2000–2009). Je jedním z mála českých filmařů, který získal prestižní americké stipendium Fulbrightovy nadace, které mu umožnilo studovat v New Yorku na Tisch School of the Arts. Kromě bohatého seriálového scenáristického portfolia je také autorem scénářů, které byly oceněny na mezinárodní úrovni. Již jeho první celovečerní scénář Tearphone zvítězil v soutěži pořádané Středoevropskou scenáristickou dílnou Sundance institutu. Hned druhý scénář Hotel Prague pak získal grant Fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie Ministerstva kultury ČR. Další celovečerní scénář k filmu M.O. získal Cenu Literárních novin za nejoriginálnější scénář na festivalu FAMU 2006. Jeho další celovečerní scénář Raportér, na kterém se spolupodílel s Tomášem Holečkem, je momentálně ve výrobě.

Raluca

scénář a režie: Zdeněk Viktora
kamera: Aleš Hart
zvuk: Lukáš Moudrý
produkce: Magdalena Sládková
střih: Ondřej Hokr
kostýmy: Tereza Rumlenová
producent: SCREENPLAY BY
Česká republika, 2014, 85 min
Facebook

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 243

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru