Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Namísto dětství záhuba

Namísto dětství záhuba

Namísto dětství záhuba

RECENZE: Sickfuckpeople (režie: Jurij Rečinskij, Ukrajina, 2013 ) – ROBERT JAWOREK –

Ulice Oděsy omývá lehký déšť a vzduch tuhne chladem. Ukrajinský režisér Jurij Rečinskij sestupuje sklepním oknem do suterénu jednoho z tamních paneláků. Sedá si na potrubí s teplou vodou. Kamera zachycuje skupinku dětí, které se chystají na další dávku. Místnost, v níž přebývají, je špinavá a plná smetí. Na tvářích se jim občas mihne slabý úsměv. Ulice Oděsy omývá lehký déšť, zatímco skupinka dětí si šlehá další dávku.

Život na okraji společnosti obecně je oblíbeným tématem dokumentárních tvůrců. A možná je to právě oním přívlastkem „dokumentární“, že vzbuzují tyto filmy zpravidla i značný divácký zájem. Nabízejí nám možnost nahlédnout do osudu jedinců, s nimiž většina z nás nechce mít nic společného, ale přesto nás něčím přitahují. Na ulici od nich zrak odvracíme, ocitnou-li se ale na filmovém plátně, sledujeme napjatě každé jejich gesto. Vzbuzují v nás odpor, anebo soucit. Rečinského celovečerní prvotina Sickfuckpeople představuje nejsurovější filmový pohled na tuto problematiku, který se za poslední léta v kinech objevil.

Rozhovor s režisérem čtěte zde.

Pro jeho srovnání s tuzemskou produkcí jsou nejpříhodnější snímky Katka (2009) od Heleny Třeštíkové a Velká noc (2014) Petra Hátleho. První z nich mapuje čtrnáct let života narkomanky, během nichž se mimo jiné potýká s otázkou těhotenství. Časosběrná metoda natáčení umožnila režisérce nahlédnout osobnost Katky alespoň trochu pod povrchem; u některých diváků tak mladá žena může vzbuzovat soucit. Oproti tomu Velká noc je ryze fragmentární. Obyvatelé pražské periferie jsou zde navzájem odděleni a střih nám nedovoluje se k nikomu z nich více přiblížit. Některé scény zde navíc působí humorně. Společné pak mají tyto snímky to, že nad oběma se dá rozjímat. U Katky to způsobuje velký časový výřez z jejího života, v němž vidíme počátky její drogové závislosti i následky, které ji přináší. Velká noc zase vybízí k zamyšlení formálními prostředky, jako jsou vznešená hudba ostře kontrastující s bezútěšností obrazu či roztřesená ruční kamera.

Sickfuckpeople_01

Z tohoto hlediska si Sickfuckpeople s tím, co jsme u nás mohli vidět, příliš nezadá; nehledě na to, že protagonisté jsou děti. Sledujeme sice výseky z jejich života, odehrávající se v rozmezí několika málo let, nicméně kompletní vhled to zdaleka není. Zároveň se Rečinskij vyvaroval přílišné stylizaci. Rozčlenil pouze natočený materiál do formy triptychu: Dětství, Matka, Láska. S trochou nadsázky by bylo možné přirovnat jeho režijní postup ke stylu, jakým psal E. Hemingway povídky. Problém narkomanie je zde zobrazen jasně a stroze. Postavy nevzbuzují přílišný soucit ani pohoršení. Jako by obraz říkal: takhle to zkrátka je.

Na úkor toho však snímek postrádá přesah; na nic takového zde místo nezbylo. Nicméně i postavy samotné jsou téměř zcela omezeny na svou vlastní existenci. A v kontextu oděské společnosti tvoří jen nepatrný ušmudlaný bod, který většina lidí raději přehlíží. Pohlédnout na ně zblízka je totiž krajně nepříjemný zážitek. Ať už se jedná o pohled přímý či pohled zprostředkovaný filmovou kamerou.

Českou premiéru filmu přichystal Institut dokumentárního filmu společně s Rakouským kulturním fórem v Praze na pondělí 15. září od 20.45 v kině Světozor. (event na FB)

Sickfuckpeople

Režisér: Rečinskij Jurij
Produkční společnost: Novotny & Novotny GmbH
Rakousko, Ukrajina, 2013, 72 min 
Print Friendly, PDF & Email

Autor

Robert Jaworek
Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru